Městská knihovna, která oživuje celou čtvrť, jedinečná škola, studijní pavilon, klášter nebo bývalá jatka proměněná v galerii současného umění. Nová výstava v CAMPu představí finalisty Ceny Miese van der Rohe a ukáže, že nejlepší architektura v Evropě vzniká často z veřejných peněz.
Co všechno může dobrá a chytrá architektura dokázat? Umí reagovat na rychle a radikálně se měnící potřeby lidí, aktuální problémy i různé celospolečenské fenomény? Výstava Nejlepší evropská architektura představí 362 jedinečných projektů z 38 zemí, které se zúčastnily 18. ročníku nejprestižnější evropské architektonické Ceny Miese van der Rohe. Putovní mezinárodní výstava byla uvedena v Madridu a Vídni, z Prahy bude pokračovat do polské Vratislavi. Pražskou verzi výstavy doplní interaktivní projekce a přehled všech 128 tuzemských projektů, které se soutěže od jejího vzniku v roce 1988 zúčastnily.
Cena Evropské unie za současnou architekturu – Cena Miese van der Rohe (EUmies Awards) je ocenění v oblasti architektury, které jednou za dva roky udělují Evropská komise a nadace Fundació Mies van der Rohe z Barcelony. Do 18. ročníku bylo nominováno 362 prací nacházejících se v 38 zemích, z nichž po náročné cestě celou Evropou a mnoha hodinách diskuzí vybrala mezinárodní porota, v níž zasedala i bývalá pražská primátorka Adriana Krnáčová, 40 děl, které si nyní můžete prohlédnout na výstavě v CAMPu.
Nechybí mezi nimi finalisté, jako jsou studijní pavilon v areálu TU Braunschweig, jenž bourá současné představy o udržitelnosti; městská knihovna Gabriela Garcíi Márqueze, která přetváří okolní čtvrť tím, že v Barceloně otevírá nový veřejný prostor a stává se novým městským obývákem; vertikální škola na okraji Madridu, vyznačující se jedinečným estetickým výrazem, prostorovou bohatostí a snahou o ekologickou obnovu; mystická zahrada na okraji Lundu, snažící se zachovat malý kousek přírody, kolem nějž už brzy vyroste nová obytná čtvrť; historická budova bývalých jatek v Ostravě, transformovaná na galerii současného umění; krajinný zásah v klášteře na vrcholu kopce v Sainte-Lucie-de-Tallano na Korsice, spojující lidi prostřednictvím kultury; a tichá, jemná intervence v malé portugalské horské vesničce Piódão.
„Velmi zajímavé je, že mezi finalisty jsou tentokrát jen veřejné stavby, přičemž se nejedná o žádné megalomanské projekty. Ukazuje se tak, že nejlepší architektura v Evropě často vzniká z veřejných peněz, ať už to je město či stát. Většina z realizací navíc spojují témata jako je důraz na udržitelnost a vytvoření kvalitního místa, kde se rádi setkávají lidé,“ říká Ondřej Boháč, ředitel IPR Praha.
Příběh jednotlivých staveb je vyprávěn mnohovrstevnatě, skrze fotografie, výkresy, modely, texty a videa. Všech 362 nominovaných děl je podrobně popsáno také v katalogu, který výstavu doprovází.
Pražská verze mezinárodní putovní výstavy je navíc rozšířena o interaktivní projekci, na které si mohou návštěvníci prohlédnout všech 362 nominovaných projektů i českou stopu. „Česká republika se Ceny Miese van der Rohe účastní od roku 1996, žádná tuzemská stavba ale dosud cenu nezískala. V roce 2024 jsme ale oslavili zatím největší úspěch, když se rekonstrukce historické budovy bývalých jatek pro účely galerie Plato Ostrava od studia KWK Promes probojovala až do finále”, říká náměstek primátora Petr Hlaváček. “Přinášíme tak přehled všech 128 tuzemských projektů, které byly na toto významné ocenění v minulosti nominovány,“ dodává.
Výstavu uvede 28. ledna v 19.00 hodin ředitelka nadace Fundació Mies van der Rohe Anna Ramos. Společně s ní vystoupí v CAMPu v rámci přednáškového cyklu URBAN TALKS architekt Guillermo Sevillano z ateliéru SUMA arquitectura, který představí svůj projekt – knihovnu Gabriela Garcíi Márqueze.
