V Krkonoších byla v létě nainstalována první z pěti nových lávek, které pro nejvyšší české hory navrhli a vlastními silami postavili studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze v rámci spolupráce školy a Správy Krkonošského národního parku.
Spolupráce fakulty a nejstaršího českého národního parku začala na jaře 2017, kdy architektka Hana Seho oslovila Správu KRNAP. „Největší radost architekt prožívá, když vidí realizovaný vlastní nápad, když si může ověřit, jak se který materiál chová, jak vypadá a voní. Chtěli jsme předběhnout čas a dát našim studentům tuto nabíjející zkušenost ještě ve škole,“ vzpomíná vedoucí ateliéru FA ČVUT. Společný projekt se zdál být přínosem pro obě strany, a Správa KRNAP proto vytipovala na svém území mostky ve špatném technickém stavu, do jejichž opravy by musela tak jako tak investovat, a místo klasické opravy nabídla studentům tvůrčí prostor pro jejich realizaci.
„Líbil se nám přesah tohoto projektu, kdy studenti mají možnosti realizovat svůj návrh od začátku až do fáze reálné instalace stavby na místo,“ vysvětluje Luděk Khol, náměstek ředitele Správy Krkonošského národního parku.
Návrh lávky jako zadání semestrálního projektu zpracovali studenti pěti ateliérů Ústavu navrhování II FA ČVUT. Zapojilo se jich celkem třicet. Každý tým vybral z několika úvodních návrhů jeden, který dopracoval do prováděcí a výrobní dokumentace a za asistence profesionálů – inženýrů i řemeslníků postavil.
Výběr konstrukcí nebyl jednoduchý, od začátku museli studenti brát ohled na to, co sami zvládnou i kolik budou jejich vize stát. Pro realizovatelnost lávek byla zásadní spolupráce s externími konzultanty a dodavateli, kteří projekt od začátku sledovali, např. se statiky Tomášem Bryčkou a Vladimírem Janatou. „Studentům jsem jen předal skici principů detailů a upozornil na finesy, které získáte až po 10 letech praxe,“ řekl ke spolupráci Vladimír Janata. „Považuji za skvělý nápad, že si to ‚vyžrali‘ až do dna a museli se s tím poprat.“
Vzhledem k tomu, že většina vybraných lokalit je obtížně přístupná, byly lávky navrženy jako rozebíratelné, snadno transportovatelné a lze je smontovat bez použití těžké techniky. Každý návrh je specifický a každý tým se potýkal s jinou výzvou.
Lávky studenti poprvé sestavili v lednu před budovou Fakulty architektury, kde byly k vidění do června. První – lávka u Medvědích bud – byla na své místo instalována v létě, ostatní budou následovat.
Lávky do Krkonoš jsou výborným příkladem výukové metody „learning by doing“ – učení se praxí. Cílem ale není jen naučit adepty architektury pracovat s dlátem, pilkou či vrtačkou, ale dopřát jim odpovědnost za vlastní rozhodnutí, a zažít, že podstatou úspěchu je týmová práce.
Lávka Medvědí boudy (Ateliér Kordovský – Vrbata)
Tým: Ondřej Novák, Jakub Bilan, Tereza Kosíková, Adéla Šeflová, Nina Třísková, Irena Zmeškalová.
Lávka u Medvědí boudy překlenuje úžlabí Medvědího dolu ve výšce 1020 m n. m. Nachází se na turistické, cyklistické i běžkařské trase. Při návrhu byl brán zřetel na krajinný kontext lokality, potřebný velký rozpon lávky, obtížnou přístupnost místa a na zachování průtočné výšky koryta řeky vzhledem k přesunujícím se balvanům.
Vzhledem k těmto aspektům byla lávka navržena jako jednoduchá příhradová konstrukce. Boční stěny lávky tvoří dva vysoké příhradové nosníky tvořené trojúhelníky, které jsou v úrovni stropu spřažené uzavřenými ocelovými profily. Jednotlivé pruty příhradových nosníků tvoří hranoly z modřínového dřeva. Celá lávka sestavená z tohoto přírodního materiálu podtrhuje charakter místa. Celková stabilita je podpořena několika ocelovými prvky a táhly. Na dřevěných nosnících je ukotvena pochozí dřevěná plocha lávky. Místo konstrukce zábradlí je k příhradovým nosníkům přimontována síť, kterou je zajištěna bezpečnost proti pádu z lávky po celé její délce. Lávka je nejen důležitým milníkem mezi dvěma krkonošskými hřbety, ale místo lávky slouží i jako traumatologický bod, který může pomoci turistům v nouzi. I přes svou prostorovou i tvůrčí výraznost zachovává jednoduchý výraz a efektivní konstrukční řešení. Když člověk přichází k údolí říčky, kde se lávka nachází, ze směru od Medvědí boudy, jde po klikaté cestičce a lávka se tu najednou před ním vyjeví. Mohutná konstrukce lávky tento pocit příjemného překvapení ještě umocňuje.
