Pro sympozium roku 2019 v Bratislavě vybrali slovenští střechaři zajímavé téma. Prezentovat příklady kvalitních střech. K tomu pak ještě doplnili přání, určené přednášejícím: Poukázat na uplatnění nejnovějších poznatků s optimistickým pohledem na vlastní zkušenosti. Doporučené téma bylo tentokrát dosti odlišné od náplně řady kongresů a sympozií uskutečněných v posledních mnoha desetiletích, kdy se obvykle prezentovaly spíše problémy a víceméně jen zástupci zúčastněných firem uváděli příklady vlastních úspěšných řešení. Nedozvídali jsme se mnoho o dlouhodobých zkušenostech s poruchami a reklamacemi. Pro zamýšlený referát jsem musel proto rychle začít přemýšlet, jak se k těm kvalitním střechám dostat a podle čeho je vybírat.
Sympozium bylo do jisté míry i zajímavou zkouškou, jak si přednášející poradí se zaměřením sympozia. S odstupem se dá říct, že zřejmě nebylo nutné být zbytečně pesimistou a že si několik střechařů zvolilo opravdu zajímavé případy a ukázali střechy, na které bylo radost pohledět. Pro znalce jako tradičně se však jevilo účelnější se podívat na to, jak se vyhnout nekvalitě a také jak přispět k tomu, aby zbytečně nevznikaly i ty tzv. slepé uličky.
Cesty ke kvalitě a možné nástroje
Hlavní překážka se objevila hned na začátku. Jaké nástroje by kvalitu a nekvalitu mohly správně vyhodnotit nebo i ovlivnit a v kterém okamžiku? Která fáze výstavby by vlastně měla být rozhodující pro úspěšnost celého díla v co nejkomplexnějším pohledu? Občanský zákoník zdůrazňuje dobu předávání hotového díla objednavateli, tj. převzetí stavby (§ 2628) jako čas, kdy dle § 2624 přecházejí rizika od zhotovitele na objednatele. Těžko je však možné v tak vypjatém momentu zajistit nějaké komplexní hodnocení předcházejících událostí. Není to ovšem jediná vhodná možnost. Zákoník také doporučuje zařadit potřebnou kontrolu i jindy ve „vhodné době“. Ponechává na úvaze zúčastněných stran, která doba je vhodná a která méně.
Normy
Z technického, ale i právního hlediska bývaly národní normy nástrojem, ke kterému vždy přihlížely hlavně soudy. Jak se v praxi přesvědčujeme, stále se berou jako základ pro jednání. Bohužel soudy, které mají rozhodnout, kdo vlastně co zavinil, si nedokážou v mnoha případech samy poradit. Ptají se hned zpočátku: Vznikla porucha a následující škody proto, že dílo nebylo provedeno podle norem? (A to i když normy už dávno nejsou obecně závazné.) Problém bývá už v tom, že soudci nevědí, podle které normy a kterého ustanovení se řídit, protože normy stárnou a někdy v roce 2011 dost razantně zahájená revize národních norem není stále dokončena. Je obtížné zjistit, které znění se dá v současnosti použít. (Evropské normy, při vší úctě k jejich dosti problematickým tvůrcům, se k hodnocení kvality díla, jako jsou střechy, moc použít nedají.). Jak bylo již doporučeno, máme se společně se soudy obracet o pomoc na ostřílené znalce, kteří již prošli řadou „slepých uliček“ a mají s nimi své zkušenosti. Nedovídáme se však, jak se dobrat skutečnosti, když se dnes při obrovské nabídce nových materiálů i technologií charakter a počet vad dost změnil a orientace je dost obtížná.
Tato otázka není zcela od věci. Dokonce už můj pradědeček kdysi dávno viděl podobný problém, i když ve zcela jiném oboru, v březnu 1845, si pro dizertační práci vybral téma (cituji): Zvětšil se či zmenšil počet nemocí pokračující kulturou a civilizací?
K čemu dospěl, nevím. Dá se předpokládat, že podobně jako dnes hodnocení souviselo s nálezy a přesností diagnóz. Mám však dojem, že ani dnes při pokročilé diagnostice poruch se stav, ani budoucí, nedá dostatečně přesně předpovědět. Někdy dost složité a dlouhodobé analýzy skrytých vad hydroizolačních konstrukcí ukazující na nutnost pracné a tím drahé opravy a často se obcházejí, aby nadměrně nezdržovaly. Bez přesné znalosti stavu se radši bourá, než draho opravuje.