„Výstava EUmies Awards představuje práce architektů, kteří naplno využívají potenciál toho, co může architektura přinést naší společnosti. Myslím, že je skutečně věrným obrazem současné evropské architektury,“ říká ředitelka nadace Fundació Mies van der Rohe Anna Ramos.
Výstavu pořádá barcelonská Nadace Miese van der Rohe a Evropská unie.
Je k vidění od 29. ledna do 9. března, od úterý do neděle, od 9.00 – 21.00.
Více informací a celý program naleznete na praha.camp.
Doprovodný program k výstavě:
ST 29/01 19.00 URBAN TALKS: Anna Ramos & Guillermo Sevillano
PÁ 07/02 19:00 KINO: More than a Museum
ÚT 11/02 15.00 CAMP TOUR: Radnice Prahy 7 (prohlídka radnice nominované na EUmies Awards)
ÚT 04/03 19.00 PŘEDNÁŠKA: EUmies Awards 2024: Nejlepší z české architektury
Projekty – finalisté
1 Znovuzrození kláštera Saint-François
„Věřím v neviditelné, vyšší síly. Klášter Saint-François de Sainte-Lucie de Tallano, postavený v roce 1480, je součástí této víry. Stojí vysoko na skalním ostrohu a byl obranným hradem, než se stal klášterem a útočištěm mnichů, kteří si byli vědomi nesmírné krásy tohoto místa. Víra usiluje o vznešenost,“ říká Amelia Tavella.
Z kláštera stojícího zády ke hřbitovu je výhled na vesnici, kterou stráží. Olivový háj je jako límec u jeho nohou. Zde bije srdce Alta Roca. Krása je tu náboženská, nadpřirozená.
Příroda do stavby vrostla. Siamská příroda vklouzla mezi kameny a pak se proměnila v rostlinné brnění, které chrání před erozí a zřícením. Amelie vzdala hold této přírodě, která spící stavbu zjevně chránila po dlouhou dobu před jejím vzkříšením: „Rozhodla jsem se ruiny zachovat a část, která byla zbourána–tu přízračnou–nahradit měděnou konstrukcí, která se stane Maison du Territoire. Šla jsem ve stopách minulosti, spojila krásu s vírou a víru s uměním, přesunula mysl od minulosti k formě modernosti, která nikdy nemění ani neničí minulost. Ruiny jsou stopami, pozůstatky a otisky. Vypovídají také o fundamentech a pravdě. Byly majáky, kardinálními body, které vedly naše rozhodnutí.
Vždy jsem takto stavěla, na svém ostrově Korsika, jako archeoložka, která spojuje to, co bylo, s tím, co je, a co se teprve stane. Neodstraňuji; zavěšuji, spojuji, připevňuji a posunuji, opírám se o původní podklad, o původní dílo: měď odhaluje kámen, památku a vytváří ruinoformu, poetický stav posvátna.
Ruina je rentgenový obraz původní naleštěné struktury, kterou však rozebral čas. Klášter se tak dostává do zvětšené podoby, protože jej drží odmontovatelný měděný rám. Ten je sám odsouzený k proměně, sklouznutí, k tomu, aby se stal druhou kůží a získal příběh.
Líbila se mi myšlenka možného návratu ke zřícenině, myšlenka, že měděná konstrukce může být odejmuta. Tato možnost je zdvořilostí, která vzdává úctu minulosti, korsickému dědictví.
Maison du Territoire jsem postavila tak, že jsem se přizpůsobila původní hmotě. Prostřednictvím imitace jsem reprodukovala siluetu dříve existující budovy.“
2 Galerie současného umění PLATO
Záchrannou historické budovy a její přeměnou na uměleckou galerii je představeno řešení, které činí umění demokratičtějším. Díky neobvyklému otáčení stěn se umění rozšiřuje i mimo budovu. Dříve znečištěný prostor kolem galerie se proměnil v rozmanitý umělecký park sloužící místním obyvatelům.
Realizace je výsledkem mezinárodní soutěže na přeměnu zchátralých starých jatek v Ostravě na Galerii současného umění PLATO. Stěny jatek byly zchátralé a na mnoha místech otlučené a plné velkých děr. Zdivo pokryté sazemi vypovídalo o průmyslové historii města. Architektonické studio vzalo tyto nedostatky jako samozřejmost a rozšířili historii budovy, která je pod památkovou ochranou, o další vrstvu. “Měli jsme povolení zachovat charakter zašlých cihel a oken a vyplnit otvory ve stěnách současným materiálem při zachování původního ornamentu cihlových zdí. Při rekonstrukci zřícené části jatek jsme využili převzatý princip znovuvytvoření všech již neexistujících prvků budovy z mikrobetonu,” uvádí architekti rekonstrukce.
