Pražské Divadlo Na zábradlí prošlo v roce 2017 významnou rekonstrukcí, která přinesla citlivé a technicky zajímavé zastřešení dvorku historického domu. Skutečný rozsah úprav byl ale výrazně větší. Rekonstruovala se celá veřejnosti přístupná část divadla, vlastní divadelní sál s balkónem, kde byla mimo jiné upravena elevace, vyměněny sedačky navržené a vyrobené speciálně pro tuto komorní scénu. Dispozičně byl upraven vstup z Anenského náměstí, šatna, toalety i divadelní bar s kavárnou. Do prostoru dvora byla vložena nová galerie navazující na balkón s přízemím dvorany propojená svébytně tvarovaným schodištěm.
Zcela nové je také řešení všech instalací techniky prostředí, podstatné je zejména nenápadné, ale plně funkční větrání a chlazení všech prostor a elektroinstalace realizovaná již s autonomním sběrnicovým řízením a regulací všech zařízení. Návrh vznikl v ateliéru TaK Architects, na základě vyzvané soutěže organizované Divadlem Na zábradlí.
Historie, kontext
Divadlo Na zábradlí neboli dům U Zeleného kloboučku stojí na rohu ulice Na Zábradlí a Anenského náměstí. Klasicistní novostavba z roku 1832 stojí na místě bývalého dvorce milevského kláštera, ale její historie sahá až do počátku 12. století, kdy byl postaven kostel sv. Jana Křtitele Na zábradlí. Koncem 19. století zde sídlila jednota katolických tovaryšů, která zavedla v domě první ochotnický divadelní spolek.
V roce 1958 si budovu vyhlédli pro své nové divadlo Helena Philipová, Vladimír Vodička, Jiří Suchý a Ivan Vyskočil a slavná pantomimická skupina Ladislava Fialky. Pro provoz divadla bylo příznačné, že diváci chodívali do sálu průjezdem přes dvoreček, využívaný jako provizorní foyer s postranními vchody do hlediště. Teprve o rok později bylo otevřeno zadní foyer, které poskytlo prostor začínajícím a také zakázaným pražským výtvarníkům. Zřízením tohoto prostoru divadlo expandovalo do půdorysu sousední nemovitosti – pozdně barokního Pachtova paláce, kde zůstávalo díky benevolenci vlastníka objektu, který jej koupil v roce 1991 a následně nákladně zrekonstruoval. Rekonstrukcemi prošel i objekt Divadla Na zábradlí, a to v 70. a následně 80. letech. Ty ale vpodstatě jen zafixovaly stav objektu, přinesly celou řadu drobných stavebních úprav, většinou poměrně necitlivých a nesourodých, často účelového až provizorního charakteru. V roce 1993 byla budova divadla převedena do vlastnictví hlavního města Prahy a v nezměněné podobě provozována až do roku 2017.
Mnohem zajímavější než přestavby domu v období socialismu je ale historie samotného Divadla Na zábradlí, spjatá s působením mnoha osobností v uměleckém vedení divadla a řadou uměleckých period. Od reduťáckých text-appelů přes divadlo malých forem, absurdní drama až po klasický repertoár, nespoutanou fantazii a postmoderní hravost Léblovy éry. Pro dnešní generace je Divadlo Na zábradlí především místem, kde řadu let pracoval a několik svých her uvedl první český prezident Václav Havel, ale i divadlem, které patří k aktuálně nejprogresivnějším a nejlépe hodnoceným domácím scénám s řadou úspěšných inscenací hraných v celé Evropě.
Koncept úprav dispozičního řešení a atria domu
Požadavek na stavební a dispoziční úpravy přímo souvisel se skutečností, že se Divadlo Na zábradlí po mnoha desetiletích muselo vystěhovat z prostor Pachtova paláce. Druhým významným argumentem pro celkovou rekonstrukci byla skutečnost, že do stavební obnovy domu nebylo od poloviny 80. let minulého století investováno.
Nutnost nového řešení prostor představovala mimořádně zajímavou výzvu – jak zachovat autenticitu domu i divadelní scény při současném zkvalitnění provozních poměrů a zároveň přispět k bohaté kulturní historii objektu vytvořením jedinečného prostoru divadelního atria. Prostor by měl být jednoduchý, univerzální, ale současně inspirující a umožňující proměny stejně jako divadelní scéna, měl by být další kulturní příležitostí, zážitkem a hodnotou, kterou se divadlo prezentuje.
