Znovuzrozený činžovní dům na Žižkově

Stavba z roku 1913 byla v podstatě v dezolátním stavu. Nedostatečné nebo téměř neprobíhající údržbě ale paradoxně vděčíme za to, že tu zůstala zachována většina řemeslných zdobných prvků ve stylu secese a art-deco. Aby dům mohl sloužit další století, byl pečlivě obnoven – má novou střechu, restaurátorská firma opravila jeho fasádu i štukovou výzdobu ve vstupním vestibulu.

Noví majitelé činžovního domu na Žižkově oslovili architekty Vojtěcha a Prokopa Jirsovy, zda by pro ně mohli zpracovat projekt kompletní rekonstrukce podle úvodní studie od Petra Šulce. Jeho myšlenka obnovit stavbu v původním duchu, doplnit ji o současné detaily a byty vybavit moderním zázemím inspirovaným původní řemeslnou výzdobou jim přišla logická a správná. Společně pak tento záměr řešili především v technické rovině. 

Řešení obnovy
V první řadě bylo třeba zbavit se problémů s vlhkostí jak z protékající střechy, tak z neizolovaného suterénního zdiva. Zatékání do střechy způsobilo částečnou destrukci krovu, na mnoha místech aktivaci hniloby ve stropních trámech. Na hranici životnosti nebo už za ní byla také většina technických rozvodů. V první etapě tak bylo rozhodnuto o vyčištění domu v podstatě na hrubou stavbu, snesení původní střechy a vybudování nového krovu. 

Při návrhu krovu architekt Šulc využil možnost upravit tvar střechy. Po diskuzi s odborem památkové péče vznikla směrem do dvora terasa v úrovni hambálků původního krovu. Nové podkroví je důkladně zaizolováno a budou tu dva mezonetové byty. 

V suterénu autoři projektu navrhli provětrávané podlahové souvrství, vlhké části zdiva a základy oddělili pomocí infuzní clony. „Vlhkost v suterénu jsme museli řešit tímto způsobem, protože jsme si nemohli dovolit odkopat stavbu od ulice, kde byl realizován nový povrch chodníku. I tak jsme měli problémy s výměnou vodovodní přípojky – technická správa komunikací nám nabídla termín v roce 2018. Ale stávající vodovodní přípojka nevyhovovala z hygienických důvodů, protože byla olověná, navíc to byla poddimenzovaná, coulová trubka…“ vzpomíná Vojtěch Jirsa a dodává: „Princip infuzní clony spočívá v tom, že se do navrtaných děr vtlačuje tmel, který vyplní spáry v cihelném zdivu. Nemá to stoprocentní účinnost, protože tmel neobsáhne celou plochu zdiva, ale když se vyplní spáry, nemůže voda vzlínat nahoru. Suterén je teď v dobrém stavu. Jeho prostor s cihelnými klenbami má samostatný vstup z ulice, takže se může v budoucnosti pronajmout.“

Drobné úpravy prováděné bytovým podnikem v sedmdesátých letech minulého století znamenaly především necitlivou vestavbu elektroměrů před prosklené výplně stěn k lodžiím na podestách, likvidaci vstupních dveří a kutilská vylepšení ve společných částech domu i v bytech. Ze společného interiéru byly odstraněny staré kabely a potrubí, většinou trasované po povrchu stěn se štukovou výzdobou. Nové trasování rozvodů se realizovalo v drážkách ve zdech, které se pohledově neuplatňují z prostoru schodiště – z celého rozvodu jsou patrná pouze revizní dvířka se skrytým rámečkem. Pěkné řemeslné prvky ve společných částech domu se podařilo vrátit do původního stavu: štuky, zábradlí u schodiště, leptaná skla u lodžií na podestách. 

Okna byla vyrobená nově podle původního vzoru. Staré okenní rámy byly dlouhodobě neudržované, takže nebylo možné je zachovat. Autoři projektu uvažovali o jejich repasi, ale když se některá okna vysadila, zjistili, že jsou opravdu ve špatném stavu. Přemýšleli také o tom, že by do vnějšího rámu špaletových oken přidali izolační dvojsklo, ale zároveň nechtěli, aby se změnila proporce rámu – ten by musel být silnější. Architekt Jirsa říká: „Pokud bychom rám nechali v původním rozměru a přidali do něj dvojskla, hrozilo by, že okno bude těžší. Truhlář už s tím měl zkušenosti a varoval nás, že by se okna s původním kováním mohla postupně svěšovat.“