Hlavní myšlenka projektu je založena na zachování funkčnosti vstupních otvorů jako zkratek spojujících budovu s městem. Z toho vyplývá myšlenka, že jejich nové výplně by se mohly otáčet a otevírat výstavní prostory přímo do exteriéru. To poskytlo umělcům a kurátorům zcela nové výstavní možnosti a umožňuje umění doslova „ vystoupit ven“ do prostoru kolem budovy.
Díky mobilitě má kultura, v nejširším slova smyslu, potenciál stát se demokratičtější a zároveň přístupnější novému publiku.
“Podíleli jsme se nejen na záchraně budovy bývalých jatek, ale také na návrhu venkovních prostor, i když to nebylo naším úkolem. Přesvědčili jsme úřady, aby upustily od betonové dlažby. Kontaminovaná půda zde byla rekultivována a nahrazena biologicky rozmanitým parkem s propustnými povrchy, květinovými loukami a retenčními nádržemi. Rozložení zeleně odkazuje na umístění budov, které kdysi sloužily jako zázemí jatek, a jedlé plodiny, které se nacházejí i uvnitř galerie, dotvářejí proměnu místa. Výsledkem je inkluzivní prostor, který podněcuje vnímání nejen umění, ale také environmentálních otázek.”
Dominantním materiálem budovy jsou původní cihly. Ty zničené byly z větší části doplněny cihlami zachráněnými ze zřícené části budovy. Nové zasklení má keramický sítotisk, takže působí tmavě a matně a tlumí světlo v galeriích. Interiéry byly z hygienických důvodů vybíleny, takže výstavní prostory jsou zakončeny bílou vápennou omítkou položenou na izolaci z minerálních desek. V bývalém atriu, nyní zakrytém, je vidět omšelé cihlové zdivo původní budovy. Částečně zřícené dřevěné střechy pokryté tmavou plstí byly nahrazeny ocelovými konstrukcemi a pokryty světlou fólií. Díky tomu se střechy méně zahřívají, aniž by kolem nich vznikal efekt tepelného ostrova. Barva odkazuje na mikrobeton, z něhož jsou vyrobeny všechny nové i rekonstruované prvky. K nejdůležitějším z nich patří šest otočných stěn. Dvě z nich slouží jako vstupy do budovy, zatímco zbylé spojují galerii s venkovním prostorem. Navzdory svým značným rozměrům poskytují v zavřeném stavu naprostou těsnost a údržba mechanismů ukrytých pod podlahou je jednoduchá a potřebná pouze jednou ročně.
3 Studijní pavilon na TU Braunschweig – winner
Studijní pavilon v areálu Technické univerzity v Braunschweigu je vysoce flexibilní, inovativní vzdělávací prostředí, které podporuje sociální výměnu a vytváření mezioborových znalostí mezi studenty i učiteli a zároveň představuje alternativní model k prostorům hierarchického předávání znalostí.
Dvoupodlažní budova poskytuje st udentské pracovní prostory pro všechny fakulty. Vzhledem k tomu, že se univerzitní kampus nachází přímo u řeky, tvoří pavilon nový orientační bod na hlavní ose podél Audimaxu, historické hlavní budovy a náměstí před Forumsgebäude, a začleňuje se tak do stávajícího chodníku kampusu. Kompaktní stavba se čtvercovým půdorysem představuje koncept otevřeného prostoru s nedefinovaným přízemím, zatímco první patro tvoří řada plošin a mostů, které vystupují do exteriéru. Decentralizovaný přístup prostřednictvím 9 dveří a 9 schodišťových zón vymezuje prostor a plynule spojuje cirkulační zóny a užitné prostory. Budova je zahalena do odstíněné skleněné fasády od podlahy až ke stropu, která tak nabízí výhled do krajiny a na náměstí kampusu.
