Palác Špork

Přiznám se, že až donedávna jsem neměl tušení o tom, že v Praze v Hybernské ulici existuje Palác Špork. Skoro všichni víme, že v této ulici nalezneme Lidový dům, nedaleko něho na protější straně ulice je odborníkům na architektonické slohy znám hotel Central, ale Palác Špork? Ne! A přitom se jedná o stavbu s velmi zajímavou historií, která navíc v posledním ročníku prestižní soutěže Stavba roku získala titul, a to jako „městský palác, jenž byl nenápadně vytvořen nápaditou rekonstrukcí a dostavbou starších staveb“.

Začněme tedy velmi zajímavou historií. Původní palác v Hybernské ulici byl postaven v roce 1790. Autorem projektu byl Ignác Nepomuk Palliardi, který objekt řešil v té době klasickým způsobem – čtvercovým půdorysem s nádvořím a průjezdem do hospodářské části. Tato koncepce budovy zůstala zachována až do počátku dvacátého století, kdy objekt zakoupila Anglo-rakouská banka. Ta zadala architektovi Karlu Jarrayovi projekt, v němž místo hospodářských budov vznikla dvě administrativní křídla. Přestavba byla dokončena v roce 1923, mezitím se Anglo-rakouská banka „přetransformovala“ na banku Anglo-československou. 

Aby transformacím nebyl konec, pověřila banka Josefa Gočára zpracováním architektonického návrhu, jehož cílem bylo zbourat uliční budovu šlechtického paláce a na uvolněném prostoru postavit dvě administrativní křídla banky. V průběhu prací došlo k velmi zajímavé situaci: J. Gočár se dostal do sporu s Klubem Za starou Prahu a výsledkem jejich střetu bylo, že zůstalo zachováno barokní průčelí šlechtického paláce a s převýšeným objemem bankovní novostavby se muselo ustoupit od uliční čáry. Vznikl tak unikátní moderní objekt s barokní uliční fasádou, který se v podstatě v původním stavu zachoval dodnes. Mimo jiné i díky tomu, že celý soubor domů získal v roce 1958 památkovou ochranu. K pohledu na tento chráněný architektonický unikát je třeba od Paláce Špork přejít na druhou stranu Hybernské ulice, nejkrásnější pohled je však z vyšších podlaží protějších budov. 

Projekt pro třetí tisíciletí
V roce 2012 objekt koupil soukromý investor s cílem rekonstruovat a revitalizovat tento již výrazně zpustlý soubor budov a zapojit ho do života města mimo jiné i oživením parteru a jeho propojením s veřejným prostorem. Chtěl vytvořit multifunkční objekt, kde by komerční, administrativní, restaurační a klubové prostory byly začleněny do struktury stávajícího a nově vytvořeného objektu. Vzniklý soubor budov je nyní prostupný z Hybernské ulice až do ulice V Celnici.

Budovy postavené podle návrhu K. Jarraye  získaly dvoupodlažní nástavbu a byla u nich realizována i vestavba, takže vznikla nová, kompaktnější hmota paláce. Kromě toho, že vestavba navýšila podlahovou plochu objektu, rozšířila také vnitřní komunikační prostory. V části u ulice V Celnici vznikl přepatrováním původní konstrukce mimořádně zajímavý a atraktivní převýšený interiér s platformami volně zavěšenými v různých výškových úrovních, které jsou propojeny krátkými schodišti a využívány pro restaurační provoz. 

Balkon, terasy a zahrada
V posledním sedmém podlaží (v nástavbě) je použita stropní konstrukce ve formě lomenicově tvarované desky, průběžný balkon kolem celé nástavby je připomínkou korunní římsy. Meziokenní pilíře směřující k balkonu naopak připomínají střešní plochu, protože jsou kryty prejzy z původní střechy objektu. Plochá střecha tu kombinuje pobytovou terasu se zahradou.  Kancelářské prostory mají volnou dispozici, zajímavostí je minimalistické členění prostoru celoskleněnými příčkami s replikami původních dveří. 

