Nové znění ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení

Naše práce na revizi navázaly na již provedený rozborový úkol,
který analyzoval znění z roku 1994, a to především ve
vztahu k současným platným českým normám
a k harmonizovaným normám evropským. Rozborový úkol byl
řešen ing. M. Jurajdovou z ITC Zlín. Kromě něj jsme vycházeli
především z vlastních odborných zkušeností a dlouhodobých
kontaktů s odborníky z oblasti podlah. V tomto směru
jsme si vytkli za cíl především v aktualizovaném znění normy
upravit formulace v následujících oblastech:

● reálně vymezit kritéria na rovinnost podlahových
konstrukcí,

● přesně definovat metodiku zjišťování rovinnosti podlahových
konstrukcí,

● definovat požadavky na mechanické vlastnosti nosných vrstev
podlah v návaznosti na platné harmonizované normy,

● zreálnit hodnoty vlhkosti podkladních vrstev, požadované při
pokládce nášlapných vrstev,

● poskytnout projektantům vodítko při návrhu tloušťky nosné
podlahové vrstvy,

● nově doplnit partii týkající se tzv. průmyslových podlah,
která nebyla ve stávající normě vůbec pojednána.

 

Vzhledem k tomu, že materiálová základna v oblasti
podlahových konstrukcí i její různorodost se rychle rozvíjejí,
odvisí kvalita aktualizované normy i od co nejúplnějšího
připomínkování návrhů normy nejširším spektrem odborníků jak
z okruhu projektantů, tak i dodavatelů. K tomu jsme
využili konferenci PODLAHY 2007, kde jsme ve sborníku konference
zveřejnili podstatné části nultého návrhu normy. Následně byl
dopracovaný první návrh textu normy rozeslán cca 300 subjektům
(mimo jiné i účastníkům zmíněné konference). Ke konci října
2007 bylo k dispozici cca 40 relevantních stanovisek
s náměty a připomínkami. Koncem roku byly všechny došlé
připomínky zapracovány a znovu rozeslány připomínkujícím
subjektům. Stanoviska docházela v průběhu měsíce ledna
a února 2008. Tento čas byl současně využit
k několika osobním konzultacím s nejvýznačnějšími
odborníky v oboru.

V průběhu měsíce března 2008 byly všechny dále došlé
připomínky opět zapracovány. Současně byly prověřeny všechny ČSN,
resp. harmonizované ČSN EN, na které je odkazováno tak, aby
ustanovení revidované normy nebyla v žádném případě
v rozporu s těmito dokumenty. Konečné znění normy bylo
rozesláno osmi odborníkům, kteří se zúčastnili definitivního
připomínkování. Následně obdrželi zpracovatelé jednu odezvu, kterou
obratem do textu zapracovali. Současně zapracovali do normy odkaz
na změnu Z3 ČSN EN 206-1, která vyšla v tomto
roce.

Předkládaná norma tedy prošla mnoha stupňovým připomínkováním
a oponenturou odborníků, kteří se pohybují v různých
materiálových oblastech (dřevěné podlahy, betonové podlahy,
plastové povrchy podlah atd.). Domníváme se, že nová norma významně
posunuje možnosti projektantů i realizátorů navrhovat
a provádět podlahové konstrukce podle nejaktuálnějších
kritérií a s minimem závad. Revidovány, resp.
aktualizovány, byly i zkušební postupy, které jsou pro
kontrolu kvality dokončených podlahových konstrukcí nezbytné.

 

 

Předmět normy byl nově přeformulován, a to takto:
„Tato norma stanovuje požadavky pro navrhování, provádění
a zkoušení podlah ve stavebních objektech. Norma rozlišuje dva
druhy podlah: podlahy v bytové a občanské výstavbě
a průmyslové podlahy. Norma se nevztahuje na nemovité kulturní
památky a na objekty pro ustájení zvířat. Norma nezohledňuje
specifické požadavky sportovních činností na podlahy.“

Z definice předmětu normy je zřejmé, že největší změnou je
rozšíření normy o problematiku průmyslových podlah. Ta nebyla
v předchozím znění ČSN 74 4505 vůbec
zohledněna.

