Článek se zabývá užitím kamene a jeho zpracováním v rámci obytné městské výstavby ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Přibližuje podobu kamenického řemesla v daném období a okolnosti, které ji určovaly, včetně nových technologických možností. Popsána je typologie schodišť coby nejtypičtějšího kamenicky zpracovaného prvku v bytové výstavbě v dotčeném období.
Kámen byl jako dostupný a odolný stavební materiál užíván již od pravěku, pokročilé využití opracovaného kamene bylo rozvinuté v antických civilizacích. Na našem území dosáhlo kamenické řemeslo vrcholu v pozdním středověku a v pozdějším období docházelo k postupnému zániku tradičních kamenických hutí a útlumu celého řemesla. 19. století však přineslo vlivem několika faktorů výrazné oživení.
Svoji roli hrál rozvoj historizujících slohů, které přebíraly nejen tvarosloví, ale i řemeslné a materiálové provedení středověkých či antických vzorů. Opracovaný kámen vždy v důsledku pracnosti i nákladů na dopravu patřil k nejdražším stavebním materiálům; 19. století je spojeno s technickým rozvojem a prosperitou, které širší užití kamene umožnily a zároveň v případě staveb (nebo jejich součástí) náročných na odolnost často vyžadovaly. Významnou roli v rozmachu užití kamenných prvků na stavbách hrála také dostupná, levná doprava požadovaného materiálu na větší vzdálenosti.
Kámen jako stavební materiál
Opracovaný kámen se v 19. století jako reprezentativní materiál ve velkém rozsahu uplatňoval na veřejných a jiných honosných budovách, doslova nezastupitelnou roli ale plnil především pro svoji odolnost a trvanlivost. Až do rozšíření užití betonu a železobetonu ve 20. století byl nenahraditelnou součástí technických staveb, včetně vodohospodářských a mostních, i městské infrastruktury a parteru.
Důležitým hlediskem přitom bylo, že navzdory průmyslové revoluci a rozvoji technologií a materiálů zůstávalo samotné opracování kamene náročnou a převážně ruční prací, která se v principu nelišila od způsobu, jakým byla prováděna v předchozích staletích. Strojní zpracování kamene zůstávalo jen omezené, např. ruční řezání (obkladového kamene apod.) mohlo být ve větších provozech usnadněno použitím parních strojů či jiných motorů. „Strojů arci užívá se dosud omezeně, a tu třeba často kámen ručně připraviti pro stroj“ (Jundrovský R., Kamenictví a sochařství, 1910 [?], str. 6). Přitom bylo široce užíváno i velmi tvrdých a těžko opracovatelných hornin, typicky žuly. Mezi další užívané druhy kamene patřil např. syenit, z měkčích hornin poté pískovce, mramory a řada dalších. Uplatnění kamene tak bylo umožněno i díky přetrvávající nízké ceně lidské práce.
Hrubé bloky, vylámané v lomech, se obvykle přepravovaly neopracované nebo jen hrubě upravené. U velkých staveb vznikaly kamenické hutě a opracování se provádělo přímo na místě. Práce na každém kvádru nebo jiném stavební prvku započala tím, že se do kamene uloženého na kozách podle pravítka vyryla ryska a vytesala zubákem a lemovadlem tzv. stezka. Podle ní se vizuálně určila rovina na protější straně kamene: „V předních rozích kvádru se pak prozatímně odsekají kouty, by bylo z předu dobře viděti na dolení hranu zadního pravítka, jak vyznačeným okem znázorněno.“ Po vytesání drážky po celém obvodu byla zbývající plocha odsekána a upravena: „K odstranění střední části vrstvy slouží nyní dvojzubec, pak oškrlík anebo dvoušpičák. Odstraňuje se tak vrstva po vrstvě, při čemž postupuje se vždy od stezky, by se v jedné rovině pracovalo. Je-li takto vnější vrstva kamene zcela odstraněna, zpracuje se povstalá plocha zrnovákem a práce dokončí se rýhovačkou“ (Jundrovský R., Kamenictví a sochařství, 1910 [?], str. 60). Jednotlivé nástroje se lišily podle tvrdosti opracovávaného kamene, postup práce však zůstával obdobný. Takto byla vytvořena první referenční rovina, podle které se odměřovaly další plochy a stejným způsobem se opracovávaly. Povrch se dále upravoval např. pemrlováním či broušením. Při výrobě schodišťových stupňů pro nepravidelná schodiště a dalších geometricky komplikovaných prvků bylo nutné odvozovat, vynášet a opracovávat velmi složité tvary a plochy; v takovém případě musel kameník kromě samotného řemesla vynikat i prostorovou představivostí a značnými zkušenostmi.
