Jedná se asi o nejsložitější oblast vodotěsných izolací a dosud se nenašlo nějaké absolutně „nej“ technické řešení.
Trocha historie
Spodní stavby se začaly izolovat v druhé polovině minulého století. Do této doby to byly spíše pokusy o eliminaci vzlínání podzemní vody. Tyto izolace začaly oxidovanými asfaltovými pásy. Jak tato izolace vypadala po padesáti letech, ukazuje obr. 1.
Další variantou pak byly fólie – většinou fólie PVC, které tvořily jednu velkou etapu hydroizolací spodních staveb. Tyto systémy se začaly používat v osmdesátých letech minulého století a jsou tak izolovány mnohé stavby, včetně stanic metra v Praze (viz obr. 2).
Oba tyto systémy trpěly významným množstvím poruch. Provedení vodotěsných izolací spodní stavby, ať už oxidovanými asfaltovými pásy, nebo fóliemi (se staršími recepturami), nedopadaly moc dobře a problémy s nefunkčními spodními stavbami byly velmi časté.
Po otevření západních trhů v devadesátých letech k nám přišla další technologie provádění vodotěsných izolací, a to izolace na bázi bentonitových rohoží. Princip jejich použití, tj. jejich aktivace pomocí vody, se v té době zdál velmi pozitivní. Problém ale byl v tom, že bentonitové rohože nesměly být vystaveny proudící vodě, která je vymývala, čímž následně ztrácely svoji schopnost aktivace vodou.
Takže tu máme tři systémy, jejichž výsledky nebyly příliš optimistické, a kvůli tomu se vodotěsné izolace spodní stavby staly trochu strašákem všech, kteří je měli realizovat. Navíc má tento typ izolací zásadní problém – a to s opravou. Protože opravovat něco, co je pod zemí, není úplně jednoduché.
Současná situace
Reakcí na tento stav se začaly v devadesátých letech minulého století rozvíjet následující systémy vodotěsných izolací spodní stavby s různými pojistnými a bezpečnostními prvky, které mají za úkol zajistit větší úspěšnost řešení.
Kontrolní systémy, ať už pasivní, nebo aktivní, velmi výrazně zlepšily stávající situaci u izolací spodní stavby. Samozřejmě že tato řešení nejsou samospasitelná a vyžadují mimořádnou kvalifikaci, a to jak už u projektantů, tak i u prováděcích firem.
Aktivní kontrolní systémy mají oproti pasivním kontrolním systémům jednu podstatnou nevýhodu. Po zkontrolování vodotěsných izolací spodní stavby (vakuem), kdy bylo možné konstatovat, že izolatérská firma provedla svoji práci bez vad a všechny následné vady a poruchy pak již byly odpovědností těch, kteří nastoupili po izolatérské firmě. Tento systém ale není výhodný pro generálního dodavatele. Takže i z důvodu ceny se tyto systémy vyskytují spíše marginálně.
Dalším systémem vodotěsných izolací, který je v současné době velmi rozšířený (a to nejen kvůli ceně, ale i kvůli úspěšnosti), jsou vodotěsné (vodostavební) betony, které vykazují výrazně lepší výsledky než použití pouze povlakových izolací.
Je ale nutné dodat, že i vodotěsné betony mají své systémové problémy. Zejména s difúzí vodní páry, která způsobuje, že takto izolované prostory jsou zatíženy difundující vodou. Ta zatěžuje vnitřní prostředí vlhkostí, která negativně ovlivňuje vše, co je uvnitř umístěno. Problematické tak je zvýšené nebezpečí koroze, vznikající právě v důsledku této pronikající vlhkosti. Samozřejmě můžeme diskutovat i o negativním vlivu vody na použitý beton včetně vlivu bludných proudů, radonu atd.
Kromě výše uvedených systémů se začaly jednotlivé systémy kombinovat tak, aby se využily jejich partikulární pozitivní výhody. V podstatě se začal používat systém pásek a kšand, aby se dvěma systémy eliminovaly nedostatky partikulárních řešení.
Opět je nutné uvést, že oxidované izolační materiály se již moc nepoužívají. Naopak využití nacházejí modifikované asfaltové materiály, které mají již daleko lepší užitné vlastnosti, a to včetně jejich životnosti.
První varianta, která se nabízí, je doplnění systému vodotěsných izolací z vodostavebných betonů dodatečným navařením asfaltového pásu. Toto řešení eliminuje nejen difúzi vodní páry (asfalt zde plní i funkci parotěsné zábrany), ale má zde i funkci ochrany betonových konstrukcí před spodní vodou (agresivní), a to včetně radonu a dalších namáhání, která je zde možné očekávat.
