Pojistná hydroizolace v konstrukcích šikmých střech 1 – Navrhování

V tomto článku se snažím oslovit všechny, jimž leží na srdci funkční šikmé střechy. V posledních letech došlo totiž k několika důležitým změnám v jejich legislativním rámci, o nichž nelze tvrdit, že jsou právě zdařilé. Jedná se především o normu ČSN 73 1901: 2011 a o Pravidla pro navrhování a provádění střech: 2014. Přestože je problematika šikmých střech stále vysoce aktuální téma, nedošlo k naplnění očekávání technické veřejnosti, jež spočívalo ve vytvoření dobré normy speciálně se týkající šikmých střech, a tak mají projektanti a zhotovitelé pro svoji odpovědnou práci k dispozici neúplné, a někde dokonce i špatné technické podklady.

První část článku se zabývá navrhováním pojistných hydroizolací v konstrukcích šikmých střech, druhá část bude věnována vlastnostem difuzních fólií a třetí část provádění pojistných hydroizolací z difuzních fólií.

Potřeba pojistné hydroizolace v konstrukcích šikmých střech
Provedení pojistné hydroizolace (PHI) v konstrukcích šikmých střech je stanoveno normami ČSN 73 0540 Tepelná ochrana budov a ČSN 73 1901 Navrhování střech, a to v případech, je-li součástí skladby střechy tepelná izolace a je-li svrchní plášť tvořen skládanou krytinou. Je to proto, že žádná skládaná krytina není těsná proti polétavému sněhu a tlakové vodě. To platí i v případě tzv. bungalovů, kde není klasické podkroví – nosnou konstrukci střechy tvoří sbíjené vazníky a tepelná izolace je uložena v úrovni spodní pásnice vazníků. Na obr. 1 je znázorněn sněhový val v okapní hraně, který brání odtoku vody z tajícího sněhu v horních partiích střechy. Voda se za ním shromažďuje a již jako tlaková voda pronikne ložnými a styčnými spárami ve skládané krytině.

Bylo by však přímo fatální přijmout ustanovení norem bez realistického pohledu na problematiku průniku sněhu svrchním střešním pláštěm. Proč? Je to zřejmé z obr. 4 a 5, které dokumentují, kudy skutečně k průniku sněhu zpravidla dochází.

Rizikové faktory podporující průnik sněhu krytinou jsou zejména (obr. 6–11):
– nekvalitní položení střešní krytiny (příliš roztažené nebo příliš sražené položení, nedostatečné délkové překrytí tašek, nedokončené krytí apod.);
– netěsné napojení prostupů na krytinu;
– nesprávné použití systémových dílů.

Další důvod podle [2], odkapávání kondenzátu vodní páry, je však relevantní jen v případě plechových krytin, avšak v případě těch nejběžnějších krytin, jako jsou pálené či betonové střešní tašky, se tento jev vymyká běžným zkušenostem. Je to proto, že tyto typy krytin mají sice malou nasákavost, ale dostatečně velkou k pohlcení případného kondenzátu, aniž by mohlo dojít k jeho úkapu. A to nemluvím o poměrně vysokém součiniteli teplotní vodivosti, který brání skokové změně teploty na rubu tašek až na rosný bod i při velmi rychlém ochlazení jejich vnějšího povrchu.

PHI je podle [2] doplňkové opatření ke zvýšení bezpečnosti a spolehlivosti střechy, což lze prohlásit i o parotěsné/vzduchotěsné vrstvě. Nicméně praxe je taková, že při nevhodném návrhu či provedení jednoho nebo obou doplňkových opatření jsou důsledky takové snahy o vyšší spolehlivost a bezpečnost pro střešní konstrukci přímo fatální.

Poznámka: Nová verze normy ČSN 73 1901 z roku 2011 zavádí pro dosud používanou PHI výraz doplňková hydroizolace (DHI) nebo doplňková hydroizolační vrstva (DHV), zatímco termín pojistná hydroizolace je vyhrazen pro nově zavedenou speciální vrstvu. Nemyslím si, že tato změna v názvosloví je zdařilým počinem, a proto se držím původního termínu v původním významu.

