Rekonstrukce secesní vily v Jihlavě

Secesní vila z počátku minulého století byla ještě před několika málo lety ve velmi špatném stavebně technickém stavu. Díky společnému úsilí investora, autorů projektu a všech zainteresovaných stavebních firem se podařilo obnovit ji do téměř původní, historicky cenné podoby.

Dům si nechala vystavět v roce 1902 Marie Karas, která žila v Jihlavě od roku 1897 se svojí dcerou Marií Annou. Jejím otcem byl továrník a podnikatel v oboru soukenictví Karel Schumpeter z Třeště. A právě tento vztah může být principiální při hledání motivu pro takto individuálně řešenou a velkorysou stavbu. Zajímavý je i fakt, že Marie Karas vilu prodala již v roce 1908, tedy dva roky po Schumpeterově smrti. Autorem projektu byl architekt a stavební podnikatel Ladislav Novotný, známý svými inovativními a modernistickými postupy. Vilu vystavěl zednický mistr a stavitel Josef Kubička, rodák z Tábora, ve své době jeden z mála českých stavitelů v Jihlavě. Stavba nepochybně přinesla do konzervativního prostředí německé Jihlavy nové impulsy, které zde měly odezvu až do dvacátých let minulého století.

Zatím poslední kapitola historie objektu, který je jako solitér zakomponován do uliční zástavby širšího centra města, končí před jeho rekonstrukcí. Vila sloužila jako zázemí sousední střední zdravotnické školy, s níž byla spojena dodatečně vybudovaným koridorem. V přízemí byla školní jídelna, v podzemním podlaží sklady a kuchyně, propojená s jídelnou nákladním výtahem. Ve druhém podlaží se nacházely učebny, v podkroví byt školníka. 

Komfortní kanceláře i byt
Cílem rekonstrukce bylo zachovat v maximální míře autenticitu stavby a přitom v ní vytvořit uživatelsky komfortní prostory. V podzemí jsou kromě technického zázemí a skladovacích prostorů, stejně jako v prvním a druhém nadzemním podlaží, umístěny nadstandardní kancelářské místnosti. Ve třetím nadzemním podlaží a podkroví se nachází mezonetový byt s dvoupodlažním obývacím prostorem.

Historické prvky
Podkladem pro rekonstrukci byla původní výkresová dokumentace a částečně i dílčí informace o provedených změnách. Porovnání výkresů architekta Novotného s realizovanou stavbou ukázalo i na odchylky v řešení, například u schodišťového prostoru.  Důležité poznatky přinesl i stavebně technický průzkum, který identifikoval zachovalé původní zděné konstrukce, okna včetně obložek a okenic i zámečnické, truhlářské a kovářské prvky. V omezené míře v domě zůstaly historické podlahové konstrukce, na chodbě štuková výzdoba. Průzkum prokázal i existenci původních omítkových vrstev (včetně části omítek vnějších). V průběhu výstavby byla pod přemalbami objevena unikátní výmalba schodišťového prostoru, i když jen ve formě fragmentu.

Konstrukční řešení vily je v souladu s obdobím její realizace: obvodové i vnitřní stěny jsou z plných pálených cihel, stropní konstrukce dřevěné trámové s rákosníky a podbitím. 

Citlivá rekonstrukce
U nosných stěnových konstrukcí nedošlo při obnově domu k zásadním změnám, stejně jako u konstrukcí základových. V rámci dispozičních úprav se realizovalo několik nových příček, a to jak zděných, tak sádrokartonových. Zatímco cihelné klenby nad suterénem byly očištěny od omítek, opraveny a opatřeny nátěrem proti sprašování, ostatní stropní konstrukce, které byly (včetně podlah) napadeny dřevokaznou houbou, nahradily ocelové konstrukce z IPE profilů s trapézovými plechy, zalitými betonem s vloženou kari rohoží.

