Záruky a přejímky hydroizolací – 1. část

Přejímka je zatím nutnou podmínkou pro dokončení stavby a představuje význačný mezník v její historii. Jenže nebývá vždy konečným stadiem určitého díla. Někdy následují ještě úpravy a opravy a jejich rozsah závisí na jakosti předávaného díla a předchozích dohodách. Uplatňují se při tom pojmy jako vada, záruka za jakost, oprava, záruční doba a další, které značně ovlivňují průběh řízení. O tom pojednával článek [1], na který tato úvaha navazuje.

Průběh stavby bývá totiž málokdy nekonfliktní. Reklamují se v první řadě vady vzhledové, poměrně brzy se však projevují vady hydroizolací. Ty představují prvek, který je specifický tím, že jeho úkoly bývají velmi skryté a projevy vad velmi různorodé. Přestože jsou hydroizolace velmi zranitelné, jejich význam se podceňuje, protože na investora nedělají žádný dojem, jejich vady zdánlivě neohrožují přímo stavbu a dá se na nich něco ušetřit.

Dohadování o tom, kdo zavinil event. poruchu, a o dalších důsledcích včetně proplacení díla probíhá často roky bez skutečných průkazných zjištění. To je ovšem zatím jen první, menší část problému. Horší bývá prosazení skutečné nápravy díla, správné opravy příčiny defektu. Přitom vidíme, jak by bylo v takových případech důležité, aby byly v dokumentaci, zejména ve smlouvách a záznamech, všechny pojmy vztahující se k vadám a opravám jednoznačně a dostatečně podrobně definovány.

Odborník, který se setkává s různými fázemi stavby, má s tím svoje zkušenosti. Hlavním úskalím, na které narazí, bývá nutná přejímka hotové stavby. Každá záruka a každá přejímka v sobě skrývají různé finty, které na první pohled nemusí být nijak nápadné. Pracoval jsem kdysi s firmou, která na importované vodotěsné nátěry dávala záruku dvanáct let. Když jsem se takové lhůtě divil, tvrdili mi, že nátěr to musí vydržet, protože ho vyvinula NASA pro válku ve Vietnamu. Ta ovšem ani zdaleka netrvala dvanáct let… Když po několika letech došlo na více střechách k porušení nátěru a často i vodotěsnosti, dostali po reklamaci v záruce jako náhradu znovu tentýž nátěr se stejnou, tj. špatnou, funkcí a trvanlivostí. Taková oprava není moc platná, ovšem odpovídá většinou podmínkám záruky, která obvykle počítá jen s obnovením původního stavu.

 

 

V loňském roce jsem dostal potěšující zprávu, že po čtrnácti letech byla uzavřena u odvolacího soudu etapa jednoho dlouholetého sporu, který jsem již částečně popsal v jiné souvislosti [2, 3]. Není však jisté, že tato etapa byla poslední, protože podle mých nálezů z roku 2005 zbývá ještě několik technických problémů, které nebyly ani projednávány. Případ již nebudu podrobněji uvádět, tato zpráva však znovu oživila názory na to, že možnosti prokazování bezchybnosti díla při jeho dokončení a přejímce jsou všeobecně velmi nedokonalé a nespolehlivé a prostředky k nápravě málo účinné.

Podstatou uvedeného sporu, který začal již v roce 1997, byla „vada hydroizolace spodní stavby“ a určení, jestli tato vada existovala v době předání stavby. Na tom záviselo proplacení zadržené částky z ceny díla, popř. provedení oprav. Tři předchozí znalecké posudky z doby kolem roku 2000 nevyjasnily dostatečně ani podstatu vady, ani problémy přejímky. Proto byl v roce 2005 zadán další posudek a již s nevýhodným odstupem času znovu pokračoval průzkum vady a další šetření po dobu několika několik měsíců. Znalecký posudek byl pak použit v pokračování soudního řízení. Soud však námitky investora a závěry znaleckého posudku o existenci vady po celou dobu stavby plně neuznal. Následující odvolání, o kterém jsem již neměl zprávy, dopadlo v roce 2011 v podstatě opačně a pro investora příznivě. Přitom byly nálezy posudku a jeho závěry doloženy již v roce 2005 velmi přesvědčivými zkouškami [3] (obr. 1, 2).

 

 

 

Obchodní zákoník, popř. občanský zákoník, který se při řešení sporů používá, obsahuje srozumitelné paragrafy platné již mnoho let, které by mohly v mnoha případech podstatně přispět k řešení i k prevenci takových problémů. Pro ilustraci uvádím hlavní citáty ze znění zákona č. 513/1991 Sb., (ve znění roku 2011), převážně z dílu IX – oddíl 6: Způsob provádění díla, až oddíl 8: Vady díla.

