Důl Hlubina je součástí Národní kulturní památky Důl Hlubina, vysoké pece a koksovny Vítkovických železáren, která pokrývá nejenom katastrální území Moravské Ostravy, ale i území Vítkovic s vysokými pecemi.
Ojedinělý areál vznikl v roce 1828 založením Rudolfovy hutě arcibiskupem Rudolfem Janem, v roce 1831 se nájemcem a později majitelem huti stal bankéř Salomon Rotschild. S jeho příchodem nastal v této oblasti intenzivní rozvoj produkce surového železa. V roce 1852 byla otevřena jáma Hlubina a technologický celek se až do padesátých let minulého století postupně rozrůstal. V roce 1985 však byla těžba na Dole Hlubina zastavena a následně v roce 1998, to znamená po 170 letech nepřetržité výroby, byly zastaveny práce ve všech provozech v této oblasti.
|
Základní údaje o stavbě |
|
Název stavby: Zpřístupnění a nové využití NKP Hlubina – 1. etapa |
Postupná konverze areálu
V rámci Integrovaného operačního programu Zpřístupnění a nové využité NKP Hlubina – 1. etapa došlo v letech 2013 až 2015 ke konverzi části budov bývalého industriálního komplexu, kdy některé objekty získaly novou vzdělávací náplň (ta se týká především oblasti vysokých pecí), zatímco náplň oblasti Dolu Hlubina je zaměřena do oblasti kulturní. Cílem přestavby bylo vytvořit v blízkosti centra města (hlavní ostravské Masarykovo náměstí je odtud zhruba dva kilometry) nové kulturní centrum s netradiční náplní i atmosférou. Vzhledem k tomu, že urbanisticky a architektonicky byl celý areál i přes řadu přestaveb prakticky zformován, zaměřili se autoři projektu především na citlivé úpravy stávajících objektů. Soustředili se na zachování jejich historických hodnot, jak s ohledem na exteriéry budov, tak na úpravy interiérů z pohledu jejich nového využití. Celá problematika, zahrnující především novou náplň objektů a určení jejich hodnot z památkového hlediska, byla rozpracována společně s Národním památkovým ústavem. Obecně lze říci, že výběr materiálů použitých pro rekonstrukci byl důsledně podřízen industriálnímu charakteru staveb s důrazem na perfektní řemeslné provedení. Celý areál byl řešen jako bezbariérový, pro vertikální komunikace tu slouží výtahy, případně pohyblivé plošiny.
Charakteru rekonstruovaných objektů odpovídají i nové technické rozvody, které byly jednoznačně řešeny jako povrchové, což logicky ovlivnilo požadavky na kvalitu jejich provedení. V rámci konverze bylo rekonstruováno celkem sedm stavebních objektů a vybudovány nové rozsáhlé inženýrské sítě.
Rekonstruovány byly: kompresorovna, staré koupelny, sklad MTZ, trafostanice, průběžná jídelna, těžní budova a průběžný most.
Tepelně technická kritéria
Jedním z klíčových hledisek konverzí je otázka energetické náročnosti. I když v tomto případě vzhledem k tomu, že se jedná o národní kulturní památku, nebyla tato problematika zdaleka zásadní, projektanti řešili energetickou otázku zodpovědně. U většiny obvodových plášťů použili vnitřní zateplovací systémy, střešní pláště jsou zatepleny pomocí dodatečné tepelně izolační vrstvy, uložené na horní líc stávajícího střešního souvrství. Specifický problém tepelně izolačních vlastností otvorových výplní byl vyřešen tak, že nová okna svým konstrukčním provedením i vzhledem odpovídají charakteru jednotlivých objektů, ale současně splňují přísná tepelně technická kritéria.
Compress Hall
Objekt kompresorovny tvoří tři propojené haly, které vznikly ve čtyřech různých obdobích. První podlaží objektu tvoří základy kompresorů, samotné kompresory jsou pak umístěny ve druhém podlaží. Z původních kompresorů byly dva zachovány i po rekonstrukci, došlo k jejich dokonalému vyčištění a nakonzervování. Zajímavé je, že zatímco elektrický kompresor byl prohlášen za národní kulturní památku, parní kompresor je pouze kulturní památkou. Novou náplň objektu kompresorovny tvoří umělecká kavárna, kde se uvažuje i o konání přednášek, seminářů, workshopů a výstav. Někteří umělci nyní působí v nových prostorách Dolu Hlubina.