 

Kapitola Termíny a definice je důležitou
součástí každé normy. Měla by zajistit, aby terminologii použitou
v normě chápali všichni její uživatelé stejně a bylo tak
minimalizováno riziko nedorozumění v důsledku špatného
pochopení textu. Nejdůležitějšími změnami oproti verzi z roku
1994 je zavedení termínu průmyslová podlaha, definování pojmu
podlahový potěr (podlahová mazanina) a rozdělení spár
v podlaze na smršťovací a dilatační.

Nová ČSN 74 4505 rozděluje podlahy na dva druhy.
Kapitola 5 se věnuje podlahám v bytové a občanské
výstavbě, kapitola 6 pak podlahám průmyslovým. Rozlišení, do které
z nich spadá konkrétní podlaha, je specifikováno právě
v definici pojmu průmyslová podlaha, která uvádí:
„Průmyslová podlaha je podlahovou konstrukcí, která je zatížena
rovnoměrným zatížením větším než 5 kN/m², nebo
pohyblivým zatížením – manipulačními prostředky, jejichž celková
hmotnost je větší než 2000 kg. Průmyslovou podlahou je
i konstrukce se zvláštními požadavky na odolnost proti obrusu,
kontaktnímu namáhání, chemickému působení, a to
i v případě, že zatížení je menší než výše uvedené
hodnoty.“ Ostatní podlahy pak spadají do kategorie podlah
v bytové a občanské výstavbě. Na oba názvy druhů podlah
je tedy třeba se dívat jako na obvyklé umístění podlahy, kritériem
pro rozdělení je zatížení. Může nastat situace, že například
podlaha v kuchyni pro hromadné stravování bude muset mít větší
únosnost než 2000 kg/m² a bude muset být navržena
a provedena podle ustanovení pro průmyslové podlahy.

Z připomínek, které nám v rámci jednotlivých kol přípravy
textu normy došly, bylo zřejmé, že pojmy podlahový
potěr a podlahová mazanina či
konkrétně cementový potěr a betonová
mazanina nejsou v povědomí odborné veřejnosti
významově pevně ukotvené. Na základě zkušeností
z připomínkových řízení i z vlastní praxe
a rozhovorů s lidmi z oboru se domníváme, že
pojmy podlahový potěr a podlahová mazanina jsou
synonyma, která technicky nic neříkají o vlastnostech
příslušných vrstev ani o technologii jejich pokládky. To
potvrzují například i technické slovníky, které při překladu
do němčiny oba termíny překládají jako Estrich, do angličtiny jako
screed.

V případě spár v podlaze je třeba rozlišovat na
spáry smršťovací, které umožňují, aby proběhly
přirozené objemové změny materiálů (zejména betonu)
a spáry dilatační, které umožňují teplotní
dilataci jednotlivých konstrukčních celků, buď pouze podlahy, nebo
celé konstrukce. Dilatační spáry musí zajistit volnost pohybu po
celou dobu životnosti konstrukce. Obvykle se osazují speciálními
kovovými profily, které zabraňují olamování hran, a vnitřní
prostor se vyplní trvale pružným materiálem. Na rozdíl od nich mají
smršťovací spáry pouze dočasnou funkci, je třeba je provádět
zejména u monolitických vrstev na bázi cementu (cementové
potěry, litá teraca apod.) a po odeznění smršťování je vhodné
tyto spáry vyplnit tuhou zálivkou.

 

Tak jako celá norma doznala i tato kapitola významné
změny. Rozsah příspěvku bohužel nedovoluje věnovat se všem
technickým parametrům, celkem jich je v kapitole 4 normy
popsáno 18, v následujícím textu se proto zmíníme o těch,
které považujeme za nejdůležitější.

