V úvodním dílu, který najdete zde, bylo řečeno, že energetická náročnost budov se snižuje a snižovat bude, a s tím se samozřejmě mění způsob jejich vytápění. Nicméně stále zůstává pravdou, že každý dům je třeba nějak vytápět. A pokud k tomuto účelu nechceme používat primárně elektrickou energii, bude se jednat o spotřebič spalující nějaké palivo, při jehož hoření vznikají spaliny, které je třeba z interiéru odvádět spalinovou cestou – komínem. Není tedy na místě přemýšlet o komínu jako o něčem historickém! Naopak je třeba vnímat komín jako nedílnou součást kotle nebo krbu, kde díky zvyšující se účinnosti těchto spotřebičů je mnohem větší vliv materiálové konstrukce komínu a jeho správné dimenze, než tomu bylo dřív.
Základním pravidlem pro správný návrh komínu je určitě správně zvolený postup: dům – spotřebič – komín. Nejprve bych měl znát parametry domu, na základě toho zvolit odpovídající spotřebič, a pro něj optimálně navrhnout komín. Bohužel je běžnou praxí realizačních firem, že do stavěného domu musí postavit komín bez znalosti spotřebiče, protože zákazník „ještě neví“. V takovém případě je volba správného komínu pouze otázkou pravděpodobnosti, jestli jsme při volbě návrhu komínu správně předpokládali budoucí výběr spotřebiče. Nejčastější chybou v tomto případě bývá volba příliš velkého průměru komínu. V praxi to potom znamená, že moderní spotřebič, který má poměrně nízký výkon a vysokou účinnost (má tedy poměrně málo a ještě k tomu studených spalin), je napojen do komínového tělesa o příliš velkém průměru komínové vložky, a spaliny tedy přestávají proudit a vlastně se zastaví. To lze laicky definovat „netáhne nám komín“. Přitom komín je v pořádku, ale není vhodný pro daný typ spotřebiče. Tento fakt je také předmětem problémů při revizi komínu, kdy revizní technik je povinen ověřit funkčnost spalinové cesty výpočtem. Typický příklad je patrný z obr. 1, kde dle výpočtu komín o průměru 200 mm nevyhovuje, a stejný komín o průměru 160 mm výpočtově vyhoví.
Z toho vyplývá, že pravda nezní, „čím větší komín, tím lepší“, ale pro daný typ spotřebiče je třeba zvolit optimální komín. Vedle průměru je dalším důležitým faktorem tepelněizolační schopnost komínové konstrukce a schopnost komínu udržet spaliny teplé po celé výšce. Teplota spalin totiž rozhoduje o jejich stoupavosti a zároveň o případném zanášení nebo dehtování komínu. A protože jsou na trhu komínové systémy různých konstrukcí, je jasné, že mezi nimi musí být rozdíly.
Základem je přívod vzduchu
Zatím jsme se zabývali pouze odvodem spalin, ale pro fungování spalinové cesty a spotřebiče jako takového je zapotřebí VZDUCH! Pokud chci, aby komín dobře táhnul, tak chci, aby komínem odcházelo hodně vzduchu použitého na hoření paliva. Dostatek vzduchu je také podmínkou pro efektivní a ekologické spálení paliva, protože při nedostatku kyslíku nemůže shořet všechen uhlík, který palivo obsahuje, a proto nedohořelé uhlíky vytvářejí nežádoucí usazeniny v komíně a vylétají z komína v podobě tmavého kouře. Například pro kvalitní spálení 1 kg dřeva potřebuji cca 10 m³ vzduchu. Běžná krbová kamna, do kterých budu přikládat 2–3 kg dřeva za hodinu tedy spotřebují 20–30 m³ vzduchu za hodinu. Jak ale zajistit dostatečný přívod vzduchu v těsných domech? Základní varianty jsou dvě, horizontální podlahový kanál nebo vertikální šachta.
Podlahový kanál je vhodné řešení především tam, kde vertikální šachtu nelze udělat, má však své nevýhody a úskalí. Z pohledu stavební firmy nebo projektanta je náročné přesně určit místo nejvhodnějšího vyústění s ohledem na tvar a konstrukční řešení například krbových kamen pro možnost dopojení externího přívodu vzduchu na hrdlo spotřebiče. Dalšími častými problémy bývají vznikající tepelné mosty nebo křížení s jinými instalacemi, případně příliš velký tahový odpor mřížky na ústí a podobně. Pokud se vše stavebně podaří, tak další nevýhoda nastává při provozu.
Z obr. 3 je patrný výškový rozdíl mezi vstupním otvorem v podezdívce a ústím komínu. Tento výškový rozdíl vyvolává přirozený komínový tah, který způsobuje neustálé proudění vzduchu přívodním potrubím přes spotřebič do komínu – 24 hodin denně. Logický následek takového nepřetržitého proudění vzduchu je kondenzace vzdušné vlhkosti jak v přívodním kanálu, tak v kamnech, která z tohoto důvodu často korodují. Přerušení pohybu vzduchu není možné zajistit ručně ovládanou klapkou, protože by vzniklo vysoce nebezpečné zařízení – v případě topení při zavřené klapce by vznikalo velké množství nedohořelých výbušných plynů. Jediným řešením mohou být automatické regulace hoření, které jsou ale vhodné spíš pro krbové stavby než pro krbová kamna a znamenají další investici a další elektronické zařízení v domácnosti.
Vertikální přívod vzduchu se ukazuje jako vhodné řešení, které je často zakomponováno do systémových tvárnic zděného komínu. Již dlouhé roky používanou variantou je samostatná šachta vedená podél komínového tělesa. Novější variantou je protiproudé přisávání spalovacího vzduchu vlastním komínovým tělesem v prostoru mezi tepelnou izolací a obvodovým pláštěm komínu. Tato inovace přináší úsporu místa v podobě menšího komínového tělesa a lepší vlastnosti přiváděného vzduchu pro hoření spotřebiče. Nezanedbatelnou výhodou při návrhu je také možnost umístění sopouchu a přívodu vzduchu ze všech čtyř stran komínového tělesa, což při použití tvárnic s přidanou šachtou na jedné straně není možné a může to být dispoziční komplikace.
V posledních letech je často používanou materiálovou variantou nerezový komín. Ke správnému návrhu průměru komínového průduchu musíme přistupovat stejně jako u zděného komínu. Výhodou zde je lehká konstrukce, pro kterou nepotřebuji připravit nosný základ, a mohu tento komín montovat i v zimě, když mrzne, což u komínů zděných na maltu nebo lepidlo samozřejmě nemohu. U těchto systémů však nelze počítat s vertikálním přívodem vzduchu, a je proto potřeba přívod vzduchu pro hoření řešit samostatně. Velkou a asi hlavní nevýhodou třívrstvých nerezových systémů je ale jejich vysoká povrchová teplota a při prostupu stavebními konstrukcemi dokonce požární nebezpečnost.
O požární bezpečnosti a zakomponování komínu do stavby obecně bude poslední díl tohoto komínového seriálu.
MIROSLAV DROBNÍK
Ing. Miroslav Drobník (*1976)
je absolventem Stavební fakulty ČVUT, specializace stavební fyzika. V letech 1998–2003 pracoval v projekční kanceláři. Od roku 2004 vyvíjí vlastní komínové systémy, které se vyrábějí pod značkou CIKO. Je jednatelem firmy CIKO, s. r. o.
