Jak na opravy balkónů, lodžií a teras

Opravy balkónů a lodžií jsou jednou ze základních součástí revitalizace bytových domů. Poškození bývá často rozsáhlé a mívá vliv i na statické vlastnosti a funkčnost objektu. Opravy pak bývají často podceňovány, přičemž balkóny, lodžie a terasy jsou z hlediska povětrnosti a s přihlédnutím k užívání nejvíce zatěžované konstrukce budov. V podstatě se jedná o tzv. pochozí střechy, kdy jsou navíc vrstvy zpravidla pevně spojené a navzájem se velmi ovlivňují. Skladba konstrukce proto musí být navržena a provedena tak, aby byla schopna dlouhodobě odolat extrémnímu zatížení, které na ně působí: velké výkyvy teplot (–25 až +80 °C), vlhkost (tlaky vodních par), mráz (rozpínání ledu), různé tepelné roztažnosti jednotlivých vrstev, čisticí prostředky atd.

Vzhledem k tomu vyžadují konstrukce balkónů, lodžií a teras použití speciálních materiálů poskládaných do dlouhodobě testovaných a certifikovaných systémů. Správná skladba a speciální materiály však ještě nemusí být zárukou úspěchu.

Dalším neméně důležitým faktorem je technologická kázeň prováděcích firem. Zhotovitelé často nedodržují ani základní pravidla nutná pro správnou funkci konstrukce, jako jsou např. dostatečný sklon spádové vrstvy, dodržení minimálních tlouštěk použitých materiálů, dodržení technologických přestávek, použití vhodných materiálů atd. Velmi častou chybou jsou také nevhodná řešení uchycení zábradlí. Optimální uchycení je do stěn, do cel nebo do podhledu konstrukcí. Uchycení zábradlí přes nášlapnou vrstvu je téměř vždy problematické, a pokud je to možné, je třeba se mu vyhnout. Obecně je průchod prvku nášlapnou vrstvou komplikovaný a náročný na speciální materiály, technologie a zejména preciznost provedení. Často u takovýchto řešení neproběhne vše ideálně na 100 % a pak nedokonalou izolací dochází k pronikání vody do konstrukce, která pak tlakem vznikajících par a tlakem vznikajících ledových krystalu způsobuje poškození. V prvních fázích dochází k destrukci nášlapných souvrství, později pak může dojít až k celkové destrukci.

Co je potřeba řešit:
▪ statiku konstrukce,
▪ tepelnětechnické požadavky,
▪ skladbu konstrukce a dilatační pole,
▪ hydroizolaci konstrukce a odvod srážkové vody,
▪ povrchovou úpravu,
▪ vhodné upevnění zábradlí.

Statika konstrukce

Statické zajištění konstrukce představuje zejména obnovení původní únosnosti konstrukce, případně její zvýšení. Zpravidla se provádí sanací železobetonových a betonových konstrukcí, a to doplněním nebo nahrazením veškerého porušeného betonu. V místech, kde došlo tlakem korozních zplodin k poškození betonu a výztuže, se provede obnažení výztuže, odstranění korozních zplodin a zajištění nové antikorozní ochrany výztuže. Pokud došlo k oslabení či porušení výztuže, je nutné ji zesílit nebo nahradit.

Tepelnětechnické požadavky

Návrhy teras a dnes i balkónů a lodžií nad vytápěnými místnostmi z pohledu lineárních vazeb musí respektovat zásady tepelné techniky. Dále musí splňovat požadavky platné tepelnětechnické normy (ČSN 73 0540-2 Tepelná ochrana budov) na dodržení požadované hodnoty součinitele prostupu tepla U, včetně vyhovující bilance vlhkosti a vnitřní povrchové teploty. Tepelně neizolované klasické balkóny a lodžie vytvářejí v místech napojení na obvodovou konstrukci velké liniové tepelné mosty, kde dochází k podchlazování vnitřní strany konstrukce, což způsobuje kondenzaci vodní páry a následně i vznik plísní. Optimálním řešením je tepelná izolace konstrukce balkónů nebo lodžií.