Akademický svět po pandemii podléhá neustálým změnám a studijní pavilon jako sociální prostor nabízí odpověď na otázku, jakou roli mohou hrát univerzitní kampusy v budoucnosti, kdy se přednášky a prezentace konají v digitálním světě, a umělá inteligence popírá klasické modely výuky. Organizační princip budovy vychází z myšlenky superstruktury, která umožňuje neustálou změnu konfigurace půdorysu. Díky takové flexibilitě je budova flexibilní a může pohotově reagovat, což zajišťuje její aktuálnost po dlouhou dobu. Pro vytvoření pocitu komunity, který přesahuje jednotlivce, byl vytvořen rovnocenný prostor bez oddělení jednotlivých pater a všechna místa tak mají rovnocenný přístup k dennímu světlu. Namísto pevných příček byly vytvořeny zóny se samostatnými schodišti a vchody, čímž vznikla místa, která vybízejí k různorodým aktivitám. Struktura podporuje vše od dvouúrovňových průhledů až po intimní zákoutí a prezentační prostory.
Štíhlá hybridní konstrukce z oceli a dřeva je plně demontovatelná a řídí se zásadou „design for disassembly“. Primární konstrukce, tvořena nosníky a sloupy, je modulární a postavena na čtvercové mřížce o rozměrech 3 × 3 metry. Konstrukce je složena z dutých čtyřhranných profilů s průřezem 10 × 10 centimetrů. Dřevěné žebrové desky vložené do rámů nosníků nejsou mechanicky spojeny a fasáda není lepená, takže ji lze rozebrat. Kromě možnosti rozšíření konstrukce o další plošiny lze budovu přestavět do jiné podoby nebo ji přemístit. Budova je také v souladu s principem „budoucího skladu materiálu“, kdy lze nejen znovu použít stavební materiály, ale i celé architektonické prvky, jako jsou fasádní panely, schodiště a plošiny, které mohou najít nové využití v návaznosti na koncept “ cirkulárního stavění“.
4 Škola Reggio
Cílem návrhu, výstavby a využití školy Reggio je přesáhnout paradigma udržitelnosti a zabývat se ekologií jako přístupem, v němž se prostřednictvím architektury protínají dopad na životní prostředí, mezidruhová spojenectví přesahující rámec lidstva, mobilizace materiálu, kolektivní správa a vzdělávání.
Návrh školy vznikl na základě rozhovorů s učiteli, studenty a rodiči jako participativní proces, který zahrnoval jejich nápady, obavy a postoje.
Architektura školy se vyhýbá homogenizaci a unifikovaným standardům a usiluje o to, aby se stala mnohovrstevnatým prostorem, v němž se složitost prostředí stává čitelnou a prožitkovou.
Škola působí jako asambláž různých klimat, ekosystémů, architektonických tradic a předpisů. Výsledkem je škola, která spojuje řadu různorodých architektonických návrhů a podporuje výukové prostředí, které podněcuje zvědavost a kolektivní sebevzdělávání.
Škola, která se nachází v sousedství lineárního veřejně přístupného parku Valdebebas, minimalizuje svou celkovou výstavbu a zábor půdy tím, že rozšiřuje tělocvik, přírodní vědy a jiné kurzy do parku. Vzdělávání se tak utváří jako proces sociální interakce (namísto uzavřenosti, exkluzivity a segregace), který přispívá k sociální heterogenitě a budování tolerance a zároveň aktivizuje veřejný prostor jako místo živé mezigenerační interakce.
1. Propojování rozmanitých vrstev jako způsob sebevzdělávání. Učebny v přízemí zapojují okolní pozemek. Ve vyšších patrech žáci koexistují s bujícím skleníkem napájeným recyklovanou vodou. Zkoumáním rozmanitosti školy děti postupně dospívají.
2. Aula v srdci školy. Druhé patro, formalizované jako velká dutina otevírající se do okolních ekosystémů za pomoci oblouků v krajinném měřítku, je koncipováno jako hlavní společenský a shromažďovací prostor pro správu školy.
Malé zahrádky rozmístěné po celé budově poskytují útočiště pro hmyz, motýly, ptáky a netopýry a přispívají k obnově ekosystémů sousedního parku, který ztratil svou biodiverzitu v důsledku masivního používání pesticidů v okolních soukromých zahradách. Škola je nástrojem, který poskytuje péči a pomáhá obnovovat veřejné ekosystémy, jejichž je součástí.