Brick House a Cineport
Staré koupelny (Brick House) nyní slouží kulturním, vzdělávacím a společenským aktivitám. Původní koupelny v obou křídlech prvního podlaží a velkoprostorová hala – lampárna – ve třetím podlaží zůstaly a co se týká prostorového řešení, byly zachovány. V prvním podlaží jsou nově umístěny společenský prostor a hudební klub, ke spojovacímu krčku bylo přistavěno druhé „luxferové“ schodiště s výtahem. V prostoru lampárny je výukový sál pro hudební produkce, divadlo a tanec, dále pak ateliéry a seminární místnosti.
Cineport (původně sklad MTZ) je budova, která dnes slouží filmu – nejenom pro projekci, ale i výrobu. Hlavní prostory zde tvoří dva kinosály v prvním podlaží. V podzemním podlaží jsou skladové prostory a technické zázemí objektu, druhé podlaží patří kancelářím, které je možno využít i jako střižny. Velký halový prostor ve třetím podlaží má multifunkční určení – může být užíván jako ateliér, maskérna nebo kanceláře.
Proměna trafostanice a jídelny
Objekt Art studios, vzniklý v bývalé trafostanici, přesněji řečeno ve třech na sebe navazujících trafostanicích, je třípodlažní budova, věnovaná uměleckým ateliérům s nejnutnějším provozním a sociálním zázemím. Jedná se o budovu s jednoduchou chodbovou dispozicí a novým ocelovým schodištěm. Její vnější výraz dotváří charakter historické důlní zástavby, přičemž respektuje tři různá období vzniku na sebe navazujících trafostanic a tím i tři různé architektonické a stavební styly.
V prostorách původní průběžné jídelny jsou nyní hudební zkušebny a nahrávací studio včetně režijního prostoru – odtud nový název Music Studios. Dvoupodlažní objekt s chodbovou dispozicí obsahuje řadu kvalitně odhlučněných zkušeben a minimalizované sociální zázemí. Konstrukční a materiálové řešení bylo podřízeno nejenom historické předloze, ale především náročným akustickým požadavkům.
|
V duchu kultivované surovosti |
|
Uhlí se tu těžilo 170 let a budovy se stavěly, doplňovaly a přestavovaly podle potřeby. Budovy ryze účelové – šatny, koupelny, kompresorovna, sklad materiálu, jídelna. Většina z nich měla jednoduchou konstrukci, stavělo se účelně a úsporně. Zajímavé je, že v době, která i při takovýchto požadavcích jaksi automaticky stavěla pěkně, protože to se přece rozumí samo sebou, že budova má taky nějak slušně vypadat. Pak se těžba zastavila, objekty přestaly mít význam – ale naštěstí, než někoho napadlo, že by je mohl zbourat, byly prohlášeny za národní kulturní památku. Což byl krok velmi užitečný – památkami přece nemohou být jen hrady, zámky a kostely, i průmyslové aktivity jsou součástí obecně pojaté kultury a neměly by být z paměti lidí vymazány. Jejich fotografie nestačí, budovy jsou trojrozměrné, navíc mají svou vůni, je v nich uchován již zmizelý zvuk – a mají svou duši, respektive nesou v sobě duši těch, kdo je stavěli a kdo je užívali. Jenomže zatímco na hradě lze vytvořit historickou expozici, kterou si většina lidí ráda prohlédne, neb kdo v dětství nesnil o tom, že se ožení s princeznou nebo nevdá za prince… Co s opuštěnými koupelnami? Muzeum „posledního okamžiku“, tedy muzeum, kde vše vypadá tak, jako by poslední havíř právě odešel, může být jen jedno – a co s těmi ostatními pozůstatky po dolech?
