Řasy, lišejníky a mechy na střechách

Nárůst řas, lišejníků a mechů na střešních krytinách bývá většinou vnímán jako nežádoucí soupeření přírody s právy vlastníka nemovitosti. Střecha je ovšem nedílnou součástí přírody, kterou sdílí zároveň s okrasnými dřevinami a trávníkem, na nichž si pan domácí tak zakládá. Někdy má ale negativní postoj k lišejníkům tak vyhrocen, že je schopen dokonce zpochybňovat kvalitu střešní krytiny.

Již zběžný pohled do přírody ukáže, že se život vyskytuje všude, v nejrozmanitějších formách a v nejrůznějších podmínkách. I volné plochy, které byly využívány pro nejrůznější činnosti, pokud zůstanou opuštěny, do jednoho vegetačního období zarostou jednoletými bylinami z navátých semen a tyto pak následují víceleté keře a dřeviny.

Přitom se vůbec nemusí jednat o stanoviště bohatá na živiny. Skalnaté stráně, ale také haldy a sutě nejsou příznivé k osídlení, avšak přesto jsou osídlovány typickými porosty. Různé řasy, sinice, ale také houby, lišejníky a mechorosty jsou průkopnickými organismy, které se mohou s úspěchem uchytit i na hladkých skalnatých površích. Jako podkladní plocha pro růst těchto organismů však neslouží jen přírodní substráty, ale možnosti k osídlení nabízejí nejrůznější konstrukční materiály, jako jsou opracovaný kámen, střešní tašky, fasády domů, dřevo, ba i skleněné plochy, skýtající specifické možnosti. Nově postavený dům bude patřit do ekosystému živé přírody ve svém okolí.

 

 

Ke zvlášť hojné a bez ohledu na klimatické podmínky rozšířené skupině mikroorganismů patří zelená řasa druhu Pleurococcus vulg. Je mikroskopicky malá, skládá se pouze z několika buněk a k podkladu se zakotvuje vylučováním jemného slizu. Vytváří tak nejen na kůře stromů známé zelené povlaky, ale i na zasklení skleníků a třeba i na živičném šindeli či na plechové krytině, což jsou bezesporu nenasákavé substráty – viz obr 1 až 4.

 

Pro hromadné osídlení však platí určité mikroklimatické podmínky. Pleurococcus může trvale osídlovat zejména málo osluněná a trvale vlhká stanoviště. Silné oslunění, které zároveň omezuje přísun vláhy, působí na život řas nepříznivě, neboť řasy nemají žádné vodní zásoby nebo systémy zabraňující vysušení. Proto jižní a jihozápadní střešní plochy zůstávají bez povlaků řas, byť se mohou lokálně vyskytovat i tam, když může být podklad dlouhodobě vlhký – viz obr. 5 a 6.

Sucho a ještě extrémně kyselé prostředí, to jsou dva faktory, které řasám neprospívají, avšak i tyto nepříznivé podmínky dokázala řasa zvládnout. Ne však sama.

 

 

Mezi organismy, které nejčastěji osidlují kůru stromů, horniny, ale i stavební konstrukce včetně střech, jsou lišejníky nejpočetnější skupinou. Lišejník je podvojný organismus, v němž se pojí houbový partner s řasovým partnerem v úzkém a stabilním společenství, v symbióze. Lišejníky jsou bezkonkurenčně nejúspěšnějšími osídlenci extrémních stanovišť. Suchá a studená, často zaledněná území Arktidy a Antarktidy, solí postříkané mořské útesy nebo sluncem rozpálené pouštní skály jsou lišejníkům zjevně vhod, zatímco na kulturním substrátu jsou kupodivu neschopné konkurence.

Ale už zdivo nebo krytina mají mnoho znaků, které vykazují životu nepříznivá místa na zemi, a tím umožňují pouze lišejníkům úspěšné osídlení. Mnohdy je promrzlý podklad pokryt silnou a dlouhé týdny ležící vrstvou sněhu, zatímco v létě je rozpálen na nesnesitelnou teplotu. V průběhu roku dochází k teplotním změnám i přes 100 °C, které i v průběhu jednoho dne silně kolísají, což nedokážou snést žádné jiné organismy. A je proto podivuhodné, že právě na střechách, ale nejenom na nich, lišejníky vytvářejí druhově bohaté porosty – viz obr. 7 a další. Nicméně nejběžnější druh lišejníku, který roste na střechách, je lišejník s korovitou stélkou Lecanora muralis (obr. 10).