Hned první dva odstavce se týkají vzhledu podlahy, tedy
parametru, který je častým předmětem sporů. Zde je řešen případný
vznik trhlin, který je obecně považován za
nepřípustnou vadu. Výjimkou jsou betonové podlahy, v jejichž
případě se norma odkazuje na základní normy pro navrhování
betonových konstrukcí ČSN 73 1201 Navrhování betonových
konstrukcí a ČSN EN 1992-1-1 Eurokód 2: Navrhování
betonových konstrukcí – Část 1-1: Obecná pravidla a pravidla
pro pozemní stavby. Při postupu například podle ČSN 73
1201 je třeba definovat příslušnou kategorii požadavku na
odolnost proti trhlinám. Pokud tento parametr není v zadání
uveden, lze využít rozdělení popsané v ČSN 73 1201,
které postupuje podle použité výztuže, a tedy podle
nebezpečnosti jejího napadení korozí. Pro jednotlivé kategorie jsou
definovány příslušné limitní šířky trhlin. Pro dimenzování je
zároveň uvedeno, při jakých kombinacích zatížení je třeba je
posuzovat. V odstavci Stálobarevnost je
reflektována přirozená vlastnost dřeva měnit svůj odstín pod vlivem
osvětlení, resp. oslunění. Při nerovnoměrném osvětlení může dojít
k nerovnoměrné změně barevného odstínu dřevěných podlah.

Další dva odstavce se věnují rovinnosti povrchu vrstvy
a místní rovinnosti povrchu. Zde je nutné upozornit, že se
jedná o dvě rozdílné vlastnosti, které mají jak rozdílný vliv
na užívání podlahy, tak i odlišný způsob zkoušení. Zvláště
bychom zde chtěli poděkovat ing. Šandovi z firmy Gefos
a doc. Matějkovi, kteří významně přispěli k textu těchto
odstavců a příslušných odstavců z kapitoly Zkoušení.
V případě rovinnosti povrchu se sledují
odchylky výškové úrovně náhodně vybraných bodů skutečně provedené
podlahy od výškové úrovně definované v projektu. Tento
parametr je důležitý zejména pro návaznost podlahy na okolní
konstrukce, např. dveře. Maximální dovolené odchylky od rovinnosti
nášlapné vrstvy je třeba stanovit v návrhu podlahy, a to
v závislosti na konkrétních podmínkách. Pro omezení možných
sporů doporučujeme rovněž definovat maximální odchylky od
rovinnosti povrchu pro ostatní vrstvy, zejména pro povrchy, kde na
sebe budou navazovat dodávky různých firem. V praxi často
dochází k tomu, že na nosnou vrstvu tvořenou cementovým nebo
anhydritovým potěrem zbyde pouze několik málo centimetrů, které
nemohou zajistit dostatečnou únosnost podlahy. Při užívání,
v lepším případě již během stavby, pak dochází
k překročení únosnosti nosné vrstvy a ke vzniku trhlin
v podlaze.

V případě místní rovinnosti povrchu se
sledují dva parametry. Prvním je odchylka povrchu podlahy od
proložené úsečky reprezentované dvoumetrovou latí (viz tabulka 1).
Tento parametr nevypovídá nic o tom, v jaké výškové
úrovni byl povrch podlahy proveden, ale je důležitý pro provoz na
podlaze a komfort jejího používání. Druhým pak je požadavek na
mezní rozdíl rovinnosti nášlapné vrstvy v dilatační nebo
smršťovací spáře a ve spárách mezi dlaždicemi (viz tabulka 2).
Stanovení tohoto parametru má za cíl vyloučit nerovnosti nášlapné
vrstvy podlahy, ve kterých by hrozilo zakopnutí uživatele podlahy,
případně drncání přepravních prostředků, které by způsobovalo
nadměrné namáhání hran. Oba tyto parametry byly předmětem mnoha
připomínek, které se lišily zejména podle přístupu autora
připomínky buď ze strany dodavatele podlahy, nebo ze strany
zákazníka. Dokonce jsme obdrželi zcela opačné připomínky (příliš
benevoletní / příliš přísné) od pracovníků jedné větší firmy. Je
vhodné, aby návrh podlahy obsahoval požadavky na oba parametry
místní rovinnosti i pro ostatní vrstvy podlahy. Tyto hodnoty
je třeba stanovit v závislosti na požadavcích výše položené
vrstvy na podklad. Pokud zamýšlenou technologií není možné
dosáhnout rovinnosti potřebné pro správné položení následné vrstvy,
je třeba v návrhu podlahy počítat s vyrovnávací
vrstvou.

