Střešní okna dodává na trh mnoho výrobců, a to v několika různých typech. Pro všechna okna však platí, že pokud mají beze zbytku plnit svoji funkci, musí být nejen kvalitním výrobkem, ale musí být správně zabudovaná i používaná.
Tvar vnitřního ostění
Častou chybou v praxi jsou nesprávné sklony parapetů vnitřního ostění ve spodní a horní části okna (obr. 1). Důsledkem takto špatně provedených sklonů je zvýšený výskyt kondenzátu. Dochází k němu především v těch okenních partiích, kam se díky tvaru vnitřního ostění nedostává proudící vzduch. Přístup proudícího vzduchu znamená zároveň oteplování. Ty partie/plochy okna, které nelze přímo oteplovat proudícím vzduchem, se budou zákonitě brzy rosit.
Kondenzace je přirozený fyzikální jev, ke kterému dochází, jestliže se u ovzduší plně nasycenému vodními parami sníží teplota. Dochází k němu v interiérech naprosto všude. Co se týká střešních oken, lze ho pozorovat v oblasti vnitřního ostění, na rámech oken a především na sklech. Kondenzaci můžeme minimalizovat či dokonce odstranit, jestliže budeme zvyšovat teplotu a snižovat vlhkost ovzduší, a to tak, abychom se pohybovali mimo hodnoty kritické.
Venkovní teplota –15 °C, vnitřní teplota +20 °C
▪ Povrchová teplota na okně 10,5 °C – rosení nastává při 55% relativní vlhkost uvnitř místnosti.
▪ Povrchová teplota na okně 12 °C – rosení nastává při 60% relativní vlhkosti uvnitř místnosti.
▪ Povrchová teplota na okně 15,4 °C – rosení nastává při 75% relativní vlhkosti uvnitř místnosti.
Vodní páry, které může ovzduší absorbovat při teplotě 20 °C, se přeměňují do kapalného stavu, je-li relativní vlhkost 75 % při 15,4 °C. Takto vysoká relativní vlhkost znamená, že se v místnostech prakticky nevětrá. Režim větrání je potřeba upravit. Je-li relativní vlhkost 60 %, jedná se o horní hodnotu hygienicky uznaného nezávadného ovzduší uvnitř místnosti (doporučeno 50–60 %), dochází-li za daných okolností k rosení při vnitřní teplotě 12 °C, doporučujeme společně s větráním zvýšit teplotu vytápění. Je-li relativní vlhkost 55 % a za daných okolností bude teplota v okolí okna vykazovat hodnotu 10,5 °C, budeme pozorovat v těchto místech výskyt kondenzátu. V tomto případě bude zateplení na obvodu okna mít nižší hodnoty. Pro odstranění kondenzátu je vedle častého větrání nutné i více topit!
Zateplení okna na obvodu rámu
Důsledné zateplení okenního rámu na jeho obvodu zamezuje tepelným ztrátám – v prakticky nejchoulostivějším místě střešního okna zasazeného do střešního pláště. Dobrým zateplením můžeme zvýšit teplotu v prostoru okenního otvoru – a následně zamezit kondenzaci/rosení, a to: 1. běžnými izolacemi používanými ve střešním plášti – pozor, na obvodu rámu raději přidat, a pokud možno nepotrhat a nešetřit na gramáži; 2. izolačním límcem; límec je vyroben z pěnového polyetylenu a jeho největší výhodou je vedle špičkových tepelněizolačních vlastností tvarová stálost, a to i po letech zabudování. Zároveň díky nalepení na okenní rám nehrozí odpadnutí z okna, které je v poloze šikmé!
Napojení hydroizolační a parotěsné fólie na zabudované střešní okno
Jakýkoli prostup střešním pláštěm, samozřejmě střešní okno nevyjímaje, je nutno dokonale vzduchotěsně zaizolovat. To v prvé řadě platí především o podstřešní fólii. Jedině takto provedené napojení zajistí totiž odvod kondenzátu, který se tvoří především v zimních obdobích pod střešní krytinou (střešní tašky, šindele, plechy…). Jakékoliv, byť i ty sebemenší spáry jsou schopny propustit až překvapivě velké objemy vlhkosti, která se usadí v zateplení střešního pláště – vlhká zateplení ztrácí své tepelněizolační vlastnosti. To samozřejmě vede ke snížení teploty v dotyčných místech a ke zvýšenému výskytu kondenzátu.
Izoluje se standardními metodami – vyříznutím fólie do X či do H nebo úplné napojení spodními a bočními samotnými napojeními. Další možností je hydroizolační manžeta – dodává se dle rozměru okna. Dokonale řeší detail zakrytí na celém obvodu včetně rohů. Parotěsná fólie, která má brzdit pronikání vlhkosti a vodních par z interiéru do střešního pláště, musí být důsledně napojena na okenní rám (viz obr. 4–8).