3. Zviditelňování mechanických systémů jako zdroj vzdělávání. Veškeré služby jsou plně viditelné. Jsou příležitostí pro žáky, aby se ptali, jak jejich těla a sociální interakce závisí na vodě, energii a výměně a cirkulaci vzduchu.
Návrh využívá nízkorozpočtovou strategii pro snížení dopadu na životní prostředí založenou na těchto zásadách:
1. Vertikální design pro snížení potřeby velkého pozemku. Namísto budovy, která se rozprostírá horizontálně (jak je to typické pro školy), vertikální design zmenšuje její základy a sanitární systémy na 27 % toho, co by bylo normálně potřeba.
2. Radikálně snížená konstrukce. V této holé budově nejsou použity žádné opláštění, žádné podhledy, žádné vyvýšené technické podlahy, žádné obložení stěn a žádné větrané fasády. Množství materiálu použitého na fasády, střechy a vnitřní příčky bylo sníženo o 48 % díky inovaci ve formě fasády ze stříkaného korku, která zajišťuje jak izolaci a ochranu proti povětrnostním vlivům, tak povrchovou úpravu.
3. Silná vrstva stříkaného korku funguje jako izolace a základna pro život, který přesahuje člověka. Nepravidelný povrch korku je navržen tak, aby umožňoval hromadění organického materiálu. Tento obal poskytne životní prostředí mikrobiologickému, houbovému, rostlinnému a živočišnému životu.
4. Více přemýšlení, méně materiálu. Konstrukce budovy byla tvarována, analyzována a dimenzována tak, aby se tloušťka nosných stěn snížila v průměru o více než 150 mm ve srovnání s běžnými železobetonovými konstrukcemi.
5 Hage
Hage je kvalitní veřejný prostor, který by měl krátkodobě sloužit jako místo pro veřejné diskuse, akce a workshopy a dlouhodobě by měl být meditativním, krásným městským prostorem a zahradou v srdci nové čtvrti. Hage, místo přístupné všem, je odpovědí na otázku, jak budovat novou komunitu: začít společenským prostorem.
Středověké město Lund, které se nachází na jihu Švédska, je obklopeno jednou z nejúrodnějších zemědělských půd v zemi. Po založení nového vědeckého parku dochází na okraji města k rozsáhlé městské výstavbě. Katedrála v Lundu je velkým vlastníkem pozemků spadajících do nové městské zástavby.
Namísto předání pozemků developerovi se katedrála v Lundu rozhodla zachovat si kritický odstup od této nové rozsáhlé zástavby a své pozemky obhospodařuje sama, přičemž se řídí dlouhodobým uvažováním založeným na hodnotách. Vznikl tak alternativní dlouhodobý plánovací rámec. Katedrála pečlivě vybírala umění i architekturu a přijala otevřený, organický přístup k územnímu plánu, který zapojil město i jeho obyvatele.
Hage je první zakázkou postavenou v rámci tohoto plánu.Silná ohrada o rozměrech 40 × 40 metrů z použitých cihel proměňuje neobdělávaná pole v nové městské prostředí. Místní obyvatelé a skupiny mohou tento prostor obývat a postupně rozvíjet a realizovat své představy o jeho budoucím charakteru a využití.
V současné době se „Hage“ jeví jako objekt v krajině. Svým měřítkem odpovídá typickým zemědělským usedlostem v oblasti. V otevřené krajině zmítané větrem představuje „Hage“ klidné prostředí a ochranu. Pauzu. Časem, až kolem tohoto veřejného prostoru vznikne nová čtvrť, se stane otevřeným místem v tkáni města. První domy, které budou postaveny v sousedství Hage – podle návrhu katalánských architektů Flores & Prats – budou s „Hage“ přímo komunikovat. Veřejná prostranství obou budov, včetně společné kuchyně, budou mít výhled na „Hage“, čímž vytvoří velkorysou skupinu komunitních míst pro obyvatele i návštěvníky.
Doufáme, že zahrada poroste spolu s dětmi, které novou čtvrť obývají. Chceme, aby v „Hage“ každoročně pořádaly narozeninové oslavy a vytvořily si vzpomínky na rodinné rituály spojené se zahradou.
