V místě jedné z posledních volných parcel v centru Prahy na nároží ulic Národní a Mikulandská vzniká zajímavá stavba. Obecně se jedná o polyfunkční budovu s kancelářemi, obchody a restauracemi; železobetonový monolitický skelet budovy o 4 podzemních a 8 nadzemních podlažích. Při jejím vzniku bylo nutné zachovat stávající tři křídla historických konstrukcí vnitřního dvora. Dodavatel monolitické vestavby firma Terracon, a. s., se s touto komplikací musel vypořádat. Povrchy monolitických konstrukcí jsou navíc na základě návrhů architekta Stanislava Fialy pojaty velmi netradičně.
Železobetonový skelet
Železobetonová nosná konstrukce spodní stavby byla navržena jako vodonepropustná. Bude zatížena vztlakem vody při běžné hladině spodní vody 4,4, resp. 5,4 m vodního sloupce, v případě povodní 7,0, resp. 8,0 m vodního sloupce. Proto spodní stavba spočívá na mohutné základové desce o tloušťce 700, 900, 1000 a 1200 mm.
Obvodové stěny spodní stavby jsou půdorysně poměrně členité a rovněž oproti jiným stavbám poměrně masivní o tloušťkách 400, 350 a 300 mm. Přestože má objekt pod základovou deskou a vně obvodových stěn přídavnou bentonitovou izolaci, musely být veškeré pracovní spáry v základové desce a obvodových stěnách mezi jednotlivými prvky konstrukce pečlivě těsněny dvojnásobným těsněním, a to těsnicím plechem potaženým bitumenovou vrstvou, doplněným bentonitovým bobtnavým těsnicím páskem.
Z důvodu zamezení vzniku nežádoucích trhlinek v konstrukci vlivem rychlého nárůstu hydratačního tepla byl pro betonáž použit beton vyrobený s cementů s pomalým náběhem pevnosti a nízkým hydratačním teplem. Vnitřní stěny spodní stavby mají tloušťku 200, 250, 300 a 350 mm, sloupy spodní stavby jsou kruhové Æ 450–600 mm nebo oválné 350×600 – 450×1200 mm. I některé vnitřní konstrukce jsou vodotěsné, a to stěny sprinklerové nádrže a stropní desky garáží a rampy.
Stropní desky 4. PP až 2. PP mají tloušťku 220 mm s hlavicemi 280, 300 a 320 mm v oblasti sloupů a rampy tloušťku 240 mm, hlavní vjezdová vytápěná potom 280 mm.
Zcela zvláštní je ve spodní stavbě stropní deska 1. PP. Ta byla navržena jako masivní přechodová konstrukce, protože nese stávající památkově chráněné zděné objekty jižního křídla, konírny a severního křídla sousedního Schönkirchovského paláce a také proto, že svislé nosné konstrukce spodní a horní stavby spolu místy nekorespondují. Tomu také odpovídala navržená tloušťka přechodové desky 450, 550, 650 a 850 mm a vysoká pevnostní třída betonu C 50/60.
Horní stavbu tvoří osmipodlažní železobetonový skelet složený ze stěn, sloupů a stropních desek s hlavicemi nad horním lícem desky. Stěny horní stavby mají vesměs tloušťku 200 a 250 mm, ojediněle i 300 a 350 mm. Sloupy horní stavby jsou až na ojedinělé výjimky kruhové ∅ 450, 500 a 550 mm. Některé sloupy byly prováděny jako šikmé, protože fasáda budovy po výšce ustupuje. Stropní desky mají většinou tloušťku 210 mm, s hlavicemi nad desku potom nejčastěji tloušťku 290 mm. Deska nad 2. NP (částečně i 1. NP a 3. NP) obsahuje několik masivních průvlaků vyztužených válcovanými profily HEM. Tyto průvlaky nesou sloupy skeletu, které nemohly z různých důvodů probíhat do přízemí, například skrze trakty stávajících zděných staveb nebo na chodník podél ulice Národní.
Průchod novostavby historickými konstrukcemi podepřenými ocelovými bárkami
Na počátku prací se zdálo, že zvláštnost odlišující tuto stavbu monolitického skeletu od ostatních podobných objektů budou představovat komplikace spojené s existencí ocelové podpěrné konstrukce památkově chráněných zděných staveb jižního a severního křídla a konírny sousedního Schönkirchovského paláce, které se měly začlenit do novostavby, a „průchod“ konstrukce novostavby těmito historickými objekty. Toto se také potvrdilo.