Lávka obecně slouží jako spojnice mezi dvěma body. Nemusí to být pouze stavba k překlenutí vzdálenosti. Může to být také konstrukce, která přináší zážitek při průchodu skrze ní. A to právě tato lávka nabízí.
Lávka na Klínové cestě I (Ateliér MáMA)
Tým: Tereza Červená, Daniel Homola, Lucie Kolenová, Jakub Svitek, Adam Škarka
Stezka, na níž je lávka umístěna, přirozeně kopíruje terén svahu. Lávka je proto pomocí dvou hlavních nosníků stočena, aby cesta zůstala v přirozeném směru určeném přírodou. Ovšem toto místo člověk nechce pouze projít. Průzorem do okolí, zurčící vodou pod nohama a vodopádem za zády je přímo vybízen k zastavení se a vychutnání si těchto krás. Návrh proto nabízí prostor ke zpomalení, odpočinku.
Úkolem bylo navrhnout nové přemostění odolávající velkému množství sněhu, který se zde ukládá. Tým proto vytvořil lávku bez jakýchkoliv výčnělků, která překlene sedmimetrový rozpon a přirozeně propojí dvě místa ukončená v rozdílných výškových úrovních. Využívá vnějšího vyššího nosníku, po jehož horní linii nechává probíhat lavičku, která je natočena přímo do údolí. Mostovka mezi dvěma nosníky mezitím postupně stoupá, až na konci splyne s vodorovnou linkou posezení a společně se propojí s navazující pěšinou.
Hlavní nosnou konstrukci tvořenou skruženými ocelovými pásy příčně propojují válcované IPE profily nesoucí další, již dřevěné vrstvy. Ty jsou vyrobeny z cedrového dřeva, které svými vlastnostmi převyšuje většinu běžně dostupných dřevěných materiálů. Spojovací prvky jsou skryty před zraky očí na spodní straně konstrukce.
Lávka na Klínové cestě II (Ateliér Hlaváček – Čeněk)
Tým: Tomáš Minarovič, Jan Binter, Michal Bílek, Tereza Chvojková, Ondřej Králík, Matěj Kulhavý, Petra Lálová, Eliška Müllerová
Navrhovaná lávka se nachází v místě, kde Hlubokou strouhu překonává modrá turistická stezka, vedoucí ze Špindlerova Mlýna na Klínové boudy. Tvar lávky vychází z terénní konfigurace žlabu vytvořeného Hlubokou strouhou a z pohybu návštěvníků. Svou křivkou vytváří pokračování současné cesty a podporuje plynulost chůze. Podél stezky se nachází minimum míst k odpočinku. Lávka proto nabízí posezení s výhledem díky navržené lavičce, která se obrací směrem do údolí.
Návrh reaguje na místní extrémní klimatické podmínky. Mostovka je tvořena roxory s mezerami, díky kterým na lávce nedochází k hromadění sněhu, vody ani listí. Výstupky roxorů zaručují bezpečnou chůzi po lávce. Díky mezerám mezi roxory působí lávka na pohled lehce, chodec zároveň může vnímat potok pod lávkou. Lávka je navržena bez zábradlí, aby kladla minimální odpor sněhovým masám.
Hlavní materiál tvoří povětrnostně odolná ocel Corten, která nevyžaduje žádnou údržbu a svojí barevností dokonale zapadá do přírodního kontextu Krkonošského národního parku. Svoji finální rezavou patinu získá přirozenou cestou po uplynutí čtyř měsíců.
Lávka je půdorysně zakřivená s nosnou konstrukcí ze svařovaných I profilů. Celková délka lávky je 7,25 m, šířka 1,8 m. Pochozí rošt je nesen sedmi moduly, které jsou svařeny z I- a T-profilů. Výška hlavních nosných profilů je rozdílná z důvodu různého momentu působícího na konstrukci. Vnitřní, méně zatěžovaný profil, má výšku 150 mm, vnější profil výšku 240 mm. Příčné rozpěry svařené z ohýbaných T profilů mají proměnnou výšku. Jednotlivé moduly jsou k sobě připevněny šroubovanými spoji. Pochozí vrstvu lávky zajišťuje 14 svařovaných roštů. Rošt je tvořen rámem, distančními hřebínky a 18 tyčemi z betonářské oceli. V blízkosti lávky se nenachází žádná dopravní infrastruktura. Lávka je proto navržena jako modulární, rozebíratelná na jednotlivé díly, které jsou snadno transportovatelné a smontovatelné bez použití těžké techniky.
Lávka svým střídmým tvarem, subtilností i použitým materiálem harmonicky souzní s jedinečným prostředím Krkonošského národního parku.
Lávka Hrnčířské boudy (Ateliér Seho – Světlík)
Tým: Anna Bredová, Monika Jůzová, Vojtěch Sigl, Matouš Štrba, Štěpán Tylš
Lávka ctí několik předem stanovených základních předpokladů a principů. Tím prvním je demontovatelnost. Na vybrané místo je poměrně obtížné se dostat, a proto se lávka skládá z menších prvků, s nimiž bude snazší manipulace. Dalším zásadním předpokladem je snaha o minimalizaci fyzického zásahu do přírody a především zachování průtočného profilu koryta. Celá konstrukce lávky do základů přenáší pouze svislé síly, to umožňuje minimalizovat základové patky.
