Kotelna Park Radlice

Rekonstrukce energetického centra továrny Motorlet v pražských Radlicích byla vizionářským a riskantním projektem, vyznačujícím se netradičními přístupy k řešení klíčových problémů i nestandardními technologickými postupy. Jak však čas ukázal, vše nakonec směřovalo ke zdárném a úspěšnému konci.

Na začátek krátký historický exkurz: V roce 1913 byla v Jinonicích vybudována továrna firmy Walter a spol., navazující na dílenskou výrobu známého vynálezce a podnikatele. Původně vyráběla osobní automobily vlastní konstrukce, od roku 1923 i letecké motory. V roce 1936 již byla největším středoevropským producentem leteckých motorů. Po znárodnění byla továrna přejmenována na národní podnik Motorlet, který vyráběl modernizované verze předválečných motorů pro sportovní letouny, později i motory pro letadla vojenská. K názvu Walter a.s. se firma vrátila v roce 1995, následující léta však znamenala změnu majitele a také změnu výrobní strategie. Firma opustila původní areál, následně byla převážná většina výrobních objektů zbourána. Kromě památkově chráněné funkcionalistické výrobní haly z roku 1928 zůstal pouze areál kotelen. 

Původním úkolem tohoto komplexu budov, nacházejících se v údolí mezi železniční tratí (jedná se o známý Pražský Semmering) a frekventovanou Radlickou ulicí, bylo zajišťovat dodávku tepla pro celý výrobní areál. A jak se rozvíjela továrna, rozvíjelo se i její energetické centrum. Během rozvoje továrny od padesátých let minulého století až do roku 1990 docházelo k jeho výrazným změnám, souvisejícím i se změnou paliva: od spalování uhlí se postupně přešlo na mazutový olej a následně na zemní plyn. Počátkem padesátých let vznikl objekt E1, kde byly umístěny kotle, a objekt E4, do jehož třetího nadzemního podlaží po vlečce zajížděly vagony s uhlím, které se přes rozměrné násypky, umístěné pod kolejemi, přepravovalo systémem pásových dopravníků ke kotlům. V obou případech se jednalo o mohutné železobetonové monolitické stavby, k nimž později přibyl objekt E2a, naposledy využívaný pro kogenerační jednotku produkující elektřinu, a objekt E2b – rozvodna vysokého napětí. V roce 1990, což byl pravděpodobně rok největšího výrobního rozmachu továrny, byla vybudována nová plynová kotelna – objekt E3; velkoryse navržená ocelová konstrukce se 120 metrů vysokým železobetonovým komínem, který se stal dominantou areálu. Po zbourání výrobní části areálu tedy na pozemku zůstaly provozně i konstrukčně nesourodé a vzájemně se prorůstající budovy, které čekaly buď na nápadité řešení odvážného investora, nebo na demolici.

Sídlo pro dvě firmy
Investor, který areál převzal, měl v úmyslu brownfield zkultivovat formou nového využití s přihlédnutím k zachování specifických vlastností jednotlivých objektů, dobré dopravní dostupnosti a především s maximální snahou po zachování genia loci tohoto prostoru. Jeho vize našla odezvu u firem Robert Bosch odbytová s.r.o. a BSH domácí spotřebiče, s.r.o., právě v okamžiku, kdy se tyto firmy snažily nalézt nová sídla pro svá vedení. Jednalo se sice o poněkud riskantní rozhodnutí především z pohledu stavebně technického stavu jednotlivých objektů, na druhou stranu byl nepochybným kladem rychlý rozvoj celého území. Situace byla ideální i v tom, že se obě firmy dohodly na způsobu, kterým si objekty rozdělí. Vznikly tak sice dva samostatné nezávislé celky, ale jejich architektonické a stavební řešení mohlo být již od počátku projektových prací koordinováno s uživateli. 

Rozdělení objektů je následující:
– Kanceláře pěti divizí vedení společnosti Robert Bosch odbytová jsou situovány v objektech E3 a E2a, kde je navíc v prvních dvou podlažích i školicí středisko firmy.
– Společnost BSH obsadila budovy E4, E1 a E2b, kde je i servis domácích spotřebičů a showroom značek Bosch, Siemens,  Constructa a Gaggenau, což jsou firmy, patřící do portfolia společnosti – tyto prostory jsou přístupné pro veřejnost.
– Jediným společným prostorem, využívaným oběma firmami, je kantýna ve třetím podlaží budovy E2b.