V typické městské bytové výstavbě, která je předmětem našeho zájmu, byl kámen zcela charakteristicky využíván pro schodiště. Důvody byly nejen praktické, tedy odolnost, nehořlavost, nízká hlučnost apod., ale schodiště v bytových domech měla do velké míry reprezentativní charakter a stávala se vizitkou stavebníků i řemeslníků.
Kamenná schodiště užívaná v bytových domech konce 19. a počátku 20. století.
Užití kamene pro schodiště nájemních bytových domů bylo mimo jiné přímo podmíněno stavebními řády, které požadovaly již od 30. let 19. století v celé novostavbě alespoň jedny nespalné schody vedoucí až na půdu. Předpisy v tomto období již rovněž specifikovaly rozměry stupňů a šířky ramen.
Z hlediska konstrukčního, které určuje podobu a provedení jednotlivých kamenných prvků, můžeme rozlišit dva základní typy schodišť – podporovaná a visutá.
Schodiště podporovaná
Jednotlivé stupně podporovaného schodiště jsou uloženy na obou svých koncích na podpůrné konstrukce. Pro tato schodiště mohlo být použito i měkčích hornin (mramory, pískovce, opuky). U jednoramenných schodišť, která však v bytových domech nejsou častá, mohou být podpírající konstrukce na obou stranách tvořeny nosnou zdí. Schodiště komplikovanějších tvarů můžeme dále rozlišit na:
● Vřetenová
Nosná konstrukce je tvořena středovým vřetenovým sloupem u šnekových schodišť (v bytové výstavbě používaných okrajově) nebo vřetenovou zdí, která typicky oddělovala ramena dvouramenného schodiště.
● Pilířová
Pro docílení větší vzdušnosti a lepšího prosvětlení mohla být vřetenová zeď nahrazena pilíři, které vynášely podklenutí schodišťového ramene, nebo schodnici. Pilíře, podklenutí i schodnice mohly být postaveny z tesaného kamene, v typické výstavbě se ale setkáváme s omítaným zdivem, schodnice mohly být zvláště v pozdějším období provedeny z válcovaných ocelových profilů. Kamenné pak byly pouze samotné stupně.
Způsob vzájemného napojení oboustranně podepřených schodišťových stupňů nebyl, na rozdíl od visutých schodišť, z konstrukčního hlediska důležitý: „Další schody, t. zv. podkosené, buď přesahují přes sebe 3-4 cm (u schodů se zrcátkem i víc, aby dosedací ploška byla dostatečně široká) nebo se připojují k sobě na sraz, kolmý na směr stoupání ramene schodů. Tento způsob se nedoporučuje, protože kouty nebývají přesné. U schodů oboustranně zazděných stačí uvedená připojení, protože zazděním je posunutí schodů téměř vyloučeno“ (Koula J. E., Kamenictví, 1940 [?], str. 23).
Schodiště visutá
Schodiště visutá jsou charakteristická pro výstavbu poslední čtvrtiny 19. a počátek 20. století. Jednotlivé kamenné stupně byly na jedné straně vetknuty do zdi a opíraly se o sebe navzájem prostřednictvím vytesané drážky, což umožnilo na jedné straně zcela vypustit podporu. „Aby se schody zajistily proti posunutí, spojují se drážkou, jejíž šikmá styková plocha musí svírati s rovinou podhledu, resp. se spojnicí předních hran schodů pravý úhel. Drážka se provádí u schodů do šířky ramene 130 cm 3/4 cm, u schodů pres 130 cm 4/5 cm. Touto drážkou se přenáší také zatížení jednotlivými stupni až na první (nástupní) plný schod“ (Koula J. E., Kamenictví, 1940 [?], str. 24).
Visutá schodiště zpravidla navazovala na podesty vynesené podklenutím nebo ocelovými nosníky, popřípadě zhotovené rovněž kamenicky z velkých desek.