 

Tabulka 1: Mezní odchylky místní rovinnosti nášlapné
vrstvy

 

Tabulka 2: Mezní rozdíly ve výškové úrovni nášlapné vrstvy v
dilatační nebo smršťovací spáře a mezní rozdíly ve výškové úrovni
hran sousedních dlaždic

 

Neméně zajímavá a důležitá je specifikace parametrů
Tloušťka vrstvy potěru a Mechanická odolnost a stabilita,
které jsou významné pro statickou únosnost nosné vrstvy podlahy.
Pro tloušťku vrstvy potěru definuje spodní mez
skutečného provedení tabulka 3, horní mez pak je omezena 120 %
tloušťky předepsané v návrhu podlahy. Zde je třeba si
uvědomit, že podlahový potěr je relativně těžký konstrukční prvek.
Proto je při případném zvětšení tloušťky třeba posoudit statickou
únosnost konstrukce, která podlahu nese.

 

Tabulka 3: Dovolené odchylky od projektem předepsané tloušťky
vrstvy potěru

 

Zcela nově formulovaný je odstavec týkající se
skluznosti. V částech budov, které jsou
veřejně přístupné, platí přísnější požadavky, uvnitř bytů
a pobytových místností pak požadavky méně přísné (viz tabulka
4). Důležité je, že požadované hodnoty musí být splněny i při
běžném zašpinění podlahy při provozu budovy nebo u vlhké
podlahy.

 

Tabulka 4: Požadavky na skluznost podlah  

 

V souvislosti s technickými parametry je třeba odkázat na
kapitolu 7, která má název Zkoušení
a obsahuje buď odkazy na příslušné zkušební normy, nebo popis
zkušebních metod pro stanovení velikosti příslušných parametrů. To
je velmi důležité, protože jiné zkušební postupy mohou vést
k jiným výsledkům (viz například problematika stanovování
vlhkosti).

 

Podlahy popisované kapitole č. 5 normy jsou prakticky
vždy podlahy plovoucí, kdy je nosná vrstva uložena na relativně
měkké vrstvě tepelné nebo zvukové izolace. Kapitola je rozdělena na
dvě části vztahující se k návrhu podlahy a k jejímu
provádění. V první části jsou předepsány skutečnosti,
které návrh podlahy musí specifikovat, a to:

a) podmínky úspěšné funkce podlahy po dobu její předpokládané
životnosti;

b) skladbu podlahové konstrukce, tj. jednotlivé vrstvy, jejich
tloušťky, kvalitu, popřípadě i složení vrstev a pracovní
postupy pro jejich zhotovení. Skladba podlahové konstrukce musí být
navržena tak, aby podlaha splňovala požadavky, které jsou na ni
kladeny, i v případě, že bude vyrobena
s nepříznivými odchylkami tlouštěk vrstev;

c) rozmístění dilatačních a smršťovacích spár
v podlaze, nebo v jejích vrstvách, a jejich
úpravu;

d) řešení dilatačních spár nosné konstrukce, které procházejí
podlahou; dilatační spára musí umožnit pohyb nosné
konstrukce;

e) řešení prostupů podlahou (prostupy potrubí, technologických
zařízení apod.);

f) napojení podlahy na stěnu;

g) způsob uložení prvků a rozvodů technického zařízení
budov umístěných do podlahové konstrukce;

h) požadavky na místní rovinnost povrchu podlahových vrstev
(ne nášlapné vrstvy); požadavky musí vycházet z požadavků
následné vrstvy na podklad; pokud požadavky na podklad nejsou
technologií spodní vrstvy splnitelné, musí být mezi tyto vrstvy
vložena vyrovnávací vrstva.

 

Body a, b,
c, d, e,
g jsou prakticky totožné s požadavky původní
normy z roku 1994. Nově byly přidány body
f, h. Za zdůraznění stojí zejména
bod h, protože místní rovinnost povrchu
jednotlivých vrstev je častým předmětem sporů na stavbě,
a zároveň má konkrétní finanční dopad v nutnosti provádět
vyrovnávací vrstvu. Vzhledem k tomu, že norma nemůže
postihnout celou škálu individuálních podmínek na stavbě ani
zahrnout požadavky všech vrstev na podklad, je povinnost předepsat
požadavky kladena na autora návrhu podlahy, tedy obvykle
projektanta. Předpokládá se, že to bude osoba, která bude nejlépe
obeznámena s konkrétními požadavky stavby i použitých
materiálů a technologií.