Přítomnost mikropilotových věží komplikovala provádění základové desky a všech čtyř podzemních podlaží. Některé sloupy nebo části stěn byly v kolizi se zavětrováním věží, některé sloupy se nacházely uvnitř věže, zavětrování věží protínalo stěny. V těchto případech bylo nutné ve věžích postupně předělávat zavětrování a teprve poté bednit a montovat ocelovou výztuž. Všechny průchody mikropilot stropními deskami bylo po odstranění mikropilot nutné dodatečně vyspravit za dodržení vodonepropustnosti.
Stropy parkingu musely zůstat vodonepropustné z důvodu zamezení průsaků solí a cementových výluhů na parkující vozidla. Průchod mikropilot základovou deskou byl těsněn zvláštním detailem tak, že na trubku mikropiloty byla navařena žebra z ocelových prstenců. V průběhu provádění bylo nutné prakticky denně řešit různé zvláštní pracné a problematické detaily.
Autor architektonického návrhu stavby Ing. arch. Stanislav Fiala se rozhodl pojmout betonový povrch stěn, sloupů, trámů a podhledů deskových stropů jako výrazný architektonický prvek, u něhož stanovoval v průběhu prací specifické požadavky na povrchovou úpravu i barevnost.
Pohled stavbyvedoucího Ing. Miroslava Mrázka
Z hlediska technologie výstavby bylo podstatné systémové bednění, v tomto případě Doka. S jeho pomocí byla tato budova vytvořena. Systémové bednění je mj. nejlevnější způsob stavění ze železobetonu. A tady se do něj někde, v omezené míře, dělaly neobvyklé zásahy. Je to beton, není to žádná věda.
Aby beton nebyl tak fádní, obyčejný, šedý obtisk systémového bednění, vymýšlel architekt Fiala vkládání různých materiálů na povrch bednění a z toho potom vznikly pohledové stěny s neobvyklými motivy. Termín pohledový ale neříká z technického hlediska nic, a co si pod tím kdo představuje, se dozvíte až při vlastním stavění. Osobně raději preferuji termín „beton s trvale viditelným povrchem“. Co se týče povrchů bednění, museli jsme vybrat velmi šikovné tesaře a ti si hráli s představou architekta, která mnohdy nebyla úplně přesná. A když nám ji vysvětlil, zjistilo se třeba, že to nelze provést technicky. Takže my i tesaři jsme se museli vcítit co myšlení architekta, a teprve když se nám to po pár měsících povedlo, dokázali jsme i v klidu vyhovět jeho „rozmarům“. Ale je pravda, že ze začátku to pro nás byl šok.
Výhodou této stavby jsou čtyři patra garáží, kde se leccos vyzkoušelo. Architekt věděl, co se mu líbí, a zjistil, čeho jsme schopni a za kolik, a motivy pak použil v nadzemních patrech. Ovšem některé konstrukční prvky byly navrženy s tak ojedinělými tvary, že je nebylo možné realizovat jen s běžným bedněním, a bylo nutné bednění vyrobit na místě nebo ve výrobně zvláštního bednění.
Podlaha bude dvojitá, s veškerými rozvody vody, topení atd. Nic nestandardního. Budovy architekta Fialy nemají podhledy, takže veškeré instalace se musí vést jinudy. Kabeláž bude přiznaná a povede po povrchu. Topení a chlazení je řešeno tak, že ve stropech jsou zabudované rozvody, v nichž bude proudit teplé nebo studené médium a tím bude strop chladit nebo ohřívat. Povrch stropu tak zůstává nedotčený a architekt si mohl dovolit nechat povrch „syrový“.
Na stropech je několik zvláštností:
1. Rovné plochy jsou ozvláštněny v principu jednoduše. Systémové bednění, přesněji jeho plášť, je tvořen dřevotřískovou deskou nebo laťovkou (2,5×0,5 m), architekt některé nahrazoval OSB nebo prkýnky a tím ozvláštnil povrch.
2. Na hotovém bednění se na některých místech vytvářely kruhy z natlučených lan, zahradních hadic a kabelů. Všechno se pak muselo zakrýt fólií, aby bylo možné strop odbednit. Používala se nejobyčejnější, modrá fólie, krycí plachta, kterou zakrýváte třeba dřevo na zahrádce.
