Úžlabí na horách 1 – zlom šikmo řezaných tašek podél úžlabí, stadium hledání řešení

Úžlabí je nejcitlivější detail šikmé střechy a je vždy „tak trochu riziko“. U paty úžlabí protéká dvojnásobné množství vody než v okapní hraně střešní plochy, doba průtoku je delší, tlakový spád je menší. Voda přitékající do úžlabí z přilehlých střešních ploch mění skokem svůj směr a rychlost, což jen dále zvyšuje riziko zatékání. To samozřejmě platí pro překrytá úžlabí, jichž však je drtivá většina. Z tohoto pohledu jsou vždy bezpečnější úžlabí navázaná do střešních ploch, což však je možné realizovat jen u velmi omezeného počtu skládaných krytin (např. bobrovka, dřevěné šindele, břidlice).

A co teprve v zimě, když se do úžlabí sesouvají z přilehlých střešních ploch masy mokrého sněhu, který se v něm ukládá i ve vícemetrových vrstvách, zledovatí a zatěžuje krytinu podél úžlabí. Lom šikmo řezaných tašek podél úžlabí je v podhorských a horských oblastech tou nejčastější poruchou krytiny.

Setkal jsem se i s „odborným“ stanoviskem, že k lomu řezaných tašek dochází vlivem řezání tašek nasucho, kdy se tašky v oblasti řezu ohřejí tak, že vzniknou mikrotrhliny, do nichž se v zimě dostane voda, která při zmrznutí tašku roztrhne. Odborníkovi zřejmě unikl fakt, že stejným způsobem se řežou na horách tašky podél komínů a nároží, a nikdy nebyla zaznamenána zlomená taška. Stejně tak mu unikl fakt, že stejným způsobem se řežou tašky podél úžlabí v Praze, a nikdy nebyl zaznamenán případ zlomu tašek podél úžlabí v nížinách, kde v zimě je krytina navlhlá a také mrzne.

Bez jakékoli pochyby k lomu šikmo řezaných tašek podél úžlabí dochází zatížením od sněhu. Lom tašek v ploše střechy lze prakticky vyloučit položením dostatečného počtu protisněhových tašek, avšak toto opatření nezamezí lomu šikmo řezaných tašek. Je to proto, že celé tašky jsou v příčném řezu namáhány od zatížení sněhu pouze tlakem a ohybem, které vyvolávají pouze normálové napětí. V příčném řezu šikmo řezané tašky však navíc vzniká smykové napětí vyvolané silovou dvojicí. Prostě, šikmo řezaná taška se vlivem zatížení od sněhu ukroutí. Linie zlomu je vždy téměř kolmá na linii šikmého řezu – viz obr. 1 a 2.

 

Z výše uvedeného je zřejmé, že nebezpečí zlomu šikmo řezané tašky lze eliminovat způsobem jejího uložení. Proti spojitě působícímu zatížení musí působit spojitá reakce. Taška musí být celoplošně podložena.

Již v minulosti byla provedena překrytá úžlabí tak, že řezané tašky byly uloženy do betonového lože, aniž byl i po více zimách zjištěn jejich zlom – viz obr. 3. Teprve po 10 letech vlivem mrazu vypadl kus betonového lože a zlomila se jedna taška.

 

Tato zkušenost potvrdila, že uložení úžlabních tašek do tuhého lože je opatření, které povede k cíli, avšak podkladní materiál musí být navíc nenasákavý. Byla proto pod řezané tašky aplikována běžná montážní polyuretanová pěna. Výsledek nebyl uspokojivý, tašky, sice v menším počtu, sníh lámal a někdy vytrhával i s pěnou. Žádné zlepšení nepřineslo ani uložení tašek do maltového lože.

Na obr. 4 je vidět zoufalý pokus obelstít přírodu mnohonásobnou montáží sněholamů podél úžlabí. Sněholamy sice zabránily sesuvu sněhu do úžlabí, avšak nezabránily odtoku vody z tajícího sněhu a následnému zalednění úžlabí.

Řada sledovaných úžlabí v Krkonoších byla opatřena topnými kabely. Toto opatření přineslo velice pozitivní výsledky. Pokud vůbec k lomu tašek došlo, pak jen v rozsahu centimetrových odlámaných špiček.

Teprve na podzim 2005 byla poprvé aplikována pod řezané tašky v úžlabí nízkorozpínavá dvousložková PUR pěna. Pro aplikaci byly stanoveny následující podmínky:

● úžlabní plechování musí být uloženo na bednění nebo na zahuštěném laťování – viz obr. 5;

● vytlačená pěna přes linii řezu tašek po cca 10 min. vytvoří kožovitý povlak, což umožní pěnu zatlačit zpět mokrou dlaní pod tašky a dojde ke zhutnění pěny;

● vytlačená pěna se nesmí odřezávat;

● spotřeba pěny je jedno 400 ml balení na 2,5 m úžlabí;

● aby nedošlo k zašpinění plechování, je vhodné nalepit podél šikmých řezů tašek malířskou ochrannou pásku;

● vzhledem k tomu, že pěna má ostře zelenou barvu, což opticky snižuje vzhled detailu a navíc není UV stabilní, je třeba viditelný povrch pěny natřít vhodnou barvou a teprve pak sejmout ochrannou pásku.