§550 Objednatel je oprávněn kontrolovat provádění díla. Zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním.

§ 551 (1) Zhotovitel je povinen upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Jestliže nevhodné věci nebo pokyny překážejí v řádném provádění díla, je zhotovitel povinen jeho provádění v nezbytném rozsahu přerušit.

§ 553 (1) Stanoví-li smlouva, že objednatel je oprávněn zkontrolovat předmět díla na určitém stupni jeho provádění, je zhotovitel povinen včas objednatele pozvat k provedení kontroly předání předmětu díla.

§ 537 (2) Objednatel je povinen provedené dílo převzít.

§ 560 (1) Dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě.

§ 560 (2) Zhotovitel odpovídá za vady, jež má dílo v době jeho předání (§ 554); jestliže však nebezpečí škody na zhotovené věci přechází na objednatele později, je rozhodující doba tohoto přechodu. Za vady díla, na něž se vztahuje záruka za jakost, odpovídá zhotovitel v rozsahu této záruky.

§ 560 (3) Zhotovitel odpovídá za vady díla vzniklé po době uvedené v odstavci 2, jestliže byly způsobeny porušením jeho povinnosti.

§ 561 Zhotovitel neodpovídá za vady díla, jestliže tyto vady byly způsobeny použitím věcí předaných mu k zpracování objednatelem v případě, že zhotovitel ani při vynaložení odborné péče nevhodnost těchto věcí nemohl zjistit nebo na ně objednatele upozornil a objednatel na jejich použití trval. Zhotovitel rovněž neodpovídá za vady způsobené dodržením nevhodných pokynů daných mu objednatelem, jestliže zhotovitel na nevhodnost těchto pokynů upozornil a objednatel na jejich dodržení trval nebo jestliže zhotovitel tuto možnost nemohl zjistit.

§ 562 (1) Objednatel je povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla.

§ 562 (2) Soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla

a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí,

b) bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1,

c) bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba.

 

Zákon poskytuje poměrně dost možností objednateli i dodavateli, aby se správně domluvili na znění smlouvy o dílo i případných kontrolních postupech. Jak málo se tyto možnosti využívají a zda jsou vůbec někdy něco platné, je možné ukázat na několika zjednodušených případech z praxe. Jednou stránkou problému je totiž způsob formálního zajištění díla již v době uzavírání objednávky a smlouvy o dílo, druhou stránkou otázka, jak může objednatel nebo dodavatel svoje práva, ale i povinnosti prosadit.

 

 

Desítky konferencí jsou každoročně u nás i v zahraničí věnovány problémům vad nejrůznějších částí staveb, popisy defektních hydroizolačních konstrukcí zaplňují časopisy i odborné příručky [5]. Často vidíme, že ve většině případů jsou zcela nedostatečně nebo nejsou vůbec zachyceny zásahy provedené během stavby, u oprav starších staveb také provedené průzkumy a reklamace nebo zásahy před výskytem poruchy. Pro nadměrnou korektnost autorů se nedozvídáme nic o nedostatcích konkrétních výrobků, ani jejich jména. O přejímce žádné záznamy. Základní stavební dokumentace nebývá již v době dokončování stavby kompletní, materiály použité ve stavbě bývají nespecifikované.

Obtížné je odlišit příčinu, která by měla být podle § 560 zákoníku označena jako vada hydroizolace, od projevu této vady, průsaků nebo jiné poruchy vodotěsnosti.

 

 

Vady stavby mohou vznikat již dlouho před jejím zahájením [10]. Již v době, kdy byly stavby řízeny zcela jinými vztahy než dnes, jsme sledovali střídavé reklamace a málo účinné opravy. Některé vady systémů byly dokonce součástí zadání, protože vycházely z vadných předpisů a závazných, direktivně prosazovaných úsporných nebo realizačních směrnic a typizací, případně výstupů státních výzkumných úkolů (viz příklady níže – šindele, polystyren, popílek aj. [4]).

Dnes se přístup k zadávání projektů změnil a výmluva na vyšší moc nemusí být mnoho platná. Vždy je však nutné uvážit možnost zanedbání (§ 551). Když zhotovitel neuplatní svoji zkušenost a námitku proti některé pasáži projektu dostatečně průkazně, a k tomu je oprávněn, může to pro něj znamenat značné komplikace. Podobný paragraf však platil i před třiceti lety. Vady projektu, zahrnující i navržení nesprávných výrobků pro zhotovení hydroizolací, nejsou tak neobvyklé, jak by se zdálo.