Úpravy v konstrukci krovu souvisely s vestavbou bytu. Odstranily se kleštiny, které nahradily ocelové ztužující rámy v místech plných vazeb. Vazné trámy byly prořezány: sloupky, původně podpírané těmito trámy podporují ocelové HEB profily v podlaze. Vzhledem k tomu, že se na půdě našla břidlicová šablona jako fragment původní střešní krytiny, bylo rozhodnuto realizovat novou krytinu z přírodní břidlice s úhlopříčným krytím, což se příznivě projevilo na finálním vzhledu budovy. 

Rekonstrukce schodiště spočívala v odstranění nepůvodních nátěrových vrstev, vysokotlakém opískování a doplnění mosazných oček pro uchycení koberce. Schodiště v novém bytě má naopak moderní konstrukci s ocelovými schodnicemi, stupni z masivního dřeva, sádrokartonovým obkladem spodní části schodišťového ramene a skleněným zábradlím.  

Štuky, malby a okna
Vnitřní omítky se s ohledem na jejich technický stav odstranily a nahradily omítkami novými s jemnozrnnou štukovou úpravou. Na schodišti však zůstaly zachovány, takže se podařilo odhalit původní malby. Zachovaná část této unikátní výmalby umožnila pracovníkům památkové péče malbu zmapovat do té míry, že po zafixování původní malby mohly být nové malby realizovány tak, že mají stejnou patinu jako původní. 

V chodbě prvního podlaží se dochovaly štukové ozdoby, i když většinou poškozené. Jejich stav umožnil sejmutí těchto prvků a dílenskou výrobu forem. Původní štuková výzdoba tohoto prostoru se tak mohla zrestaurovat ať již doplněním kopií nebo opravou prvků méně poškozených.

Okenní rámy byly napadeny plísní, proto se nahradily novými z dubového masivu. Vnitřní obložení je repasované. Po odstranění všech nátěrových vrstev byl odhalen původní zelený nátěr okenních konstrukcí – tento odstín je nyní použit pro všechny otvorové výplně. V oknech ve vstupní chodbě a ve dveřích do prostoru zádveří bylo nutno doplnit zasklení leptanými skly. Jejich replika je natolik zdařilá, že se investor rozhodl doplnit tento typ zasklení i do dveří, oddělujících ve druhém podlaží chodbu od schodišťového prostoru.

Mezi výrazné architektonické části stavby patří i zámečnické prvky na fasádě: držáky okapových žlabů a markýza nad sgrafitem čelní fasády. Dále kovářské prvky, jako jsou repasované vstupní dveře a zábradlí na vnitřním schodišti.

František Kulhánek

Rekonstrukce secesní vily v Jihlavě je vzorovým příkladem záchrany vzácné a ojedinělé stavby z počátku dvacátého století. Díky osvícenému investorovi a precisně odvedené projektové, řemeslné a restaurátorské práci se podařilo obnovit objekt v téměř původní velmi cenné podobě. Stavbu ocenila i řada obyvatel Jihlavy, jichž si zhruba devět set přišlo rekonstruovanou budovu prohlédnout v rámci dne otevřených dveří, který investor uspořádal na přání místních občanů krátce po kolaudaci budovy.
Rekonstrukce získala za pečlivě provedenou revitalizaci se zřetelem k citlivému vztahu k prvkům uměleckého řemesla a ohleduplné vestavbě podkroví nominaci na titul Stavba roku 2017.

Radost z budování (a obnovování) domu
Vily v České republice mají za sebou často dobrodružný život. Byly tu doby, kdy vila byla nežádoucím architektonickým dílem, a tak se měnila na zdravotní středisko, jesle, klub, výrobnu čehokoli, ubytovnu… Většinou tedy na to, co bylo s jejím původním účelem v zásadním nesouladu a co vedlo k devastaci jejích interiérů, často i exteriérů – i když tam obvykle stačilo, že nebyly potřebným způsobem udržovány. Přiznávám, že dodnes mne udivuje, kolik krásy nám bylo odepřeno a s jakým citem a noblesou se daří vracet těmto stavbám jejich původní krásu. Vždyť na rodinných domech se často tříbil nový sloh, zkoušelo se to, co na velkých a oficiálních zakázkách nebylo možné. Ke slovu se tu dostávali i architekti-nováčci, a i ti zkušení a prověření často překvapili neotřelým přístupem, který vyvolala diskuse se stavebníkem. Vily jsou obdivuhodné téma, v němž se historie architektury první poloviny 20. století zrcadlí ve vší rozmanitosti.