Pravidla pro navrhování a provádění střech již v roce 2000 zavedla pojem „zvýšený požadavek kladený na střechu“, což je míra vlivu nejen okolního prostředí, které působí na danou střechu, ale i zvláštnosti samotné střechy. Tvar střechy, její konstrukce a veškeré vnější vlivy dané prostředím ovlivňují spolehlivou funkci dané střechy. Z míry působení těchto okolností se pak generují zvýšené požadavky (ZP). Cílem je tyto okolnosti vzít v úvahu při návrhu odpovídajícího doplňkového opatření tak, aby tyto okolnosti nesnižovaly spolehlivou funkci střechy.

Těsnost PHI a zvýšené požadavky
Je nepochybné, že počet zvýšených požadavků se musí projevit i v návrhu příslušného doplňkového opatření. Následující tabulka 1 byla převzata z [3].

V tabulce 1 je definováno šest tříd těsnosti PHI, přičemž nižší třída označuje takovou PHI, která je spolehlivější než ve třídě vyšší. Nižší třídu těsnosti PHI je třeba navrhovat vždy tam, kdy na střechu je kladeno více zvýšených požadavků z hlediska jejích konstrukčních zvláštností a/nebo z hlediska místních podmínek.

Tabulka 1: Třídy těsnosti pojistné hydroizolace

Třída těs.	Charakteristika	Materiál	Průběh u KL	Utěsnění spojů	Typ konstrukce
PHI na bednění
1	vodotěsná PHI	• fólie synt. těžké, • pásy asfalt. těžké	přes	svařené, slepené	1.1
2	těsná proti volné vodě	dtto	pod	svařené, slepené	1.2
PHI na tuhém podkladu
3	utěsněné přesahy a perforace	• fólie lehké s přísl., • desky s přísl.	pod	svařené, slepené	2.1
4	utěsněné přesahy	• fólie lehké, • desky	pod	svařené, slepené	2.2
4	přesahy bez utěsnění	• pásy asfalt. lehké	pod	bez utěsnění	2.3
5	přesahy bez utěsnění	• fólie lehké, • desky	pod	bez utěsnění	2.4
PHI nad vzduchovou vrstvou
6	volně natažená fólie	• fólie lehké	pod	bez utěsnění	3.3

Definovat třídy těsnosti podle výše uvedené tabulky samo o sobě nemá žádný smysl. Teprve ve spojení s následující tabulkou 2 dostávají projektant a zhotovitel velice účinný nástroj pro návrh a provedení PHI s ohledem na potřebnou míru spolehlivosti v tom kterém případě.

Z tabulky 2 je zřejmé, že čím více je kladeno na střechu zvýšených požadavků, tím musí mít PHI i nižší třídu těsnosti.

Tabulka 2: Počet zvýšených požadavků a třídy těsnosti PHI pro pálenou a betonovou střešní krytinu

Sklon střechy	Žádný ZP	1 další ZP	2 další ZP	3 další ZP
≥ bezpečný sklon	–	6. třída	5. třída	4. třída
≥ BSS-4 °	4. třída	4. třída	3. třída	3. třída
≥ BSS-8 °	3. třída	3. třída	3. třída	2. třída
≥ BSS-10 °	2. třída	2. třída	2. třída	1. třída

Poznámka: I když to zní nesmyslně, je to v souladu s novým vydáním Pravidel z roku 2014. V prvním vydání z roku 2000 byly definovány stupně těsnosti PHI, přičemž vyšším nárokům na těsnost PHI odpovídal i vyšší stupeň těsnosti. Nyní je paradoxně zavedena nepřímá úměra: Vyšším nárokům na těsnost odpovídá nižší třída těsnosti PHI.

Doposud se setkávám v technických podkladech některých výrobců krytin s krajně zjednodušeným a velice zavádějícím formulováním požadavku na provedení PHI, který se odvíjí pouze od toho, zda je či není dodržen bezpečný sklon střechy. To přece zdaleka nestačí! Jistě, sklon střechy je zásadní parametr z hlediska fungování střechy, ale zdaleka není jediný určující.

