Spárování obkladů a dlažeb v praxi

Již několik let pracuji jako produktový manažer ve společnosti, která dodává na český trh stavební chemii předního rakouského výrobce. Je to práce zajímavá, rozhodně se nenudím. Při svých cestách po stavbách se setkávám s mnoha lidmi z oboru, získávám informace a zkušenosti, zpravidla pozitivní. V některých případech však na stavbu nejedu s nadšením. Jsou to ty situace, které řemeslník nazývá reklamací materiálu. O několik poznatků, dejme tomu z „reklamací materiálu“, se s vámi chci podělit.

Zvolit vhodnou spárovací maltu pro dané prostředí, daný obklad nebo dlaždice nemusí být vždy jednoduchou záležitostí. Důležitým kritériem je vždy deklarovaná kvalita té které spárovací malty, její klasifikace dle ČSN EN 13888. Samozřejmě, že pro méně náročná prostředí volíme zpravidla malty třídy CG1, tam, kde očekáváme vyšší zátěž, prudké změny teploty, vodu apod., pak volíme malty ve třídě CG2. Nezohledníme-li prostředí, ve kterém bude naše dílo užíváno, můžeme dopadnout tak, jak je vidět na obr. 1. Dlažba vyspárovaná běžnou spárovací maltou v mlékárně po několika letech provozu zcela „odešla“. Přitom chemicky odolné spárovací malty jsou v nabídce prakticky všech dodavatelů stavební chemie.

Nesmíme však zapomínat, že každá spárovací malta je také limitovaná maximální šířkou spáry, pro kterou je možné ji použít. Spárovací maltu s doporučením pro spáry do šířky např. 7 mm nelze aplikovat pro spáry širší. I když v tomto případě pracujeme správně, vlastnosti materiálu, jeho složení a zejména zrnitost plniva mohou vést ke vzniku smršťovacích trhlin (obr. 2).

 

Ano, je tomu tak. Nečteme návod k použití na obale. „Vždyť to děláme dvacet let a víme, jak na to.“ Co však může způsobit nepřesné dávkování vody do spárovací malty, je vidět na obr. 3. Spára práší a práší. Chyba materiálu? Ne, jen jsme přidali při míchání podstatně více vody.

 

Logickou nevýhodou zejména podlahářů a také obkladačů je jejich vstup na stavbu, která bývá již těsně před termínem dokončení. Investor tlačí na dodavatele, nezbývá čas na nějaké technologické přestávky. A tak často dochází k situacím, které mohou vést ke vzniku různých vad na spěšně zhotovené podlaze či dlažbě. Poněkud netypickým příkladem přílišného spěchu na stavbě je i vzhled spáry na obr. 4. Nejednotnost zabarvení spáry není, jak by se zdálo na první pohled, chybou výrobku. Příčinou je pouhý fakt, že spárování probíhalo v době, kdy nebyla lepicí malta dostatečně zralá. A tak je světle šedá spárovací malta znečištěna ve svém celém průřezu částečkami cementu přineseného vlhkostí odcházející z nevyzrálé lepicí malty.

 

Poněkud kuriózní situaci na stavbě dokumentuje obr. 5. Spárování dlažby probíhalo v měsíci únoru, kdy stavba, těsně před dokončením, nebyla dostatečně zateplena. Obkladačům byla při spárování zima, tak si pustili podlahové topení. Pod kolena, aby je nepálila, si podkládali staré ručníky a spárovali a spárovali. Jak reagovala spárovací malta, je zcela patrné. Příliš rychlé tuhnutí a tvrdnutí v nepřirozených teplotních podmínkách mělo za následek takové množství trhlin ve spáře, jaké se hned tak nevidí. Ne, není to vada materiálu. Viz obr. 6, tatáž spárovací malta na stěně.

Docela zajímavým jevem, zejména u intenzivních barev, je také vznik barevných rozdílů ve spáře vlivem příliš velkého množství vody při vymývání vyspárované plochy. Je to věc, která je zcela v rukou obkladače, v jeho citu pro práci s materiálem, v odhadu času, kdy začít s vymýváním, prostě v jeho zkušenostech. Některé pigmenty jsou na příliš velké množství vody poněkud citlivé. Zpracovatelé hlavně antracitových odstínů jistě mají co přidat do diskuse (obr. 7).

Za již zcela banální chybu považuji nedodržení pravidla pro spárování tzv. kritických spár, tedy spár ve styku stěna – stěna, stěna – podlaha a spár kolem zařizovacích předmětů. Skutečně, dilatační pohyby přenese jen pružný materiál, zpravidla silikon či polyuretan. Běžná spárovací malta, byť i flexibilní, tyto pohyby není schopna přenést a ve velmi krátkém čase obvykle vypraská (obr. 8).

Ještě snad několik dalších obrázků (9–11) ukazujících kvalitu práce. Hovoří samy za sebe.

 

Příprava podkladu, o té bychom mohli hovořit hodiny, nikdy však nedospějeme k dokonalému návodu, jak podklad bezpečně připravit. Vždyť každý podklad je jiný. Buďme však alespoň natolik profesionální a dodržujme základní pravidla. Podklad přece musí být suchý, čistý, pevný, tvarově stabilní, zbavený mastnot, olejů, separačních vrstev, zmrazků, prachu a volných částic. Pak se nám nestane to, co lze vidět na obr. 12 a 13. Obkladač zapomněl odstranit z podkladu zbytky jakéhosi filcového povlaku, zbylého po stržení původní podlahové krytiny. Jen se divil, že dlažba na podkladu nedrží.

 

I přes tuto poněkud neblahou ukázku spárování obkladů a dlažeb v praxi vím, že drtivá většina řemeslníků má skutečně „zlaté české ruce“ a svou práci provádí zodpovědně a kvalitně. Nezbývá než konstatovat, že není chybou upadnout. Chybou je potom nevstat.

JAROMÍR DALÍK