V druhé části článku o pojistné hydroizolaci šikmých střech (PHI) se zmíním o nejdůležitějších vlastnostech, které by měly mít difuzní fólie používané pro vytvoření PHI. V Pravidlech pro navrhování a provádění střech jsou stanoveny i další materiály pro tento účel, zejména těžké plastové nebo asfaltové pásy, které mají být navrhovány v těch případech, je-li zapotřebí vytvoření PHI o nejvyšší těsnosti, tedy 1. a 2. třídy. Požadavek na použití těchto materiálů je stanoven již v prvním vydání německého originálu z roku 1997.
Je s podivem, že za téměř dvě desetiletí intenzivního vývoje technologií výroby a širokého spektra vlastností materiálů známých jako difuzní fólie nedošlo k odpovídajícímu přehodnocení použitelnosti těchto materiálů i pro ty nejvyšší nároky na těsnost PHI.
Ustrnutí na těžkých plastových a asfaltových pásech i v posledním, desátém vydání německých Pravidel nemá oporu v praktických zkušenostech. Tyto materiály nejenže jsou náročnější na zpracování, jsou ale i méně šetrné k životnímu prostředí. Přitom lze pomocí difuzních fólií vytvořit spolehlivě fungující vodotěsné podstřeší. Toto tvrzení podporují zkušenosti z posledních deseti let, během nichž bylo realizováno více než 8000 střech se systémem Bramac 7° nejen v Česku, ale i v dalších zemích Evropy (např. Německo, Rakousko, Nizozemsko, Slovensko), aniž by byl znám jediný případ selhání vlastní PHI.
Vodonepropustnost
Základní vlastností, kterou musí mít každá difuzní fólie navrhovaná do funkce pojistné hydroizolační vrstvy v konstrukcích šikmých střech, je vodonepropustnost. Pokud by materiál tuto vlastnost nezaručoval, pak jeho použití je zpochybněno. Na první pohled je to zcela opodstatněné tvrzení, avšak pohříchu je skutečností, že drtivá většina fóliových materiálů za určitých okolností tento základní požadavek nesplňuje.
Jsou známy nejméně tři okolnosti, kdy jsou prakticky všechny difuzní fólie propustné pro vnější vodu:
– mechanické porušení celistvosti fólie,
– dynamický ráz deště (viz článek v Materiálech pro stavbu 1/2014),
– působení tenzidů.
Je však třeba úzkostlivě rozlišovat, zda k průsaku dochází před položením vlastní krytiny nebo i po jejím položení. Průsak před položením krytiny za výše uvedených okolností je zcela normální chování, ke kterému dochází u běžných difuzních fólií. V případě novostaveb nevede případný průsak ke škodám. U rekonstrukcí by však škody mohly dosáhnout zdrcující úrovně. Přesto však i zde je účinné a jednoduché opatření: zakrývat nedokončenou střechu montážní plachtou.
Průsak po položení krytiny bývá obvykle spojován s pochybnostmi o kvalitě použité fólie. Pochybnosti lze snadno potvrdit nebo rozptýlit provedením jednoduché zkoušky vodním sloupcem. Pokud vzorek odpovídá normovým požadavkům, pak při vyloučení vlhnutí fólie v důsledku kondenzace vodní páry je průsak možný jedině v důsledku mechanického poškození fólie, čemuž mohou vydatně napomáhat tenzidy z preventivní ochrany dřeva. Pokud nejsou latě a kontralatě opatřeny impregnací, pak lze průsak plně eliminovat utěsněním spáry mezi kontralatěmi a fólií, tedy utěsněním hřebíků.
Je třeba zdůraznit, že při vyloučení vlivu kondenzace vodní páry a za předpokladu odborného položení krytiny, včetně odborného napojení krytiny na prostupy, je vyloučen průnik srážkové vody v kapalném skupenství. V Pravidlech zmiňované vzlínání vody je třeba důrazně odmítnout, jinak bychom připouštěli existenci perpetuua mobile. Zbývá tedy jediný zdroj vlhkosti a tím je voda z tajícího sněhu, jehož průnik ložnými a styčnými spárami lze sice výrazně minimalizovat odborným položením krytiny včetně napojení na prostupy, ale úplně jej vyloučit nelze. Ať si však sníh uložený na fólii pozvolna odtává, pokud bude utěsněna spára mezi kontralatěmi a fólií a nebudou latě a kontralatě opatřeny impregnací, pak nemůže za žádných okolností dojít k průniku vody např. do vrstvy tepelné izolace.
