Postavení Kynšperku nad Ohří jako královského města upravilo privilegium, které vydal 15. července 1364 císař Karel IV. Městu v něm však byla udělena jen obecně konstatovaná práva, která měla i ostatní královská města v Čechách. Původní ustanovení Karlova privilegia jeho nástupci na českém královském trůnu sice pravidelně potvrzovali, ale město Kynšperk nad Ohří společně se zdejším panstvím a dalším královským majetkem na Loketsku již od počátku 14. století trvale dávali do zástavy.
Již od vzniku našich královských měst patřilo k hlavním hospodářským výsadám jejich obyvatel vaření piva. Jeho prodeji v širším okolí měst značně napomáhalo ještě mílové právo, které bránilo průniku cizí pivovarské konkurence. Šlechta zpočátku o tuto činnost valný zájem neprojevovala a podle ustanovení krále Václava IV. z roku 1407 pivo vařit sice mohla, avšak jen pro vlastní potřebu, a nikoliv na prodej. Až později také šlechtici postupně objevovali ekonomickou výhodnost obchodu s pivem a začali o tento trh s městy svádět boj.
Boj o pivo
Ačkoliv oprávnění k vaření piva listina z roku 1364 výslovně neuvádí, je velmi pravděpodobné, že kynšperští měšťané se po jejím získání podle vzoru a praxe ostatních českých královských měst výnosnému vaření a prodeji piva věnovali také. Písemné zmínky o tom svědčí až z doby, kdy byli nuceni své právo bránit. Od roku 1547 vedl Kynšperk nad Ohří spolu s dalšími městy loketského kraje v čele s Loktem řadu sporů se šlechtou z Loketska, jež začala tvrdě zasahovat do městského obchodu s pivem.
Ještě silnějším útokům proti svému vaření a prodeji piva se muselo město Kynšperk nad Ohří bránit, když se od roku 1562 na dobu třiceti let stalo zástavním majetkem loketských měšťanů. Úřední dokumenty o těchto konfliktech však jednoznačně potvrzují, že měšťané v Kynšperku nad Ohří již dávno před jejich vypuknutím – doslova „od nepaměti“ – měli vlastní pivovar i sladovnu a své pivo dodávali i do vesnic kynšperského panství.
Krátce poté, co se Kynšperk nad Ohří opět po dlouhé době zástav vrátil do přímé královské držby, a aby patrně předešel všem právním pochybám, kterým museli kynšperští měšťané předtím čelit, vydal 22. června 1595 císař Rudolf II. listinu, v níž tomuto městu udělil za každoroční poplatek 100 tolarů vedle jiných oprávnění a svobod také právo vaření piva a jeho prodeje nejen ve městě, ale i poddaným na přilehlém panství. Nerušeně pak toto privilegium užívali Kynšperští až do začátku třicetileté války. Po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 se ale situace zcela změnila.
Habsburkové trestali
Město bylo společně s městským panstvím, které mu bylo jako aktivnímu účastníkovi vzpoury proti Habsburkům zkonfiskováno, postoupeno do vlastnictví německého šlechtického rodu Metternichů. Jako poddanské město a součást svobodného šlechtického majetku přišel Kynšperk nad Ohří rovněž o velkou část svých dosavadních hospodářských svobod, mezi nimiž bylo jedno z nejdůležitějších vaření a prodej piva.
Po překonání útrap třicetileté války zde nadále vařil pivo už jen panský pivovar, který měl zajištěn odbyt hlavně ve vsích panství, a měšťané v něm měli povoleno vařit své pivo jen po určitou dobu v roce. Kynšperský vrchnostenský pivovar, jehož objekty byly situovány mimo městskou zástavbu k ústí Suchého potoka do Ohře, se poměrně brzy zařadil mezi nejvýkonnější podniky svého druhu v regionu. Podle statistiky z let 1710 až 1712 byl svým ročním výstavem kolem 700 sudů piva jen o málo menší než panské pivovary v Chodové Plané a Sokolově a z údajů tereziánského katastru z poloviny 18. století vyplývá, že v celkovém hospodářském výnosu kynšperského panství tvořil jen zisk z výroby zdejšího piva více než polovinu.
Ustál průmyslovou výrobu
Díky posledním držitelům kynšperského panství a pozdějšího velkostatku, kterými byli od roku 1840 podnikatelé ve výrobě porcelánu Haasové, povýšení později do šlechtického stavu s predikátem z Hasenfelsu, prošel kynšperský pivovar po zániku feudálního zřízení průmyslovou transformací a v nových ekonomických a společenských podmínkách nejenže čestně uspěl, ale dosáhl svojí produkcí i značného úspěchu. Podnikaví a úspěšní Haasové věnovali této hospodářsky nejefektivnější součásti svého zdejšího velkostatku značnou pozornost.
