Lepení velkých formátů keramických obkladů

Velké formáty obkladů a dlažeb jsou v současnosti velkým tématem. Trendem je používání velkoformátových obkladových prvků. K tomu, aby byly správně instalovány keramické obkladové prvky, musí být ale správně nalepeny.

Co je velký formát

U nás toto není řešeno žádnou národní normou nebo předpisem. Praxe v zahraničí bývá rozličná, např. v USA je to velikost hrany od 12“ (cca 33 cm), v Rakousku norma vychází ze součtu delší hrany a délky uhlopříčky, který musí být větší než 95 cm. To nám vyjde na formát 40×40 cm. V dalších zemích považují za velké formáty obklady od délky nejdelší hrany 40–60 cm. Na trhu se běžně setkáváme s velikostí 150×300 cm. Největší deska, která byla vyrobena, měla rozměr 180×480 cm. Výroba takových formátů umožňuje výrobci z jedné desky nařezat menší formáty s vysokou rozměrovou přesností. K dispozici máme obkladové materiály v několika skupinách:
1. Ultra tenké se pohybují v tloušťkách od 3, resp. 3,5 mm s podlepením, až do tl. 5,5 mm. Z hlediska užití začínají převládat desky o tl. 3,5 mm, které jsou podlepeny sklotextilií epoxidovým lepidlem.
2. Tenké desky a panely s tloušťkou 6–7 mm.
3. Běžné tloušťky 12 mm.
4. Tloušťky 20 mm a více pro tzv. suchou pokládku.

Zde nám již pokulhává terminologie a v roce 2015 byl vydán ISO – Technical Report ISO/TR 17 870-2, který se týká velkých tenkých formátů. Kdy je:
– tenká keramická dlažba s tloušťkou ≤ 5,5 mm, s plochou ≤ 3600 cm² a délkou hrany dlaždice > 600 mm nebo keramické dlaždice;
– tenká velkoformátová keramická dlažba: keramické dlaždice s tloušťkou ≤ 5,5 mm, s plochou > 3600 cm² a délkou hrany dlaždice > 1200 mm
– Tenký keramický panel: keramický panel s tloušťkou ≤ 5,5 mm, s povrchovou plochou > 1 m² a délkou hrany každé dlaždice > 1200 mm.

O tom, jak je to důležité, svědčí připravovaný pokyn nazvaný „Guidelines for installation of thin ceramic wall and floor tiles and panels for indoor applications (3.0. – 07/01/2017)“, který zpracovává k vydání Evropská federace obkladačských svazů (EUF) a přistupuje k velkým formátům ze širšího pohledu, kdy za tenký formát považuje desky, resp. panely, do tloušťky 7,0 mm včetně. Tento pokyn bude po schválení vydán Cechem obkladačů v rámci pravidel praxe. Jedním ze zajímavých údajů je doporučení pro manipulaci s velkými formáty:

Tabulka 1: Pravidlo pro manipulaci

F … formát
T … tloušťka
L … délka
W … šířka
N … počet obkladačů

Proč to všechno? Velké formáty mají vyšší nároky na rovinnost a kvalitu podkladu. Tím také mají zvýšené nároky na třídu lepidla. Zásadně se musí používat cementová lepidla podle ČSN EN 12004 třídy C2 s příčnou deformací S1 nebo S2, označované jako „flexibilní“ s vlastnostmi T – sníženým skluzem, E – prodlouženou otevřenou dobou, nebo lepidla z reaktivních pryskyřic třídy R.

Významnou roli zde hraje typ podkladu. Zda je cementový nebo na bázi síranu vápenatého. Na rozdíl od cementového potěru mají potěry na bázi síranu vápenatého zvýšenou citlivost na vlhkost. Sádra má rozpustnost ve vodě 2 g/l, cement je prakticky nerozpustný. Z tohoto důvodu nejsou podklady na bázi síranu vápenatého zcela vhodné bez dokonale vytvořeného kontaktního můstku a dalších opatření.

Při zvětšování formátu obkladu je nevyhnutelné snížení podílu plochy spár na jednotku plochy při stejném množství lepidla a tím i množství vody na jednotku plochy. V důsledku toho je zde k dispozici menší plocha k odpaření záměsové vody (difuze přes spáry), protože keramický střep a podklad jsou nenasákavé. Tendence klientů/projektantů ke zmenšování šířky spár problém zvyšuje. 

Příklad:

Máme plochu 100 m².

Při spotřebě přibližně 2,1 kg suché směsi/m² budeme mít cca 2,8 kg lepidla/m². Použité zuby 6x6x6 mm, to znamená, že máme na ploše 100 m² 70 litrů vody. Šířka spáry 2 mm, což je z hlediska ČSN EN 14411 nejmenší dovolená šířka spáry. Korelace mezi formátem dlažby a plochou spáry je v tabulce 2 a na grafu 1.

Tabulka 2: Korelace mezi formátem dlažby a plochou spáry

Co se děje při vytvrzování lepidla pod dlaždicí? Proces vytvrzování je postupný (obr. 1). Výsledkem je zastavení procesu vytvrzování v určitém čase podle typu lepidla, kdy ze střední části již nemůže voda odcházet díky ukončené krystalizaci cementu a zůstává nám nevytvrzené lepidlo. To časem degraduje. To ve svém důsledku znamená, že prvek nemusí mít dostatečnou adhezi k podkladu. Dříve se předpokládalo, že v interiéru postačuje podlepení větší než 60 %. Nyní u velkých formátů se požaduje, aby podlepení dosáhlo až 80 %.

