Konverze areálu bývalého žitného mlýna byla založena na maximálním využití původních objektů; princip reuse autoři považují za rozumný a ekologický způsob nakládání se stavebními zdroji.
Historie Žitného mlýna sahá do roku 1594, kdy byl součástí poříčského panství s dvorem, pivovarem a cihelnou. Koncem 19. století zde budějovičtí pekaři a krupaři vystavěli válcový mlýn, později ho rozšířili o skladiště a železobetonové silo. Po znárodnění v roce 1948 byl začleněn do podniku Mlýny a těstárny Pardubice a výrazně přestavěn. Areál se nedávno proměnil na novou obytnou čtvrť, kterou tvoří čtyři budovy – dvě historické a dvě nové.
Návrh obnovy tohoto ojedinělého místa vznikal v úzkém dialogu s investorem – rodinnou stavební firmou Auböck Bau, která má kořeny v Rakousku a pobočku v Boršově nad Vltavou. Cílem byla citlivá a zároveň sebevědomá konverze areálu. Projekt stál na jednoduché myšlence: ponechat maximum industriálních prvků, doplnit je o čitelné současné zásahy a vytvořit harmonický celek. Zámeček, silo, správní budova, nové domy, náměstí i park u řeky dnes tvoří organismus, který si zachovává svou paměť. Kromě bytů se v areálu nachází také studio a kavárna, historické sklepy budou přístupné veřejnosti.
Adaptace brownfieldu pro bydlení
„Když jsme v roce 2019 do mlýna poprvé vstoupili, fascinoval nás především příběh místa. Energie Vltavy se tu mísila s vůní obilí a rytmem průmyslových strojů – původní mlýnské kolo poháněl náhon, který v počátcích 20. století nahradily dvě Francisovy turbíny vyrábějící elektřinu. Dominantou areálu je pětipodlažní cihlové silo z konce 19. století, k němuž se postupně připojila betonová sila a správní budova. Na opačné straně stojí zámeček ze 17. století. A před námi tak stála otázka, jak tuhle silnou stopu minulosti zachovat a zároveň mlýn otevřít novému životu,“ uvádí Martin Šenberger.
„Důležité pro nás bylo doplnění otevřené strany areálu novým bytovým domem. Vzniklo tak náměstí se stromořadím a širokým schodištěm, které směřuje k zámečku a jednotlivé části komplexu propojuje. V jeho středu jsme umístili původní Francisovu turbínu, která byla vyzvednuta ze zasypaného náhonu. Náhon jsme obnovili, má nyní nový most. Vznikl tak přirozený přístup do parku podél řeky, kde jsme zachovali torzo staré garáže a využili je jako galerijní prostor pro další technologické artefakty. Na konverzi Žitného mlýna jsme tak mohli ukázat, že industriální dědictví se může stát základním kamenem nové, udržitelné a autentické čtvrti,“ dodává Šenberger.
Transformace historických budov
Pětipodlažní silo autoři očistili na režnou cihlu, nepůvodní přístavby a pultovou střechu odstranili. Nové nástavbové patro ze světlé cihly je odskokem jasně odděleno od původního těla budovy. Okna jsou replikami industriálních ocelových výplní, k fasádě směrem k řece autoři přidali černé ocelové balkony. Největší proměnou prošla centrální věž, kde vznikl loftový byt s terasami.
Dvoupodlažní stavba původní správní budovy dostala nový cihelný sokl a světlou omítku. Byty s balkony zde mají podobnou skladbu jako v silu. Obě historické budovy propojuje nové vertikální komunikační jádro ze skla a černého plechu.
Architekt Šenberger upřesňuje: „Samotné silo má tři části – nejstarší část s okny se tvářila jako normální dům, měla zdodnou omítanou fasádu, podobnou jako na Sovových mlýnech. Uvnitř ale byly vestavěné dřevěné konstrukce, které jsme museli rozebrat a navrhnout nové železobetonové stropy. Ze stavebního hlediska to nebylo příliš složité, zdi jsou tu velmi tlusté, kolem jednoho metru. V dalších dvou etapách jsme pak obnovovali věž a třetí část sila. Tam to bylo komplikovanější. Ve věži se bouraly komůrky a vestavěly se nové stropy; původní betonové schodiště tu zůstalo, ale realizovala se nová výtahová šachta. Ze stavebního hlediska byl komplikovaný třetí objekt s betonovým silem, ale odlišným systémem komůrek – patra byla zcela mimo systém. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že tuto budovu nahradíme novou ve stejném objemu. Malá část sila směrem k řece je také nová, původně to byla dostavba elektrárny. Původní náhon už u mlýna nebyl, nyní je v jiné pozici. Když se v 50. letech měnila technologie, přepojili se na elektřinu ze sítě, zasypali ho. Navrhli jsme jeho obnovení a dnes je to vodní prvek, který není propojený s řekou. Pozemky u Vltavy totiž ještě nejsou ve vlastnictví investora, ale probíhají jednání – jakmile se opraví jez, mohla by opět do náhonu proudit voda.“
Udržitelnost projektu
Celá konverze byla postavena na principu maximálního využití stávajících stavebních konstrukcí, který je z hlediska spotřeby materiálů a energie nejvýše efektivním způsobem nakládání se stavební substancí. Zbourání a nová výstavba byly omezeny na minimum.