Jak areál slouží dnes
Objekt E1 je exteriérové atrium s vloženým čtyřpodlažním křídlem. Obnažený a očištěný železobetonový skelet připomíná minulost tohoto prostoru, stejně jako jeho mobiliář, ve kterém jsou využity i ocelové sloupy jedné z výrobních hal – jedná se o HEB profily výrazně žluté (původní) barvy. Ztužující funkci místo demontovaného krovu převzala nová ocelová konstrukce v úrovni střechy.

Části  E2a a E2b tvoří původní třípodlažní budova s výtahem pro gastroprovoz v objektu E2b. Na nově zateplené střešní konstrukci je umístěna veškerá technologie (včetně strojovny VZT a chlazení), zajišťující provoz objektů E1, E2b a E4. 

Objekt E3 je pětipodlažní kancelářská budova s ustupujícím posledním podlažím. Místo dřívějšího vyztužení ocelovými táhly se ke ztužení objektu využilo nové železobetonové jádro s prefabrikovaným železobetonovým schodištěm, dvojicí osobních výtahů a instalačními šachtami. Nové opláštění budovy tvoří fasádní systém Qbiss TRIMO členěný tak, aby zůstal zachován stejnorodý vzhled exteriéru objektu. Hliníková okna s nadstandardními tepelně izolačními parametry využívají v maximální možné míře pevného zasklení. Technickou zajímavostí rekonstrukce tohoto objektu byla betonáž železobetonového jádra uvnitř stávající budovy, kterou předcházelo vrtání mikropilot (samozřejmě taktéž uvnitř budovy) a následovalo komplikované přepojení ocelových prvků nosného skeletu k novému ztužujícímu jádru. Přitom nutné demolice, statické zajištění objektu a veškeré stavební práce byly uskutečněny v rekordně krátkém termínu čtrnácti měsíců.   

Do čtyřpodlažního kancelářského objektu E4 byla po demolici mohutných železobetonových násypek na uhlí vestavěna stropní konstrukce nad 1. NP. Budova má výrazné designové schodiště, které na severní a jižní stěně vystupuje prosklenými podestami.

Objekt G reprezentuje podzemní garáže, sloužící pro parkování vozidel zaměstnanců, k parkování je využita i střecha objektu, přístupná rampou z komunikačního systému areálu. V podzemních prostorách je i technické zázemí, jako rozvodny VN a NN, ústředna ESL, UPS a technologie datových rozvodů. 

Dvě odlišné koncepce interiérů
Koncepce prostorů kanceláří firmy BSH byla založena na principech living office. Obytná pracovní krajina vychází z přirozeného rytmu života, práce a potřeb uživatelů. Jsou tu zvýrazněny prvky industriální architektury maximálním možným přiznáním vedení sítí a rozvodů i použití jednoduchého vybavení. Naopak koncept showroomů firmy BSH užívá principu cesty, po které zákazník průchodem přes světelné brány objevuje jednotlivé firemní značky. Každá z reprezentovaných značek má svůj charakter a cílovou skupinu zákazníků, což se odráží i v architektonickém a materiálovém řešení prostorů. Kulinářské a školicí centrum pak propojuje všechny značky a umožňuje detailní poznání všech spotřebičů.

Kotelna Park Radlice získala titul Stavba roku 2017 za ojedinělou proměnu industriálních budov na nápaditě pojaté firemní sídlo se zřetelem k využití dochovaných konstrukcí. Získala též Cenu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR za vytvoření veřejnosti dobře přístupného místa pro servis a předváděcích prostor domácích spotřebičů při zachování genia loci objektů bývalé továrny.

FRANTIŠEK KULHÁNEK

Doc. Ing. František Kulhánek, CSc., (*1946)
pracuje na katedře konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební ČVUT v Praze, je specialistou na tepelnou ochranu budov. Zaměřuje se především na návrh a hodnocení obalových konstrukcí, návrh nízkoenergetických a pasivních domů a energetickou náročnost budov. Je autorem několika vysokoškolských učebnic a řady odborných publikací.

