Několik poznámek k pozoruhodným stavbám, které vznikly v České republice.
Budeme-li hledat architekta, jenž používá beton jako přirozený materiál blízký člověku, nelze opomenout Stanislava Fialu. V jeho podání má duši, člověka natolik zbavuje ostychu, že se jej chce dotknout. Jedním z vrcholů jeho tvorby je pražský palác Drn z roku 2018, kde se mu podařilo beton v interiérech oživit tím, že do něj nechával otisknout různé předměty, které byly nalezeny přímo na stavební parcele (vykácené stromky, větve, kmeny, skruže nebo lana), díky čemuž vznikly jedinečné reliéfy. Zkoušky neobvyklého, experimentálního pojetí se odehrávaly v průběhu budování suterénu, který sloužil jako svého druhu laboratoř. Během krátké domy si DRN vydobyl status kultovního díla potvrzujícího, že se dá kvalitně stavět i v centru Prahy.
Podobnou invenci uplatnil také u víceúčelového domu Komunardů č. 35 dokončeného v roce 2020 v pražských Holešovicích. Architekt do někdejší industriální čtvrti přinesl dosud chybějí typ budovy: městský palác korunovaný obytnou věží. Fasádu objektu paláce vertikálně protkávají šikmo „běžící“ betonové stabilizační pilíře, jejichž povrchová struktura připomíná povrch skály. Aby bylo dosaženo co nejpřesvědčivějšího výsledku, finální nástřik prováděli pracovníci specializující se na realizaci cvičných lezeckých stěn. Sloupy protkávají dům jako žíly, přičemž ve vyšších partiích, od třetího patra, kde začíná bytová část, se se na nich uplatňuje rezivějící ocelový plech a balkony jsou opatřeny zábradlím ze stříbřitých armovacích tyčí přizpůsobených uživatelskému komfortu. Styl, který architekt předvádí v exteriéru, se propisuje do jeho vnitřku. Chodby a schodiště jsou expresivně pojaty v pohledovém betonu a návštěvník má pocit, že se ocitl v přírodní soutěsce.
Mezi architekty, kteří dokážou objevně pracovat s betonem, patří už třicet let Zdeněk Fránek. Projevuje se to jak v jeho vilách a rodinných domech, tak ve veřejných stavbách. V Dolních Břežanech u Prahy podle jeho návrhu vznikl parkovací dům. Velmi specifická třípodlažní stavba od roku 2021 navazuje na obytnou zástavbu. Nezaměnitelnou tvář parkovacímu domu dodávají svodidla na hlavním průčelí, jejichž motiv architekt rozvinul do širší výtvarné kompozice. Z východu a z jihu vymezují parkovací dům mohutné železobetonové zdi, které jsou prostoupeny zvláštními otvory. Jsou určeny k provětrávání a stejně tak umožňují prosvětlit vnitřní prostory přirozeným světlem. Připomínají střílny nebo přesýpací hodiny. Jde však o fragmenty reálných svodidel, které byly svařeny a následně použity jako ztracené bednění. Jde tudíž o ryzí novotvar, jenž nikdy předtím neexistoval a který zde byl vyvolán okolnostmi, jež si stanovil architekt sám. Prvotní akce vyvolala řetězec povšimnutíhodných událostí. Velké zdi se pomocí otvorů změkčují, získávají až jakýsi dekorativní výraz, přitom máme co do činění s vysloveně utilitárním, jednoduchým řešením, které se nabízelo, ale kupodivu, pokud je mi známo, ještě nikoho nenapadlo.
Desetitisícová Litomyšl je pokládána za neoficiální hlavní město progresivní české architektury, po roce 1990 v ní vyrostlo několik desítek staveb, o kterých bylo pojednáno v odborných i společenských časopisech, objevily se v architektonických přehledech, ročenkách či průvodcích. Hovoří se o fenoménu, jaký nemá obdoby. Každé zakázce je věnována nebývalá péče. Dokládá to například nové zázemí hřbitova (2019), které navrhli brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař. Dvojici domů (pracoviště správce a zázemí pro uložení techniky) pojali jako esenci minimalismu, v němž se neimprovizuje a vše se oddává přísně stanovenému účelu, užitečnosti, neokázalosti prezentované v přehledné formě. Dvojici těles tvoří hladké monolitické betonové odlitky s ostrými reliéfními zářezy cortenových výplní, do nichž jsou integrovány dveřní a okenní otvory. Pohledový beton přináší do nekropole klid a jistotu. Objekty byla integrovány do hřbitovní zdi, stávají se její součástí a komunikují s vnějším i vnitřním světem. Do stavby je vetknuta formální nadčasovost vycházející z pevnosti a odolnosti použitých materiálů.