Doporučeno je definování ještě následujících dvou bodů:

i) požadavky na místní rovinnost povrchu nášlapné vrstvy,
pokud jsou přísnější než požadavky uvedené v normě;

j) rovinnost povrchu jednotlivých vrstev podlahy a její
dovolenou odchylku.

 

Dobrou pomůckou pro navrhování potěrů může být tabulka
uvádějící nejmenší návrhové tloušťky plovoucích
potěrů (viz tabulka 5). Z vlastních zkušeností však
doporučujeme uvedené hodnoty považovat za naprosto minimální.
Spolehlivé konstrukce lze takto provést pouze při kvalitní
a velmi pečlivé pokládce, kdy je tloušťka potěru opravdu
dodržena a zároveň vlastnosti materiálu odpovídají požadované
třídě v celé tloušťce vrstvy. V praxi se bohužel velmi
často stává, že dobře zhutněný je pouze povrch potěru
a hlouběji je potěr relativně mezerovitý. Pak potěr není
dostatečně únosný a riziko vzniku poruch je velké.

 

Tabulka 5: Nejmenší návrhové tloušťky plovoucích potěrů při
stlačitelnosti podkladních vrstev ≤ 3 mm (≤ 5 mm pro plošné
zatížení ≤ 2 kN/m² a ≤ 3 kN/m²)

 

Druhá část, Provádění, definuje požadavky na
firmu provádějící pokládku podlahy nebo některých jejích vrstev.
Nová je povinnost sepsat při převzetí staveniště
zápis, obsahující alespoň údaje jako rovinnost podkladu,
tloušťky zadávaných vrstev a rovinnost a místní rovinnost
povrchu nejvyšší prováděné vrstvy. Mezi požadavky na provádění
podlahy patří i vytvoření rastru smršťovacích spár ve vrstvách
z materiálů podléhajících smršťování. Tyto spáry jsou
preventivním opatřením proti vzniku smršťovacích trhlin
a zhotovují se buď pomocí bednění, nebo dodatečným nařezáním
(nutno provést ještě před vznikem poruch, tj. u cementových
potěrů obvykle do 24 hodin). Dobře se osvědčilo pravidlo požadující
pro obvyklé nevyztužené cementové potěry vzdálenost smršťovacích
spár maximálně 30–40násobek tloušťky vrstvy. Vytvořením
smršťovacích spár samozřejmě není dotčena potřeba ošetřování
potěru.

Předepsána je zde nejvyšší dovolená vlhkost
podkladu pro pokládku běžných nášlapných vrstev, a to
pro cementový potěr a pro potěr na bázi síranu vápenatého (viz
tabulka 6). Tyto požadavky byly výrazně přepracovány. Oproti normě
z roku 1994 byly opraveny chybné hodnoty pro cementový potěr
pod dlažbu a pro anhydritové potěry a doplněny byly
požadavky pro lité podlahoviny a textilie. Hodnoty pro
cementový potěr lze použít i pro vrstvy ze standardního
betonu. Pokud je součástí podlahy systém vytápění, je třeba
požadavky uvedené v tabulce 6 snížit.

 

Tabulka 6: Nejvyšší dovolená vlhkost cementového potěru nebo
potěru na bázi síranu vápenatého v hmotnostních % v době pokládky
nášlapné vrstvy

 

V části Provádění jsou uvedeny ještě
požadavky na výsledky kontrolních zkoušek kvality
provedeného podlahového potěru pro nejčastěji používané
třídy. Protože rozhodujícím parametrem těchto potěrů je třída
pevnosti v tahu za ohybu „F“, jsou požadavky
vztaženy právě k tomuto parametru. Jeho dodatečné zkoušení
není snadné, zejména pro obtížnost odebírání vzorků potěru pro
výrobu zkušebních těles (trámků 40x40x160 mm). Proto jsou
v kapitole Technické požadavky uvedeny požadavky na výsledky
alternativních zkoušek pevnosti v tahu povrchových vrstev pro
cementové potěry. U třídy pevnosti F4 musí
být průměrná hodnota pevnosti v tahu povrchových vrstev větší
než 1,25 MPa, u třídy F5 větší než
1,75 MPa a u třídy F7 větší než
2,25 MPa. Tyto alternativní zkoušky doporučujeme doplnit
o sondu pro ověření kvality zhutnění vrstvy potěru
v jejích spodních partiích.