Kotelna nápaditě proměněná
Motorlet či Waltrovka, to byl v Praze pojem. Velký tovární areál a letecké motory, posazený téměř nenápadně v údolí klesajícím od Jinonic k Radlicím. Výroba z něj postupně zmizela stejně, jako z většiny továren v Praze, zůstaly jen stavby, které mimo jiné dokumentovaly vývoj průmyslové architektury – nejpůsobivější byla vícepatrová železobetonová stavba, ukazující sílu funkcionalistického architektonického myšlení. Pak začaly tovární stavby postupně mizet, nahradila je typická současná architektura ze skla a oceli, s ne vždy pochopitelným tvarováním. Waltrovka zmizela, průmyslový charakter byl překonán kancelářemi a kdesi v hloubi byty.

V době, kdy továrna ještě fungovala, si jen málokdo asi uvědomil, že má také svou důležitou část na jižní straně, posazenou za silnicí a ohlašující se vysokým komínem. I továrna potřebovala svou kotelnu. A ta musela být spíš tam, kam vedly koleje – v tomto případě tedy docela stranou… Možná to ji zachránilo, její poloha není moc vděčná, pozemek není velký, z jedné strany železnice, z druhé silnice, nikdo odtud neuhne, navíc je to svah skloněný spíš k severu… Se zánikem továrny ztratila svou funkci i kotelna a někdo by ji možná přece jen snesl a nahradil čímsi, co by jistě neslo název luxusní. Jenomže ta stavba si uchovala svou duši, která inspirovala. A která si řekla o to, že duch industriálních Jinonic by stál aspoň za jedno uchování.

Povedlo se. Zrekonstruovanou stavbu do daleka ohlašuje jen opravený starý a již nefunkční železobetonový komín (jak se v čase proměňuje vnímání staveb – komín je v dnešní dávno postpostindustriální době najednou nositelem poetiky připomínající staré časy). Do Radlické je vedle něj umístěna téměř klasická administrativní budova s vysokými parapety. Stojí za to však vstoupit do nádvoří; tedy napřed je volné parkoviště a pak skutečné nádvoří. To vymezuje čistý noblesní železobetonový skelet, zachovalý z kotelny, nahoře svázaný novými ocelovými táhly. Vymezuje přívětivý komunikační prostor, kde se lze snadno zorientovat, kam se návštěvník má vlastně vydat – zda do servisu či do vzorkovny nebo do kanceláří, hlavním uživatelem stavby je firma Bosch.  Přitom nádvoří je skutečně pěší a parkoviště pouze osobní; zásobovací příjezd je zezadu, samostatně, tak, aby nerušil a stejně tak, aby byl co nejrychlejší…

Kotelna měla samozřejmě části z různé doby, jak rostla továrna a jak bylo také nutno topení modernizovat. Rekonstrukce tuto rozmanitost zachovala. Dlouhé jižní křídlo, které se táhne podél trati a ohraničuje také parkoviště, bylo původně zásobovací, sem přijížděly vagóny s uhlím, které se zde vysypalo a posílalo dál ke kotlům. Co šlo, to zde zůstalo zachováno, ovšem místo vrat vjezdu je velká prosklená plocha fasády. Za ní je tu dlouhý prostor, do nějž se zajímavě včleňuje cosi, co dnes působí jako galerie a připomíná hodně zdaleka původní dělení prostoru. Nejsou tu téměř žádné příčky, jen lehké závěsy, vše je vzdušné, otevřené, v barevnosti a užití rostlin jako architektonických prvků inspirativní a přívětivě zábavné. V nejvyšší úrovni lze vyjít na terasu, kde původní nájezd vlaků je docela jasně patrný. V tomto patře je také relaxační prostor pro zaměstnance – už dávno se ví, že vytržení z pracovní rutiny je důležitým momentem pro kreativní činnost… V přízemí je prostor stále dlouhý, ale s těžší konstrukcí, kdysi tu byly násypky, zbylo z nich jen dělení do jednotlivých oddílů, které fungují jako téměř na míru vymyšlené dělení vzorkovny… Asi nejpůvabnější interiér nabízí jídelna, kde je čitelné původní energocentrum a současný mobiliář jen podtrhuje průmyslový charakter. Administrativně servisně prezentační sídlo firmy Bosch vyrostlo jako by bez rozruchu, v ústraní vedle velkorysé proměny původního továrního areálu. Stalo se nositelem tradice místa, přitom ji zhodnotilo do dalšího života a převedlo vskutku originálním způsobem.

Radomíra Sedláková