Lepidla, která vážou chemicky záměsovou vodu (jde o tzv. krystalická lepidla), nebo bezvodá lepidla z reaktivních pryskyřic mají v tomto výhodu. Zcela nevhodná jsou disperzní lepidla (třída D).

V předchozím textu byly zmíněny keramické materiály s nízkou nasákavostí – slinuté, resp. porcelánové třídy BIa podle klasifikace ČSN EN 14411. Velké formáty však zasahují do další skupiny obkladů, což jsou pórovinové obkládačky s nasákavostí nad 10 % (třída BIII). Zde je obzvláště důležitý způsob pokládky a použití tenkovrstvého lepení při důsledném dodržení technologických lhůt při vytvrzování podkladu. Opět zde musíme konstatovat, že u nás nemáme definovány typy lepení – pokládky, tj. co je:
– tenkovrstvé lepení (tl. vrstvy lepidla 4–5 mm),
– středně hluboké lože (tl. vrstvy lepidla do 20 mm),
– hluboké lože (tl. lepidla nad 20 mm).

Příkladů, kdy dochází k selhání podlepení u velkých formátů, začíná být poměrně hodně, protože řada obkladačů nemá zkušenosti s pokládkou těchto formátů, které jsou ve své tvarové variabilitě velmi různé. Velké formáty zásadně vyžadují oboustranné lepení (metoda Floating-Buttering). Nezbytné je mít odpovídající nářadí a pomůcky pro pokládku.

Klasickým příkladem poruchy pórovinového obkladu např. formátu 60×30 cm je vznik vlasových trhlin, zlomu prvku a oddělení od podkladu (obr. 2, 3). Příčinou je smykové napětí, kdy působí dva fyzikální jevy proti sobě (obr. 4–6).

To se již dostáváme do velmi složité problematiky, a tak je při obkládání nezbytné dodržet minimální požadavky výrobků na tloušťku lepidla, penetraci a přechodové můstky. V praxi se dobře osvědčuje pokládka velkoformátových dlažeb do polohlubokého lože, které nám umožňuje překlenout dovolené odchylky v nerovnosti odkladu a také odchylky od rovinnosti keramické dlaždice. Výhodné je použití zubového hladítka se zuby s rádiem R 16, které umožňuje dokonalé přilnutí lepidla k rubové straně dlaždice bez vzniku většího množství vzduchových mezer (obr. 7). Obdobně pro obkládání stěn, kdy se lepí na tenkou vrstvu, se používá zubová stěrka s tzv. šikmými zuby (obr. 8). 

Spárování velkých formátů

Při spárování je nebytné použít spárovací maltu odpovídající požadavkům ČSN EN 13888, nejlépe odpovídající klasifikaci CG2WA. Cementové spáry přispívají ke snížení, popř. eliminaci, smykového napětí mezi obkladovým prvkem a lepidlem. Čím je větší velikost lepeného prvku, tím menší je počet spár. To je třeba vzít v úvahu při návrhu velikosti dilatačních polí, která musí být omezena v závislosti na rozdílech teplotní délkové roztažnosti potěru/lepidla a keramického prvku (viz tabulka 3 a graf 2). 

Tabulka 3: Hodnoty koeficientu -teplotní délkové roztažnosti

Pokud například polední slunce ohřívá povrch terasy s keramickou dlažbou o délce 5 m (l_o) na teplotu 40 °C (ΔT), tato dlažba má tendenci expandovat o 1,2 mm (Δl). Vzhledem ke struktuře jsou souvrství ohřívána pomaleji – dlažba, lepidlo, podklady musí absorbovat výsledné namáhání.

Druhý aspektem je dodatečné smršťování podkladní konstrukce, které může být i 1 mm za rok. V zájmu zajištění vyrovnání pnutí uvnitř lepené vrstvy je zapotřebí dostatečné šířky spáry mezi jednotlivými keramickými prvky. Šířka spáry je nejméně 3 mm. U keramické desky se sraženou hranou se šířka spáry počítá v jejím nejužším místě.

Podle místních podmínek je nezbytné volit nejen dostatečnou šířku spár, ale i vhodný typ spárovací malty. Pro venkovní povrchy jsou vhodné spárovací malty s větším zrnem. Ty pak jsou schopné lépe snášet napětí mezi jednotlivými deskami.

Závěr
Chci poukázat na úskalí při pokládce velkoformátových keramických prvků. Problematika použití vhodných lepidel a spárovacích malt si vyžaduje správné vyhodnocení mnoha faktorů, které působí na keramický obklad. Při volbě lepidel a spárovacích malt vycházíme nejen z prostředí, kde bude provedeno obkládání, ale také z použitého formátu. Řada praktických informací je v příručkách správných praxí vydaných Silikátovým svazem. V současné době je na trhu dostatek vhodných materiálů, které jsou určeny pro dané účely, a nelze použít jeden typ lepidla všude. To pak vede k poruchám a hlavně ke sporům. Těm se určitě chceme vyhnout a máme zájem, aby dílo bylo kvalitní a trvanlivé.

EDUARD JUSTA
foto archiv autora

PhDr. Eduard Justa (*1949)
studoval po střední průmyslové škole keramické strojní inženýrství, absolvoval Univerzitu Karlovu, Filozofickou fakultu, kde složil rigorózní zkoušku v r. 1986. Pracoval v Čsl. keramických závodech, Stavivech, ale i ve státní správě a vykonává průběžně poradenskou a znaleckou činnost v oblasti stavební keramiky a obkládání. Je členem Cechu obkladačů ČR, manažerem pro techniku Institutu pro správné praxe a členem technické komise EUF (Evropské federace obkladačských svazů).