Druhou variantou je možnost čistě izolační, kdy betonová konstrukce je kryta bentonitovou rohoží překrytou vodotěsnou izolací, většinou asfaltovou. Princip je jasný – při drobných poškozeních povlakové izolace se aktivují bentonitové rohože. Povlakové izolace pak brání jejich vymývání.
Systémy vodotěsných izolací spodní stavby
Jednoduché bez pojistných prvků;
S pojistnými prvky
– Pasivní kontrolní systém
– Aktivní kontrolní systém
Bezpečnostní prvky:
– Waterstopy
– Injektážní systémy
– Bobtnající pásky
– Spárové plechy
– Monitorovací systémy
Závěr
Kromě techniky vládne světu cena. I u izolací spodních staveb se hledá to nejlevnější řešení, které pak s sebou (jako to u cenově výhodných věcí bývá obvyklé) nese významné riziko neúspěchu. Toto riziko se pak přeměňuje ve spory a další nepříjemnosti. Volba kvalitního řešení tak reprezentuje celý komplex opatření, který začíná u projektanta, jenž je nositelem technického řešení a měl by řešit i rizika spojená s jednotlivými systémy řešení vodotěsných izolací spodních staveb.
Za velmi důležité považuji odpovědně eliminovat riziko vad a poruch vodotěsných izolací spodní stavby odpovědným řešením. Po mnohých negativních zkušenostech považuji za důležité doporučit vždy navrhovat a provádět vodotěsné izolace pro namáhání spodní tlakovou vodou. Je nutné si uvědomit, že hydroizolace jsou namáhány dlouhodobě nebo alespoň krátkodobě tlakovou vodou (přívalové deště) a jakákoliv jejich nefunkčnost je potom fatální a způsobuje mimořádné škody (nejen materiální). Dále je třeba si uvědomit, že náprava vad a poruch ve spodní stavbě je mimořádně technicky náročná i cenově náročná.
Na obrázku č. 6 je situace, kdy spodní tlaková voda dosahuje téměř do úrovně již dodělané hydroizolace. Podotýkám, že při zaplavení hydroizolace na ni již nejde nic spolehlivě navařit. Obrázek ukazuje několik pochybení a rizikového chování všech participujících na provádění vodotěsných izolací, tj. není zajištěno odvodnění stavební jámy a současně izolatérská firma klidně provádí izolaci v oblasti, která může být vodou zaplavena.
Svoji odbornou činnost v oblasti izolací jsem začal ve Stavebních izolacích, n. p., v oddělení projekce vodotěsných izolací spodních staveb, takže mám slušný přehled o vývoji v této oblasti, včetně slepých uliček. Nicméně samostatné projekty vodotěsných izolací spodních staveb dodnes považuji za velmi důležitou součást projektové dokumentace k provedení stavby. Bez kvalitní projektové dokumentace je riziko problémů velmi vysoké. Stejně tak je vysoké bez výběru kvalitní izolatérské firmy. Samozřejmě závisí i na generálním dodavateli, jakou má odvahu riskovat následné reklamace a z toho vyplývající spory.
Pro správnou funkci hydroizolace spodní stavby je doporučeno:
– Provádění dle zpracovaného návrhu hydroizolací – PD je nutno před prováděním zpřipomínkovat.
– Změny oproti PD (materiálové, systémové apod.) musí být konzultovány s projektantem – ne všechny systémy jsou kompatibilní a vzájemně zaměnitelné.
– Provádění dle platných ČSN a dle technologického normálu a doporučení dodavatele hydroizolačních materiálů.
– Přejímku jednotlivých etap provedení hydroizolace před zakrytím následnými vrstvami (včetně odzkoušení sektoru u aktivních kontrolních systémů).
– Dbát na důslednou ochranu provedených hydroizolací tak, aby následnou činností nedošlo k jejich poškození.
Marek Novotný
Doc. Ing. Marek Novotný, Ph.D.
Absolvent Fakulty stavební ČVUT v Praze, obor Pozemní stavby a Ústavu soudního inženýrství VUT Brno, Fakulty stavební STU v Bratislavě, Ph.D. v oboru stavební konstrukce – stavební izolace. Soudní znalec v oboru stavební izolace a stavební fyzika, autorizovaný inženýr.
Nejnovější komentáře