Drenážní (odvodňovací) trubky, lidově nazývané trativodky, patřily k typickým výrobkům tradičního cihlářství a sehrály zásadní roli v rozvoji zemědělství, zejména při odvodňování půdy. Po dlouhou dobu tvořily základní prvek melioračních systémů, které umožnily přeměnu podmáčených a obtížně obdělávatelných pozemků na úrodnou zemědělskou půdu.
Historický vývoj
Kořeny drenážních systémů sahají hluboko do historie, kdy se přebytečná voda z polí odváděla pomocí jednoduchých příkopů, kamenitých kanálů nebo dřevěných odvodňovacích žlabů. Skutečný rozvoj drenážních systémů však nastal až v 19. století s nástupem průmyslové výroby cihelných výrobků. Tehdy se trativodky začaly vyrábět sériově ve standardizovaných rozměrech, což umožnilo jejich masové využití.
V českých zemích se používání trativodek výrazně rozšířilo zejména na přelomu 19. a 20. století. Meliorační práce byly podporovány jak velkostatky, tak zemědělskými družstvy a později i státem. Další významná etapa nastala po roce 1948 v období kolektivizace zemědělství. V rámci rozsáhlých melioračních projektů docházelo ke scelování pozemků, narovnávání vodních toků a budování rozsáhlých drenážních sítí. Cílem bylo zvýšit efektivitu zemědělské výroby a umožnit využití těžké mechanizace i na dříve podmáčených půdách.
Ve druhé polovině 20. století začaly tradiční trativodky postupně nahrazovat plastové drenážní trubky, které byly lehčí, levnější a jednodušší na pokládku.
Výroba
Výroba trativodek probíhala v cihelnách, kde se tvarovaly pomocí šnekových lisů, které vytlačovaly hlínu do podoby dutých válců. Z lisu tak vycházel souvislý dutý „had“ o požadovaném průměru, který se hned za lisem řezal na jednotlivé kusy standardní délky. Vzniklé trubky se nejprve sušily, aby se zabránilo deformacím, a poté se vypalovaly v pecích při teplotách přibližně 900 až 1000 °C.
Parametry
Drenážní trubky měly zpravidla standardní délku 333 mm, takže jeden běžný metr tvořily tři kusy. Vnitřní průměr se obvykle pohyboval v rozmezí 50 až 200 mm. Větší průměry cihelných drenážních trubek (od průměru 130 mm výše) se používaly pro hlavní svody, menší průměry pak pro svody vedlejší.
Mezi hlavní výhody trativodek patřila jejich trvanlivost, odolnost vůči chemickým vlivům v půdě a mírná pórovitost, která podporovala vsakování vody. Nevýhodou byla naopak křehkost, vyšší náročnost manipulace a pracnost pokládky.
V období socialismu zajišťovaly kompletní sortiment trativodek (v průměrech 50 až 200 mm) Jihočeské cihelny, n. p., se sídlem v Českých Budějovicích. Trubky menších průměrů (50 až 100 mm) produkovaly Východočeské cihelny, n. p. Chrudim. Mezi další výrobce patřily Hodonínské cihelny, n. p. Hodonín, Severomoravské cihelny, n. p. Hranice (v průměrech 50 až 160 mm) či Západočeské cihelny, n. p., se sídlem ve Stodě u Plzně (v průměrech 65 až 130 mm).
Použití
Primárně se trativodky využívaly v zemědělských melioracích. Používala je vodohospodářská a meliorační družstva, státní podniky a později jednotná zemědělská družstva. Objednávky často dosahovaly tisíců až desetitisíců kusů, protože drenážní systémy pokrývaly rozsáhlé plochy.
Při pokládce se trativodky ukládaly do výkopů ve spádu těsně vedle sebe, bez těsnění, aby voda mohla prosakovat spárami do potrubí. Následně se zasypávaly štěrkem nebo hrubší zeminou, která podporovala vsakování.
Kromě zemědělství našly trativodky uplatnění i ve stavebnictví. Používaly se k odvodnění základů budov, silničních a železničních těles, sportovišť a hřišť. Princip jejich fungování přitom zůstával stejný – gravitační odvádění vody pomocí spár mezi cihelnými prvky a štěrkového obsypu.
Vedle technických aplikací se trativodky objevovaly i v okrajovém, estetickém využití. Sloužily například jako prvky zahradní architektury, v okrasných plotech nebo jako součást konstrukcí ve veřejných budovách, kde mohly plnit i ventilační či designovou funkci.
Závěr
Přestože od doby jejich největšího rozmachu uplynulo již mnoho desetiletí, cihelné trativodky se v řadě lokalit dochovaly až do současnosti a mnohé z nich stále spolehlivě plní svou původní funkci. Tento fakt dokládá nejen vysokou kvalitu tehdejší výroby a stavebního provedení, ale i promyšlenost celého systému zemědělského odvodňování. Trativodky byly ve své době významným technickým pokrokem, který zásadně ovlivnil hospodaření v zemědělské krajině. Umožnily odvodnění podmáčených a obtížně využitelných pozemků, zvýšení úrodnosti půdy a rozšíření ploch vhodných pro zemědělskou produkci. Jejich přínos je patrný dodnes, neboť mnohé současné odvodňovací systémy navazují na principy historických drenáží. Dochované trativodky tak představují významnou součást technického dědictví krajiny.
Michal Hofman
Foto: archiv autora
Mgr. Michal Hofman ( 1981)*
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor historie. Zabývá se regionální historií, industriální historií, především cihlářstvím. Od roku 2012 je vedoucím Orlického muzea v Chocni.
Použité zdroje:
- BÜK-KRAMARICH, Julius. Cihlářský mistr v theorii a praxi: rukověť a příručka pro moderní vedení cihlářských závodů, pro mistry cihlářské, závodvedoucí, majitele cihelen, pro školy cihlářské a průmyslové. Brno, 1923
- Dobové cihlářské letáky a reklamy (Katalog parní cihelny a továrny dutého zboží Fr. Pawlu a syn v Brně – Králově Poli, nedatováno. Katalog Slovenských akciových cihelen v Hodoníně, nedatováno. Katalog Fr. Wawerka, v Lipníku nad Bečvou, nedatováno, soukromý archiv autora)
- Katalog cihlářských výrobků. Československé cihlářské závody, n. p., Brno, 1986
- Katalog výrobků. Východočeské cihelny, n. p., Hrochův Týnec, 1967
Nejnovější komentáře