Klimatické podmínky hlavně z hlediska vlhkosti jsou na daném místě nepřívětivé, proto se lávka snaží vyvarovat vodorovných ploch a míst, kde by se mohla hromadit voda. I z toho důvodu jsou složitější díly z oceli, která svojí životností předčí druhý použitý materiál – dřevo. Toho se ale autoři v návrhu vzdát nechtěli vzhledem k tradici a charakteru prostředí.
Samotná konstrukce a forma lávky je prostorově velmi výrazná. Je složena ze sedmi rovnoramenných trojúhelníků (v poměru základny a ramene 1 : 2) v osové vzdálenosti 1,5 m, které jsou propojeny ocelovými trubkami. Tyto trubky jsou nahoře tlačené a dole tažené. Hlavní síly jsou přenášeny táhly. Do této základní konstrukční schránky je vložena samotná pochozí lávka tvořená fošnami o délce 1,9 m. Fošny jsou ukotveny k ocelovým stropnicím mezi jednotlivými trojúhelníky.
Lávka se nachází v úzké rokli a v docela prudké zatáčce. Celá tato scenérie vyvolává pocit, že údolí za lávkou končí, i proto představuje náš návrh pomyslnou zeď, která údolí uzavírá. Ten, kdo touto konstrukcí prochází, vidí každý detail a může se dotknout jednotlivých konstrukčních prvků.
Autoři věří, že lávka vyvolá zvědavost a otázky ohledně její stability, bude vybízet k bližšímu prozkoumání. Lávka se ve své podstatě vyzdvihuje nad další mostky ve svém okolí, které vycházejí ze stavební zkušenosti, ale není v tom potřeba hledat aroganci architekta, ale spíš snahu o potvrzení pravidla výjimkou. Jedna ze sta lávek má právo na odlišnost a která jiná by to měla být, když ne právě ta, kterou pro KRNAP navrhují studenti architektury.
Lávka Rennerův potok (Ateliér Zavřel – Jelínek)
Tým: Adam Bujok, Michaela Černá, Anton Lukáč, Vojtěch Palm, Filip Zdvořák
Podobu lávky ovlivnilo několik faktorů. Za prvé, na rozdíl od ostatních lávek, musí splňovat požadavek pro přejetí autem, což obvykle vyžaduje mohutné a těžké konstrukční prvky. Těm se ale návrh šikovně vyhýbá nosnou konstrukcí složenou z více menších dřevěných trámů, se kterými se dá snadněji manipulovat. Výhodou kratších prvků je také jejich snazší doprava na místo. Dalším důležitým faktorem bylo umístění lávky do kontextu místa a dále i samotné přírodní vlivy jako nepřívětivé a proměnlivé horské počasí, které je problematické hlavně kvůli vlhkosti, a proto se autoři snažili vyhnout velkým plochám, kde by se mohla držet voda. Důležité bylo také zachovat průtočný profil potoka, čemuž napomáhá vzedmutí lávky. Z důvodu umístění v přírodě je hlavním materiálem dřevo, jen spojovací prvky jsou kvůli jejich odolnosti ocelové a pochozí část lávky tvoří kovové rošty, na kterých se nedrží voda a sníh.
Samotná konstrukce vznikla s myšlenkou zkrátit rozpětí břehů tak, aby bylo možné na místo snadno dopravit krátké lehčí prvky. Zkrácení rozpětí bylo dosaženo pomocí lomeného oblouku – „kozy“ –, který rozděluje překonávané rozpětí na třetiny. Koza je složena ze tří vazníků, které jsou dohromady vzepřené klínem. Celá tato konstrukce se opírá do kamenných základů, jež je třeba na místě upravit odebráním kamene z aktuálního základu. Nosná část mostovky již překoná vzdálenost břehu a kozy, funguje jako prostý nosník mezi základem a prostřední částí mostovky, se kterou je pevně spojena.
Přístup k lávce vede po širší cestě, která schází z kopce do otevřeného údolí a lávka je vidět už z dálky. Místo působí klidným a příjemným dojmem a právě tuto atmosféru návrh podporuje. Autoři věří, že rošty na povrchu nejsou výhodné jen kvůli sněhu a počasí, ale zároveň poskytnou návštěvníkům zajímavý pohled na potok a konstrukci pod nimi.
KATEŘINA ROTTOVÁ
s využitím autorských zpráv týmů
foto Jiří Ryszawy, Lubomír Kotek, Ondřej Novák
Ing. arch. Kateřina Rottová, Ph.D., (*1976)
absolvovala Fakultu architektury ČVUT, kde nyní působí v Ústavu navrhování II. V letech 2014–2018 měla mj. na starosti PR a komunikaci fakulty.
Nejnovější komentáře