Navrhli jsme proto nenápadné skleněné zastřešení v místě pavlače ve 2. patře, ukloněné od vstupu k zadní pavlači tak, aby souznělo s klínem atria, a vznikl tak plnohodnotný reprezentativní prostor jak pro návštěvníky představení, tak pro samotné herce a další umělce při pořádání kulturních akcí.
Nový prostor lobby je navázaný na hlavní vstup a je z něj dvěma hlavními vchody obnoven přístup do divadelního sálu, což je, jak víme z historie domu, původní řešení. Vložená galerie s lehkým skleněným schodištěm je letmo uložená, nebo chceme-li reverzibilně vložená konstrukce, která v prostoru působí dojmem divadelní kulisy, vytváří ale důležitý předprostor pro balkón a nově zpřístupněné prezidentské lóže a především umožňuje oddělit provoz návštěvníků a provoz zázemí divadla. Vložená konstrukce galerie i konstrukce vlastního zastřešení jsou záměrně odseparovány od základu domu. Záměr byl, aby původní tvarosloví nezaniklo, ale naopak bylo obnoveno a prezentováno v kontextu současné architektury.
Celý nově navržený prostor je ucelený a barevně sjednocený. Barevnost vychází ze samotné nově navržené grafiky divadla Na zábradlí, je v základu střídmá a nadčasová. Prostor lobby v přízemí je sjednocený temnou podlahou s intarzií z jemné bílé grafiky. Patro je naopak výrazně světlé, lehká bílá konstrukce galerie navazuje na původní historickou pavlač, kterou ale nechává dominovat. Důležitou součástí návrhu je i světlo – denní, které proniká přes skleněné prvky hluboko do dvora, i umělé, které svým rozmístěním a tvarovou lehkostí umožňuje dotvářet divadelní atmosféru.
Podlaha
Prostory pro veřejnost jsou v principu rozděleny na dvě zóny. První je vstupní, se šatnou, barem a sociálním zázemím, druhá je vlastní divadelní dvorana v atriu. Obě části jsou ale současně provozně propojené a tvoří jeden celek. Proto byl pro obě zvolen stejný formát – kostka 100/100 mm, ale v každé z nich je současně aplikován odlišný materiál. Zatímco v domovní části je podlaha tvořena dřevěnými dubovými kostkami, dobře známými z pražských průjezdů, ve dvoře je použita kostka žulová, kladená v soustředných kružnicích kolem pomyslného středu dvora. Pro umocnění účinku jsou oba povrchy propojeny prolnutím kamene a dřeva na úrovni, která upomíná na původní rozhraní domu a dvora.
Kov a sklo
Rozmanitost staroměstského dvorku s pavlačemi byla v návrhu doplněna řadou nových architektonických prvků. Pro vytvoření rovnováhy jsou všechny doplňované části měřítkem odvozené od původního domu – patro členěné v osách navazujících na krakorce pavlačí, subtilní profilace kovových částí balkónu i zastřešení, formáty dlažeb atd. Kontrast a viditelnou separaci obou částí do návrhu naopak vnášejí nové materiály. Nové formy se skládají téměř výhradně ze skla a kovu. Jsou to předěly částí pro veřejnost a zázemí divadla tvořené vloženými stěnami z lakovaného skla v bílé nebo černé barvě a pak samozřejmě i nejviditelnější prvky – divadelní balkón se schodištěm a zasklení dvora na úrovni 2. NP. Všechny nové kovové vkládané konstrukce jsou navrženy z plechů, vyhýbají se uzavřeným profilům pro pohledové odlehčení a také praktickému požadavku na skládání konstrukcí po prvcích in situ vzhledem k velice omezenému prostoru pro montáže uvnitř dvora. Návrh ocelových prvků vznikal v součinnosti s kancelářemi AED a EXCON, kancelář AED se podílela i na řešení ostatních technických detailů složité konstrukce.
Galerie
Nosné konstrukce patra galerie tvoří vodorovné nosníky tvaru T, které jsou na jedné straně uloženy do kapes ve stávajícím zdivu a na druhé na nové sloupky svařené z plechu tl. 6 mm orientačního průřezu 140×100 mm. Sloupky jsou založeny na skrytých patkách pod úrovní zpevněné plochy nádvoří, aby z ní vystupovaly jako subtilní svařenec z pasoviny. Vnitřní vodorovné T-profily jsou rovněž atypickými svařenci z plechu 15 mm, mají šířku 230 mm a výšku 270 mm. Všechny jsou výškově umístěny pod stropní deskou, s horní hranou na úrovni +3,600. Druhý krajní profil (podél hrany stávající pavlače) je navržen z válcovaného profilu HEA200. Tento profil je umístěn výše na úrovni +3,780 tak, aby byl začleněn do stropní desky. Jednotlivé vazby jsou u sloupků v horní úrovni propojeny T-profily shodného průřezu jako krajní nosník galerie. V jednom poli je na tento profil uloženo schodiště z 1. NP. Krajní podélník (u stávající pavlače) je zalomen a uložen do stěny, T-profil tohoto nosníku je doplněn o druhou stěnu. Požární odolnost konstrukce 30 min. je řešena profilací a nátěrem.