Nepochybná lhostejnost lišejníků vůči extrémním teplotám ve srovnání s jinými rostlinami vyplývá z jednoduchého, avšak jedinečného fyziologického triku. Pokud jsou lišejníky vystaveny nepříznivým podmínkám vyvolaným teplotními a tím i vodními stresy, zcela jednoduše přeruší svoji látkovou výměnu. Tělesný metabolismus v živém organismu je možný jen potud, pokud je dostatek vody potřebné k průběhu chemických reakcí. Když se to málo vody obsažené ve stélce lišejníku odpaří, musí nutně přestat látková výměna. Přechod od životní aktivity k čistě pasivnímu přečkávání období sucha u korovitých lišejníků probíhá velmi rychle.

Ve středoevropském létě se chovají lišejníky na horninách nebo na střešních taškách jako pouštní lišejníky. V noci pohlcují vodní páru, neboť má vzduch vyšší relativní vlhkost, a mezi svítáním a teplým dnem je dokonce možná skromná látková výměna a stavba buněk působením fotosyntézy. Jakmile připalující slunce opět odpaří vodu ze stélky lišejníku, zastaví se zase veškeré životní pochody.

 

Obecně platí obě možnosti rozmnožování lišejníků: pohlavní, což je založení nového organismu setkáním spóry houby s řasou. To se však může úspěšně podařit jen za těch nejpříznivějších podmínek. Zdaleka nečastější způsob rozmnožování je vegetativní, kdy se částečka živého organismu uvolní ze stávajícího substrátu a větrem se přenese na jiný povrch.

 

1. Okolní vegetace, která může zastiňovat střešní plochu, ale zároveň ji může pokrývat organickým odpadem, který brání intenzivnímu odpařování vody z navlhlé krytiny.

2. Blízkost vodního zdroje zvyšuje vlhkost vzduchu v lokálním mikroklimatu, zejména blízkost stojaté vodní plochy vytváří příznivé předpoklady pro rozvoj zelených řas.

3. Zastínění vyššími objekty, což nemusí být jen stavby či stromy, ale i střešní nástavby na vlastní střeše a případné topografické zvláštnosti, jako např. v Jetřichovicích v CHKO Labské pískovce se nachází střechy na začátku obce v bezprostřední blízkosti mohutných skalních masivů, které samy o sobě jsou bohatě pokryté mnoha druhy lišejníků.

4. Orientace ke světovým stranám, zejména na sever a severozápad, zhoršuje na těchto střešních plochách vysýchání krytiny.

5. Nejvýznamnější faktor, který podporuje nárůst lišejníku, je však jeho samotný výskyt v okolí. Dosud čistá střecha se v krátké době, téměř skokem, pokryla lišejníkem jenom proto, že soused vyměnil starou krytinu. Eternitové šablony silně zarostlé lišejníkem shazoval se střechy do kontejneru a uvolněný lišejník se větrem dostal na dosud čistou střechu. Tím samým principem se dostává na střechu lišejník i z okolní vegetace, nejlépe z lesa přímo za plotem.

 

1. Čím je střecha strmější a vlastní budova vyšší, tím se na ní lišejníky méně vyskytují. Naopak střechy protažené až k zemi či střechy s malým sklonem jsou porostlé mnohem dříve. To souvisí s tím, že po střeše s malým sklonem odtéká voda delší dobu, během níž nasákavá krytina pojme více vody.

2. Malá účinnost větrání ve vzduchové vrstvě pod krytinou, což je zřejmé z obr. 6, kde nejsou kontralatě, a z obr. 11, kde dokonce domácí utěsnil okapní hranu montážní pěnou!

3. Zábrany v odtékání vody jako stavební odpad, úlomky omítek, ale i špatně navržené klempířské konstrukce. Stejně podpůrným faktorem je bodové vyústění dešťového odpadu z vyšší střechy na nižší – viz obr. 5.