Proměna vítkovické Hlubiny je součástí plánu proměny celé oblasti Dolních Vítkovic v jeden velký kulturně společenský celek. Na připomenutí původní historie už tam toho je dost, stejně jako na muzeální zpracování technických činností. Ovšem kultura nemůže být v životaschopné oblasti zastoupena jen pasivně, tedy obrácena jen na návštěvníky, kteří přijdou, poslechnou, prohlédnou a odejdou. Kultura je především živá aktivita, taková, při níž vzniká cosi, na co se pak lidé přijdou podívat nebo si poslechnout. Přitom nemusí jít vždy jen o činnosti provozované v profesionálních podmínkách – jak se do nich má dostat mladý, nadšený, možná ještě ne umělec, ale určitě tvůrce zajímavých hodnot? Hlubina, respektive nová funkce do ní citlivě vložená, nabízí prostor, podmínky právě pro tohle. V bývalé trafostanici studia pro libovolnou výtvarnou činnost, v bývalém skladu MTZ prostor a vybavení pro dokončení natočeného filmu, v tzv. průběžné jídelně nahrávací či prostě jen hudební studia, ve starých koupelnách výstavní prostory. Bývalé kompresorovně sice zůstalo původní jméno, zůstaly i zachované stroje, krásné stroje, ale funkce je především kavárenská a také sportovní – s horolezeckou stěnou… Kavárny tu jsou na více místech, kdo jde do nového Cineportu, musí se kavárnou doslova prodrat, to mu ovšem hned dává najevo, že tady je prostředí neformální, tvořivé a kamarádské. V této budově jsou prostory, které svůj původní charakter přece jen překonávají – malý a velký promítací sál se stupňovitou podlahou jsou sice nově vybavené, ale na jejich stěnách se uchovalo nejen původní zdivo, ale i zbytky původního vybavení. Proměna na nové funkce je všude provedena s vědomím toho, že původního ducha místa je vhodné nevypudit. Čili je vhodné ponechat zde co nejvíc ze starých konstrukcí a pokud je doplňovat, tak se zachováním až surové a přitom působivé estetiky. Fasády byly jen očištěny, ponechány v původní kombinaci režného zdiva a omítnutých ploch, doplněny novými kovovými vraty. V interiéru je změn pochopitelně více a taky na nich je nejlépe čitelný přístup dnešního architekta. Snad nejvíc je to v předmětech technického vybavení: v tělesech ústředního topení, ve způsobu vedení elektroinstalací, v jednoduchých zařizovacích prvcích, ať to jsou vypínače nebo zásuvky. Kontrast černé a bílé je zde dominantní a kultivovanou surovost prostředí podtrhuje. A to platí všude – od ateliérů až po výstavní prostory. Všude se dá najít jen bílá omítka či očištěné režné zdivo, neomítané betonové konstrukce, černé doplňky. Někde zůstaly i původní, obyčejné bílé obkladové dlaždice. Zábradlí jsou téměř výhradně tyčová a samozřejmě černá. Jen málokde jsou nové podhledy. Obvyklejší jsou trámové betonové stropy, anebo dřevěné konstrukce volně položené nad kovovými konstrukcemi krovu. Podlahy jsou místy nerovné, je nutno sledovat, kde jsou ve spádu a kde se stupni. Dohromady to tvoří přitažlivé, vzrušující prostředí, které se přirozeně přizpůsobuje tomu, zda je tu výstava, koncert nebo třeba předvánoční trh. Není tu nic dostavěno, nic ubouráno, nic zakryto. Tedy – jedna dostavba tu je. U objektu starých koupelen se nedostávalo potřebných komunikací, proto byla přistavěna schodišťová hala. Jen málokdo si uvědomí, že je nová. Sklobetonová kostka svou prostou kombinací čtverečkovaného rastru skleněných tvárnic a černého rámu ocelové konstrukce zvenku i zevnitř dokonale zapadá do charakteru prostředí. Jen pohodlnost schodů dává tušit, že nejsou původní (a přilehlý výtah samozřejmě taky). Proměna Hlubiny je hodně povedená a stejně tak hodně záslužná. I obyčejné provozní zázemí šachty umí nabídnout báječné prostředí ke svrchovaně současnému užití. Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc. |
Prohlídkové trasy
Průběžný most a těžní budova byly rekonstruovány jako součást prohlídkových tras pro umožnění přístupu veřejnosti do areálu dolu – objekty tedy nezměnily svoji původní náplň. Průběžný most byl zkrácen o část, která byla v havarijním stavu, u těžní budovy se opravila schodiště. Ostatní práce byly v podstatě drobnými opravami a údržbou stávajících konstrukcí. Součástí rekonstrukce areálu bylo i vybudování nových inženýrských sítí. Jednalo se o dešťovou a splaškovou kanalizaci, vodovod, silno i slaboproud, horkovod a veřejné osvětlení. K propojení nově rekonstruovaných objektů slouží i nově vybudované komunikace a zpevněné plochy.
FRANTIŠEK KULHÁNEK
Stavba „Zpřístupnění a nové využití NKP Hlubina – 1. etapa“ získala titul Stavba roku 2015 jako soubor objektů, spojujících industriální charakter staveb s novou kulturně vzdělávací funkcí.
Doc. Ing. František Kulhánek, CSc., (*1946)
pracuje na katedře konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební ČVUT v Praze, je specialistou na tepelnou ochranu budov. Zaměřuje se především na návrh a hodnocení obalových konstrukcí, návrh nízkoenergetických a pasivních domů a energetickou náročnost budov. Je autorem několika vysokoškolských učebnic a řady odborných publikací.
Nejnovější komentáře