Co se týče provádění preventivní ochrany dřeva latí a kontralatí, není potřebnost této ochrany podložena historickými zkušenostmi, jak dodnes dokazují četné historické střechy, a navíc se jí jen zbytečně zatěžuje životní prostředí. Je to především tzv. konstrukční ochrana dřeva, kterou je třeba uplatnit při ochraně těchto střešních prvků. V našem případě je to tedy účinné větrání ve vzduchové vrstvě pod krytinou.
K popsaným problémům nedochází při použití speciálních difuzních fólií, tzv. monolitických fólií. Tyto materiály jsou vhodné pro vytvoření PHI ve dvouplášťové i tříplášťové skladbě, avšak mají jednu drobnou nevýhodu: jsou mimořádně drahé. Levnější řešení PHI na první pohled nabízejí asfaltové či těžké plastové pásy. Mají však zásadní nedostatky: nejsou samonosné, tudíž musí ležet na celoplošném bednění, a jen hypoteticky je lze navrhnout do dvouplášťových konstrukcí, neboť se vyznačují extrémně velkým difuzním odporem. Že Pravidla právě z těchto materiálů vytvářejí PHI první, tedy nejúčinnější třídy těsnosti, považuji jen za snahu o co nejširší výčet variant řešení, avšak bez ohledu na jejich optimalizaci z hlediska realizace.
Je pochopitelné, že požadavek na vodonepropustnost se týká celé vrstvy PHI, tedy nejen v ploše pásů, ale i v místě jejich vzájemného spojování a napojení na prostupující konstrukce. Řada moderních difuzních fólií je již z výroby opatřena jedním nebo i dvěma samolepicími proužky, např. z etylenvinylacetátu (EVA), a většinou v sortimentu difuzních fólií nechybí ani speciální lepicí pásky, lepicí tmely nebo těsnicí pěny. Všechny tyto produkty musejí být samy o sobě odolné i proti dlouhodobému působení vlhkosti, což nelze tvrdit o lepidlech či lepivých úpravách fólií na bázi akrylátu. Při pečlivé práci lze pomocí vhodných materiálů a příslušenství vytvořit vodotěsné podstřeší i bez těžkých asfaltových či plastových pásů. Podmínkou ovšem je provedení celoplošného bednění, což však je obecný požadavek.
Paropropustnost
Zatímco paropropustnost difuzních fólií je bezvýznamná vlastnost u tříplášťových střešních konstrukcí (tepelná izolace je přímo odvětrávána do vzduchové vrstvy pod PHI), u dvouplášťových skladeb má mimořádný význam. Je tedy zřejmé, že do dvouplášťových konstrukcí mohou být navrhovány PHI jen z materiálů vysoce difuzně otevřených. Podle Pravidel smí mít difuzní odpor vyjádřený ekvivalentní difuzní tloušťkou hodnotu sd < 0,3 m. Tento požadavek v žádném případě tedy nesplňují difuzní fólie s mikroperforací, u nichž výrobci deklarují v nejlepším případě sd přibližně 1,7 m.
Kde se však vzala uvedená limitní hodnota sd < 0,3 m? Pochází z německého originálu Pravidel, který byl vydán v roce 1997. Od té doby došlo již k desátému vydání, aniž by se cokoli na této hodnotě změnilo. A přesto je tady jeden podstatný rozdíl. Německá norma DIN 4108-3 připouští množství zkondenzované vodní páry u dvouplášťových konstrukcí 0,5 kg/m².rok, zatímco naše ČSN 73 0540-2 jen 0,1 kg/m².rok. Je tedy na místě otázka, zda při ekvivalentní difuzní tloušťce sd < 0,3 m bude ještě dodržen i požadavek české normy na pětinovou podmíněně přípustnou kondenzaci. Ať tak či onak, pořád je třeba do této limitní hodnoty zahrnout i vliv případného bednění.
Jak bylo uvedeno v první části tohoto článku, je difuzní odpor bednění z prken o tloušťce 20 mm vyjádřený ekvivalentní difuzní tloušťkou sd asi 3,12 m, tedy je více než 10krát větší než zmíněná limitní hodnota 0,3 m. Je tedy zřejmé, že u dvouplášťových konstrukcí s bedněním musí být při vnitřním líci navržena parotěsná vrstva, která při požadavku úplného vyloučení kondenzace vodní páry uvnitř souvrství musí mít difuzní odpor sd > 50 m. Pochopitelně, že tato vrstva musí být provedena s vyloučením sebemenších netěsností, tj. vzduchotěsně, a takto musí fungovat po celou dobu životnosti stavby.