Nová skladba stropů 
Stavebně technický průzkum ukázal, že jsou napadená zhlaví stropních trámů. Musely se tedy odkrýt, opravit a po celé délce zpevnit příložkami. Velká pozornost se věnovala provedení vyhřívaných odtoků dešťové vody ze střechy, aby se při jejich eventuálním ucpání neohrožovala zhlaví stropních trámů. „Dimenze trámů navíc z dnešního pohledu neodpovídala, bylo to znát i při chůzi v místnosti, kdy se pod vámi podlaha houpala. Stropy měly klasickou skladbu s násypem. Upravili jsme ji tak, aby měla akustické parametry podle dnešních norem. Je tam záklop vyplněný minerální vatou, vypočítaný na vyšší neprůzvučnost. Původní skladba stropů byla na tloušťku poměrně velkorysá, takže jsme mohli provést akustickou izolaci, aniž bychom je navýšili. Jako nášlapnou vrstvu jsme s majiteli domu vybrali dřevěné lamely – s ohledem na to, aby podlaha vydržela provoz domu s nájemníky, ale také na to, aby bylo možno parkety na podlahy v budoucnu vrátit. Skladbu stropních konstrukcí jsme dlouho pilovali,“ uvádí Vojtěch Jirsa. 

Rekonstrukce bytů
V další etapě byly vybudovány nové koupelny a předsíně, repasovaly se vstupní dveře do bytů a kompletně se obnovila uliční fasáda. Byty jsou z dnešního pohledu spíš menší: jedna obytná místnost s kuchyní a ložnice, mezi nimi byla ve středním traktu malá hala se spíží, koupelnou a záchodem. Jejich dispozice se tedy neměnily, autoři projektu se ale snažili vytvořit o něco větší koupelny. Původní sociální zázemí příliš prostorné nebylo a vzhledem k uspořádání nosných zdí se musel od tohoto limitu odvíjet i návrh nové dispozice. Až v reálném prostředí na stavbě se mnohdy ukázalo, jak důležitý je každý centimetr. Koupelny jsou nadstandardně vybavené, Petr Šulc zvolil černobílé provedení obkladů a dlažeb s grafikou odkazující na dobu vzniku domu. Přes omezenou výšku skladby podlahy na klenutém stropě ve středním traktu se v koupelnách a předsíních podařilo nainstalovat vyhřívání podlah. Nelehkým úkolem byla koordinace práce s ostatními řemesly při osazování zrcadlových stěn v předsíních. Celá dělicí příčka mezi předsíní a koupelnou je totiž ve všech bytech pokrytá zrcadlem, do kterého jsou vsazené vypínače, domovní telefon i prvky osvětlení. Opticky pak předsíně působí na své rozměry mnohem prostorněji.

Fasáda domu a nový výtah
Původní omítka na fasádě domu směrem do ulice byla provedena z umělého kamene, ze stejného materiálu jsou i okenní parapety. Kamenická firma celou fasádu podrobně zmapovala, určila místa na doplnění materiálu a vysprávky trhlin. Ve spolupráci s truhláři se podařilo obnovit i venkovní parapety v původním provedení bez klempířského plechování. Fasáda je navíc ošetřena tak, aby snesla agresivnější prostředí, dané především prašností a emisemi z dopravy.

Takzvanou tvrdou omítku, která byla běžná v první polovině minulého století, dnes málokdo umí realizovat nebo opravit. Měkké izolační materiály by s ní neuměly spolupracovat, navíc tento typ omítek dost trpí vysokou prašností a kyselými dešti, je nutné materiál lépe ošetřit, naimpregnovat. Podklad včetně tvrzeného izolantu se musí připravit tak, aby fasáda splnila současné tepelně technické normy. Architekt Jirsa dodává: „Omítka měla soustu jemných trhlinek, restaurátoři ji prohlédli centimetr po centimetru, zjišťovali, zda tam nejsou kaverny. Bylo vidět, jak fasáda trpí špatným prostředím, na mnoha místech byla hodně špinavá. Byla pečlivě opravená a očištěná, její barva je teď výrazně světlejší. Do původního materiálu se vzorkovaly i plomby, takže ve výsledku je malinko flekatější.“

Jedním z posledních kroků bylo dobudování výtahu ve dvoře. Design výtahové šachty i kabiny je maximálně prosklený a odlehčený, aby co nejméně omezil prosvětlení stěn se secesními motivy na podestách. Toto řešení bylo možné i díky individuálním úpravám šachty a kabiny od výrobce výtahu.

vis
foto Jiří Ernest