Skladba konstrukce

Než se začne s realizací nebo opravou, je nutné na základě požadavku vhodně navrhnout skladbu. Je třeba určit, zda se jedná o balkón, lodžii nebo terasu, jaká je nosná konstrukce, zda není omezení konstrukční výškou, zda není nutné dilatovat apod. Pro skladbu balkónů, lodžií nebo teras je doporučený spád 1,5 až 2,5 % a v závislosti na rozměrech a tvaru konstrukce je doporučeno provádět dilatace (sekční pole), a to v případě, že je plocha vetší než 9 m² nebo je délka větší než jedenapůlnásobek šířky. Dilatace je nutno provádět ve spádovém betonu a musejí být přiznány i v povrchové úpravě.

Dilatační celky jsou velmi důležité vzhledem k výrazně rozdílné délkové teplotní roztažnosti dlažby a betonové mazaniny. Například koeficient tepelné roztažnosti betonu dosahuje hodnot 8 až 13.10^–6. K^–1 a koeficient teplotní roztažnosti keramického střepu se pohybuje v rozmezí 4 až 8.10^–6. K^–1. Převedeno analogicky – změna teploty o 1 °C způsobí změnu délky o 0,004 až 0,008 mm. Takže při rozdílu teplot 70 °C dojde na délce 1 metru k následujícím změnám:
▪ keramická dlažba 0,28–0,56 mm,
▪ betonová mazanina 0,56–0,92 mm.

Pro správné navržení šířky dilatační spáry nesmíme opomenout také hodnotu stlačitelnosti daného pružného tmelu a o tuto hodnotu navýšit šíři dilatační spáry. Při nesprávném dilatování pak dochází k vážným poruchám provozních souvrství, které jsou způsobeny napětím vznikajícím mezi jeho jednotlivými vrstvami. Zároveň by měly být při provádění používány lepicí hmoty, které umožňují příčnou deformaci a jsou pružné – klasifikace S1 nebo S2.

Poznámka:
Připojená spádová vrstva (spřažená vrstva)
Používá se tam, kde je nutné z hlediska užitného zatížení dosáhnout toho, aby se dvě samostatně zhotovené části (nosná konstrukce a spádový potěr) chovaly jako jeden celek. Ke spojení s podkladem se používá cementový kontaktní můstek, který se nanáší na navlhčený podklad. Do čerstvého kontaktního můstku se okamžitě nanáší betonový potěr v minimální tloušťce 20 mm. Dilatace potěru se provádí shodně s dilatacemi podkladu.
Oddělená spádová vrstva
Používá se při aplikaci na podklady izolované proti vlhkosti nebo v případě nevhodných podkladů pro připojené vrstvy (např. sprašující, popraskané, mastné nebo nedostatecně pevné povrchy). Betonový potěr musí mít v tomto případě tloušťku min. 40 mm a musí být vyztužen armovací sítí. Od podkladu musí být oddělen separační vrstvou (např. PE fólií apod.). Dilatační plochy je doporučeno volit po 9 m² nebo po jeden a půl násobku šířky.

Návrh a provedení hydroizolační vrstvy a odvodnění povrchu konstrukce

Zásadní vliv na dlouhodobou funkčnost a spolehlivost balkónů, lodžií a teras má také provedení hydroizolační vrstvy a odvod srážkové vody z povrchu těchto konstrukcí. Funkčnost hydroizolační vrstvy se odvíjí zejména od kvality použitých materiálů, jejich vhodné skladby, ale také od kvality realizace. Izolace těchto konstrukcí je možno provádět pomocí klasických izolačních materiálů, jako jsou bitumenové pásy či hydroizolační fólie, nebo pomocí – v současné době velmi oblíbených – hydroizolačních stěrek.