Zvýšené požadavky kladené na střechu se generují z vyšší míry působení dále uvedených vlivů v kombinaci s dalšími faktory, jimiž mohou být např. dlouhé krokve, členitá střecha, vyšší nadmořská výška, vyšší sněhová oblast, zateplená střecha, nechráněná poloha, užívání objektu, blízkost velké vodní plochy, častý výskyt bouřlivých větrů, riziko újmy na zdraví či na majetku vlivem sesuvu sněhu se střechy, hřeben vysoko nad terénem, blízkost vzrostlých porostů, požadavky památkové péče, ale zejména menší sklon, než je bezpečný. A umím si docela dobře představit v Krkonoších složitou střechu v nechráněné poloze, s dlouhými krokvemi a se zatepleným podkrovím.

Jako příklad poslouží střechy o stejném sklonu a při délce krokví 7 m a 14 m. Střecha s delšími krokvemi bude odvádět přesně dvojnásobek dešťové vody. Bude-li zároveň zapotřebí z nějakého důvodu namontovat výstupní okno, blízko okapní hrany, bude zároveň třeba řešit jeho napojení na střešní krytinu mnohem pečlivěji než v případě jeho umístění tři řady pod hřebenem, kde skoro žádná voda neteče. To platí pro další prostupy, jako jsou komínová tělesa aj.

Zvýšené požadavky kladené na střechu je možno přehledně uspořádat podle následujících hledisek (kurzívou jsou zvýrazněny ty zvýšené požadavky, které mají úzký vztah k návrhu pojistné hydroizolace střechy):

1. Sklon střechy
– sklon střechy < bezpečný sklon (BSS).

2. Konstrukční zvláštnosti
– tvar střechy,
– členitost střechy (prostupy, nástavby, úžlabí, střešní okna apod.),
– typ konstrukce (uzavřená, otevřená),
– délka krokví,
– výška hřebene nad terénem.

3. Využívání objektu
– obytné podkroví,
– zvláštnosti provozu (vlhkost, teplota),
– vyšší stupeň zajištění bezpečnosti (např. -skladování vzácných předmětů).

4. Klima
– nadmořská výška a sněhová oblast,
– nechráněná poloha,
– výskyt bouřlivých větrů,
– lokální mikroklima (např. velká vodní plocha v blízkosti, zvýšená prašnost apod.).

5. Lokální návaznosti
– riziko újmy na zdraví či na majetku sesuvem sněhu se střechy,
– orientace ke světovým stranám,
– konfigurace terénu,
– exponovaná poloha,
– blízkost vzrostlých porostů.

6. Přístupnost
– omezená nebo žádná možnost vizuální -kontroly.

7. Právo
– místní vyhlášky, podmínky stavebního povolení,
– podmínky památkové péče.

Obecně platí zásada: čím více je kladeno zvýšených požadavků na danou střechu nebo čím vyšší je míra vlivu, který je vyvolává, tím účinnější musí být příslušná doplňková opatření.

Je nasnadě pochopit, že vlivy povětrnosti jsou na člověku nezávislé, byť v širším kontextu by se na toto téma dalo s úspěchem diskutovat (globální oteplování a z toho plynoucí prudké změny počasí bezesporu s lidskou činností souvisí). V našem kontextu to jsou objektivní faktory, které projektant, zhotovitel, výrobce krytiny a uživatel stavby nemohou nijak ovlivnit. Prostě: místo stavby a místní mikroklimatické poměry jsou dané. V případě příznivých poměrů se může architekt při návrhu zastřešení i rozumně vyřádit. Pakliže však tyto dané poměry příznivé nejsou, je žádoucí se při návrhu střechy značně uskrovnit. Nelze navrhnout složitou střechu s četnými vikýři, věžičkami apod. tam, kde místní klimatické poměry nejsou příznivé. Spolupráce s přírodou se vždy vyplácí, její ignorování se naopak nevyplatí nikdy.

Je tedy zřejmé, že při velkém počtu zvýšených požadavků nelze pominout i vybudování vodotěsného podstřeší, aniž by sklon střechy byl menší než bezpečný. Příkladem budiž střecha o sklonu 22 °, použitý model střešních tašek má BSS 22 °, avšak součástí zastřešení je úžlabí, v daném případě o sklonu necelých 16 °. Minimálně ty střešní plochy, které se přimykají k úžlabí, musí být provedeny s vodotěsným podstřeším.