Schodiště
Ve stejném tvarosloví, konstrukci a materiálech je provedeno i nové vnitřní schodiště, které ve dvakrát stočené linii propojuje přízemí divadelní dvorany a novou galerii na úrovni 2. NP. Vznikl tak architektonicky výrazný prvek, který je signifikantní svou lehkostí i navzdory vysokým nárokům na statické i dynamické namáhání. Navzdory jeho relativně malé velikosti patřily návrh a konstrukční příprava tohoto prvku k nejnáročnějším úkolům celé rekonstrukce a vyžádaly si nejvíc času. První návrh uvažovaný jako prostorová příhradovina vystřídaly úvahy o plně skleněném schodišti. Ty ale byly vzhledem k povaze a výše zmíněným požadavkům na maximální tuhost nahrazeny myšlenkou sjednotit schodiště a galerii v jejich konstrukci a designu. Základním nosným prvkem jsou dvě ocelové schodnice, stejně jako konstrukce galerie svařené z plechu v atypických průřezech, které jsou voleny tak, aby byly pohledově skryty schodišťovými stupni z lepeného skla. Stejně jako u galerie je skleněné i zábradlí, u schodiště je ale provedení nepoměrně náročnější vzhledem ke složitému tvaru. Ohýbané tabule jsou bodově upevněné na boky schodnic, které kryjí, a pomáhají tak umocnit nenásilný a uvolněný charakter schodiště, galerie i celého prostoru. Schodiště je uloženo mezi podlahu a galerii, jen v jednom místě, kde se téměř dotýká zděné obvodové konstrukce domu, je k ní nenápadně připnuto plechovým břitem. Navzdory výraznému podílu skla je díky preciznímu výpočtu a dílenskému zpracování jednotlivých prvků prostorově tuhé a bezpečné i pro náročný provoz divadla.
Zastřešení dvora
Hledání formy zastřešení bylo jednou z nedůležitějších částí celého návrhu. Nemělo se jednat o předěl, ale spíše o lehkou formu – výtvarný prvek vložený do prostoru dvora. Základní geometrie je odvozená od vlastního půdorysu dvora, klínovitě se rozevírajícího směrem ke vstupu, resp. k Anenskému náměstí. Plocha zasklení je proto rastrovaná radiálně se rozevírajícími se pruty, vlastní výplně jsou asymetrické lichoběžníky otevřené směrem ke vstupu a celé prosklení se navíc zvedá od zadní strany dvora k přední. Tento architektonický koncept přináší i elegantní řešení techniky prostředí. Vzduch je totiž přiváděn za zadní, kratší a nižší části dvorany a vzhledem k symetricky se rozevírajícímu klínu celého prostoru tak dochází k optimálnímu obtékání upraveného vzduchu pod střechou a jeho distribuci do prostoru, ve kterém se během představení nebo jiných kulturně-společenských akcí sejde až 200 osob. Skleněná plocha se v průběhu převážně večerních a nočních představení zapojuje jako pátá fasáda, stává se zrcadlem odrážejícím život divadla. Aby se tak stalo v plné míře, jsou veškeré nosné konstrukce umístěny mimo interiér a sklo vedené jen subtilními T-profily je vlastně jen „nastehované“ zespodu. Vnitřní líc střechy je tak skutečně jen deskou připomínající spíše ateliérové zasklení. Hra ocelové nosné konstrukce viditelná jen během dne je kombinací hlavních nosných L-rámů a systému podélníků, věšadel a větrování z tyčí pro odlehčení a zvýšení průhlednosti.
Technicky je konstrukce zastřešení tvořena nosníky tvaru Z, které jsou na obou stranách uloženy do kapes v nosném zdivu. I zde jsou průřezy navrhovány atypicky, z plechů 8–15 mm, dva delší nosníky jsou doplněny táhly M20 a svislicemi z kruhových trubek 48×4 na vzpínadla o třech polích. Pole jsou nestejné délky podle rastru dělení tabulí zasklení, také svislice jsou proměnlivé délky, když sledují sklon střešní roviny. Pro možnost rektifikace je každé táhlo opatřeno napínací maticí. Základní nosníky jsou propojeny příčlemi z trubek a vodorovně větrovány v jednom poli táhly.