Funerální tematiku ještě více rozpracovali architekti Jakub Červenka a Václav Šuba z ateliéru Objektor, kteří dostali příležitost navrhnout v pražském Suchdole dokonce celý nový hřbitov (2022). Přišli s pojetím hřbitova, který není schován jako zakázané město za vysokou zdí, ale stává se součástí parkového veřejného prostoru. Dominantním materiálem se stal beton, z něhož je vymodelována vstupní stavba, dále kolumbárium, ale především příčné zídky, které v pravidelných rozestupech rozčleňují samotné pohřebiště: jsou k nim pak připojovány jednotlivé hroby a architektům se podařilo dosáhnout výjimečné jednoty. Betonový rastr připomíná notovou osnovu, má v sobě přesnost a účelnost, protože umožňuje
růst hřbitova podle aktuálních potřev, aniž se naruší celková soudržnost. Architekti vypracovali též manuál stanovující nejen výšky pomníků, ale také míry či druh kamene náhrobků. Beton je natolik silný, že dokáže přijmout i lyričtější projevy, v tomto ohledu je vlastně symbolickým rámem nesoucím paměť předků.
Památník tří odbojů vznikl na statku v Lošanech nedaleko Kolína, kde rod Mašínových po několik století tvrdě pracoval a zanechal nesmazatelnou stopu jak v historii obce, tak v dějinách českého národa. Jeho úvodní část se odehrává v rodném domě Josefa Mašína, jehož za účast v odboji zavraždili nacisté, obyčejném stavení, jež bylo mnohokrát přestavováno, až přišlo o původní výraz. Architekti z ateliéru IXA se dům rozhodli radikálně očistit: zbavili jej veškerých nánosů a ponechali pouze jeho skelet. Vzniklé torzo uchovávající jakousi rodovou genetickou informaci patřící výhradně Mašínovým opatřili stříkaným betonem, který celek konzervuje, zpevňuje a především mu dodává výjimečný výraz. Beton zakryl povrch ruiny, vše sjednotil do organické, abstrahující formy, která je velmi výmluvná. Stává se z ní umělecký objekt. Návštěvník vstupuje dovnitř, prochází trojicí propojených, překvapivě malých prostorů. Nejsou tu žádné oslavné texty ani bronzové tabule, jak bývá v památnících obvyklé. V hlavní místnosti těžkou klenbou prorážejí světlovody přinášející do interiéru světlo v barvách trikolóry. Atmosféra se postupně uvolňuje, vrcholí pod otevřeným nebem v místnosti zbavené střechy a proměňující se v zahradu, kde uprostřed trávníků roste morušovník, strom spojovaný s rodem Mašínů. Dům-objekt vyvolává emoce, je v něm úzkost, naděje a katarze.
Metamorfóza ostravských jatek na městskou galerii Plato se v roce 2024 dostala až do finále evropské Ceny za architekturu. Polský architekt Robert Konieczny uplatnil konceptuální přístup. K vadám budovy z devatenáctého století přistupoval jako k hodnotě stvrzující identitu místa. Zachoval tedy zvětralé cihly a velké díry ve stěnách zaplnil betonem. Je to na první pohled patrné, protože minulost je v přímém doteku s přítomností. Staré je tmavé a nové, zejména vložená schodiště, rampy, spojovací ochozy, zdi, je světle šedé. Otvory, které objektem surově prostupovaly, byly doplněny betonovými prvky odvozenými z původních částí. Díky důmyslnému strojnímu mechanismu jsou pohyblivé a podle potřeby můžou rozšiřovat výstavní sály nebo je uzavírat a chránit. Architektura je pojata jako umělecké gesto, ale nejde o formální přístup, kdy dům vystavuje především sám sebe na úkor funkčnosti či příznivých provozních podmínek.