Velmi nešťastným případem systémového selhání v důsledku chybných směrnic byly již mnohokrát popsané vady střech s termoizolací z pěnového polystyrenu, hodnocených dokonce v roce 1980 jako průkopnický čin (obr. 3, 4), zejména určených pro KS P.1.11 a další.

Těžko rozhodovat, co je horší. Vada systému nebo stavba zahájená pouze podle dokumentace pro stavební povolení, kde se řada řešení nechává na pozdějších subdodavatelích. Vady, které mají původ v době před zahájením stavby, bývají velmi závažné, protože se často nedají napravit a natrvalo ovlivňují celkovou spolehlivost stavby.

 

 

Po roce 1990 se objevil velký počet střech z asfaltových šindelů a technologie byla pro většinu pokrývačů nová. V roce 1995 provedla pokrývačská firma šindelovou krytinu na rodinném domě u Mělníka. Po dokončení střechy vybudoval majitel v podkroví obytnou místnost. Strop však začal vlhnout. Zatékalo snad i vadnými detaily oplechování, které dodavatel údajně později opravil, zatékání však neustalo. Spor se proto soustředil na otázku provedení souvrství šindelové krytiny.

Šablony šindelů byly totiž v roce 1995 položeny na záklop pobitý holou lepenkou bez krycí vrstvy, označovanou dříve jako A 400 H. Investor napadl provedení z důvodů zatékání a tvrdil, že položení bylo chybné, protože šindele (na sklonu přes 25 °) měly být podloženy skutečnou pojistnou vrstvou, a proto do střechy zatéká. Zhotovitel tvrdil, že zhotovil střechu podle doporučení a pravidel dodavatelů platných kolem roku 1995 a že se nedopustil při pokládání šindelů žádné technologické chyby. Soud si vyžádal posudek znalce.

V pořadí první znalecký posudek tvrdil, že předpisy výrobců i čs. normy vždy zakazovaly použití obyčejné holé asfaltované lepenky (tj. typu A) jako pojistné vrstvy. To ale nebylo správné. V praxi se i jinde používaly šindele bez podložení (obr. 5), prospekt firmy Tegola ukazuje šindele přímo na desce (obr. 6).

 

 

S využitím všech dostupných předpisů jsem konstatoval, že v době zhotovení krytiny nebylo podložení od výrobců bezpodmínečně

vyžadováno. Žádný předpis nezakazoval použití lepenky typu A (např. A 400 H). Předpisy firmy AWA z roku 1995, tedy z doby realizace reklamované střechy, dokonce uváděly zcela jednoznačně: „Bonnský šindel E nevyžaduje speciální podkladní konstrukci. Zcela postačí prkenné bednění z prken 80–150 mm širokých v tloušťce 24 mm na sraz, resp. 22 mm na pero a drážku, pokryté vodorovně kladenými prvky obyčejné lepenky A 400 H. Bonnský šindel E může pokládat každý sám. Jeho pokládání je jednodušší než pokládání eternitových šablon…“

Diskuse o možnosti a nemožnosti použití impregnované lepenky trvala u soudu několik hodin. Je třeba také uvážit, že v roce 1995 navíc platila ČSN 73 1901 z roku 1975, která uváděla v čl. 55 „Skládaná krytina (tedy i šindelová) není těsná proti prachu a sněhu. Pokud se tato těsnost požaduje, musí být způsob utěsnění předepsán projektovou dokumentací…“

Rozsudku jsem se již nedočkal, ale myslím, že se jasně jednalo o souvislost s definicí vady díla podle § 560, protože ve smlouvě o dílo nebylo definováno podložení šindelů ani budoucí způsob využití podkroví. Prostě – špatná domluva.

S řešením hydroizolací v suterénu si mnoho projektantů neví rady. I když to pro mnohé tak nevypadá, jedná se o velmi speciální problém, který dříve řešily i prováděly výhradně specializované firmy jako Stavební izolace. Projekty se řídily podnikovými směrnicemi a normami direktivně platnými, to ovšem neznamená, že byly bez chyby. Normy ON 73 0550 a ČSN 73 0600 z roku 1990 i pozdější velmi striktně rozlišovaly požadavky na provedení izolací proti třem základním kategoriím hydrofyzikálního namáhání. Jenže právě určení namáhání a jeho pojmenování bylo a stále zůstává kamenem úrazu. Už dávno to popsal německý specialista K. Lufsky, již častěji citovaný [4].

