V městečku Libčice nad Vltavou, jen několik kilometrů severně od Prahy, vznikla zajímavá konverze, která poukazuje na stále ještě nedostatečně objevený potenciál nového využití průmyslového dědictví u nás. Uhelný mlýn spolu s celým areálem šroubárny postupně po ztrátě velké části rozsahu průmyslové funkce degradoval a jeho potenciál pro město, v těsném sousedství centra, byl dlouho přehlížen. Tento osud závod sdílel s velkým množstvím jiných v České republice.
O konverzi uhelného mlýna se přičinil architekt Patrik Hoffman, který nejenom navrhnul projekt adaptace pro nové využití, ale zašel i mnohem dál. Aby svůj záměr uskutečnil, stal se sám inicátorem a investorem. Pro architekta to navíc není první projekt obnovy a záchrany objektu průmyslového dědictví. Spoluvlastní a adaptuje objekt bývalé trafostanice na pražském Smíchově.
Dějiny kráčely těžkými kroky
V letech 1845 až 1851 byla zbudována Severní státní dráha v úseku z Prahy do Drážďan, která v Libčicích podnítila rozvoj průmyslové výroby. Areál iniciovaný Pražským spolkem železných hutí vznikal postupně od roku 1872 na podlouhlém pásu území ve vltavském údolí ohraničeném železniční tratí a řekou Vltavou, za kterou se vypíná mohutný skalní masiv. Od roku 1884 byl závod v majetku Akciové společnosti železárny Libčice a následně v roce 1924 přešel do majetku Pražské železářské společnosti. Už od počátku se výroba zaměřuje zejména na drobné železářské zboží, jako jsou nýty, šrouby či hřebíky.
Změny po druhé světové válce přinesly začlenění šroubárny do státního podniku SONP Kladno a jeho následné osamostatnění v šedesátých letech jako Šroubárny Libčice n.p. V tomto období největšího rozmachu podnik zaměstnával více než šestnáct set lidí. V roce 1992 byl podnik privatizován. Výroba sortimentu neustále pokračuje, a to i přes krach původní společnosti, ke kterému přispěly i ničivé povodně v roce 2002. Areál je však využíván současným majitelem šroubárny Screws & wire Libčice a.s. jenom částečně a kromě několika dalších menších provozů je nevyužitý. Počet pracovníků se dnes pohybuje přibližně kolem sto lidí.
Samotný objekt Uhelného mlýna byl postaven spolu s přilehlou kotelnou, pro kterou sloužil, kolem roku 1900. Pohledové cihly pro stavbu dodala cihelna jedné z nejvýznamnějších českých komínářských firem Ant. Dvořák & K. Fischer, která přímo s areálem železáren sousedila. Tato společnost vystavěla i komín s vodojemem pro kotelnu, který je v panoramatu Libčic nad Vltavou jednou z nepřehlédnutelných dominant. Po roce 1965, kdy byla do kotelny instalována nová technologie, ztratil mlýn své původní poslání. Po jeho vnitřním přepatrování ocelovou konstrukcí byl následně využíván pro různé obslužné funkce jako garáže, sklady nebo stanice pro nabíjení aku-vozíků.
Hledání využití
Patrik Hoffman dlouhodobě usiluje o revitalizaci celého areálu, když jej do Libčické šroubárny přitáhla diskuse s jedním z místních zastupitelů. Ke koupi závodu chtěl původně v roce 2006 přesvědčit svého kamaráda. Z toho však sešlo, a tak následně sám zakoupil alespoň jeho dílčí část – objekt starého uhelného mlýna, pro který následně vytvořil ve svém ateliéru ve spolupráci s Marcelou Jiráskovou, Pavlem Hiczem a Tomášem Havlíčkem projekt konverze. Jak však sám v nadsázce říká: „Touha zmocnit se celého areálu nás neopouští“. Dál také spolupracuje s městem na projektu rozvoje oblasti formou oživení náplavky.
Pro každou konverzi je stěžejní především nalezení nové, životaschopné a přiměřené funkce. Proto se architekt spojil s výrobcem designového nábytku Lugi, jehož výroba se v areálu usídlila už v dřívějším období a dnes využívá adaptovaný objekt pro prezentaci a skladování svých výrobků. Funkční náplň v objektu pak doplňují další aktivity Patrika Hoffmana. Kromě prostor pro samotný atelier Hoffman zde lze nalézt i půjčovnu umění – Artotéku nebo showroom designového nábytku Gubi. Projekt byl kromě vlastních zdrojů podpořen a spolufinancován dotačním programem Evropské unie – OPPI.
Členění se zachovalo
Zděná budova uhelného mlýna o půdorysných rozměrech 12,1×17,5 m a výšce 11 m byla ve výchozím stavu dispozičně řešena s otevřenými podlažími propojenými ocelovým schodištěm a nákladním výtahem. Toto členění je v zásadě zachováno i v adaptaci, i když schodiště je nově situováno v jiném místě a s jinou orientací. Zázemí pro jednotlivá podlaží, jako toalety, kuchyňky nebo úklidová místnost, jsou záměrně volně situovány do prostoru vložených boxů. Tak neruší celkové vyznění otevřené dispozice podlaží.