Také Muzeum Krkonoš ve Vrchlabí, jehož rekonstrukci navrhli architekt Roman Koucký a architektka Šárka Malá, je založeno na dialogu minulosti a přítomnosti. Historii představuje bývalý augustiniánská klášter z počátku osmnáctého století, současnost se zvenčí projevuje novým vstupem a uvnitř v podání expozic. Klíčovým rozhodnutím architektů bylo nezastavět rajský dvůr. Kdyby k tomu bývalo došlo – a před příchodem Romana Kouckého a Šárky Malé o tom vedení muzea uvažovalo, protože tam chtělo umísit přednáškový sál –, klášter by přišel o své srdce. Pro sál se našla jiná poloha: stal se součástí betonové přístavby, do níž je vetknut skleněný hranol. Tento radikální přístup ve výsledku umožňuje koexistenci minulého a současného jak po vizuální, tak i po dispoziční stránce.
Expresivní betonový objekt je nejenom nesmírně fotogenický (jde o vskutku ikonické dílo); především jde o schránku pro řadu provozně důležitých věcí – přednáškového sálu, kavárny, šatny nebo muzejního obchůdku a v neposlední řadě: je v něm výtah. Návštěvník okamžitě ví, kde je hlavní vstup, snadno se zorientuje. Beton přichází o svou odtažitost a neutralitu, více než zaměnitelný materiál připomíná chladnou krkonošskou žulu. Objekt tak promlouvá vlastním jazykem a navozuje atmosféru přibližující děje, které se v muzeu odehrávají, dialog přírody a civilizace. Jedním z hlavních exponátů je schodiště ve tvaru dvojité šroubovice DNA, do něhož je zakódována zvláštní labilita, když po něm návštěvník stoupá, trochu se chvěje. Je to architektonický záměr, jejž zhmotnil konstruktér Břetislav Eichler jako dvě více než šest metrů vysoké vertikální spirálovité konzoly, propojené třímetrovými stupni z ultravysokopevnostního betonu (UHPC).
Ze stejného betonu, jejž můžeme považovat za materiál budoucnosti, byla postavena lávka spojující Holešovice se čtvrtí Karlín. Překonává Vltavu v délce tří stovek metrů a dalších osmdesát metrů měří odbočka na ostrov Štvanici, přičemž průchozí šířka lávky dosahuje čtyř metrů a zábradlí je vysoké sto deset centimetrů. Dílo trojice architektů Petra Teje, Marka Blanka a Jana Mourka vypadá jako bílá linie. Její forma vychází z technologie ultravysokohodnotného betonu s rozptýlenou výztuží. Beton nevypadá ani jako beton: použitá jemnozrnná směs s bílým cementem a drobným kamenivem evokuje mramor. Byla složena ze sedmapadesáti dílců, které se vyráběly v podniku Prefa Štětí: co segment, to odlišná geometrie, aby se mohlo docílit plynulé křivky. Jejich sestavování probíhalo směrem od Karlína přes Štvanici do Holešovic. Konstrukce si vyžadovala neobyčejnou pečlivost. Díky zabudovanému mechanickému čepovému kloubu se může mostovka krajního pole na holešovické straně zvednout do polohy, kam se hladina ani v případě tisícileté povodně nedostane.
Podstatným prvkem dotvářejícím charakter lávky jsou bronzová drážkovaná madla zábradlí, v nichž je ze spodní strany zapuštěn pás osvětlení, takže nevzniká světelný smog, ale chodec přitom dobře vidí. Madla jsou zakončena z každé strany soškou zvířat, která souzní s geniem loci městských částí na „linii dotyku“: v Holešovicích je to býk (jatka), na Štvanici zajíc a v Karlíně kůň (jezdecký pluk). Jak madla, tak plastiky jsou dílem sochaře Aleše Hvízdala. Další socha, Řeka, je umístěna na ostrově Štvanice v těsné blízkosti rampy vedoucí na lávku: podle návrhu sochaře Jana Hendrycha byla také experimentálně provedena z ultravysokohodnotného betonu. Lávka do české architektury přináší nejenom estetiku střídmosti, ale zároveň pracuje s uměleckými motivy, které k pražským mostům historicky patřily.
PETR VOLF
Autor je kritik architektury a spisovatel.