Jiné nástroje
Jedním z nich je Směrnice ČHIS 01 (zpracovatel Česká hydroizolační společnost). Směrnice byla použita i pro jeden z návrhů předložených při revizi ČSN 73 1901. Přinesla relativně nové pohledy na přístup k navrhování ochrany staveb proti nežádoucímu působení vody. Ne však úplně nové. Navazovala v lecčems na platnou ČSN 73 0600-1994. Je ovšem třeba zdůraznit, že ta byla koncipována původně jako úplně obecná základní norma, ze které měly všechny další normy souboru vycházet. Proto již zavedla a později nepříliš vhodně zas opustila nová obecnější kritéria jako označování tříd (?) zkratkami nebo dělení mechanického zatížení na MZ-N, MZ-S, MZ-V – (v souladu s tehdy i u nás uznávanou DIN 18195), Zavedla kategorie podle HF namáhání, nově pojmenovala druhy koroze a jiné vlivy. Při další revizi se norma začala podobat spíše normě pro spodní stavbu a byla tak v praxi často i využívána a obecná dělení se tam proto nedostala.
Podle této Směrnice by návrhové řešení střech mělo být výsledkem hodnocení podle mnohem podrobnějšího souhrnu kriterií než dříve, specifikovaných v cca 16 tabulkách na 62 stranách. Třídění však používá velmi subjektivní kriteria. Například spolehlivost a možnost jejího splnění hodnotí jako „velmi vysoce pravděpodobně, vysoce pravděpodobně, pravděpodobně“ a podobně. Podobně subjektivní pohled najdeme i v dalších 16 tabulkách.
Směrnice také říká, které požadavky by měl stanovit projektant podle zvolených materiálů. Třídy ochrany má specifikovat objednatel stavby. Materiály se mají vybírat podle jejich účinnosti, trvanlivosti nebo také možnosti jejich výměny. Problém vidím v tom, že takové vlastnosti z žádných technických podmínek výrobců nevyčteme. Směrnice doporučuje i kontrolní činnosti, např. plošnou kontrolu těsnosti, zátopové zkoušky aj. To může být často zavádějící. Například zátopové zkoušky, jak jsem již dříve publikoval, bývají zkreslovány nečekanými vlivy. V tabulkách však podle mého názoru chybí možné působení korozního nebo mechanického namáhání, zmíněného i v ČSN 73 0600.
Nedovedu si opravdu dost dobře představit, jak a také kdy se všichni účastníci dohodnou na všech třídách a podmínkách a kdo vlastně by měl být za správný výklad „zásad“ a případné vady odpovědný, když podle NOZ 2014, § 2630 je zavázán se zhotovitelem společně a nerozdílně poddodavatel, stavební dozor i dodavatel stavební dokumentace. Směrnic vydaných svazy, výrobci apod. je ovšem řada.
KATALOGY. Jinou možností pro výběr kvalitní konstrukce je vybrat si vhodnou hotovou skladbu z nabízených katalogů českých i zahraničních. Ty, jako například obsáhlý katalog DEK 2019, nabízejí, jak tvrdí, ověřená konstrukční řešení, která by proto nemohla být vlastně jiná než úspěšná. Připomínám malou, ale dost podstatnou nesrovnalost, že doporučované skladby na rozdíl od ČHIS nepočítají s jinou variantou účinnosti než stoprocentní.
NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK má jiný názor na význam případné vady díla. Podle starého OZ nebyl objednatel například nucen převzít dílo s vadou. Podle NOZ může být naopak dílo i s vadou povinně převzatelné, pokud jsou vady takové, že nebrání tomu, aby dílo sloužilo sjednanému účelu, viz § 2605. Navíc existuje podle NOZ ještě další možnost, a to převzetí díla s výhradami nebo bez výhrad. Právní úvahy zde nemohu rozvádět. Ale čistě technicky by asi mohla být dnes v pořádku například i mírně prosakující hydroizolace, pokud by to např. Směrnice ČHIS nebo i některé články národních norem připustily. Taková možnost se vyskytla ale i dříve.
ZKOUŠENÍ podle jednotné metodiky by mělo pomáhat. Zkušební metody specifikované nejlépe mezinárodními normami však odjakživa zaostávaly za vývojem vlastností materiálů. Již v roce 1975 upozorňoval L. Zanzotto, tenkrát pracovník Slovnaftu, dnes profesor v Calgary, v časopisu RaU na malou vypovídací schopnost zkušebních metod, vypracovaných kdysi pro asfaltové nebo dokonce ještě dehtové lepenky [10]. To platí vlastně dodnes. Snaha zavést exaktnější zkušební metodiku (ČSN 65 7086 /1966 – Reometrie asfaltů v Höpplerově konzistometru) se neujala. Silničáři se dnes aspoň snaží nějak vystihnout pružnost u asfaltových zálivek.