3. Zajímavostí stropů jsou průvlaky. Tady se oficiálně nazývají „vorvaní břicha“. Původní obdélníkový průřez průvlaku je nahrazen jakousi obrácenou vanou. Samotné bednění spočívalo v tom, že se průvlak podbednil ze systémových prvků, udělala se z něj rovná „podlaha“ a na ni se pokládaly ramenáty do tvaru, který architekt požadoval. Do ramenátů se nabíjela prkna. V podstatě se použil klasický způsob našich předků, když stavěli klenbu nebo něco, co nebylo rovné.
Co se týče stěn, nenahrazoval se plášť bednění, ale na tento systémový prvek se něco připevnilo. V každém patře něco jiného. Mladé stromky, keře, větve (štípnuté a rovnou plochou přibité k bednění) apod. A zase se zakrylo nejlevnější fólií kvůli odbednění.
Otisky na zdech i stropech jsou realizovány skutečnými předměty. Výjimku tvoří jen otisky rukou betonářů ze společnosti Terracon, které vyplňují celou jednu stěnu v prvním podzemním podlaží garáží. Ruce si v tomto případě pracovníci společnosti otiskli do sádry. Po jejím vytvrdnutí z nich byly z obtisknutých forem vyrobeny silikonové pozitivní odlitky, které byly následně přibity na bednicí desku a natřeny odbedňovacím prostředkem.
Kromě toho hraje pro architekta Fialu důležitou roli příběh budovy. Např. jsme museli betonovat stěnu přiléhající k paláci Dunaj po vrstvách a on z toho vytvořil přednost: vrstvy jsou provedeny v různých barvách – černé, šedé, hnědé a bílé. Celý prostor včetně sloupů se pak prováděl ve stejném duchu, i když by se dalo betonovat najednou. Architekt chtěl vyjádřit sounáležitost s původním, starým prostorem. A protože dost dobře nejde nechat ze statických důvodů staré zdi jako součást monolitu, aspoň do vybraných stěn vložil jakási „okna“, nikoliv niku, s původním materiálem, např. staré prejzy, cihly, stará futra, kamenné překlady apod. Materiál se tam musel umístit dřív, než se začalo betonovat, což bylo z technologického hlediska dost obtížné. Např. jsme se museli vypořádat s tím, aby beton neprotekl dozadu. Vypadá to ale autenticky, nikoliv uměle.
Další zajímavosti
Jsou tu různé další zvláštnosti, nejen vorvaní břicha. Třeba po stěně u schodů bude stékat voda a tvořit jakýsi vodopád. Je to tak blízko, že si na něj můžete sáhnout.
Z konstrukčního pohledu jsou jedny schody prefabrikované a dělané tak, že se do nich vkládala systémová deska, která má strukturu dřeva, takže na zadním schodišti jdete po stupních s dřevěnými obtisky. Ale hlavní schodiště je samonosnou, poměrně mohutnou konstrukcí, takovým malým mostem, nemá podpěrnou podestu. Je bedněná z prkýnek a beton je černý, vybroušený.
Palác Národní je dělaný jinak, než je běžné, což je jeho nesporná výhoda. Je to originál. Architekt má na téhle stavbě plnou důvěru investora.
IVAN BOŽEK, MIROSLAV MRÁZEK, ANTONÍN GOTTWALD
foto Ondřej Mika
Ing. Ivan Božek (*1945)
vystudoval SPŠ stavební, obor pozemní stavby (1959–1963) a pomaturitní studium při Institutu NVP a SPŠ stavební, obor provozní stavební technik (1971–1973). Pracoval jako mistr a stavbyvedoucí (Průmstav Praha, závod Kladno; Vodní stavby, závod 05 Praha; Metrostav), vedoucí oddělení výrobní přípravy, později jako výrobní náměstek ředitele závodu 05 Vodní stavby Praha a technický náměstek ředitele firmy Terracon, a. s., (1998–2011). V současnosti je externím spolupracovníkem téže firmy.
Ing. Miroslav Mrázek (*1970)
vystudoval Stavební fakultu ČVUT, obor konstrukce a dopravní stavby (1993). Po absolvování základní vojenské služby nastoupil k Vodním stavbám Praha jako provozní technik, od roku 1998 je zaměstnán u společnosti Terracon jako stavbyvedoucí. Od počátku profesní kariéry se věnuje převážně železobetonovým monolitickým konstrukcím pozemních, dopravních a vodohospodářských staveb.
Mgr. Antonín Gottwald (*1964)
je šéfredaktorem časopisu Materiály pro stavbu.