Do vedení podniku získali jako sládky zkušené odborníky Kaspara Krämlinga a Alberta Haberzettla, kteří převedli výrobu zdejšího piva podle plzeňského vzoru na novou technologii spodního kvašení. Velkou péči věnovali také technickému a stavebnímu rozvoji pivovaru. V roce 1866 byl strojově vybaven a přešel na parní pohon. Poté produkoval při várce 75 hl piva ročně již kolem 25 000 hl piva. Jeho stavební areál prošel v letech 1899 až 1901 výrazným rozšířením a celkovou přestavbou, při níž na severním okraji kynšperské městské zástavby vznikl nepřehlédnutelný soubor solidní industriální architektury. Součástí výstavby se stala i další etapa strojové modernizace pivovaru, po které dosahoval při dvojnásobné denní várce 260 hl až 80 000 hl roční produkce. K nejmodernějším technickým zařízením zavedeným v pivovaru patřily elektrické stroje a osvětlení, jejichž provoz zajišťovala závodní elektrárna, a kovové a železobetonové tanky nahrazující v rozšířených kvasných a ležáckých sklepech dosavadní dubové sudy.
Vodu z řeky Ohře, kterou pivovar až dosud k výrobě používal, nahradila voda z pramenišť u Kamenného Dvora, přivedená vlastním vodovodem vybudovaným v letech 1908 až 1912. Většinu z potřeby sladu v pivovaru pokrývala vlastní sladovna. Rozšíření závodu si vynutilo i vyčlenění jeho řízení ze správy haasovského velkostatku. Jeho samostatné vedení bylo svěřeno správci, později řediteli pivovaru, kontrolorovi a sládkovi.
Před první světovou válkou zaujal kynšperský pivovar výší a kvalitou výroby mezi pivovary zdejší oblasti Čech jedno z předních míst. Hlavní odbytiště jeho výroby bylo nejen v okrese Sokolov, ale také v řadě míst okresů sousedních. V deseti větších městech měl pivovar stálé sklady a pivo exportoval i za hranice, zejména do Saska.
Války a komunisti pivu nesvědčili
Hluboký ekonomický rozvrat za první světové války způsobil velký propad i ve výrobě kynšperského pivovaru, která nedosahovala ani desetiny předválečného stavu. Obnovu produkce i odbytu jeho piva ovlivnil po první světové válce méně příznivý hospodářský vývoj doprovázený obdobími krizí. Přesto se podniku v té době podařilo s personálem, který tvořilo 8 úředníků a kolem 60 dělníků, zvýšit výstav až na 50 000 hl piva ročně. Obliba kynšperského piva u široké sítě konzumentů a jeho relativně úspěšný odbyt výrazně přispívaly k vcelku stabilním ekonomickým výsledkům pivovaru a dobrým sociálním podmínkám jeho zaměstnanců.
Tuto etapu vývoje kynšperského pivovaru ukončilo vypuknutí druhé světové války, jejíž důsledky jako za předchozího světového válečného konfliktu dopadaly negativně i na tento podnik a jeho produkci. Po ukončení války došlo v českém pohraničí v důsledku vyvlastnění německého majetku a odsunutí většiny německého obyvatelstva z Československa a následné vnitropolitické změně k velkým sociálním přeměnám. Ty těžce zasáhly i do osudu pivovaru v Kynšperku nad Ohří. Celý haasovský majetek byl zkonfiskován a jeho správy se ujaly orgány československého státu. V březnu 1947 předalo ministerstvo zemědělství pivovar, jehož roční výstav se tehdy pohyboval kolem 30 000 hl, Okresnímu národnímu výboru v Sokolově. Ten jej pod názvem Kynšperský pivovar, komunální podnik, začlenil pod Společnou okresní správu komunálních podniků v Sokolově. Ještě v témže roce v něm byla rozšířena výroba o produkci sodovky a v roce 1948 zahájila provoz znovu stáčírna piva. Nakonec byl v rámci likvidace komunálních podniků v oboru pivovarnictví na počátku července 1951 sloučen s národním podnikem Chebsko-karlovarské pivovary, který v něm ale současně zastavil výrobu piva a jen nějaký čas zde ještě udržoval provoz sladovny. Poté objekty pivovaru zcela uvolnil.
Pod ruskou taktovkou
Po jednašedesáti letech se v Kynšperku nad Ohří znovu začalo vařit pivo. Várky deseti a dvanáctistupňového Kynšperského zajíce, jak se mok jmenuje, zrají ve velkých tancích ve sklepích. Všechno zásluhou ruského podnikatele Sergeje Černičkina. Firma Absolut Active ruského podnikatele Sergeje Černičkina koupila zdevastovaný areál bývalého pivovaru v roce 2012 a za desítky mi-lio-nů korun jej opravuje. Zajíce by mohli už brzy ochutnat hosté v kynšperských a okolních restauracích.