Proč mohou být difuzní fólie současně vodonepropustné a zároveň paropropustné? To lze ukázat na schematickém znázornění difuzní membrány podle obr. 1, na kterém je ve velkém zvětšení vidět síť vláken, z nichž se skládá funkční membrána. Ta vlákna jsou navzájem tak blízko, že nepropustí ani tu nejmenší kapku vody, avšak zároveň jsou navzájem tak daleko, že bez potíží propustí molekulu vodní páry, která má ze všech látek nejmenší průměr d = 0,0004 µm. To platí i u difuzních fólií s difuzní membránou, která je opatřena mikroperforací, tj. póry o velikosti 1–5 µm. Tloušťka difuzní membrány je sice nepatrná, avšak stále ještě měřitelná, pohybuje se v rozsahu 20–30 µm.
Nicméně za určitých okolností difuzní membrány vodní kapky propustí. Nastává to tehdy, když kapka vody ztratí povrchové napětí v důsledku působení tenzidů, které obsahují všechny prostředky preventivní ochrany dřeva (impregnace), a rovněž i v případě, přesáhne-li dopadová rychlost dešťové kapky výrobcem běžně uvažovanou hodnotu.
Mechanické vlastnosti
Soudobé podstřešní fólie jsou zpravidla vícevrstvé materiály, přičemž každá vrstva má své specifické úkoly. Na rubu a líci je vidět vrstva z netkané textilie, např. z PP vláken. Tyto povrchové vrstvy mají za úkol chránit důležitou vnitřní vrstvu, tzv. difuzní membránu (funkční film), před poškozením, umožňují vůbec s fólií manipulovat a připevňovat a lícová vrstva je potisknuta i důležitými značkami. Čím mají mít fólie vyšší mechanické vlastnosti, tím mají i větší plošnou hmotnost. Někdy jsou tyto požadavky tak vysoké, že je třeba zvolit fólii s armovací sítí, viz obr. 2 a 3.
Mezi důležité mechanické vlastnosti difuzních fólií pro PHI patří pevnost v tahu a odolnost proti vytržení z hřebíku. V případě uložení difuzní fólie přímo na vrstvu tepelné izolace (dvouplášťová skladba) postačí materiály s pevností v tahu do 200 N/5 cm a plošnou hmotností do 150 g/m², avšak má-li být difuzní fólie uložena na bednění, musí být pevnost v tahu alespoň 300 N/5 cm a tomu pak bude odpovídat i plošná hmotnost větší než 150 g/m².
Pevnost v tahu se zkouší podle EN ČSN 12311-1, přičemž se zatěžuje pruh fólie odebraný v příčném nebo v podélném směru. Je trochu zvláštní, že pruh má být široký 10 cm, ke zkoušce se však podélně přeloží na vzorek o šířce 5 cm a pevnost se pak vyjadřuje v N/5 cm, i když se zatěžuje vzorek o skutečné šířce 10 cm.
Obr. 4 dokumentuje úctyhodnou pevnost difuzní fólie. Na přeložený pruh fólie o šířce 10 cm je přivázán plastový kbelík, do nějž jsou postupně vkládány betonové bobrovky o hmotnosti 2,1 kg/ks. Celkem 21 bobrovek o celkové hmotnosti 44,3 kg působí na proužek fólie silou 443 N, aniž by se vzorek fólie začal třepit či jinak poškozovat. Zásluhu na tom má především síť vložená do kompozitního souvrství fólie. Snaha o dosažení velké pevnosti v tahu není samoúčelná, v praxi je vysoká pevnost fólie významnou předností v případě pokládání na bednění., kdy naopak fólie s malou pevností by mohly být snadno poškozeny, např. pošlapáním.