Poznámka k předchozímu: Zdůrazňuji znovu, že ani v současnosti neexistuje žádný soubor spolehlivě reprodukovatelných zkušebních metod, který by dokázal vyhodnotit zejména velmi složité vlastnosti modifikovaných asfaltových hydroizolačních hmot, které musí chránit před vodou v širokém rozmezí teplot, odolávat povětrnosti plošně, držet vrstvy dohromady, někdy odolávat namáhání v tahu nebo za ohybu.
Shrnutí
Při sestavování a revizi norem a podobných předpisů se tradičně utkávají účastníci řízení a dohadují se, co je nutné zajistit v průběhu stavby – ovšem především z jejich hlediska. To se ukázalo také při energicky zahájené, ale pak spíše do ztracena postupující revizi národních norem. Dá se ovšem dlouhodobě vysledovat, jak se i jinde na evropské úrovni původně racionální požadavky postupně změkčují a rozdíly v jakosti se ztrácejí. Sledoval jsem to kdysi na víceletém vývoji evropské normy pro asfaltové šindele, kde byly nakonec schváleny sice počáteční navržené tři kategorie kvality, ale podstatnější rozdíly mezi nimi se někam časem ztratily.
V druhé části článku jsem k úvahám o úspěšnosti připojil radši ukázky technologií vybraných z kategorie „slepých uliček“. Ukazují některá zdánlivě úspěšná řešení z minulosti, která se setkala s nečekanými potížemi nebo obsahují rizika možná ještě hrozící.
Poznámka: Co se ovšem nedaří odstranit, je „lidský faktor“. Žádné předpisy a žádné kontrolní metody nedokážou uhlídat nekvalifikované, často i nezodpovědné izolatéry při provádění kilometrů spojů a různých detailů, které se vyskytují na každé trochu větší ploché střeše nebo u vrstev ukrytých pod skládanou nebo plechovou krytinou. Hydroizolační techniky vyžadují přitom obvykle velmi profesionální přístup.
Aplikace s riziky
V průběhu desetiletí se již víckrát opakovala situace, kdy se při řešení poruchovosti střech s využitím nových postupů ukázal optimistický přístup, někdy i politicky podporovaný, jako chybný a důsledky se musely léta napravovat. Vady takových postupů, případně důsledky použití nedostatečně odzkoušených materiálů, mohly být i delší dobu skryté a pak přijít i dost draho.
Tepelné izolace a nová souvrství
Trochu přehnané šílenství, poháněné myšlenkou snížení globálního oteplování za každou cenu, zasáhlo Evropu již naplno, jenže ideologické záměry se netýkají třetího světa, jak říká Ondřej Neff. Afrika, Asie, jižní Amerika svůj devadesátiprocentní podíl na tvorbě emisí nehodlají moc redukovat a komíny nechávají kouřit dál. A elektřina je na velkých kontinentech obtížně dostupná.
S únikem tepla byly problémy odjakživa. I když se tepelnětechnické normy snažily ve stavbách prosadit lepší termoizolační vlastnosti, než mohly poskytnout vrstvy škváry nebo třebas ne moc vhodného hydrofobizovaného popílku, teprve systém uměle vytvořených vzduchových dutin v plastových deskách mohl být účinnou pomocí. Pěnové sklo bylo sice k mání velmi brzy, ale používá se dodnes jen málo. Nedostatečný dovoz lehkých polystyrenových desek měla od roku 1968 posílit nová linka na EPS desky v Dehtochemě v Českých Budějovicích. Desky však v reálu v lecčems dost překvapily. Na západě už byli v té době trochu dál a věděli, že se vyskytnou potíže. Ve Francii již kolem roku 1975 zavedli dokonce zvláštní kategorii střech s EPS ozn. „FIT“ (Forte isolation toits) se speciálními požadavky. U nás překvapily málo připravené výzkumníky nejdříve poruchy při přehřívání a pak stékání asfaltových střech položených na EPS. Větší škody způsobily však u nás, ale i v Německu, nečekané rozměrové změny plochých střech, označované v Německu jako „Schrumpfung in die Mitte“, tj. srážení směrem ke středu, a s tím související vytváření 10– 20 cm širokých mezer po obvodu. Nad tím kroutili hlavou i znalci a odborníci – viz střechy v Sušici v roce 1975… O tom už bylo napsáno hodně.