Dvě základní chyby způsobily již hodně závažných defektů. Chybou projektu je i dnes stále se vyskytující označování všech kategorií hydrofyzikálního zatížení jako „vlhkost“. V tom jsou projektanti nepoučitelní. Vadou je pak nevhodné, často „úsporné“ dimenzování povlaků a detailů, které při větším náporu vody nevyhoví. Máme zkušenosti, že se pak zhotovitelé chytají nerůznějších výmluv. Setkal jsem se i s unikátním případem, kdy zhotovitel prohlašoval netěsnou izolaci za bezchybnou, protože byla v projektu označena jako „izolace proti zemní vlhkosti“ a ty mohou být podle normy (ČSN 730600/1994 – 6.1.1.1) nespojité a tak je on také provedl.

Druhou chybou je podceňování možných účinků tlaku vody. Zcela malý průsak může po dlouhém působení vyrovnat hladinu vody za izolací u stěny a v terénu a původně zdánlivě dlouho těsná hydroizolační vrstva se projeví jako netěsná.

 

 

Z různých důvodů navrhuje projektant rizikové materiály. Stručně to vystihl W. Holzapfel [5, čl. 3.3] takto: Když si stavebník vyžádá nabídku, dostane obvykle takovou, v níž se spojuje co nejvýhodnější řešení s materiály nejnižší kvality.

Stěží také můžeme očekávat, že někdo prosadí změnu již schváleného levnějšího materiálu za dražší. Projektanti však navrhují i materiály, které ještě nemají dostatečně vypracovaný systém zkoušek potřebných technických parametrů. To platí zejména o tmelech a stěrkových hydroizolacích, kde se dlouhodobě objevuje snad nejvíce problémů, a to nejen v ČR.

Myslím, že i bentonitové systémy, používané nyní i pro bytové domy, ještě mají řadu otazníků. Náročné zkoušky spojů a mechanických vlastností, jakými se zkouší plastové nebo asfaltové pásy, bentonitové rohože neznají.

Bentonitové rohože jsou původem nasměrovány hlavně pro některé speciální účely. Různé typy bentonitových rohoží byly původně vyvíjeny pro izolace skládek a jinam, kde se nevyžaduje úplná vodotěsnost konstrukce. Jejich použití tam, kde se nesmí vyskytnout ani kapka nežádoucí vody, nepovažuji za příliš spolehlivé. I když to výrobci nepřipouštějí, těsnost se s největší pravděpodobností může zhoršovat postupně, vymýváním bentonitu ze spojů i z rohože nějakým pramínkem vody, který se ve spodní stavbě často z různých důvodů vyskytne.

Spoje přesahem, utěsněné jen zasypáním, nemají žádnou pevnost ve smyku ani odtrhu. Rohože obsahující textilní vrstvu jsou navíc vždy propustné v podélném směru se všemi důsledky (obr. 9).

 

 

Velmi nezvyklé vady se vyskytly v Horažďovicích v roce 1989. Poměrně starý případ sice již nemá s dnešními technologiemi mnoho společného, ale zahrnuje tolik zásadních pochybení, že stojí za pozornost. Patří do kategorií vad projektu, nevyhovujících materiálů i dodatečných neschválených změn a zásahů. Defekt existoval dlouho po záruce jako skrytá vada a v podstatě se projevil spíše náhodou.

V roce 1988 se v tělocvičně postavené v roce 1975 začaly deformovat a vlhnout dřevotřískové panely podhledu podél obvodových stěn. První dojem po vystoupení na střechu v roce 1989 byl, že se jedná o vcelku malou netěsnost po obvodu ve žlabech nebo v napojení. Střecha byla pokryta rovnou vrstvou popílku, ze kterého na několika malých místech prosvítaly lesklé plochy Alfobitu (obr. 10).

 

 

Ani dopis Národního výboru v Horažďovicích nenaznačoval velké problémy. Sděloval toto:

Již první sondy přinesly značné překvapení. Ukázalo se, že vrstva popílku má velmi nestejnou tloušťku. Sonda přes celou šířku střechy ukázala, že krytina pod popílkem je z neznámého důvodu pravidelně výrazně zvlněná (obr. 11, 12).

 

 

Z výkresu konstrukce (obr. 13) žádný zřejmý důvod ke zvlnění nevyplýval. Bylo nutné po odhrabání velmi mokrého popílku otevřít střešní plášť na několika místech a pak teprve se ukázaly věci!