Pro stupně se užívalo pevných hornin – nejčastěji žuly či syenitu, popř. též pevného pískovce a mramoru.
Jelikož stupně zároveň tvořily podhled, jejich spodní líc na viditelné části byl šikmo sesekán. Část vetknutá do zdi bývala ponechána ve tvaru kvádru. Přechod mezi volnou a vetknutou částí se prováděl různými způsoby, mohl být pozvolný a tvořit viditelnou oblinu, nebo pravoúhlý. Spodní líc stupňů mohl být opracovaný jako pohledový, nebo byl otesán pouze hrubě a byl opatřen omítkou.
Visutá schodiště se používala dvouramenná, ale též nepravidelná s vějířovitým, kruhovým, eliptickým nebo smíšeným půdorysem. U půdorysně komplikovanějších schodišť mohl být každý stupeň tvarově jedinečný a jeho výroba vyžadovala rozměřování na základě komplikovaných geometrických konstrukcí.
„U točitých schodů provádí se drážka jednotlivých stupňů dvojím způsobem. Buď je tato drážka nestejně široká, za to však překlopuje se spodní stupeň s vrchním tak, že je překlopení parallelní s přední stranou stupně na všech místech stejně široké, anebo dělá se drážka stejně široká a pak není překlopení rovnoběžné s přední hranou stupně, nýbrž směřuje ke středu čáry stoupací.
V prvním případu pokládá se tudíž horní stupeň na dolní tak, že plocha dotykavá obou stupňů je stejně široká, jak vyznačeno v obr. 296. na dvou stupních na sebe položených v pohledu půdorysném na straně pravé nahoře. Stejná šířka plochy dotykové je vyčárkováním krajní hrany spodního stupně znázorněna. Rovněž jest u předního (spodního) stupně vyznačena zadní hranice doteková čarou bb, kdežto vytečkovaná čára aa značí, o co přesahuje přední hrana profilace stupně výšku stupně, t. j. jeho svislou přední plochu. Tato čára prodloužená poskytuje s obdobnou čarou zadního stupně úhel zúžení stupně v čele. Drážka u stupně vrchního (druhého) vyznačená je v čele nejširší a úží se stále více ke stěně podporné. Jak mnoho jsou stupně do ní zapuštěné, vyznačuje čárkovaný oblouk. Jak se šíří drážka, podobně zúžuje se spodní šikmá plocha stupně, což je dobře viděti na celém stupni v pohledu vyobrazeném dole, kde je spodní sešikmení vyčárkováno. U stupně je v předu úzké čelo s drážkou nejvíce rozšířenou. Vzadu je pak stupeň nejširší s plnou částí neseříznutou, která se zazdí do podporné zdi…“ (Jundrovský R., Kamenictví a sochařství, 1910 [?], str. 203)
Strojní opracování kamene – technologické možnosti na konci 19. století
Dobová literatura zmiňuje řadu v té době moderních strojních zařízení, která již kamenickou práci v mnoha ohledech mohla zjednodušit. Je ale zřejmé, že v tehdejších poměrech si minimálně ta nákladnější z těchto zařízení mohly dovolit pouze velké podniky. Výše mzdy řemeslníka přitom zůstávala na tak nízké úrovni, že bylo možné i rozsáhlé práce provádět namáhavými a pomalými tradičními postupy. Ruční práce tak měla stále nezastupitelnou úlohu. Přesto je zajímavé si tehdejší možnosti strojního opracování připomenout, neboť důležitým způsobem ilustrují prolínání přetrvávajících tradičních řemesel s průmyslovou výrobou, typické pro řadu oborů stavebnictví té doby.
● Řezání
Pro řezání se již v dřívějších obdobích používaly ručně poháněné rámové pily, jejichž listy z ocelových pásků byly podsypávány abrazivními prostředky (písek, později kovový materiál, kuličky) a podlévány vodou. Listů se často užívalo několika vedle sebe v jednom rámu. Tímto způsobem byly ručně řezány měkčí materiály (např. mramor). Průmyslový rozvoj umožnil využití hnací síly parního stroje, později elektromotoru, a zdokonalení řezných nástrojů a jejich materiálů – na měkčí hmoty se začalo užívat i ozubených pil a již existovala ostří se vsazenými diamanty. Mimo to jsou již zmiňovány i pily okružní a pásové.