4. Pokládka hřebene/nároží do malty omezuje účinnost spodního větrání.

Mezi ostatní stimulační faktory patří např. ptačí trus, organický odpad (prach) z blízké výrobny, což může být třeba sklad umělých hnojiv nebo pekárna, kde pneumaticky dopravují mouku do sila a mají děravé rukávové filtry atd.

 

Současný trh nabízí řadu herbicidů speciálně určených proti řasám a lišejníkům. Jen namátkou uvedu bez nároku na provizi některé: Algistop, Mechožrout, Hagesan, DomiFix a jiné preparáty. Vedle nich je tady stará dobrá modrá skalice. Všechny zmíněné přípravky deklarují i preventivní účinky, o čemž mám značné pochybnosti.

Vyzkoušel jsem je na vlastní střeše, která následně po současné aplikaci na vymezených čtvercích se počala pokrývat lišejníkem za čtyři roky. Boj s lišejníkem se nedá vyhrát, byl tady dřív než my s našimi střechami, on se dokázal po milióny let adaptovat v nekonečně větší míře než my se svými střechami. Boj s lišejníkem je jako boj s přírodou. Ten se nedá vyhrát, jedině snad za cenu jejího zničení a tím i zničení všeho života na této planetě. Pokud se však opravdu majitel rozhodne pro likvidaci lišejníku na své střeše, pak je třeba zachovat následující postup:

1. Chemická likvidace musí předcházet jakýmkoli snahám čistit střechu tlakovou vodou. V opačném případě se rozbije lišejník na miliony drobných částic, které zakrátko pokryjí zpět čištěnou střechu včetně okolních fasád.

2. Modrá skalice je naprosto nevhodná k aplikaci na střechy s plechováním či odvodněním z pozinkovaného plechu nebo titanzinku. Stejně tak ji nelze doporučit z ekologického hlediska vzhledem k možné kontaminaci vodních zdrojů nebo půdy. Jinak ale spolehlivě funguje při rozpuštění 1 kg ve 20 l vody.

3. Pro všechny aplikace platí stejné zásady. Zahradním postřikovačem aplikovat zvolený roztok podle návodu k použití za chladného podzimního dne, kdy nemá podle předpovědi počasí nejbližší dva dny pršet. Důležité je, aby mohly účinné látky v herbicidu působit v kapalné fázi, a proto nesmí být střecha rozpálena od sluníčka.

4. Po aplikaci následuje zimní sezóna se sněžením a sníh při sesuvu očistí střechu od mrtvých lišejníků. Pokud to nedokázal, pak už lze mechanicky nebo tlakovou vodou dílo zdárně dokončit na jaře. 

Za čtyři či šest let ovšem znovu vytáhnete do boje.

 

 

Z technického hlediska lišejník nijak krytině neškodí. Nemá žádné kořínky, jimiž by vrůstal do hmoty tašek, nevylučuje žádné látky, jimiž by tašky i z dlouhodobého hlediska nějak ohrožoval. Je také dobré vědět, že lišejníky jsou spolehlivými indikátory kvality životního prostředí. Např. v Anglii by považovali střechu po pěti letech bez lišejníků za podezřelou z hlediska použitých surovin na výrobu krytiny. Tam prostě lišejník na střechy patří.

Ještě se chci dotknout jedné pověry: Pro zamezení růstu lišejníku prý stačí natáhnout pod hřebenem měděný drát. Je pravda, že ionty mědi lišejníku nesvědčí (viz návod na jeho likvidaci modrou skalicí, což je síran měďnatý CuSO_4. Na obr. 12 je vidět měděné plechování kolem nástavby nad střechou, které svojí plochou je schopno chránit spodní střešní plochu jen do velmi omezené míry. Prostým propočtem by shora musela být střecha z jedné třetiny pokryta měděným plechem, aby zůstaly vodní žlábky tašek bez lišejníku až k okapu. A to nemluvím o obloučcích tašek, které tato iontová ochrana chrání mnohem méně.

MILAN HOLEC