 

 

Skladba téměř v ničem neodpovídala projektu. Z důvodů po 13 letech již nezjistitelných byla vynechána vrstva polystyrenu a podkladní vrstva krytiny byla vytvořena ne z vláknitých desek Vistemat (projekt), ale z desek oplášťovaných AC deskou s jádrem z minerálních vláken, později identifikovaných jako desky BDP. Ty byly do spádu podepřeny trámky podloženými špalky a vytvořily jakýsi horní plášť střechy, ale s tepelnou izolací. Ten se na mnoha místech mezi podpěrami prohnul. Mezera v místě sondy vysoká 12 cm nebyla odvětraná. Místo krytiny Izofol byl použit Alfobit a dva asfaltové pásy s textilní vložkou. Deska BDP se v místě jedné sondy prolomila tak, že se dotýkala stropu – cementové zálivky vlnitých plechů (obr. 14). V dalších úžlabích došlo jen k různě velkému prohnutí.

Fotografie (obr. 15) ukazuje dost dobře výsledek průzkumu přímo u podpěry prolomené desky. Všechny pásy krytiny však byly pevně spojené (!), povlak bez trhlin, jen alu-fólie byla místy prokorodovaná (popílek je agresivní). Další sondy byly podobné.

 

Konečný výsledek byl v tomto případě určen již předem. Ani sebelepší zhotovitel by si neporadil s tím, co měl svého času k dispozici. Proč došlo k tolika změnám projektu, se můžeme již jen dohadovat. Doba byla taková a neustále něco chybělo, proto se měnily projekty a používaly dostupné materiály.

– Místo souvislého podkladu se použily málo pevné desky podepřené jen ve dvou místech, které mohly pevnost dále ztrácet. Azbestocementové desky vlhkem měknou, zkušebnami udávané, již tak nedostatečné pevnosti se mohly časem ještě snížit, protože v dutině střechy mohla být někdy značná vlhkost. I když se zdá provoz tělocvičny poměrně suchý, našli jsme například při měření kondenzace, a to jen pod jedním z větráků tělocvičny ve škole v Táboře, po jednom zimním měsíci přes 3 litry vody, a to se většina nezachytila.

– Byl použit projektem nepředepsaný asfaltový pás jako krytina.

– Popílek propagovaný VUPS Gottwaldov jako jedinečný ochranný materiál, experimentálně používaný i jako samotná krytina [6] – původně technologie převzatá z SSSR – ztratil hydrofobizaci a obsahoval podle měření asi 27 % vody. Zkouškami jsme zjistili, že je schopen pojmout až 36 %. Pak vážil cca 57 kg/m². To podle některých měření značně převyšovalo zatížení, při kterém při zkouškách ve zkušebně TZÚS docházelo k destrukci použitého typu panelů.

 

Paradoxně tedy ochranná vrstva hydrofobizovaného popílku, který zde měl podle projektu sloužit jako ochranná vrstva snižující působení vody na krytinu, byla asi hlavním faktorem destrukce. Léty se ve stále se zvětšujícím průhybu mohla vrstva navátá větrem stále zvyšovat při zachování rovného povrchu, aniž to kdo zpozoroval. Zatížení se mnohonásobně zvyšovalo i proto že i vlhkost popílku se v důsledku stárnutí a tím„hydrofobizace“ a hromadění vody v úžlabích stále zvyšovala. Tvrzení VÚPS z roku 1989, obsažené v příručce [6, s. 112]: „…materiál odpuzuje vodu, a nemůže tedy ani při volném skladování navlhnout, při mírném zhutnění povrchu je odolný i proti víření za větru a také proti splavení deštěm…“, bylo nepravdivé.

 

 

Závěry vyplývají samy. Použití náhradních materiálů s nevhodnými parametry v nevhodné skladbě s vadným popílkem udělalo své. Trochu překvapivá byla zjištěná dobrá houževnatost asfaltové krytiny z obyčejného nemodifikovaného asfaltu, kterou přes všechny deformace v ploše asi nezatékalo. Podobnou pevnost jsme ovšem u textilních vložek pozorovali i jinde, ne však v tak extrémních podmínkách.

ZÁVIŠ BOZDĚCH

 

1) Bozděch, Z.: Určování defektů hydroizolací a mýty s tím spojené, Materiály pro stavbu, č. 3, 2010, s. 38.

2) Bozděch, Z.: Rizika přejímky hydroizolací a záruční vady. Sborník z konference VŠTE: Defekty budov, Č. Budějovice 2011, s. 63.

3) Bozděch, Z.: Zátopové zkoušky a jiné kontrolní metody, Materiály pro stavbu, č. 6, 2005, s. 44.

4) Bozděch, Z.: Nepřiměřené zatížení hydroizolací pozemních staveb jako příčina jejich poruch (části 1, 2, 2 dokončení), Materiály pro stavbu 2005.

5) H olzapfel, W.: Poruchy střech. Bratislava, Jaga Group 2008.