V případě teras je nutné vždy používat kombinaci tzv. těžké hydroizolace, např. bitumenovými pásy na nosné konstrukci a sekundární hydroizolace, např. pomocí hydroizolačních stěrek na spádovém klínu. Hydroizolační stěrky přinášejí oproti klasickým izolačním řadu nesporných výhod, jako jsou například jednoduchost a rychlost aplikace (přímo se nalepí dlažba či jiný vhodný povrchový materiál). Je však třeba věnovat pozornost kvalitě těchto hydroizolací, protože se výrazně liší, a to zejména pružností, resp. tažností. Pro funkční ochranu konstrukcí před vlhkostí je zároveň nutné dodržet doporučený spád 1,5 až 2,5 % a použití kvalitního okapového profilu či jiného ukončení (např. keramických tvarovek). Správný okapový profil odvádí vodu čistě a rychle a zároveň chrání čelní stranu konstrukce před zvýšeným namáháním vlhkostí.

Povrchová úprava

Jako povrchová úprava balkónů, lodžií a teras může být použita řada materiálů od nejčastěji používaných dlažeb přes natírané povrchy až po dřevěné rošty. V případě nejčastěji používaných dlažeb je nutno zvážit zejména rozměry dlažby a jejich barvu s ohledem na namáhání teplem, protože barevnost značně ovlivní dilatační pohyby. Z tohoto hlediska jsou nejvhodnější dlaždice světlé barvy, kde je při plném slunečním osvitu dosahováno mnohem nižších teplot (řádově až o 30 °C) a tím dochází k výrazně nižšímu namáhání nášlapného souvrství. S ohledem na případná dilatační pole by měly být dlaždice kladeny na střih, výjimečně na vazbu. Kladení diagonálně není povoleno. V těchto případech je nutné vhodně řešit dilatační pole v návaznosti na kladečský plán. Dilatační spáry v dlažbě musí být přiznány v souladu s dilatačními spárami v podkladní vrstvě. Pro lepení dlažby by vždy měly být použity lepicí hmoty, které dle ČSN EN 12004 umožňují příčnou deformaci a jsou pružné. Pro spárování je pak nutné použít spárovací hmoty, které svými vlastnostmi odpovídají použitým lepidlům a jsou zatříděny do kvalitativních skupin dle normy ČSN EN 13 888.

Lepidla na obklady a dlažby se dle ČSN EN 12004 dělí na:
C – cementová,
D – disperzní,
R – z reakčních pryskyřic.

Každý typ má dvě podkategorie:
1 – pro běžné použití, min. přídržnost 0,5 MPa.
2 – pro náročné aplikace, min. přídržnost 1,0 MPa.

Doplňkové vlastnosti lepidel se dále označují:
F – rychle tuhnoucí.
T – snížený skluz.
E – prodloužená doba otevření.

Deformovatelnost (pružnost) lepidel:
S1 – deformovatelné, průhyb od 2,5 do 5 mm.
S2 – vysoce deformovatelné, průhyb nad 5 mm.

Zábradlí

Zábradlí je specifikováno jako trvalá konstrukce určená k ochraně osob proti neúmyslnému pádu z okraje pochozí plochy. Bývá tvořeno zábradelní konstrukcí, případně může být nahrazeno jinou konstrukcí s ochrannou funkcí jako např. zděnou konstrukcí tvořící zábradlí. Všechny takto navržené konstrukce musí splňovat platné předpisy, viz ČSN 74 3305. Výška zábradlí musí být od 900 do 1200 mm v závislosti na hloubce volného prostoru (zpravidla se nepoužívá výška nižší než 1 m). Mezery v zábradelní výplni musí také vyhovovat požadavkům normy. Například mezery mezi tyčemi, tabulovými prvky a sloupky nesmějí být větší než 120 mm. Mezera mezi pochozí plochou balkónu a zábradlím nesmí být širší než 120 mm. Pokud je zábradlí předsazeno, nesmí být mezera mezi předsazeným zábradlím a okrajem balkónu větší než 50 mm. Velmi důležité je, aby sloupky zábradlí (s ohledem na hydroizolační spolehlivost pochozí vrstvy) byly kotveny do nosné konstrukce z boku nebo ze spodní strany.

Petr Obraz, produktový manažer PCI