Po pivovaru vyrostla na druhé straně nově vydlážděného nádvoří velká restaurace se zimní terasou a společenským sálem pro 250 lidí. Černičkin plánuje, že začne do Kynšperka lákat ruskou lázeňskou klientelu. Nejen na Zajíce, ale i na wellnes a pivní lázně. I proto jednu z budov chce přestavět na hotel. Vzniklo i nové parkoviště, všechny budovy mají novou fasádu.
Samotné pivo se začalo vyvážet do Ruska. Kynšperský zajíc by tam byl ale neprodejný. Podnikatel si proto zaregistroval také značku Karlovarské pivo. Rus investoval v Kynšperku jistě desítky milionů korun.
Radek Vomočil, ředitel Kynšperského pivovaru
Podnikatelské aktivity oživily město
Město „Kynšperk“ je zmiňováno od roku 1232. Způsob obživy místních obyvatel se v čase mění, k původnímu zemědělství a drobným řemeslům se zařazuje zvláště řemeslo truhlářské, které zde od 18. století prodělává velký rozvoj, a později též hornictví. V 19. a 20. století se pak přidružují další průmyslové obory – kovovýroba, a textilní průmysl. Po II. světové válce se obyvatelstvo města značně změnilo. Tak jako jinde v pohraničí nahradili převážnou část původních německých obyvatel zejména Češi a Slováci – jak z vnitrozemí, tak reemigranti z českých a slovenských enkláv v okolních zemích –, ale i Poláci, Maďaři, Srbové a jiní. Nově příchozí obyvatelstvo pochopitelně nemělo historický vztah ke svému novému bydlišti, nebylo zde „doma“.
Ke všemu ještě původní zástavba v okolí Zámeckého vrchu byla zčásti nahrazena v padesátých letech novými bytovými domy. V šedesátých letech přibylo směrem k jihu nové sídliště. Město si však, na rozdíl od mnohých jiných, zachovalo původní členitý městský půdorys, což je činí velice malebným při procházkách, hlavně však při pohledu z výšky. V této době se mění i způsob obživy obyvatel, mnozí z nich začínají za prací dojíždět do Elektrárny Tisová a sokolovských dolů, ženy pak i do textilky v Libavském Údolí.
Na vzhled města nemělo ani období po změnách v roce 1989 velký vliv. Výstavba se nijak výrazně nerozvíjela, značná část zástavby s výjimkou některých zprivatizovaných domů nese známky stáří. Přesto se v současné době město Kynšperk nad Ohří stává stále atraktivnějším místem pro bydlení. Jeho poloha, na půli cestě mezi Sokolovem a Chebem, dopravní přístupnost železnicí i po silnici, příjemné a klidné prostředí na západním úbočí kopců, odtrhující jej jaksi od průmyslové části Sokolovska, je pro bydlení ideální. Životní prostředí je vzhledem k blízkosti lesů, řece, převážně vanoucím západním větrům a jiným přírodním podmínkám, nedávno ještě zlepšené masivní změnou způsobu vytápění objektů, velmi příznivé, a i ono přímo vybízí k tomu, usadit se zde. Záměrem vedení města je vytvořit podmínky pro novou bytovou výstavbu, zlepšit stav komunikací i možnosti garážování a parkování, rovněž vytvořit nové podmínky pro rozvoj podnikání a zaměstnanosti. Neopominutelnými jsou též aktivity směřující ke zlepšení vzhledu města, včetně úprav jeho okrajových částí a snaha o opravu přeživších historicky cenných objektů.
K vytváření nového prostředí ve městě přispěla i revitalizace Kynšperského pivovaru. Nová kapitola historie pivovaru, uzavřeného v roce 1951, který se nachází v severní části města, nedaleko řeky Ohře, se začala psát v roce 2010, kdy celý areál pivovaru koupila společnost Absolut Active s.r.o. Společnost od počátku své činnosti příkladně spolupracuje s vedením města. Postupně byl v opuštěném areálu vybudován komplex pod názvem „Kynšperský dvorec“ s pivovarem o kapacitě 10 000 hl (s možností rozšíření), pivovarskou restaurací s kapacitou 180 míst v klenutém prostoru bývalé sladovny, 120 míst v restauraci v zimní zahradě, součástí restaurace je i salonek. Dále byl vybudován společenský sál vhodný pro pořádání společenských i kulturních akcí ve městě, dětský koutek a minizoo. V nedaleké budoucnosti vznikne v historických objektech pivovaru i hotel o kapacitě 100 lůžek s wellnes a relax centrem.
Jsem přesvědčen, že současná generace, na rozdíl od generace svých rodičů, žijící v Kynšperku je už ve městě „doma“. Přispívá k tomu jistě i nalezení a oživení historických industriálních stop ve městě.
Svatopluk Zídek, Kolegium pro technické památky, ČKAIT & ČSSI