Vlastní zastřešení atria je provedeno ze skleněných tabulí izolačního trojskla typu Planiclear Ug 1,1 W/m².K asymetrického tvaru a řazení, s prostupností světla 76 % a s úpravou povrchu z důvodu požadovaného stínění, reflexe a absorbce. Jednotlivé tabule jsou uloženy do subtilních T-profilů 40/40 jednotného průřezu. Profilace je shodná u vnitřních i krajních polí, aby bylo dosaženo dojmu lehké prosklené sítě vložené mezi původní konstrukce. Jak již bylo uvedeno, nosné prvky jsou umístěny v exteriéru, obvodové partie využívají možnosti skrýt kotevní místa pod omítku. Sekundární funkcí vnitřního lemovacího rastru je vytvoření tras pro rozvody osvětlení dvora. Ty byly s výhodou umístěny do vnitřních koutů průběžných profilů. Důležitým momentem návrhu zasklení bylo použití čiré skloviny s minimalizovaným podílem oxidů železa. Cílem bylo, aby sklo zastřešení bylo co nejméně rušivé, namísto barev skla se uplatňovalo barevné řešení svislých obvodových konstrukcí domu a tím především charakter domovního dvora jako celku.
Geometricky tvoří sklo zastřešení jednu rovinu skloněnou směrem k zadní, kratší části dvora, odvodněnou do žlabu skrytého v konstrukci pavlače, statický výpočet byl proveden na prostorovém modelu, tabule jsou navrženy i provedeny jako pochozí, což zjednodušuje údržbu a umožňuje i průběžnou kontrolu ocelové konstrukce v exteriéru.
Prostor divadelní dvorany je vytápěn i dochlazován vzduchotechnicky, technický návrh přímo sleduje architekturu dvora klínovitě rozevřeného vodorovně i svisle. Z kratší, zadní strany je pod skleněnou deskou zastřešení přiváděn vzduch pěti dýzami vyšší rychlostí tak, aby obtékal sklo a prostupoval celým atriem. I zde se s výhodou uplatňuje princip obrácené nosné konstrukce. Přívod vzduchu i vlastní výústky jsou ukryty pod konstrukcí pavlače, a tak je celá vzduchotechnika dvorany pro běžného diváka téměř neviditelná
Světlo a osvětlení
Divadlo je samo o sobě formou umění, která pracuje se světlem. Stejnou ambici měl i projekt rekonstrukce. Několik desítek skupin svítidel rozličných barev (chromatičnosti i intenzity) propojených sběrnicovým, snadno programovatelným řízením umožňuje se světlem pracovat jako s nástrojem. Základní ambientní hladinu doplňují světelné akcenty, světlo se zachytává na konstrukcích, využívá je a vykresluje tak matné historické i lesklé současné povrchy. Odlišné scény divák spatřuje při příchodu do divadla, při přestávce nebo po skončení představení, kdy divadlo postupně vyhasíná a světlo spolu s diváky opouští divadelní dvoranu. V průběhu dne, většinou mimo představení, je dvůr i nadále prosycen denním světlem a stává se civilním prostorem pro společenské a kulturní akce nebo jen pro příchozí, kteří se zastaví na kávu v divadelním baru.
V prostorách divadelní dvorany s galerií, vstupní haly se šatnami, divadelního baru a vlastního sálu bylo na základě předem vypracované a na 3D modelu odladěné světelné simulace instalováno více než 100 svítidel s LED zdroji v 15 skupinách. Uživatel má k dispozici nejen výše popsané scény, ale především aplikaci, která umožňuje jednoduše jejich nastavení měnit a v reálném čase upravovat.
Na komplexním návrhu osvětlení se podílela společnost ERCO.
Divadlo Na zábradlí je výjimečnou pražskou scénou. Po rekonstrukci všech prostor určených pro veřejnost a vytvoření nové divadelní dvorany s galerií ve dvoře je připraveno na další desetiletí činnosti a kromě atraktivního a svébytného repertoáru může nabídnout i netradiční prostředí vytvořené dialogem historické a současné architektury.
MAREK TICHÝ
foto archiv kanceláře TaK Architects (3–6), Ondřej Mika (7–13), Aleš Jungmann (14–19)
Ing. arch. Marek Tichý (*1971)
absolvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde nyní také podagogicky působí, a École d´architecture de Nantes. V roce 2002 byl jedním ze spoluzakladatelů architektonické a inženýrské kanceláře TaK Architects, kterou vede do současnosti.
Nejnovější komentáře