Vila v Jihlavě neměla jiný osud. Bylo v ní zdravotní středisko, později se stala součástí zdravotnické školy. Nikoho nezajímalo, že je to objekt, který svou podstatou vyjadřuje pohodlnost bydlení, radost z obývaného prostoru. Vila čitelná na první pohled – tady jsou malé přijímací pokoje a tam je velký salón, tudy vede schodiště. Fasáda půvabně rozdělená na dvě části, jedna s vysoko zvednutým štítem, vedle toho nižší, ještě sama se stupňovitě členící v půdorysu, protože ten dům je radostnou obálkou toho, co je uvnitř. (Zezadu je trochu tradičnější, symetrická, s vystupujícím středním rizalitem.) Secesního dekoru tu není moc, ale je přesně rozvržen. Na nižší části bohatěji tvarovanou střechu podporují elegantní kovové prvky. Na vyšší části je podtržen význam hlavního salonu – nejen že má velké okno, ale to má pod sebou opět kovovou konstrukci na květiny (ale mimo sezónu si svým ornamentem vystačí sama), nad sebou vyklenutou nadokenní římsu s malbami květin pod ní. A jinak tu není nic, jen ještě docela robustní vyklenutí konzol nad přízemím.

Rekonstrukce však začala s tím, že zanedbanost a z ní plynoucí i stavební problémy jsou vlastně jen problémy, jež stojí za to vyřešit. Dům, přes nešetrné užívání, v sobě dokázal zachovat nečekaně mnoho. Věci jednoduše stavební: například cihlové klenbičky byly dříve v technických prostorech nejnižšího patra samozřejmostí, dnes se z nich stává téměř luxusní ozdoba, odkazující k poctivému stavebnímu řemeslu. K tomu patří i krásné keramické podlahy v chodbě a v předsíni, přesné a s tradičním optickým mámením. Chodbu zdobí i kovové zábradlí na schodišti…  Šlo také o věci výtvarně architektonické a ukázalo se, nakolik bylo minulé období lajdácké – při malování stěn se občas neoškrábalo to staré, díky tomu se mohly obnovit secesní ornamenty. Není to Victor Horta ani Alfons Mucha, je to prostě opět ukázka toho, co bývalo na počátku 20. století samozřejmé. Dům byl přívětivě dekorovaný, stoupat po schodech bylo jak cesta do romantického zahradního altánu – a je znovu. Něžné květy v typicky secesním tvarování a jemné barevnosti lákají k výstupu do patra. V podobném duchu jsou vymalovány stropy obytných místností. Tedy – původně obytných. Doba je prostě jiná a bydlet v celé takové vile klade dnes již obtížně splnitelné nároky. A také, rekonstrukce něco stojí, nějak se musí aspoň kus zaplatit. Proto se původní obytné prostory proměnily na kanceláře či studia a bydlení se odstěhovalo do nových prostorů v podkroví.

Je to zábavný zážitek – z měkké, v dobrém slova smyslu měšťanské secese se v podkroví vstupuje do exaktní modernosti dneška. Zachována je konstrukce krovu, která je obnažená a vytváří sochařskou kostru pro přísně rovné stěny, stropy, podhledy, jejich ostře řezané hrany to dřevo zjemňuje – a také trochu ospravedlňuje, i byt musí mít svůj řád… A aby dřevu nebylo v bělosti omítky tak smutno, zůstaly některé stěny, ty v pozadí, v režném zdivu. Byt v několika úrovních poskytuje bohatý prostor – bohatý nejen velikostí, ale zážitky, které nabízí.

Ani se nechce věřit, že ta vila nebyla v dobré kondici. Jako by tu stavební řemeslo zůstalo zachováno v nejvyšší kvalitě toho, co bývalo obvyklé. Jako by se čas vrátil – nejen v charakteru architektury samé, ale stejně tak v očividné radosti stavění, budování. 

Radomíra Sedláková