Již před koncem minulého století došlo v navrhování šikmých střech k rozsáhlým změnám. Zásadním obratem se stalo využívání podstřešního prostoru jako bytové plochy. Tomu se musela přizpůsobit celá střešní skladba a zkušenosti výrobců i prováděcích firem s novou koncepcí vyústily v doporučení navrhovat šikmé střechy se skládanými krytinami jako větrané. Nesprávné odvětrání totiž může snížit životnost střechy oproti prvotním předpokladům na pouhou desetinu.
Problematice větrání se věnují také normy a pravidla. Bohužel naše nejzásadnější norma pro šikmé střechy ČSN 73 1901 Navrhování střech – Základní ustanovení, revidovaná v roce 2011, není z tohoto pohledu ideální. Zásadním problémem je, že stanovuje stejná pravidla jak pro krytiny s vysokým, tak i s nízkým difuzním odporem. Vzniklé zmatky řeší Pravidla pro navrhování a provádění střech, vydaná Cechem klempířů, pokrývačů a tesařů ČR. V jejich v současnosti platné verzi (2014) sice není samostatná kapitola o větrání šikmých střech, ale nutnost odvětrávání je zdůrazněna ve všech článcích a popisech detailů. Navíc je zde uvedena i velmi důležitá informace o výšce kontralatě pro pálené a betonové tašky, která má být 4 cm.
Aby bylo ve střeše zajištěno funkční odvětrání, musejí být současně splněny tři principy:
– Pro nasávání u okapu musí být vytvořen volný průřez o velikosti 2 ‰ příslušné střešní plochy, minimálně však 200 cm² (pozor na zmenšení průřezu větrací mřížkou nebo podbitím přesahů);
– V ploše střechy musí být průběžný větrací kanálek s volným průřezem minimálně 200 cm²;
– Vzduch se odvětrává v hřebeni (resp. nároží), a to průřezem velikosti 0,5 ‰ příslušné střešní plochy.
Pochybení byť v jediné z uvedených položek povede s největší pravděpodobností k podstatnému snížení životnosti a funkčnosti celého střešního pláště, a to i při použití nejkvalitnějších materiálů. Správné zabudování materiálů do střechy je totiž stejně důležité, jako jejich bezvadná výroba.
Podstatné je uvědomit si, že veškeré obecné poučky a pravidla platí pro střechy s délkou krokví do 10 metrů. Nad touto hranicí je nutné se řídit přísnějšími podmínkami. Týká se to i výše uvedených principů větrání. Pro krokve delší než 10 metrů je nutno průřezy upravit podle jednoduchého pravidla: každý metr nad 10 metrů znamená navýšení větracího průřezu o 10 %.
Členitost střechy
Pro funkční odvětrání střechy samotné dodržení odvětrávacích průřezů nestačí. Je třeba brát v potaz i tvar střechy, který může kontinuitu větrání komplikovat. Větrací profil nesmí být v žádném případě přerušen překážkami, vše je třeba konstrukčně vyřešit, například vynechat mezery mezi kontralatěmi úžlabními a těmi v ploše.
Další podmínkou správného odvětrání členitých střech je montáž větracích tašek nejen podél hřebenů, ale i podél nároží, které je z pohledu větrání v podstatě to samé jako hřeben. Argument, že v nároží střecha větrá přes hřebenáče, neobstojí. Větrání jimi je pouze pomocné a hlavní objem musí zajistit větrací tašky.
Klasicky odvětraný hřeben a nároží
Z pohledu větrání se nejvíce chybuje v detailu odvodu větracího vzduchu ze střechy. Nejčastěji k tomu dochází v již zmiňovaném nároží, kde bývají větrací tašky opomenuty buď zcela, nebo jich bývá málo. Tím se dostáváme k zásadní otázce: jaký počet větracích tašek je správný?