První a druhá třída těsnosti PHI
První a druhá třída těsnosti PHI se jinak nazývá vodotěsná PHI nebo vodotěsné podstřeší. Liší se od sebe pouze tím, že u 2. třídy je možné nespojité provedení PHI v oblasti hřebene a nároží, což je typické pro tříplášťovou střešní konstrukci, zatímco u 1. třídy je tato nespojitost vyloučena, fólie přechází hřeben a nároží bez přerušení, což je možné jen v případě dvouplášťové skladby. Druhá odlišnost se projevuje průběhem hydroizolačních pásů v oblasti kontralatí. Zatímco u 2. třídy těsnost pásy jsou položeny na bednění ještě před montáží kontralatí, u 1. třídy pásy jsou pokládány přes kontralatě. Obě třídy se vyznačují nejvyšší těsností, a tedy jejich návrh reflektuje ty nejméně příznivé podmínky. Součástí PHI je celoplošné bednění, k němuž jsou jednotlivé pásy kotveny např. hřebíky, a to výlučně v pásmu délkového překrytí pásů.

Charakteristické je použití těžkých plastových nebo asfaltových pásů, které se vzájemně utěsňují svařením nebo slepením.

V obou třídách je nezbytné utěsnit vzájemné napojení hydroizolačních pásů. U 2. třídy je nezbytné utěsnit i spáru mezi kontralatí a pásem tak, aby bylo vyloučeno zatečení kolem hřebíků. U 1. třídy toto utěsnění není požadováno, protože perforace pásů hřebíky, jimiž jsou připevněny střešní latě ke kontralatím, jsou nad úrovní odtokové roviny.

Schematické znázornění konstrukčního řešení 2. třídy těsnosti je zřejmé z obr. 12.

Je třeba zdůraznit, že zatečení kolem hřebíků není jen v teoretické rovině. Při pokládání pásů na bednění se tyto nejdříve pomocně připevní cca třemi sponami nad krokví, potom se připevní kontralať o délce 140–150 cm alespoň třemi hřebíky a pak při montáži střešních latí bude fólie proděravěna dalšími cca šesti hřebíky. Celkem 12 mechanických poškození na šířce pásu 150 cm! Pak se nelze divit, že bude voda z tajícího sněhu či dešťová voda v případě, kdy ještě není položena krytina, protékat kolem hřebíků – viz obr. 13.

Někdy může být množství takto protečené vody až neskutečně veliké a v případě rekonstrukcí zastřešení tomu budou odpovídat i vzniklé škody na bytech a zařízení. Nicméně je třeba zdůraznit, že se nejedná o chybu materiálu. Pakliže může hrozit riziko škod v důsledku zatečení vody kolem hřebíků, není nic jednoduššího než utěsnit díry ve fólii kolem hřebíků, což znamená utěsnit spáru mezi kontralatí a hydroizolačním pásem.

Je samozřejmé, že je třeba utěsnit i případná podélná napojování dvou pásů. Tyto by měly mít vzájemný přesah alespoň 10 cm.

Jak již bylo řečeno výše, je u 1. třídy těsnosti vyloučena jakákoli nespojitost PHI, tedy i odvětrávací otvory v oblasti hřebene/nároží. V rámci 1. třídy lze tedy navrhovat výlučně dvouplášťové střešní konstrukce. Pokud vezmeme v úvahu obrovský difuzní odpor materiálů pro PHI (faktor difuzního odporu je zde veličinou 5. řádu), pak si teprve uvědomíme mimořádnou obtížnost při provádění 1. třídy těsnosti. Navržená skladba totiž prakticky vylučuje odvod vlhkosti z vnitřního prostředí. Proto veškeré použité materiály musejí mít minimální zabudovanou vlhkost, musí být vyloučena kondenzace vodní páry kdekoli v průřezu skladby, tedy základní podmínkou funkce je mimořádně robustní parotěsná vrstva. Je pochopitelné, že tato vrstva musí být vzduchotěsná na 100 % a musí takto fungovat po celou dobu životnost stavby.

Poznamenávám to jen proto, že navrhnout lze cokoli, ale návrh musí být i prakticky realizovatelný. V daném případě např. musí být použito vysušené řezivo na krokve, bednění i kontralatě a v průběhu realizace nesmí dojít k jeho navlhnutí. To platí ve stejné míře i pro tepelnou izolaci.