 

S napětím jsme očekávali výsledek, neboť mírná zima mohla zmařit jakýkoliv experiment. U tří úžlabí, kde byly dodrženy výše uvedené podmínky, nedošlo k lomu jediné tašky. Na jednom z nich však byly navíc současně instalovány topné kabely – viz obr. 6a. Na obr. 6b je pro srovnání vidět totéž úžlabí po zimě 2004/2005.

 

Další aplikace byly neúspěšné, neboť buď vytlačená pěna byla odříznuta a nedošlo k jejímu zhutnění, anebo jí bylo dokonce aplikováno tak málo, že ani nestačila vyplnit prostor mezi plechem a taškami.

Na jedné straně je jasné, že zkušenosti, byť sebelepší, po jediné zimě nemohou být přesvědčivým důkazem, a popsané opatření tak konečným řešením problému se zlomem řezaných tašek v úžlabí. Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu mimořádný průběh zimy 2005/06, která způsobila řadu poruch i tam, kde v minulosti podobný problém zaznamenán nebyl.

Povzbuzeni tímto, byť jen málo přesvědčivým důkazem, jsme v sezoně 2006 aplikovali PUR pěnu na více jak 220 bm úžlabí na stavbách v regionech ČR s běžně extrémním zatížením od sněhu. Kromě toho 15 úžlabí bylo provedeno ze speciálních tašek s rovnou rubovou plochou. Měli jsme i velkou šanci porovnat účinnost několika opatření na jedné střeše se čtyřmi vikýři na jedné střešní ploše, kde jsme mohli aplikovat dvousložkovou pěnu, speciální tašku, doporučenou hmotu RUFA a čtvrtý vikýř zůstal bez jakýchkoli opatření. Samozřejmě, že střecha byla s bedněním.

Tento, již rozsáhlý soubor realizovaných opatření mohl vést k již přesvědčivým výsledkům, kdyby po extrémně tuhé zimě 2005/06 nenásledovaly dvě extrémně mírné zimy 2006/07 a 2007/08.

Temperování úžlabí topnými kabely jako doplněk k úžlabím s podloženými taškami by mělo znamenat definitivní tečku za problémem zlomu šikmo řezaných tašek. Zdá se, že v dané situaci je to jediné řešení.

Je tomu tak ale skutečně? Vždyť je po ruce mnohem jednodušší, nenáročné a spolehlivé řešení, které se přímo nabízí a je historicky ověřené. Stačí se porozhlédnout po střechách v Rakousku a ve Švýcarsku a je na první pohled jasný rozdíl ve tvarech těchto střech a střech, které jsou navrhovány do našich hor. Staví tam jednoduché střechy, převážně sedlové, bez vikýřů a úžlabí. A přesto je každá stavba unikátní originál, o což se postarají nádherná zábradlí na balkonech, okenice, šambrány a neposlední v řadě i truhlíky s vodopády květin. Jsem přesvědčen, že žádný z majitelů těchto staveb netrpí mindrákem z toho, že nemá střechu, jejíž honosnost vychází z nežádoucí členitosti.

A není třeba pozorovat střechy v Alpách, vždyť i v Česku je podobná historická zkušenost vtělena do platných norem ČSN 73 1901 Navrhování střech a ČSN 73 0540-2 Tepelná ochrana budov, kde na příslušných místech jsou stanoveny požadavky na návrh zastřešení v oblastech se zvýšeným výskytem sněhu.

Cituji:

● ČSN 73 1901: Požaduje-li se u střech šikmých a strmých skluz sněhu, je třeba vyloučit úbočí nebo jiné překážky, např. výškové stupně na střešní ploše nebo prostupy těles a potrubí, bránící skluzu sněhu.

● ČSN 73 0540-2: Při návrhu střech se doporučuje: zvážit vliv sněhové pokrývky na tvar střechy, navrhovat střechy šikmé až strmé jednoduchých tvarů, s omezením prostupů, nástaveb a dalších prvků podporujících ukládání sněhu na střešní konstrukci.

 

K tomu není třeba žádný komentář.

 

Podle klimatologů mají být v budoucích letech tuhé zimy s nadmírou srážek a horká suchá léta. Bude padat sníh, hodně sněhu se uloží na střechy. A tak, jako policie rozdává trestné body za přestupky na silnicích, bude i příroda štědrá na „trestné body“ v podobě poruch střech, pokud si člověk nezvykne, že větru a dešti se prostě poručit nedá.

MILAN HOLEC