- Obnova historických cihlových fasád – minimalizace nové výroby stavebních hmot
- Zelené střechy na novostavbách i historickém objektu – retence srážek, snížení tepelného ostrova
- Hospodaření s dešťovou vodou a napájení obnoveného kanálu/náhonu
- Extenzivní zeleň na veřejném prostranství a podél obnovené vodní osy areálu
- Prezentace industriálních artefaktů jako součásti identity místa
Nové domy
Třípodlažní dům uzavírající náměstí má fasády ze světlých cihel a bílých kovových prvků; k historickým budovám tak vytvořil kontrastní prvek. Místo balkonů nabízí lodžie a terasy.
Druhá novostavba stojí u náhonu a řeky. Je to jednoduchý pětipodlažní kvádr s fasádou z červené režné cihly, francouzskými okny a kombinací lodžií a balkonů. K řece se vztahuje svou pravidelností a otevřeností.
Technické řešení
Statické zásahy do historické substance byly nejnáročnější součástí projektu. V nejstarší budově (cihlové silo) bylo nutné nahradit dřevěné konstrukce železobetonovými monolitickými stropy, přičemž původní obvodové zdivo bylo v maximální míře zachováno.
„Režné cihelné zdivo jsme očistili a opatřili hydrofobním nástřikem. Nové patro má fasádu ze světlé cihly, spáry byly reprofilovány vápennou maltou. V novější části sila byl odstraněn systém betonových komůrek sloužících ke skladování obilí. Jejich fragmenty zůstaly v interiérech ponechány jako připomínka minulosti. U správní budovy byl obnoven cihelný sokl, omítka je minerální světlá. Pro historické objekty jsme vybrali repliky průmyslových ocelových nebo slitinových oken s dvojskly. Obě historické stavby propojuje nové komunikační jádro se schodištěm a výtahem. Má ocelovou konstrukci se skleněnými výplněmi,“ upřesňuje Martin Šenberger.
„Původní cihly jsme použili k obložení stěn v interiérech, například v chodbách u bytů, ale také na fasádě. Na některých podlahách jsme využili i dochované dřevěné části historických staveb. Spolupráce s klientem byla vynikající a naprosto ojedinělá – má stavební firmu a od začátku věděli, že chtějí vytvořit kvalitní stavby. Svoji vizi nechtěli měnit, když se něco nepovedlo, byli ochotni začít znovu.“
TZB
Areál má vlastní plynovou kotelnu a tepelná čerpadla. Pobytové místnosti se větrají přirozeně okny. Koupelny a WC se větrají pomocí podtlakového systému s rekuperační jednotkou; kuchyně jsou vybaveny digestořemi.
Projekt doplňují zelené střechy a hospodaření s dešťovou vodou – ze střech se dešťová voda svádí do retenční nádrže a využívá pro obnovený náhon i pro zeleň na veřejných plochách.
Žitný mlýn v Boršově nad Vltavou
Klient a dodavatel stavby: Auböck, s. r. o.
Autoři: Studio MAR.S Architects – Martin Šenberger; spoluautorka Romana Šteflová
Projekt DPS a VTD: STATIKA – Jihočeská stavebně konstrukční kancelář, s. r. o.; Ing. Pavel Pilař
Celková plocha: 15 800 m²
Zastavěná plocha: 3 855 m²
V areálu je 83 bytů ve velikostech od 45 do 150 m²; přízemí novostavby uzavírající náměstí (objekt C) je určeno pro kavárnu.
Samovětrací sila „Kopta“
Architekt Antonín Procházka, stavitel a starosta společenstva stavitelů v Českých Budějovicích, a vynálezce a majitel patentů architekt Antonín Kopta, stavitel v Horšovském Týně, ve Stavitelských listech číslo 13, ročník XXXIII., 1937, publikovali článek nazvaný Samočinně větrací sila systém „Endkop a Kopta“. V článku podrobně popisují přístavbu samovětracích obilních sil v Poříčí, který umožňoval uchovat obilí v nezměněné kvalitě po řadu měsíců bez použití nákladného strojního zařízení, a ještě nákladnějším provozem, spojeným buď s vtlačováním, nebo odsáváním vzduchu“, jak uvádějí autoři. Další výhodou jimi navržených sil byla i možnost průběžné kontroly vlhkosti zrn ve všech poschodích, „zdali obilí odpovídá obvyklé bursovní hodnotě“.
Sila „Kopta“ vycházela ze zkušeností s výstavbou dřevěných obdélníkových samovětracích sil „Endkop“, které architekt a stavitel Antonín Kopta postavil společně s Františkem Endlerem (název je spojením obou jmen). Sila „Kopta“ splňovala požadavek „zájemníků o sila ohnivzdorná“ postavená ze samočinně větracích, ohnivzdorných pálených tvárnic kladených na cementovou maltu a poprvé použitých právě v Poříčí u Českých Budějovic.
Stavba byla zahájena v září 1936 a byla „rozvržena“ na 12 týdnů. Díky zdržení při budování základů a hlavně „pro různé překážky vyplývající z nového stavebního systému“ byla stavba dokončena až před Vánoci. Zatěžkávací zkouška nového sila proběhla 24. dubna 1937.
FOTOGALERIE:
Foto: BoysPlayNice
Foto ze stavby: archiv autorů a společnosti STATIKA – Jihočeská stavebně konstrukční kancelář
Zdroj: Zvláštní otisk z časopisu „Stavitelské listy“, roč. XXXIII., čís. 13.
Archiv Studio MAR.S Architects
Nejnovější komentáře