Z tabulky 2 je vidět, že 1. třídu těsnosti PHI je třeba navrhnout v případě, kdy je sklon střechy menší až o 10 ° oproti bezpečnému sklonu zvoleného modelu střešních tašek a kdy jsou současně na danou střechu kladeny tři další zvýšené požadavky. Pakliže se bude současně jednat o zateplenou střešní konstrukci v Harrachově, je projektant právě v situaci, kdy musí navrhnout 1. třídu těsnosti PHI. Zateplené podkroví podle Pravidel se totiž počítá za dva zvýšené požadavky! Je tedy namístě se v konkrétních případech vyhnout obtížím, které automaticky nastanou, pokud není dodržen bezpečný sklon střechy.

Utěsnění spáry mezi hydroizolačním pásem a kontralatí se provádí buď těsnicí páskou pod kontralatě, anebo těsnicí pěnou. U pěny pozor na nepřekročení pod teplotu 7 °C, jinak pěna nebude expandovat. Že bylo dosaženo řádného utěsnění pěnou, bude vidět na souvislém pruhu zatvrdlé pěny podél obou stran kontralatí – viz obr. 14. Jak to nemá dopadnout, je vidět na obr. 15, kde sice pěna byla aplikována, ale zcela bez efektu (asi 1 cm před klíčem prochází fólií neutěsněný rezavý hřebík). U těsnicí pěny se limitní teplotou 7 °C nemyslí jen teplota venkovního vzduchu, ale i teplota konstrukce. Co je platné, že právě teď vyskočil teploměr na třeba 8 °C, když krokve jsou promrzlé na kost a kontralatě se vytáhly z hromady pokryté sněhem!

Těsnicí páska pod kontralatě může být také použita jako oboustranně lepicí páska tak, že se jednostranně přilepí na plochu lepeného spoje a poté se sloupne separační proužek a lepení se dokončí přitisknutím druhé plochy. V tomto případě je vhodné, aby páska před aplikací nebyla vystavena vyšší teplotě než 30 °C a pro usnadnění sloupnutí separačního proužku je dobré pásku i s proužkem nejdříve zešikma ustřihnout a poté za vzniklou špičku sloupnout separační proužek. Toto se ovšem neprovádí, je-li používána těsnicí páska pod kontralatě tak, jak z jejího názvu vyplývá. Páska i s proužkem se nalepí na fólii a separační proužek se nestahuje. Zásadně se nelepí těsnicí páska na kontralať, neboť se utěsňuje díra ve fólii, a ne díra v kontralati!

Utěsnění spáry mezi fólií a kontralatí je vhodné provést i tam, kde lze rozumně předpokládat průnik tlakové vody ložnými a styčnými spárami. Je to např. pásmo o šířce cca 2 m podél úžlabí.

Třetí třída těsnosti PHI
Návrh 3. třídy těsnosti PHI zaručuje ještě poměrně velkou spolehlivost skladby střešního pláště proti průniku vody, přičemž této spolehlivosti může být dosaženo při použití relativně běžných materiálů a technologií. Mezi 2. a 3. třídou je rozdíl jen v materiálech pro vlastní hydroizolační vrstvu. Ve 3. třídě se navrhují pojistné fólie lehkého typu nebo pojistné desky. V případě fólií je součástí PHI i celoplošné bednění. Provádí se utěsnění spojů pásů a utěsnění spáry mezi pásy/deskami a kontralatěmi. Utěsnění pásů fólie se provádí pomocí vhodných lepicích pásek nebo přímo integrovanými lepicími okraji pásů. Utěsnění spáry mezi kontralatěmi a fólií se provádí těsnicími páskami nebo těsnicí pěnou podle výše uvedených zásad. V rámci 3. třídy těsnosti lze navrhovat jak tříplášťovou, tak i dvouplášťovou skladbu střešního pláště.

Schematické znázornění skladby se 3. třídou těsnosti je shodné s obr. 12, kde však místo těžkých asfaltových pásů jsou navrženy pásy lehké fólie. Všimněme si, že slepení pásů je alternativa utěsnění pásů v oblasti délkového překrytí, v žádném případě ale není vzájemné lepení pásů alternativou k mechanickému spojování. Z toho plyne zásadní pravidlo: bez předchozího ukotvení pásů k bednění nelze utěsňovat pásy fólie lepením, tedy zjednodušeně: bez bednění nelze pásy fólie vzájemně slepovat tak, aby lepený spoj měl alespoň minimálně definovatelnou životnost.