Navržena jako zděný prostor pro setkávání, rozhovory, hry a výměnu názorů, je ze tří stran obehnána jednoduchou, 2,2 metru vysokou cihlovou zdí. Čtvrtá strana ohrady je otevřená a chráněná stříškou z povětrnostně odolné oceli o rozměrech 43,2 × 7,2 metru, pod níž je umístěn dlouhý dřevěný stůl doplněný dvěma velkorysými lavicemi. Dva kameny, které tyto lavice podpírají, pocházejí z nedalekého lomu, zatímco 48 000 recyklovaných cihel pochází z nedávno zbourané továrny na marmeládu Björnekulla.
Ve spolupráci s místními výrobci Proswede vymysleli londýnští stavební inženýři Price & Myers pro přístřešek lákavě jednoduchý konstrukční systém s použitím 20 000 nýtů. Namísto standardního svařování zvolil tým řemeslný přístup, který odráží estetiku návrhu vyvinutou ve spolupráci architektů a inženýrů: jednoduchost, poctivost a integritu materiálů. Konstrukce přístřešku má také odkazovat na nýtovanou železnou střešní konstrukci katedrály v Lundu a vytvářet koncepční a fyzickou nit mezi oběma stavbami, které jsou od sebe vzdáleny 5 km.
6 Náměstí a turistická kancelář
Jediná rovná a otevřená plocha v prudce se svažující vesnici Piódão získala zpět svou důstojnost jako příjemné místo pro setkávání lidí. Místo, které dříve sloužilo jako parkoviště, bylo nově upraveno, vydlážděno a částečně zastíněno tradičními materiály a technikami. Prostranství bylo navráceno místním v souladu s materiální a stavební kulturou obce.
Projekt rekultivuje a upravuje jedno z několika náměstí vesnice Piódão společně s budovou místní turistické kanceláře. Piódão se nachází v pohoří Serra do Açor ve středním Portugalsku. Zdejší domy z břidlice lemované strmými a úzkými uličkami tvoří amfiteátr na severozápadně orientovaném srázu, v jehož spodní části se nachází náměstí Cónego Manuela Fernandese Nogueiry, které je jediným volným, rovným a otevřeným prostranstvím ve vesnici a slouží jako její hlavní přístupový bod.
V průběhu let prostor zabrala auta coby parkoviště. Projekt vrací prostor lidem jako místo setkávání ve vesnici, které vybízí k přátelským rozhovorům a společenské interakci.
Materiály a stavební řešení použité v turistické kanceláři i na náměstí pocházejí z okolí. Náměstí tak působí dojmem, že se zde nic zásadního nedělo, že to takhle bylo vždy.
Primárním cílem bylo odstranit auta a vrátit místo lidem. Díky tomu se podařilo prostor zbavit překážek a jeho hranice redefinovat a nově vymezit.
Při příjezdu do vesnice zaujmou na první pohled třešňové stromy. Při prvním kontaktu s obcí, na dálku při jízdě autem, během níž je možné rozpoznat vesnici v krajině, stromy jakoby vyzdvihují vesnici z jejího základu. Tento rostlinný „filtr“ také stíní náměstí od silnice, čímž brání automobilům v průjezdu skrz náměstí.
Nově vydlážděný povrch z břidlice, bez nerovných ploch a obrubníků, posiluje jeho pěší charakter a zajišťuje univerzální přístupnost. K formální komplexnosti prostoru, který vlastně postrádá směrovou orientaci, se přidává velký ústřední kruh, na jehož ose se nachází kostel a který obepíná bustu a již existující stromy.
Jednotlivé prvky, které tvoří náměstí, průčelí kostela a kamenný základ, na němž stojí, turistická kancelář a malé domy s restauracemi a kavárnami, jsou rozmístěny kolem tohoto nového měkkého centra.
Cílem architektonického zásahu uvnitř i vně turistické kanceláře bylo zjednodušit a vizuálně sjednotit stávající budovu odstraněním nepotřebných prvků a přístaveb. Nový přístřešek chrání vstupy do budovy a přispívá k jednotnému obrazu celku.
Projekt byl navržen tak, aby působil nenápadně a přirozeně zapadl do prostředí.
Stávající stromy, socha i veřejné osvětlení byly zachovány, aby místo neztratilo svůj původní charakter.
Nový chodník byl postaven ze stejného materiálu a stejnou technikou jako zbytek obce, z břidlice, podle tradice zdejších stavitelů.
Stromy u vstupu na náměstí jsou místní třešně.
Dvě verandy u vchodů do turistické kanceláře a na veřejné záchodky byly postaveny z kovových sloupků a dřevěných trámů a pokryty střechou z břidlicových desek, stejně jako všechny střechy v obci.