Hlavní vstup je nově navržen v čelní – jihozápadní fasádě. Původní boční vstup byl zachován a slouží pro zásobování objektu. Oddělené zpřístupnění třetího nadzemního podlaží je pak řešeno nově zbudovaným exteriérovým schodištěm, vinoucím se podél jihovýchodní fasády.
Zásah do původní dispozice představuje i hmota nového, částečně proskleného boxu technické místnosti, jež je včleněna do severozápadní fasády. Velkorysý vykonzolovaný balkon je vsazen do prostoru stávajícího okenního otvoru na severovýchodní fasádě. Ten poskytuje výhledy na plynoucí řeku a protilehlý břeh se skalním masivem.
Souznění s originálem
Projekt rekonstrukce objektu jednoznačně navazuje na linii současného přístupu k revitalizacím (nejen) průmyslových historických objektů. Nové zásahy jsou jednoznačně odlišeny od původních prvků tak, aby byly napohled čitelné. Zároveň však materiálově souzní s původní stavbou. To umožňuje vyniknutí jejích původních prvků. Ty jsou pečlivě rekonstruovány, zachovány a sanovány proti další degradaci. Jsou dokonce akceptována i menší poškození cihlového zdiva (které ovšem nebylo staticky narušeno).
Velká péče byla věnována okenním otvorům. Stávající ocelové rámy s tabulkami, pro řadu průmyslových objektů tolik charakteristické, byly ponechány ve své původní poloze a rekonstruovány, ovšem už bez zasklení. Nová okna pak jsou osazena na vnitřním líci zdiva, přičemž technické řešení izolace v ostění umožnilo částečné schování plochy rámů, které tak jen minimálně narušují původní vzhled objektu.
V exteriéru i interiéru došlo k očištění od nehodnotných nánosů a stavebních vrstev. Neproběhlo však žádné výrazné navrácení do původního stavu, naopak množství dodatečných zásahů je ponecháno jako integrální součást budovy, a to jak těch větších od přepatrování, po drobné detaily. K nim patří kupříkladu ponechání na fasádě nevyužívané konzole elektrického vedení, které je osazeno porcelánovými izolátory.
Jednotící linie
Veškeré nově přidané hmotové novotvary, a to především exteriérové schodiště formálně spojené se závětřím hlavního vstupu a připojený box technické místnosti, jsou materiálově provedeny černým, čtyři milimetry tlustým plechem ve formě vrstvících se rámů. Tento systém je pak zopakován i na několika prvcích interiéru objektu. Všechny přidané prvky jsou výrazným akcentem původní hmoty, nenarušují ovšem původní vzhled objektu.
Vnitřní ocelová konstrukce přepatrování byla zachována a upravena dle nových dispozičních požadavků a zároveň byla ukotvena do stávajících zdí mlýna. Toto řešení umožnilo odstranění táhel původního zavětrování, které by jinak neumožnily vytvořit nové vstupy do objektu.
V interiéru byla ponechána i střešní konstrukce a to včetně v pohledu se uplatňujících krokví a bednění. Zateplení střešního pláště bylo řešeno nad touto konstrukcí. Jako technologický artefakt byl zachován i původní výtah, jehož strojovna byla odhalena. Interiéry jsou uzpůsobeny soudobým požadavkům na užívání při zachování industriální materiality a upřednostnění vizuálního působení starých konstrukcí a povrchů před těmi nově navrženými. Naopak obslužné krabice vložené do prostoru jsou kontrastně pokryty masivním dřevem s výraznou kresbou, která celé působení interiéru změkčuje.
Step by step
Přáním architekta Hoffmana bylo nastartování procesu proměny celého zanedbaného průmyslového areálu. Nezbývá, než si přát, aby tento proces byl úspěšný a areál transformován a zachován. Ostatně právě probíhá pod vedením stejného autora adaptace vedlejšího objektu kotelny nejen pro účely školicího střediska.
Čím větší životaschopnost projekt v budoucnu prokáže, tím větší je šance, že i další investoři budou následovat. Ukazuje cestu i zapáleným nadšencům, kteří vidí, že jejich úsilí může být dotaženo do zdárného konce, a v neposlední řadě i zastupitelům obcí a měst, pro něž může sloužit jako smysluplný příklad toho, že by měli usilovat o nalezení nového využití pro ladem ležící výrobní areály, které v sobě často skrývají cenný potenciál rozvoje.
Záchrana nevyužívaného průmyslového objektu uhelného mlýna je totiž počin, který má vzhledem k jeho velké medializaci potenciál mnohem širšího dopadu než jenom revitalizace průmyslového areálu v Libčicích. A tento dopad by byl v krajině plné opuštěných a nevyužívaných průmyslových objektů či celých areálů velice žádoucí. To, že projekt je, i přes značné zlepšení veřejného i odborného povědomí o přístupu k podobným stavbám, stále považován za spíše ojedinělé vzepětí než za samozřejmé nakládání s industriálními objekty, ukazuje na naši rezervu v přístupu k průmyslovému dědictví.
Projekt získal po svém dokončení Národní cenu za architekturu Grand Prix architektů 2013, kdy porota pod vedením Jaume Freixa ocenila kromě architektonických kvalit, jako je příkladná práce s detailem či adekvátnost míry zásahu, i samotný vznik precedensu pro další, dosud chátrající areály a angažovanost tvůrce, který je zde také v roli iniciátora i spoluinvestora.
Štefan Molnár
Nejnovější komentáře