Gočárova stavba ze železobetonu
V Gočárově části objektu se projevila snaha po maximálním zachování původního konstrukčního řešení a interiérového vybavení, větší zachované celky byly restaurovány a doplněny – je možné v původní plné kráse shlédnout i zasedací síň správní rady banky. Obnoveny jsou i kamenné obklady a povrchy s umělými mramory, což jsou v podstatě leštěné sádrové omítky. Nové části těchto umělých mramorů byly realizovány původní technikou včetně ručního broušení povrchu kamenem ve vodní lázni. 

Nově řešené interiéry jsou realizovány především v běžných kancelářských podlažích, kde byl odhalen původní nosný monolitický železobetonový skelet se žebírkovými stropy. Mezi žebírky je instalováno podomítkové vodní chlazení, přičemž veškeré instalace jsou vedeny volně pod stropem a jejich prostup skleněnými příčkami je vyřešen přesně vyřezanými otvory. V posledním podlaží byla otryskáním očištěna i zcela jedinečná konstrukce železobetonového krovu, původem z roku 1925. Podlahy v kancelářských patrech mají dvojitou konstrukci, která umožňuje snadný a variabilní rozvod instalací a kabeláže. Nášlapná vrstva z přírodního kaučuku v bílé barvě se příznivě projevuje z hlediska prosvětlení hlubších dispozic.   

Hlavním prostorem Gočárovy části objektu je jeho přízemí, které sloužilo jako bankovní hala – nyní se uvažuje o jeho využití (včetně navazujícího podzemního podlaží) pro restauraci nebo obdobný typ provozu. Hala využívá horní osvětlení, zasklení je provedeno ohýbanými skly na zakřivenou hliníkovou kostru, která je kotvena do původní betonové žebrové konstrukce.

František Kulhánek

Rekonstrukce Šporkova paláce získala nejenom titul Stavba roku 2018, ale i Zvláštní cenu České komory autorizovaných inženýrů a techniků ve spolupráci s Ministerstvem kultury České republiky. V odůvodnění tohoto ocenění se uvádí, že cena se uděluje „za příkladnou a citlivou rehabilitaci historické stavby v Pražské památkové rezervaci se žádoucím zapojením do parteru města. Realizace je také příkladem dobré spolupráce všech zúčastněných partnerů výstavby v kontextu dnešních trendů péče o památkový fond“.

Staronový pražský palác
Slovem palác se zprvu označovalo šlechtické sídlo, později prostě výjimečná a velká budova. Základem nového pražského paláce je pozdně barokní stavba Sweet-Sporckovského paláce od Antonína Haffeneckera, doplněná klasicistní částí od Ignáce Palliardiho. Jenomže dva architekti na jeden dům byli málo ve chvíli, kdy se palác změnil na bankovní dům, tehdy přišel se svou částí do celku Josef Gočár. Ovšem to ještě nebylo vše, pak pokračoval Karl Jarray a úplně na závěr Bohumír Kozák, jehož stavba už se dostala do dnešní ulice V Celnici. Od barokního počátku vznikla dlouhá a úzká stavba doslova na gotickém půdorysu. Orientován byl jasně – hlavní vstup je z Hybernské a dál a dál do hloubky to bylo méně a méně významné. Určením, stejně jako architektonickým a stavebním řešením, možná ta poslední část už byla zamýšlena jen jako provizorium…

S domem a kolem něj se dlouho nic zajímavého nedělo. A pak najednou – z jedné strany vyrostl podivný skelet, později zabalený do různých fasád a skrývající hotel, kanceláře a obchody, z druhé, trochu vzdálenější strany „vykvetla“ nad klasicistní celnicí zajímavá nová část, důležitá a zajímavá byla už nejen ulice Hybernská, ale stejně tak V Celnici, ta možná začala být ještě zajímavější nejen díky tomu, že je dostatečně široká a nejen díky stavbám, které ji obklopují, ale i kvůli nádherným výhledům na obou koncích. V tu chvíli se bývalý Sweet-Sporckův palác začal zamýšlet, co se sebou provést, aby i on se dostal do té lepší společnosti, kam dosud vystrkoval svou jasně zadní část.