Odolnost proti UV záření
Skládané střešní krytiny včetně kovových doplňků z příslušných střešních systémů jsou samy o sobě zcela rezistentní vůči UV záření. Naprosto nejhorší následky působení UV záření jsou však shledávány u makromolekulárních polymerů, z nichž jsou na střechách používány výrobky zejména na bázi PE, PVC a PP. Pokud by tyto produkty byly vyráběny z čistých polymerů, pak by u některých došlo k výraznému poklesu mechanických vlastností po pár dnech expozice UV zářením a k totálnímu rozpadu na nízkomolekulární prášek do jednoho roku. Pro zvýšení odolnosti se proto používají různé absorbéry UV záření, např. saze, jimiž je docíleno stabilizace plastových produktů. Proto jsou některé výrobky dlouhodobě stabilní, 30 let a více, některé se stabilizují jen na omezenou dobu expozice.
Týká se to zejména fólií používaných ve střešních konstrukcích jako PHI. U těch uvádějí výrobci odolnost vůči UV záření po dobu 3–5 měsíců, což se obecně vnímá jako doba, po kterou může být tato fólie volně vystavena slunečnímu svitu do plného zakrytí střechy taškami. Jedná se tedy o 3–5 kalendářních měsíců, v nichž je zahrnuta i noční doba. Výrobce si ovšem ponechává relativně velkou rezervu, i více než 100 %. Nicméně nelze na to spoléhat, a proto se doporučuje bez zbytečného prodlení po položení fólie střechu zakrýt vlastní krytinou.
Expozice UV zářením značně závisí na ročním období. V zimě, kdy slunce svítí třeba jen 8 h za den a navíc výška Slunce na 50 ° s. š. v poledne je 16,5 °, se sluneční záření musí zešikma prodírat mnohem tlustší vrstvou atmosféry, viz obr. 5, což způsobí další absorpci UV záření (postavení Slunce SZ a délka průvodiče paprsku rz).
V létě, kdy svítí slunce třeba až 16 h za den a navíc je výška Slunce až 63,5 °, což znamená, že sluneční paprsky pronikají v ten čas nejmenší tloušťkou atmosféry, a tudíž absorpce UV záření je nejmenší, energie záření je největší (postavení Slunce SL a délka průvodiče paprsku rL). S tím zároveň souvisí i skladba vlnových délek UV záření. V zimě při výšce Slunce 16,5 ° dopadne záření o vlnových délkách větších než 310 nm, zatímco při výšce Slunce 90 ° (rovníková oblast) pronikne celé spektrum vlnových délek od 290 nm.
Avšak ani v zimě, kdy energie UV záření nedosáhne ani poloviny letní energie, nelze otálet se zakrytím střechy krytinou. Hlavně proto, že v zimě lze předpokládat pokles teplot, padání sněhu a prudší poryvy větru, což vede ke zvýšenému mechanickému namáhání položené fólie. V takových případech, kdy nelze v rozumné době položit krytinu, se doporučuje nouzové zakrytí střechy stavební plachtou.
Velmi rozšířený je mylný výklad těch 3–5 měsíců odolnosti fólie vůči UV záření. Tato doba neomezuje jen lhůtu do zakrytí střechy krytinou, ale je jí omezena i expozice rubu fólie UV zářením! Toto může na fólii působit i přímým osvitem štítovými okny a u střech s větším sklonem i přímým osvitem střešními okny. Další názor, že se za sklem neopálíme, a tudíž že sklo pohlcuje UV záření, je pravda jen zčásti. Okenní sklo o tloušťce 3 mm absorbuje i více než 90 % UV záření, ale jen do vlnové délky 320 nm. Od 340 nm je propustnost mnohem větší a až při vlnové délce 380 nm je dokonce 88 %. Bohužel se tyto fólie nevyhnou expozici UV záření ani v případě vyloučení přímého oslunění. Při dopadu slunečního paprsku na betonovou podlahu podkroví se téměř úplně absorbuje tepelná složka slunečního záření, avšak záření o krátké a velmi krátké vlnové délce se odrazí a vznikne tak difuzní (rozptýlené) světlo. Díky jemu můžeme velmi zřetelně v tomto prostoru vidět, ale zároveň je naše fólie po celou dobu exponována UV zářením. Proto je nutné bez zbytečných průtahů buď dokončit výstavbu podkroví, tj. zakrýt fólii tepelnou izolací, anebo zakrýt všechna okna vhodným materiálem.
Na obr. 6 až 8 je zřetelně vidět destrukce difuzní fólie působením UV záření. Na obr. 6 ve zvětšení jsou patrny charakteristické lomové linie v difuzní membráně. Destrukce fólie podle obr. 7 byla způsobena odraženým difuzním světlem a na obr. 8 je zřejmá přímá expozice světlem procházejícím výstupním oknem.
ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY K DIFUZNÍM FÓLIÍM
Monolitické fólie
Drtivá většina současných difuzních fólií je vysoce propustná pro vodní páru díky mikroperforaci, avšak již několik let nabízí firma Dörken svůj produkt pod názvem Delta Maxx s ekvivalentní difuzní tloušťkou sd = 0,15 m a od roku 2011 i firma Bramac svoji fólii pod názvem Bramac Maximum o sd = 0,08 m (tzv. monolitické fólie). Oba produkty jsou vodotěsné i kolem hřebíků, tudíž odpadá utěsňování spáry fólie/kontralať. Navíc jsou absolutně rezistentní vůči působení tenzidů, které obsahují prostředky chemické ochrany dřeva. Pravda, propustnost pro vodní páru není již tak vysoká, ale pořád náležejí do skupiny označované jako vysoce difuzně otevřené, a tedy je lze navrhovat do dvouplášťových skladeb se zateplením do plné výšky krokví.
Kontaktní a nekontaktní fólie
Jen v českém a slovenském prostředí se ujala velmi neblahá praxe dělení difuzních fólií na kontaktní a nekontaktní, nikde ve světě by nechápali, co tyto termíny mají znamenat. Všude totiž je jednoznačně určující pro správné použití jejich difuzní odpor vyjádřený jako sd. Že u nás zavedené škatulkování je velmi nevýstižné a zavádějící, ukážu na několika příkladech, u nichž vždy bylo dodrženo charakterizující hledisko pro fólie „kontaktní“, tj. mohou ležet přímo na tepelné izolaci, a pro „nekontaktní“, které nesmí ležet přímo na tepelné izolaci. Všimněte si těch dvou sloves: „mohou“ a „nesmí“, dále uvidíme, jak je i na střechách důležité mluvit správně česky.
Na obr. 9 je složitá střecha se spoustou -vikýřů, nároží, střešních oken a úžlabí, která byla navržena ve tříplášťové skladbě se vzduchovou vrstvou o tloušťce 3 cm mezi fólií „nekontaktní“ a tepelnou izolací. I když tato vrstva byla po celé střeše úzkostlivě vymezována distančními latěmi a šikmým drátováním, a tedy nikde nebyla fólie v kontaktu s tepelnou izolací, došlo v průběhu první zimní sezóny k těžkým poruchám na sádrokartonech, které se promáčely natolik, že opadaly na podlahy. Proč k tomu došlo? Díky četným překážkám proudění vzduchu ve spodní vzduchové vrstvě celá střecha vůbec nevětrala, což je vidět na obr. 10.
Za další příklad poslouží fólie „kontaktní“, která bude ležet na bednění nad tepelnou izolací ve dvouplášťové skladbě. I když byla fólie v kontaktu, došlo ke kondenzaci vlivem velkého difuzního odporu bednění. Tatáž fólie bude volně natažená na krokvích nad studenou nevětranou půdou. Opět dojde ke kondenzaci vodní páry vlivem velkého difuzního odporu sloupce nevětraného vzduchu pod fólií, viz schéma na obr. 11.
Klasifikování fólií pouze s ohledem na jejich pozici v konstrukci vůči tepelné izolaci je zcela nedostatečné. A přitom je to tak jednoduché! Buď mezi ní a tepelnou izolací je účinně provětrávaná vzduchová vrstva a pak difuzní odpor fólie nemá žádný význam, anebo tam není, a pak musí být navržena pro PHI fólie o co nejmenším difuzním odporu.
A aby bylo dosaženo úplného zmatení jazyků, tak firma Dörken nabízí Deltafol PVG a firma Juta Jutafol DTB 150 jako kontaktní fólie. Tím oba výrobci vyjadřují jen to, že tyto fólie mohou ležet na bednění, a to pouze ve skladbě tříplášťové!
A teď k té češtině. Když jsem zpracovával firemní technické podklady, stanovil jsem pro vysoce difuzně otevřené fólie striktní požadavek: např. ve dvouplášťové skladbě fólie musí ležet na tepelné izolaci tak, aby byl vyloučen vliv nevětraných vzduchových dutin nad tepelnou izolací. Tedy ne, že může, ale musí.