 

Problematika průmyslových podlah nebyla v předcházejícím
znění ČSN 74 4505 vůbec zmíněna. Text článku
6. Průmyslové podlahy v novém znění ČSN 74 4505
je zcela nový a vychází jak ze zkušeností zpracovatelů normy,
tak z řady konzultací s odborníky, kteří se této oblasti
dlouhodobě věnují. Zpracovatelé normy by zvláště chtěli poděkovat
ing. Novotné z firmy Panbex a ing. Fárovi z firmy
Coming, kteří významně přispěli jak připomínkami, tak
i oponenturou celého textu této kapitoly. Tak jako v řadě
předcházejících článků normy i v kapitole Průmyslové
podlahy se v připomínkách střetávaly různé názory, které
prosazovaly změkčení, resp. zpřísnění, některých kritérií.

Zpracovatelé normy považují za zcela zásadní článek 6.1.2, ve
kterém je přesně definováno, co musí návrh průmyslové podlahy
obsahovat. V projektové dokumentaci minulých let se velmi
často zjišťuje, že návrhu průmyslové podlahy je věnována jen
minimální pozornost a její standardní statický návrh je spíše
výjimečný. Velmi často je tloušťka i kvalita betonu nosné
podlahové desky navrhována intuitivně, velmi často zcela chybí
požadavky na míru zhutnění podloží. Za významné aspekty, které musí
obsahovat projekt, je třeba považovat:

● požadavky na úpravu a vyplnění smršťovacích spár po
dokončení podlahové konstrukce,

● vzdálenost a hloubku prořezu smršťovacích spár,

● polohu a konstrukční řešení dilatačních spár,

● způsob přenosu posouvajících sil mezi jednotlivými
dilatačními úseky.

 

Právě improvizace v těchto výše uvedených bodech vede
velmi často k poruchám, které jsou předmětem reklamací ihned
po dokončení podlahové konstrukce nebo krátce po zahájení
provozu.

Norma zřetelně upozorňuje, že „požadavky na rovinnost
povrchu nášlapné vrstvy mohou být stanoveny přísněji než
v tabulkách 1 a 2“ ČSN 74 4505.

Dále je třeba upozornit na významný požadavek, kdy
v článku 6.1.4 se požaduje u průmyslových podlah
s vyšší intenzitou pohybu manipulačních prostředků nebo pohybu
dopravních prostředků s vyššími kolovými tlaky porovnání
kontaktního napětí pod koly dopravních prostředků s pevností
v tlaku povrchových vrstev.

Požadovaná vzdálenost smršťovacích spár je uvedena
v článku 6.1.9 jako třicetinásobek tloušťky nosné betonové
desky, největší vzdálenost smršťovacích spár se pak připouští
6 m. Je častou realitou, že řezané smršťovací spáry jsou
prováděny pouze v osách svislých nosných prvků, i když
k tomu není žádný racionální ani estetický důvod.
V případě použití větších vzdáleností vzdáleností mezi
svislými podporami je tak často vzdálenost řezaných smršťovacích
spár na úrovni 9 a více metrů, což zákonitě vede ke vzniku
nežádoucích smršťovacích trhlin v mezilehlých oblastech, které
jsou příčinou oprávněných reklamací. V kapitole 6.2 se uvádějí
základní požadavky na provádění a ošetřování betonových
podlahových desek, zdůrazňuje se, že betonová směs, použitá pro
nosnou podlahovou desku, musí být uložena vždy do počátku tuhnutí.
Upozorňuje se na nezbytnost ošetřování, které musí omezit rychlý
odpar záměsové vody, a na včasné provedení řezaných
smršťovacích spár. V kapitole 6.3 jsou stručně
charakterizovány požadavky na povrchové úpravy, a to tvořené
jednak bezesparými syntetickými podlahovinami, jako jsou nátěry,
lité a stěrkové podlahoviny, polymermaltové
a polymerbetonové podlahoviny, dále pak tzv. minerální vsypy.
U syntetických podlahovin má zásadní význam požadavek na
vlhkost podkladu. Její hodnota není obecně definována
a odkazuje se zcela přirozeně na požadavky výrobce
podlahoviny. Dále se upozorňuje, že u syntetických podlahovin
z polymerových směsí a polymermalt se připouští mírný
rozdíl odstínů při navazování jednotlivých dávek směsí. Současně se
upozorňuje, že tyto nášlapné vrstvy si mohou zachovat svou
barevnost pouze při pravidelném čištění v intervalech
a způsobem předepsanými výrobcem nátěrů, že trvalý provoz
dopravních prostředků s gumovými pneumatikami může vést
v některých partiích k trvalému znečištění těchto
podlahovin, což nelze považovat v daném případě za jejich
vadu.

