Energetická náročnost budov je dlouhodobé a významné téma mezi stavebníky i v odborné stavební veřejnosti. Z evropských statistik vychází, že při provozu budov se spotřebovává 40 % celosvětové spotřeby energie, z toho ¾ na vytápění. Z toho vyplývá, že současná architektura je obrovskou ekologickou zátěží, a zároveň také obrovským potenciálem snadných úspor. Pokud díky zvyšujícímu se komfortu bydlení v rámci rostoucí vytápěné ploše a také zvyšující se požadované vnitřní teplotě vzrostla průměrná energetická náročnost budov z 50 kWh/m².a v 19. stolení na bezmála 200 kWh/m².a ve 20. století, je to dlouhodobě neudržitelný stav a je třeba přijmout opatření.
Proto je snaha ovlivnit spotřebu budov úpravou legislativních požadavků, které minimálně v rámci Evropy zvyšují nároky na energetickou úspornost budov. Tak jako spousta věcí není tento proces ideální, především ve velmi individuálním přístupu jednotlivých členských států EU k tomuto tématu, ale v zásadě jde o jedinou možnou cestu. A možná právě ten individuální přístup jednotlivých členských zemí může znamenat pozitivní vnímání obyvatel těchto zemí k energeticky efektivním budovám a snaze je stavět.
Je spousta pojmů, které na toto téma můžeme slyšet. Od nic neříkajícího nízkoenergetického domu přes velmi přesně definovaný pasivní dům až po nulové nebo dokonce plusové domy. Pokud se na výstavbu podíváme reálným pohledem, tak nás čeká výstavba dvou typů budov. Budovy na hranici legislativní povinnosti, kde jsou od roku 2020 pro všechny budovy povinné parametry téměř nulového domu a výpočet dle referenční budovy (vyhláška č. 78/2013 Sb.).
Tato vyhláška do výstavby nepřináší nic převratného, ale zpřísňuje požadavek na průměrný součinitel prostupu tepla, zavádí povinnost zpětného získávání tepla větráním a zavádí povinné snížení podílu neobnovitelné primární energie na vytápění. To znamená, že návrh budov se nebude zabývat pouze „zaizolováním“ domu, ale měl by být komplexnější a pravdivěji zohledňovat reálné budoucí fungování budovy. Pro reálný pohled na energetickou náročnost budovy je proto nutné zohlednit celoroční bilanci včetně větrání, tepelných zisků a jejich eliminaci chlazením v letních měsících. Aby nedocházelo k opomenutí některých prvků budovy, důležitých pro správný návrh, je vhodné postupovat například podle PHPP (Passive House Planning Package). To je program pro návrh především pasivních domů, ale jeho základní principy jsou použitelné pro návrh každého domu (viz obr.).
Z tohoto jakéhosi „návrhového desatera“ je patrné, že bez chytré architektury nelze kvalitní budovu postavit. Zároveň je zde zřejmá návaznost a nezastupitelnost jednotlivých prvků návrhu. Celý návrh energeticky úsporné budovy končí vhodným návrhem zdroje a distribuce tepla. Je totiž zřejmé, že žádná budova nemůže efektivně fungovat bez vhodného zdroje vytápění. Dá se říci, že čím úspornější budova, tím menší výkon potřebný na vytápění. Zde už ale začneme narážet na další aspekty užívání budovy – například na potřebu přípravy teplé vody. Její spotřebu na rozdíl od součinitele prostupu tepla obvodových konstrukcí nemůžeme předepsat a výrazně omezovat, pouze můžeme zefektivňovat její přípravu. A nyní každý stavebník a architekt stojí před rozhodnutím, jak a čím vytápět, ohřívat atd.
A zde se okruh správného návrhu uzavírá a opět se vracíme k prvnímu políčku desatera, situace a souvislosti v území. Někdo bydlí ve městě, někdo u lesa. Někdo má k dispozici dřevo, někdo plyn, někdo rád využije primární elektřinu. Hlavní myšlenkou správného návrhu by mělo být, že vytápět dům lze při zvolení správného spotřebiče jakýmkoliv palivem! A nelze všechny domy a zákazníky zaškatulkovat do kategorie průměrných cen jednotlivých paliv nebo vytvářet dojem, že některé způsoby vytápění jsou správně a jiné špatně. Jedinou opravdu špatnou variantou je špatný návrh z pohledu výkonu spotřebiče nebo uživatelské „nekompatibility“ se zařízením.
Jsou lidé, kteří chtějí užívat a zaplatit tzv. tlačítkové řešení nevyžadující téměř žádnou obsluhu ani údržbu, a jsou uživatelé zohledňující mnohem více pořizovací a provozní ekonomickou náročnost. Dalším pohledem, který ovlivňuje výběr zdroje vytápění, je také požadovaná míra nezávislosti na vnějších zdrojích (elektřina, plyn). Díky rostoucí nabídce spotřebičů lze vybrat vhodné řešení pro každého stavebníka u všech druhů paliva, ať už staví dům standardní nebo vysoce energeticky úsporný, kde je specifický nárok na malý výkon.
V tomto přehledu jsme zmínili pouze centrální zdroje tepla. Pro ideální návrh domu je ale třeba také počítat s doplňkovými zdroji tepla, jako jsou velmi oblíbené lokální spotřebiče – krby, krbová kamna, peletová kamna a podobně. Ty by neměly být navrhovány jako hlavní zdroj tepla, ale jsou ideální volbou jako zdroj doplňkový, který přináší tyto výhody:
– doplnění výkonu hlavního zdroje v případě potřeby maximálního výkonu,
– pokrytí výpadku hlavního zdroje a tím zvýšení míry nezávislosti,
– nenahraditelný přínos do atmosféry interiéru.
A pokud zdárně projdeme návrhem spotřebiče, čeká projektanta poslední úkol – navrhnout správně komín jako nezbytnou technologickou součást spotřebiče. Pokud má spotřebič správně fungovat, musíme zajistit dostatečný odvod spalin, a nezapomínejme, že díky tahu komínu je do spotřebiče přiváděn spalovací vzduch jako základní podmínka hoření paliva.
Jak vypadá správný a špatný návrh komínu, jak se návrh komínu mění se změnou domů, do kterých komín navrhujeme, bude téma příštího dílu tohoto seriálu o komínech, který najdete zde.
MIROSLAV DROBNÍK
s využitím materiálů CPD
Ing. Miroslav Drobník (*1976)
je absolventem Stavební fakulty ČVUT, specializace stavební fyzika. V letech 1998–2003 pracoval v projekční kanceláři. Od roku 2004 vyvíjí vlastní komínové systémy, které se vyrábějí pod značkou CIKO. Je jednatelem firmy CIKO, s. r. o.