A tak provedl několik zásadních věcí – nechal se zrekonstruovat tak, aby se opravdu stal jednolitým palácem se dvěma hlavními fasádami na užších koncích. Nechal se propojit, ovšem tak, aby si ponechal půvab svých nestejností, projevující se různými úrovněmi, různými směry, k tomu více schodišti a rozmanitě utvářenými prostory, od slavnostních sálů až po malé pokoje, které místy dovolil spíš sjednotit než dál dělit. Všiml si ovšem, že mezi sousedy jaksi zapadá, a tak si nasadil čepici – svou nástavbou propojil nahoře všechny části, přitom si ji nasadil docela furiantsky, místy pěkně dopředu a trochu i do boku, typický městský frajer… Přemítal, co se svými interiéry, zda jim má dodávat palácovou vznešenost či pýchu, a rozhodl se, že to neudělá. Že naopak přizná dobu, respektive doby, kdy rostl, a to, co dostal do vínku, prostě vyčistí a je jedno, zda je to v trochu nabubřelém stylu bankéřském (s půvabnými kazetovými stropy) nebo téměř puristickém (byť tam, kde kdysi byla jen půda); ze své koláže učinil noblesní přednost. Je to jeden palác, a nabízí tolik rozmanitosti – včetně zcela současných, hojně prosklených a střešními zahradami vybavených prostor v posledním patře, tedy v nové nástavbě. Tady si snad každý může vybrat pro své kanceláře prostor na míru nejen podle velikosti a vybavení, ale stejně tak podle atmosféry.

Ta stavba má duši, duši rozvernou, přitom hodně pamětnickou – a na svou minulost je hrdá, vše, v čem je doba minulá nějak zachycena, je uchováno, byť nemusí to být vždy na původním místě a s původní funkcí. Přitom zvolené technologie uchování minulého jsou samy místy až rozverné, skoro k neuvěření ve své jednoduchosti. Stavba si hraje se světlem, přivádí je co nejhlouběji (bráno svisle i vodorovně), vytváří světlíky, spíš zelené vertikální zahrady, jimiž prochází také světlo; nové světelné zdroje pohazuje jen tak, podvěšuje je pod stropy skoro náhodně nebo je spouští po lanových závěsech kolem schodišť a místy ani není zřejmé, co je vlastně zdrojem pohodového světla.

Je to kancelářská budova, nájemní kancelářská budova, což v novostavbě obvykle znamená třebas i nápaditou obálku a k tomu pustý vnitřek, jejž si každý upraví podle sebe. I tady má nájemce sám pro sebe dost prostoru k vyjádření, a přitom navíc dostává stavbu s nápadem a vtipem, vždycky s noblesou. Špork jako správný palác ovlivňuje město kolem sebe. Nejen nápaditými detaily v přízemí, nejen nárožní, do suterénu zavěšenou restaurací. Třeba také novou uličkou, která je připravena k tomu, aby se stala průchozí a obohatila prostor Nového Města o další půvabnou spojku, jež dává pohybu pěšáka městem tolik podnětů. Zatím je Ulička sv. Huberta otevřená jen z jedné strany a poutá letícími červenými jeleny, kteří dávají znát, že tady vznikla zcela ojedinělá stavba.

Měla by občas udělat den otevřených dveří, protože tu opulentnost fantazie, přitom držené přesně tak, aby to bylo snesitelné a zábavné, je hřích schovávat jen pro někoho. Hrabě Špork by z toho, že si zvolila jeho jméno, měl radost.

Radomíra Sedláková