Co však stále zůstává dost utajováno, je schopnost polystyrenových, ale i XPS, PUR a PIR desek za určitých podmínek přijmout vodu až k prakticky úplnému zaplnění všech dutin. A to přesto, že nasákavost pěnových polystyrenů sledoval J. Koželuha již od roku 1966 ve VUPS v Gottwaldově a popsal svoje zjištění dost podrobně v příručce Střechy s povlakovymi krytinami v roce 1980. Napsal: „V jedno- i dvouplášťových střechách jsme naráželi na EPS s obsahem vody nad 3000 % hmotnosti…“ [2].
To dodnes odmítají akceptovat i odborníci z řad výrobců polystyrenu. Napsali: „EPS je prakticky nenasákavý. Nasákavost je max. 0,5 %…“ (J. Vaverka a J. Chybík, 1998). Dost se tomu divila i vloni (2019) pracovnice firmy Fibran Nord, vyrábějící termoizolační materiály ve Slovinsku, při kongresu Izolace v Letňanech. Je třeba opakovaně připomenout, že to není problém časů dávno minulých, ale trvá dodnes a zřejmě bude ještě trvat.
Nasákavost působením difuze vodních par, jak se to někdy nazývá (viz EPS – Sdružení zpracovatelů zpěňovatelného polystyrenu ČR 1998, s. 9) je pojem zatím spíše virtuální a snaží se nepříliš úspěšně o určité vystižení způsobu příjmu vody, ale pouze do desek EPS, bez podrobnějšího vysvětlení. Řešení však také nenabízí.
Realita a voda
Jako názorný případ připojuji popis události z rekonstrukce tří částí terasy domu v Praze 6. Začátek problému byl v podstatě zachycen již v roce 1999, kdy mě Ing Chaloupka přizval na střechu v Krči, kde našel v obrácené střeše pokryté navrch PVC fólií (asi od roku 1979) tepelnou izolaci z XPS desek ROOFMATE evidentně plnou vody. Deska ROOFMATE (obr. 2, 3) obsahovala cca 500–700 kg vody/m3. Vzorek jsem odebral, střechu vyfotografoval, vzorek převážil a kousek poslal i na tehdejší SVUT v Bratislavě prof. Oláhovi, kde nález potvrdili. Bylo to v té době nové, od XPS se takový příjem vody nečekal. Případ jsem proto již dříve publikoval.
Text: Ing. Záviš Bozděch (*1929)
– absolvoval VŠCHT Praha. Od roku 1962 pracoval ve výrobě a výzkumu asfaltových materiálů (JCP Štúrovo, VVÚ pozemního stavitelství Praha, VÚPS Praha). Od roku 1978 působí v oboru hydroizolačních konstrukcí staveb a posuzování hydroizolačních materiálů.
Foto: archiv autora
Literatura:
1) BOZDĚCH, Z. Nežádoucí působení vody v hydroizolačních vrstvách. Střechy-Fasády-Izolace. 2017, 9.
2) KOŽELUHA a kol. Střechy s povlakovými krytinami, Praha: SNTL, 1989.
3) BOZDĚCH, Z. Nové směry modifikace pro hydroizolační techniku? Materiály pro stavbu. 2017, 1.
4) BOZDĚCH, Z. Cesty k modifikaci asfaltových pásů a sporná APP modifikace. Střechy-FasádyIzolace. 2009, 1, 2, 3.
5) BOZDĚCH, Z. Jak je to vlastně s asfaltovou korozí? Střechy-Fasády-Izolace. 2007, 5, s. 54.
6) BOZDĚCH, Z. Znalecký posudek ZP 217/2001 Dostavba nemocnice v Jihlavě SO 01 operační sál.
7) DAŠEK, O. a KUDRNA J. Vrstvy vozovek s asfaltem modifikovaným pryžovým granulátem. Materiály pro stavbu. 2013, 3.
8) HICKS, R. G., TIGHE, S., CHENG, D. X. Rubber Modified Asphalt Technical Manual, Ontario Tire Stewardship, Ontario, 2012.
9) WALTHER, H. Mitteilungen aus dem Hauptlaboratorium der Vedag in Schkeuditz. Bitumen und Metal. Vedag-Buch 1937. Vedag Vereinigte Dachpappenfabriken, Berlin W 35.
10) ZANZOTTO, L. Príspevok k vlastnostiam a hodnoteniu polymérbitumenových zmesí. Sborník z konference Asfaty a asfaltové výrobky, SVTS, 1975.
11) BREDENBERG, HARVA, LINDQUIST. Versuche zur Bestimmung der Lagerbeständigkeit Kautschuk. Bitumen Mischungen. BTAP. 1966, 5, s. 173.