V případě minerálních vsypů je uveden explicitní požadavek na
tloušťku minimálně 1,5 mm. To odpovídá minimální spotřebě
minerálního vsypu cca 3 kg/m^2. Obrusné vrstvy
menších tlouštěk již nemohou dlouhodobě plnit svoji funkci
a deklarovat takto provedenou podlahovou konstrukci jako
podlahu s minerálním vsypem by bylo nekorektní. Velmi
podstatným ustanovením je konstatování, že „nejednotnost
barevného odstínu povrchu je přirozenou vlastností minerálních
vsypů a není pokládána za funkční vadu díla“. Právě tato
okolnost je velmi často reklamována a u mnoha investorů
i projektantů vzniká na základě předkládaných malých
referenčních vzorků dojem, že výsledný odstín betonové podlahy
s minerálním vsypem bude zcela jednotný, a často je snaha
zařazovat požadovaný odstín i do barevného vzorníku podle RAL.
To je pochopitelně s ohledem na povahu používaných cementů
i kameniva zcela nereálné. Odstíny cementů, které jsou
významnou pigmentační složkou minerálního vsypu, jsou totiž
významně závislé na řadě okolností, mimo jiné obsahu oxidu
železitého v surovině používané pro výrobu cementu. Vzhledem
k tomu, že i v relativně homogenním surovinovém
ložisku obsah těchto složek kolísá, nemůže být barevný odstín
cementu stejného výrobce i stejné třídy zcela identický.

Podobně častým zdrojem reklamací je i vznik jemné sítě
mikrotrhlin (tzv. fajáns, krakeláž, crazing) ve vrstvě minerálního
vsypu. Norma v čl. 6.3.3 zřetelně uvádí, že výskyt těchto
trhlin s šířkou do 0,1 mm je přirozenou vlastností vsypových
povrchů a není funkční ani estetickou vadou. V závěru
tohoto článku se upozorňuje, že povrch betonové desky
s minerálním vsypem vždy obsahuje určité množství otevřených
pórů, proto je jeho čistitelnost částečně omezena, i když jeho
povrch velmi často působí jako zcela hutný a uzavřený.

 

V kapitole 7 Zkoušení je celkem uvedeno 23
funkčních parametrů, které lze u podlahových konstrukcí
ověřovat. Jedná se o množinu vizuálních
i fyzikálně-mechanických parametrů, při jejichž stanovení je
převážně odkazováno na platné ČSN, resp. harmonizované ČSN EN.
Jedná se o parametry:

● charakteristika viditelného povrchu,

● stálobarevnost,

● rovinnost vrstvy,

● místní rovinnost vrstvy,

● přímost spár,

● tloušťka vrstvy,

● pevnost v tlaku a pevnost v tahu za
ohybu,

● pevnost v tahu povrchových vrstev,

● přídržnost povrchové úpravy,

● odolnost proti dlouhodobě působícímu statickému
zatížení,

● tvrdost povrchu,

● odolnost proti opotřebení,

● tepelný odpor, tepelná jímavost, difuze
a kondenzace,

● vlhkost,

● nasákavost,

● vzduchová a kročejová neprůzvučnost,

● činitel odrazu světla,

● lesk plochy,

● odolnost proti biologickým vlivům,

● elektrické a magnetické vlastnosti,

● reakce na oheň,

● požární odolnost,

● skluznost.