Vytápění a umístění topného tělesa
Místnosti, které jsou obydlené, je nutné pro zamezení kondenzátu patřičně vytápět, a to především v zimním období, kdy by interiérová teplota měla dosahovat 20–22 °C. Snahou každé domácnosti by měla být minimalizace rosení, a tudíž i udržování přijatelných teplot v prostoru oken. Umístění topného tělesa se doporučuje pod samotné okno, neboť toto je nejefektivnější způsob, jak v prostoru okna zvýšit teplotu. V případě, že mezi oknem a topným tělesem je překážka (parapet), je nutné přijmout taková opatření, která nasměrují proud teplého vzduchu do prostoru střešního okna. Je-li v místnosti použito podlahové topení, což na základě mnohaleté zkušenosti považujeme za méně vhodné řešení vytápění podstřešních místností, je důležité pod okno neumisťovat žádnou překážku (např. nábytek).
Výběr materiálu
Jelikož se již cca od roku 1998 začala nabízet střešní okna z PVC vedle klasických oken dřevěných, je v současnosti možné zvolit materiál rámů oken podle místnosti, kde okna budou sloužit. Praxe jednoznačně ukazuje, že do místností s předpokládanou vyšší relativní vlhkostí vzduchu by měla být instalována okna z PVC. Typickým příkladem jsou koupelny, dále pak sušárny, popřípadě i kuchyně, kde se při vaření navyšuje vzdušná vlhkost. Důvodem je odolný okenní rám vůči vlhkosti, takže dojde-li ke kondenzaci, která za určitých okolností v koupelně prostě nastane, nedochází k jeho poškození (jako v případě dřeva). Rovněž se nabízí zvolit PVC okna v obtížně přístupných místech, například nad schodištěm či ve výškách mimo běžný dosah, neboť nevyžadují zdaleka takovou údržbu.
Větrání
Vyprodukovaná vlhkost v interiéru se nemůže rozptylovat bez občasného větrání. K tomu, aby člověk pochopil nutnost větrání, není na škodu připomenout si několik základních faktů:
Při běžných činnostech v domácnosti vytvoří člověk cca 3 l vody za den – vaření, koupání, žehlení, praní, vydechování, zalévání květin… Čtyřčlenná rodina vyprodukuje tak cca 12,5 l vody denně. Ovzduší má vždy při konkrétní teplotě limitní hodnotu absorpce vodních par – čím vyšší teplota, tím větší objem přijme. Větráním tedy zamezujeme vzniku kondenzátu, to v prvé řadě, a zároveň naplňujeme přirozenou potřebu vyměnit vydýchaný vzduch v místnosti s vysokým obsahem CO2 či vyvětrat nepříjemné pachy nebo dokonce redukovat vyšší teploty.
Režim větrání se doporučuje zvolit podle daného ročního období:
– Průvanem – v tomto případě otevřeme zcela okno, to znamená, že křídlo nastavíme pokud možno do vodorovné polohy, a větráme po dobu 5–10 minut. Vhodné v zimě, kdy se za dané období vymění vlhký vydýchaný vzduch v místnosti a je nahrazen čerstvým „suchým“ vzduchem z vnějšku. Za tuto krátkou dobu se neochladí stěny, a tudíž i tepelné ztráty jsou minimální.
– Spárové větrání – na klice střešního okna lze nastavit dvě polohy s pootevřeným křídlem – nazýváme to spárové provětrávání. Takto můžeme místnosti dlouhodobě provětrávat, a to i za naší nepřítomnosti, neboť okno je vlastně uzavřené klikou, tudíž nehrozí samovolné otevření způsobené třeba nenadálou změnou počasí. Tento způsob je vhodný především v letním období. V zimě hrozí nebezpečí kondenzace vzduchu na studených částech venkovního oplechování s následnou přeměnou v led!
– Stálé provzdušnění – u některých oken jsou v horní části integrované ventilační klapky. Jejich pomocí lze při naprosto uzavřeném okně provzdušňovat interiér čerstvým vzduchem. Klapka je vybavena filtrem, který zachytává prach a pyly. Doporučuje se užívat především v létě, neboť i zde hrozí kondenzace na studeném plechu s následnou přeměnou v led v zimním období.
Text a foto: Ing. Pavel Rozen (*1961)
– absolvent Obchodní fakulty VŠE. Od roku 1993 pracoval ve společnosti Roto a v roce 2005 založil vlastní firmu Dachstar, která se zabývá prodejem, distribucí a poradenstvím především v oblasti střešních oken, schodů apod.