Celkový přístup k provedení byl zaměřen na vytvoření harmonického uspořádání, kde nové prvky splývají se starými, aby si místní obyvatelé zachovali silný vztah k místu.
Projekt se snažil vytvořit spojení mezi kulturní a materiální udržitelností a doufejme, že tak přispěje k tomu, aby se v této velmi odlehlé vnitřní části země usadili noví obyvatelé.
7 Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze – emerging winner
Knihovna Garcíi Márqueze je průkopnickou a přelomovou budovou, která je vyvrcholením tříletého plánu na vybudování takového projektu v Barceloně. Knihovna slouží dělnické a dlouhodobě opomíjené čtvrti, která dlouhá léta postrádala významné investice.
Sochařská forma knihovny připomíná na sebe naskládané knihy se složenými stránkami. Budova stojí na vyvýšeném náměstí, které umožňuje volný pohyb chodců. Vytváří tak pomyslný městský salonek, jenž rozšiřuje pěší a kulturní osu čtvrti, obklopenou velkými stromy, které zde rostly již před stavbou.
Knihovna nabízí reinterpretaci charakteristického zkosení barcelonské čtvrti Eixample na křižovatce ulic, kde se nyní nachází náměstí Plaça Carmen Balcells. Geometrie zkosení 45º kopíruje severojižní osu a podtrhuje celou knihovnu s trojúhelníkovým nádvořím, jádry a obálkou, která usiluje o nepřímé světlo skrze fasádu a světlíky, vyhýbá se čelním pohledům na policejní stanici a zároveň je orientována na stromy lemující ulici.
Budova o rozloze 4 294 m² má 5 podlaží uspořádaných kolem tří vertikálních jader a centrálního trojúhelníkového atria se zenitovým osvětlením.
Pozemek je malý obdélníkového tvaru a nachází se na křižovatce dvou vedlejších ulic, za policejní stanicí.
Omezený prostor pro půdorys znamená vyšší počet podlaží, která však nikdy nepřesahují koruny stromů, zatímco zvýšené přízemí pouští dovnitř světlo a umožňuje nezávislé využití spodního patra skrz zadní zahradu.
Budova je podepřena třemi jádry kolem trojúhelníkového nádvoří, propojenými soustavou dřevěných vazníků. Ty obsahují uzavřenější prostory a zároveň uvolňují otevřené plochy. Geometrie a poloha jader podporují pohyb v atriu a kolem něj, znásobují výhledy a cesty skrz knihovnu a zároveň mění prázdno v dostředivý a spojovací prostor s točitým schodištěm.
Projekt zahrnoval i výzkumný program zaměřený na redefinici modelu současné knihovny. Pro její sbírku Ekosystémy architekti analyzovali formální a neformální situace, a to jak lokální, tak globální, a poté je holisticky zkombinovali a navrhli řešení, které umocní zážitek z přístupu ke znalostem, jejich vytváření a výměně . Knihovna je krajinou, Spirálou setkávání, kde si každý může najít své místo, od Agory-Výstavní síně až po Fórum myšlenek a Palác čtení.
Knihovna se může pochlubit řadou pasivních i aktivních strategií energetické náročnosti a udržitelnosti, které jsou akreditovány zlatým certifikátem LEED, včetně atria, které funguje jako solární komín; lehkého, odvětrávaného pláště ze skelných vláken s pryskyřicí, který optimalizuje ochranu před sluncem a umožňuje přirozené osvětlení; průmyslově vyráběných prefabrikovaných stavebních systémů; nízkoemisních materiálů a technologií skladování skleníkových plynů ze strukturálního dřeva; fotovoltaických panelů; recyklované dešťové vody a dalších.
Dřevěná konstrukce zajišťuje nejen nosnost, ale také vymezuje prostory, orientuje je a organizuje vizuální a pohybové cesty. Spolu s dalšími architektonickými a programovými prvky tak tvoří ucelený ekosystém.
Konstrukční celek je řešen pomocí exponovaného vrstveného a křížem lepeného dřeva (největší exponovaný objem v Evropě k datu výstavby) v kombinaci se singulárními a zpevňujícími ocelovými prvky, jakož i truhlářskými a montážními prvky evokujícími truhlářskou výrobu. Výsledek v sobě spojuje teplo, lehkost a vizuální prostupnost.
Nejnovější komentáře