Typický obraz dnešní doby: na jedné straně investujeme nemalé částky do technologií zajišťujících energetické úspory, na straně druhé podceňujeme jednoduché konstrukční zásady či si s nimi nedovedeme poradit, a přímo tak podporujeme energetické ztráty. Paradoxně tak to, co díky moderní technologii ušetříme, okamžitě a mnohdy v ještě vyšší míře ztrácíme.
Abychom dosáhli požadované energetické úspory, je potřeba se nad konstrukcí střechy zamyslet jako nad celkem. Každá součást zde má svou roli, a protože i zde souvisí vše se vším, je potřeba zajistit provázanost do posledního detailu. Je to stejné, jako kdybychom si koupili automobil s nízkou spotřebou a jezdili s polovičním obsahem oleje v motoru a na poloprázdných pneumatikách. Úspory nedosáhneme a automobil kompletně zničíme.
Stejně tak je pro šikmé střechy devastující neprovázanost jednotlivých vrstev či podcenění funkce některých z nich. Pokud se zaměřujeme na tepelný odpor konstrukce střechy, což je dnes požadavek zásadní, měli bychom vědět, že návrh podpořený výpočtem je věc jedna a skutečné, praktické prostředí věc druhá. Neboli to, co výpočetně ideálně vychází a splňuje či překonává moderní tepelnětechnické nároky, nemusí v praxi fungovat.
Pro funkčnost zateplené šikmé střechy a dosažení úspor energie je nezbytně nutné vytvořit pro zabudované prvky (dřevěná konstrukce krovu) a zabudované vrstvy (tepelná izolace) vhodné prostředí. Prostředí, v němž bude dřevo a tepelný izolant v suchu. Pokud je dřevo ve vlhkém prostředí, bývá často napadáno dřevokaznými houbami a plísněmi. Pokud je tepelný izolant ve vlhkém prostředí, ztrácí své tepelnětechnické vlastnosti (mokrý svetr nás v zimě také nehřeje).
K tomu, abychom pro dřevo a tepelnou izolaci vytvořili suché prostředí a ochránili je, se musíme včas pustit se do boje se stavebně-fyzikálními jevy. Mezi nejnebezpečnější patří tzv. konvekce vodní páry. S konvekcí vodní páry se vypořádáme osvědčeným a praxí ověřeným způsobem – oddělíme vnitřní obytné prostředí od vnějšího parozábranou. Aby parozábrana byla v tomto ohledu platná a účinná, musí být zpracována vzduchotěsně, a to ve všech detailech. Je to stejné, jako kdybychom ze tří děr v pneumatice zalepili jen dvě a chtěli bezpečně jezdit. Vzduch, který nákladně ohříváme, nám nesmí z obytného prostoru neregulovaně unikat (neregulovanou ventilací rozumíme proudění napříč stavební konstrukcí, větrání okny pokládáme za ventilaci regulovanou). Pokud vzduch uniká, způsobuje tepelné ztráty, kondenzaci a následné konstrukční komplikace. Zde není třeba hledat kompromis. Pokud si chceme své bydlení opravdu užívat, nesmíme tyto zásady podcenit či dokonce opomenout, jinak se vysněný dům s postupně provlhající střechou může proměnit v nepříjemnou noční můru. Vysvobozením pak ve většině případů je jen kompletní rekonstrukce střechy, jejíž náklady obvykle převyšují původní realizaci.
Za pozornost proto jistě stojí úvaha, zda se nechat zlákat a v dobré víře nainstalovat nadstandardní tloušťku tepelných izolantů bez jejich řádného zajištění a pak se potýkat s fatálními následky, nebo volit raději tloušťky standardní a přitom vytvářet pomocí vzduchotěsně zpracovaných parozábran bezpečné, přirozené prostředí, ve kterém tyto izolace podají maximální výkon.
Nepropadejme proto slepě jednotlivým a z kontextu vytrženým nízkoenergetickým či módním pasivním parametrům, ale řiďme se zdravým rozumem, obzvláště v oblasti, kde je někdy „méně a pořádně“ lepší než „mnoho a napůl“.
Karel Bulín,
Dörken, s. r. o.