● Frézování, profilování, soustružení, hoblování
Literatura zmiňuje různé typy strojních frézek pro profilování desek a dalších prvků, stejně jako soustruhy a stroje na hoblování. Výměnou pracovních nástrojů se tyty stroje daly využít i k finální úpravě povrchu broušením a leštěním. Nástroje se používaly z kalené oceli, diamantové nebo karborundové. Veškeré opracování se provádělo za přivádění vody.
● Vrtání
Vrtačky různých konstrukcí byly jedním z nejjednodušších strojů a mohly jimi být vybaveny i malé dílny.
● Broušení a leštění
Jednoduššími stroji na broušení a leštění ploch již byly pravděpodobně vybaveny i menší provozovny. Stroj umožňoval ručně pohybovat brusným kotoučem – „jezdcem“ –, který byl na pohyblivých ramenech a byl poháněn soustavou řemenů.
Závěr
Kamenné součásti staveb z konce 19. a počátku 20. století jsou ukázkou tradičního řemesla dotaženého k technické dokonalosti. Zároveň jsou kamenické prvky dokladem obrovského množství vložené náročné ruční práce. Kvůli své utilitárnosti, obrovskému rozsahu bytové výstavby z dotčeného období a z toho plynoucí početnosti kamenných schodišť a dalších prv- ků dochovaných do současnosti jsou však tyto hodnoty často nedoceněny.
Kámen, zejména tvrdé horniny, přitom vykazuje takřka neomezenou životnost a základní údržba postačuje k uchování plnohodnotné funkce i vzhledu po celá staletí. I v případě demolic nebo zásadních přestaveb je možné prvky demontovat a druhotně použít, dnes jsou již dokonce prodejným artiklem. Pro uchování tohoto dědictví je však nutné alespoň základní pochopení jeho hodnot.
Příspěvek vznikl v rámci výzkumného projektu Tradiční městské stavitelství a stavební řemesla na přelomu 19. a 20. století, č. DG18PO20VV038, realizovaného díky finanční podpoře Ministerstva kultury z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI).
Desfourský palác, Praha, 1847 (foto Klára Kroftová)
MATĚJ BOHÁČ, KLÁRA KROFTOVÁ
Fakulta stavební ČVUT v Praze
Ing. arch. Matěj Boháč (*1981)
Absolvoval Fakultu architektury ČVUT. Rekonstrukcím historických budov a tradičním stavebním technikám se věnuje v rámci výuky na Fakultě stavební ČVUT, v projekční činnosti i ve formě řemeslné praxe.
doc. Ing. Klára Kroftová, Ph.D. (*1975) Vystudovala Fakultu stavební ČVUT v Praze, obor Pozemní stavby
a architektura. V roce 2019 byla jmenována docentkou v oboru Architektura a stavitelství. Pracuje na Katedře architektury FSv ČVUT v Praze a specializuje se na historické konstrukce a obnovu památek. Je autorkou více než 100 odborných výstupů (v českých i zahraničních časopisech, sbornících z vědeckých konferencí, spoluautorkou a editorkou odborných publikací, užitných vzorů a národních patentů), kurátorkou dlouhodobé výstavy „Tradiční stavitelství za císaře Franze Josefa“ v Centru stavitelského dědictví NTM v Plasích.
Publikováno v časopise Materiály pro stavbu 1/2023
Literatura
Douliot, Jean-Paul: Lehrbuch des Steinschnitts der Bögen, Gewölbe, Treppen ec. für Baukünstler, Werkmeister und Steinhauer. Erster Theil. Stuttgart: Buchhandlung von Paul Neff, 1830 [?].
Romberg, Johann Andreas: Die Steinmetz-Kunst in allen ihren Theilen. Magdeburg: Verlag von Ferdinand Rubach, 1837.
Jundrovský, Rudolf: Kamenictví a sochařství. Praha: I. L. Kober, 1910 [?].
Koula, Jan Emil: Kamenictví. Praha: Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, 1940 [?].
Kolektiv autorů: Tradiční městské stavitelství a stavební řemesla na přelomu 19. a 20. století – Svislé a vodorovné konstrukce. Praha: ČVUT/ NTM, 2020, ISBN 978-80-01-06795-6.