 

Významná změna se týká zejména měření místní rovinnosti
vrstvy, což je velmi často reklamovaný parametr. Podle článku 7.4
se odchylky místní rovinnosti stanovují pomocí dvoumetrové latě, na
jejichž koncích jsou podložky o výšce 20 mm o půdorysné
ploše 10×10 mm. Pomocí posuvného měřítka se změří maximální
a minimální vzdálenost mezi povrchem vrstvy a spodním
lícem latě. Plocha kontaktu mezi měřítkem a vrstvou je
čtvercová o rozměrech 10×10 mm. Minimální a maximální
odchylky se stanovují odečtením hodnoty 20 mm (výška koncových
podložek latě) od změřených hodnot. Požaduje se nejméně pět měření
na každých 100 m².

Zcela nově v článku 7.7 definuje norma požadavky
na stanovení pevnosti v tlaku a pevnosti v tahu za
ohybu. Dosud je pravidlem, že v bytové
a občanské výstavbě není kvalita podlahových potěrů prakticky
vůbec kontrolována. To samozřejmě nijak nestimuluje dodavatele
k dodržování elementárních technologických zásad
a výsledkem jsou potěry, které svými mechanickými vlastnostmi
oproti parametrům deklarovaným výrobcem potěrové směsi jsou na
třetinové, maximálně poloviční úrovni. Norma proto požaduje, aby
při zhotovování podlahových potěrů na každých 100 m²
byla zhotovena jedna sada zkušebních těles podle ČSN EN 13
892-2. Při betonáži průmyslových podlah se požaduje
zhotovení jedné kontrolní krychle o hraně 150 mm na každých
250 m³ uložené betonové směsi.

Nově je zavedena v článku 7.8 i metoda
měření pevnosti v tahu povrchových vrstev tzv. odtrhovými
zkouškami, a to podle ČSN 73
2577. Stanovení vlhkosti podle článku 7.14 se požaduje
gravimetrickou metodou podle ČSN EN ISO 12 570
a použití jiné metody je možné pouze v případě, pokud je
prokázáno, že vede ke stejným výsledkům jako tato metoda. Pro
informaci se v článku uvádí orientační přepočet mezi
gravimetrickou a karbidovou metodou. Řada výše uváděných
kvalitových parametrů je stanovována s menší frekvencí
a vyžaduje speciální zkušební postupy. Typickým příkladem je
např. měření skluznosti (článek 7.23). Po řadě konzultací se
specialistkou v této oblasti ing. Kotorovou z TZÚS Plzeň
byla nakonec v normě ponechána pouze velmi obecná formulace,
a to, že: „Skluznost se zkouší podle zkušebních metod
uvedených v příslušných normách pro jednotlivé výrobkové
skupiny“. Jakákoliv podrobnější specifikace by popisovanou
normu nežádoucím způsobem komplikovala.

 

 

Provedená revize ČSN 74 4505 Podlahy – Společná
ustanovení se snažila promítnout do nového znění jak poznatky
a zkušenosti zpracovatelů normy, tak i širokého spektra
odborníků, kteří znění normy v jednotlivých fázích
připomínkovali. Díky jednoduché e-mailové korespondenci dostalo
příležitost vyjádřit své stanovisko více než 300 jednotlivců,
zastupujících široké spektrum dodavatelských i projekčních
firem.

Z pochopitelných důvodů norma nemohla zabíhat do podrobností,
např. pokud se týče cementových či anhydritových potěrů nebo
podrobně rozebírat jednotlivé zkušební metody. Norma si klade za
cíl být obecným vodítkem pro projekční i dodavatelskou sféru
tak, aby eliminovala nejpodstatnější pochybení při projektování
a provádění podlahových konstrukcí.

Zpracovatelé očekávají připomínky i konstruktivní kritiku
a jsou připraveni po třech letech zpracovat revizi těch
ustanovení, která se ukáží jako nepřesná nebo jejichž požadavky se
ukáží jako příliš měkké, či naopak přísné.

 

Závěrem děkujeme všem, kteří se svými připomínkami podíleli na
vzniku nového znění ČSN 74 4505 a zejména pak ing.
Syrové z ČNI, která svými zkušenostmi a průběžným
kontaktem s autory přispěla podstatným dílem ke vzniku
normy.

JIŘÍ DOHNÁLEK, PETR TŮMA

 

Článek byl prezentován na konferenci PODLAHY 2008.