Připomeňme nejprve, že plocha odváděcího větracího otvoru se má rovnat 50 cm² na metr hřebene z každé strany. Pro zajištění tohoto požadavku je možno použít buď kombinaci větracích tašek s hřebenovými pásy, anebo speciální tašky pro připojení hřebene.
V případě větracích tašek je nejdůležitější respektovat větrací průřez konkrétního typu tašky. Mohou se výrazně se lišit, a to nejen podle výrobce, ale i podle druhu tašky. Rozhodně se proto nelze řídit zaužívaným zjednodušením, že na 100 m² stačí 10 větracích tašek. Realita je taková, že spotřeba na 10 větracích taškách teprve začíná a pokračuje až k hodnotám 42 kusů u některých typů tašek. Navíc je třeba dodržet pravidlo a umístit minimálně jednu větrací tašku do každého pole vytvořeného kontralatěmi, byť by se tak překročil počet tašek nutných jen z hlediska velikosti větracího otvoru.
Větrací tašky se instalují ve druhé řadě pod hřebenem a ve vrcholu (hřebeni či nároží) se doplňují o větrací pásy. Ty chrání vytvořenou mezeru mezi hřebenáčem a střešní taškou proti polétavému sněhu při současném zajištění proudění vzduchu. K dispozici jsou pásy špičkové i ty tzv. za lidovku. Rozdíl v ceně patrný na první pohled je podložen méně viditelnými rozdíly v kvalitě, které však mohou práci zefektivňovat do té míry, že dražší výrobek je ve výsledku mnohem výhodnější.
Pro kvalitní větrací pásy je charakteristický především velký větrací průřez, zajišťující účelné větrání střechy. Hned na druhém místě jsou vychytávky zjednodušující a zrychlující práci, jako široké lepicí pásy pro spolehlivé zajištění k jakémukoliv podkladu na střeše. Použité kvalitní lepidlo navíc ani v teplých dnech neměkne a nekomplikuje stržení krycí pásky. Vysoká průtažnost pásů (až dvojnásobná ve srovnání s lacinějšími výrobky) zase umožňuje bezproblémové vytvarování každého detailu, včetně tašek s vysokou vlnou.
Obchodní samozřejmostí je nabídka pásů v různých šířkách pro potřeby konkrétních sklonů a střešních krytin, i různé barvy pro dokonalý vizuální efekt hotové střechy. Za své hovoří i dlouhá záruka, v porovnání např. s plastovými pásy až trojnásobná.
Tašky podhřebenové jsou efektivnější
Na rozdíl od klasického řešení odvětrání se spe-ciální posuvné větrací podhřebenové tašky používají podél celého hřebene hned v první řadě. Díky nim je větrání střechy rovnoměrné a neomezuje se na jednotlivé větrací průduchy. Vykoupeno je to však některými úpravami, například jinou roztečí laťování než u tašek v ploše. Jinak by mohla být funkce větrání eliminována. Přesto je montáž podhřebenových tašek rychlejší než těch větracích – minimálně je usnadněná o pokládku větracího pásu. Vytvořené liniové větrání potřebu jeho užití odbourává.
Pro instalaci podhřebenových větracích tašek hovoří i estetika. Plocha střechy není díky jim rozbita výraznějšími doplňkovými prvky, což přispívá ke kompaktnímu vzhledu střechy a eleganci celé stavby.
Přes zmiňované přednosti mají i podhřebenové tašky své limity. Bezpředmětné je jejich použití například u valbových střech s krátkou délkou hřebene a neuplatní se ani u nároží, kde je stále nutné počítat s větracími taškami, doplněnými o větrací pásy.
HYNEK STANČÍK
foto archiv firmy Wienerberger, s. r. o. (Tondach)
Ing. Hynek Stančík, Ph.D., (*1973)
absolvoval FAST VUT v Brně, obor materiálové inženýrství. Pracuje jako produktmanager značky Tondach ve firmě Wienerberger, s. r. o.