Stanový efekt
Ještě dnes se můžeme setkat s argumentem proti použití podobných fólií, jako jsou např. Jutafol D nebo Dragofol, ve dvouplášťové konstrukci, a sice že u těchto fólií dochází k tzv. stanovému efektu, kdy totiž při kontaktu rubu fólie s nějakým podkladem, třeba bedněním nebo tepelnou izolací, propouštějí vodu. Tento stanový efekt je táborníkům v přírodě jistě znám, dochází k němu, když po plátěném stanu stéká dešťová voda a obyvatel tohoto přístřeší se neopatrně zespoda dotkne plátna. Déšť do té doby stékající po venkovní ploše stanu začne pak prosakovat dovnitř.
Aby byl tento argument relevantní i pro Jutafol D nebo Dragofol, musela by také i po něm stékat voda, aby mohlo dojít k průsaku. Ale žádná voda po líci fólie nestékala, mezi taškami a fólií je úplné sucho, a přesto po rubu fólie stéká voda a odkapává do tepelné izolace, viz obr. 12 a 13.
Ta voda je kondenzát z vodní páry v důsledku buď špatné funkce spodní vzduchové vrstvy ve tříplášťové skladbě, anebo velkého difuzního odporu PHI v případě skladby dvouplášťové, ale v žádném případě ne v důsledku stanového efektu, neboť z obrázků je jasně vidět, že aniž by fólie byla něčím podložena, přesto po ní teče voda. Kromě toho je vidět masivní napadení krokví plísní a bez včasné nápravy nezůstane jen u plísně.
Potřísnění fólie olejem
Při zařezávání latí na střeše se běžně stává, že olej k mazání lišty motorové pily odstříkne na nataženou fólii, což se pak projeví větším či menším počtem světlých skvrn na fólii při pohledu proti světlu z podstřeší, které ještě není taškami zakryto. Po zakrytí naopak tyto skvrny vystupují jako tmavší, viz obr. 14. Je to stejné jako s promaštěným papírem, kde mastná skvrna v průhledu je světlejší a při podložení je tmavší než okolní papír.
Rozpadne se naše fólie nebo proteče skvrnou voda? Ani jedno a ani druhé. Všechny difuzní fólie jsou obvykle vyrobeny z PP nebo PE vláken, což jsou materiály rezistentní vůči působení minerálních olejů používaných k mazání lišt motorových pil. Obvykle zjišťované skvrny, někdy i velikosti dlaně, mají na paropropustnost fólie pranepatrný vliv. Pokud se ovšem podaří velkoplošné potřísnění fólie, pak je vhodné toto místo vystřihnout a provést záplatu.
Velké rozdíly mezi fóliemi
Obecně jsou všechny fólie určené k provádění PHI šikmých střech označovány jako difuzní. Mezi difuzními fóliemi jsou však obrovské rozdíly z hlediska prostupnosti pro vodní páru, které omezují jejich použití ve dvouplášťové konstrukci. Bývalá difuzní fólie BramacFol pro tříplášťové konstrukce měla hodnotu sd = 3 m a zjednodušeně řečeno propustila za den 15 g/m². Difuzní fólie BramacPro apod. mají sd = 0,02 m a zjednodušeně řečeno propustí za den 1400 g/m². Mezi těmito difuzními fóliemi je z hlediska propustnosti pro vodní páru obrovský rozdíl, BramacPro propustí téměř 100x více vodních par než BramacFol.
Běžně používané parozábrany jsou tvořeny pásy z PE o tloušťce 0,2 mm, který má sd = 20 m a 1 m² propustí za den cca 3 g vodních par. Parozábrana má zcela opačný úkol v konstrukci než PHI tvořená difuzní fólií. Parozábrana nemá propouštět vodní páru, zatímco difuzní fólie ve dvouplášťové skladbě musí být pro vodní páru otevřená. Z uvedených hodnot sd však vyplývá, že parozábrana propustí jen 7x méně vodních par než difuzní fólie BramacFol, Dragofol, Jutafol D, které však propustí 100x méně vodních par než jiná difuzní fólie.
Tento zjednodušený příklad samozřejmě vychází z předpokladu, že transport vlhkosti probíhá výlučně difuzí, avšak slouží pro ilustraci, jak je nesmírně závažná volba správné difuzní fólie v případě dvouplášťových konstrukcí.
MILAN HOLEC
foto archiv autora
Ing. Milan Holec (*1946)
byl po absolvování ČVUT Praha zaměstnán v různých průmyslových podnicích převážně se stavební orientací, naposledy ve firmě Bramac střešní systémy, spol. s r. o., jako vedoucí oddělení technických expertíz.
