Značky neboli kolky na cihlách známe již z doby starověkých států a římské říše. V českých zemích se používání cihlářských kolků uvádí od pozdní gotiky (15. století), kdy bylo značeno z praktických důvodů pouze obchodní zboží. Další rozmach cihlářství a kolků nastává ve druhé polovině 17. století a v 18. století v souvislosti se stavbami barokních cihelných pevností. Až do poloviny 19. století fungovaly zpravidla jen „panské“ cihelny. Na výrobu cihel bylo třeba mít koncesi, kterou nebylo snadné získat. S novou úpravou samosprávy po roce 1848 (nové obecní zřízení) se cihlářství stalo volnou živností.
Výsledkem bylo, že cihly mohl vyrábět prakticky každý, což mělo za následek masivní rozšíření kolků kvůli přehlednější identifikaci. Tomu odpovídala mnohdy kvalita cihlářského zboží včetně kolků. Přesný důvod, proč docházelo ke značení cihlářského zboží, se už asi přesně nedozvíme. Podle některých historiků je možné prvotní kolky považovat za označení kvality cihel z dané cihelny. Mohlo se také jednat o vyjádření privilegia vojenské nebo městské cihelny. Značení cihel kolky převzaly postupně vrchnostenské cihelny, zde se jednalo o propagaci daného šlechtického rodu. V 19. století začaly značky jednotlivých cihelen v tržním prostředí sloužit jako dobrá reklama. Rovněž značky na cihlách mohly hrát určitou roli při technologii stavění – lepší spoj s maltou apod. Víme totiž, že zedníci umísťovali cihly značkou dolů. Zajímavostí je, že při značení cihel až do 19. století pravděpodobně stačilo, že bylo značeno pouze několik cihel z rozsáhlého souboru.
Kolky na cihlách dělíme na dva základní typy.
Pozitivní kolky vystupují z hmoty cihly. Vzniknou tak, že se do dna cihlářské formy vyryje zrcadlově obrácený znak. Forma se vyplní hlínou a při vyklopení má cihla vystouplý reliéf. Tyto kolky byly nejvíce rozšířené od 17. do 18. století.
Druhým typem byly negativní kolky, zapuštěné (vytlačené), které vznikly vtisknutím kovové destičky do hmoty cihly. Tato destička byla přibitá ke dnu cihlářské formy. Tyto kolky jsou zastoupeny nejčastěji a jsou mladší, lze je zařadit do 19. století, ale nemuselo to být vždy pravidlem. Negativní kolky vznikaly také razítkováním až po vyklopení vlhké cihly, což vysvětluje křivé nebo převrácené znaky. Někdy se během sušení do takového „kolkování“ pustila také zvířata a jejich stopy jsou vyhledávaným artiklem u sběratelů značených cihel.
Samotné kolky na cihlách mohou představovat různá čísla, písmena či znaky či kombinace obojího:
1. Symbol čísla – označoval pravděpodobně cihlářskou partu (konkrétní směnu), podle toho se dala lehce rozpoznat kvalita odvedené práce. V řídkých případech znamenalo číslo letopočet. Cihly se symbolem čísla jsou nejvíce zastoupené z celkového množství značených cihel.
2. Symbol písmena – zpravidla se jednalo o iniciály jména majitele cihelny; někdy i o iniciály názvu cihelny (častý je symbol CS či SC, které označoval v minulosti rozšířené „spolkové cihelny“). Rovněž se objevuje i kombinace celého jména majitele i místa cihelny.
3. Symbol znaku, erbu – setkáváme se s nimi především u vrchnostenských cihelen.
Nejenom klasické plné cihly měly své kolky. Rovněž další cihlářské zboží, jako byly například dlaždice z cihelného materiálu (tzv. půdovky, dříve velmi oblíbená podlahová krytina na půdách, proto i ten lidový název), se vyznačovaly zajímavým značením.
Jaké vlastnosti měla dobrá cihla?
Není cihla jako cihla. Staré cihly se mohou vyznačovat různou kvalitou podle toho, k jakému účelu byly primárně zhotoveny – od obyčejných plných cihel přes lepší zdicí cihly až po nejvyšší jakost „ostře“ pálených cihel, tzv. zvonivek neboli klinkerů (odvozeno z německého slovesa „klingeln“ – zvonit).
Nejkvalitnější cihla splňuje následující podmínky:
1. Má bezvadný čistý tvar s ostrými hranami a rohy; je bez kamínků a bez trhlinek.
2. Při úderu vydává jasný zvuk (tzv. zvoní).
3. Vzdoruje povětrnostním podmínkám, především mrazu.
4. Musí být dostatečně porézní, aby na ní dobře držela malta.
5. Má nízkou nasákavost (lepší cihly nemají přijmout více než 15 % vody).
6. Snese nejméně 1 metrický cent tlaku na 1 cm².
7. Má se rozpůlit v tom směru, v jakém na ni dopadl úder kladiva, nesmí se rozpadnout na kusy.
MICHAL HOFMAN
foto autor
Mgr. Michal Hofman (*1981)
vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor historie. Zabývá se regionální historií, industriální historií, především cihlářstvím. Od roku 2012 je vedoucím Orlického muzea v Chocni.