Čtvrtá třída těsnosti PHI
Ve 4. třídě těsnosti PHI zůstává ještě celoplošné bednění, pokud je PHI navržena z lehkých fólií nebo lehkých asfaltových pásů. Jednotlivé pásy se k bednění připevňují sponami nebo hřebíky, vždy však jen v místě délkového překrytí pásů. Při návrhu PHI z pojistných desek bednění samozřejmě odpadá, neboť desky se považují za samonosné prvky. V případě návrhu PHI z lehkých fólií nebo z desek se musí ještě provádět utěsnění spojů jednotlivých pásů, avšak neprovádí se utěsnění spáry mezi PHI a kontralatí.

Schematické znázornění skladby se 4. třídou těsnosti PHI je na obr. 16 pro tříplášťovou konstrukci, dvouplášťové řešení je zřejmé z obr. 17.

Zastavme se ještě u skladby podle obr. 17. I když je hydroizolační vrstva tvořena lehkou fólií, která z hlediska difuzního odporu patří k vysoce difuzně otevřeným materiálům (s_d je cca 0,03 m), nelze pominout vliv bednění jako nedílné součásti PHI na šíření vodní páry. Bednění o tloušťce 20 mm má velký difuzní odpor, s_d = 3,14 m, což je víc jak 10x více, než je přípustné pro dvouplášťové konstrukce (s_dmax < 0,3 m). V žádném případě nelze připustit úvahy o tom, že bednění může mít spáry, což zajistí spolehlivou funkci konstrukce z hlediska transportu vodní páry. Že argumentace spárami patří do říše nebezpečných bludů, lze prokázat jednoduchým výpočtem, který platí pro zjištění ekvivalentní difuzní tloušťky (tj. bednění se spárami) jako váženého průměru difuzního odporu bednění a vzduchových spár, viz článek v Materiálech pro stavbu 7/2012. Teprve při záměrném vytvoření spár o šířce 30 % z šířky použitých prken na bednění bude mít difuzní odpor vrstvy PHI hodnotu s_d 0,3 m. Je proto zřejmé, že vždy, je-li součástí PHI bednění, musí být na vnitřním líci konstrukce navržena parotěsná vrstva a její provedení musí být zcela spojité, tedy vzduchotěsné.

Pátá třída těsnosti PHI
I 5. třída těsnosti se provádí na tuhém podkladu. Pátá třída sice neobsahuje požadavek na utěsnění vzájemného napojení pásů fólie, avšak tím, že prostor pod pásy je, resp. bude, dodatečně vyplněn tepelnou izolací a za předpokladu, že pásy jsou nataženy bez průvěsu, je vyloučeno případné rozkmitání okrajů pásů proti sobě a tím i možnost zafoukání sněhu. Toto provedení je možné pouze v případě dvouplášťové skladby. Zde je důležitý požadavek na tvarovou stabilitu tepelné izolace, neboť je třeba vyloučit vyboulení PHI směrem do vzduchové vrstvy pod krytinou. To by mohlo přinést dva přímo fatální důsledky: stahování vody z tajícího sněhu ke kontralatím a zatékání kolem hřebíků; a třeba i výrazné omezení účinnosti větrání v této vrstvě v důsledku zmenšení větracího průřezu.

V rámci 5. třídy se navrhuje PHI z pásů fólií lehkého typu. Schematické znázornění skladby s 5. třídou těsnost PHI je zřejmé z obr. 18.

Šestá třída těsnosti PHI
Šestá třída těsnosti PHI (nejméně spolehlivá) je tvořena pásy difuzní fólie, které jsou volně napnuté na krokvích se vzájemným přesahem, aniž by bylo požadováno utěsnění pásů v oblasti délkového překrytí. Účinné slepování pásů fólie bez tuhého podkladu je totiž technicky neproveditelné, a proto požadavek investora na přelepení napojení pásů je nesmyslný. Nicméně na provedení i nejméně spolehlivé třídy těsnosti platí tyto základní požadavky: pásy fólie musí být nataženy se stejným, cca 2cm průvěsem a musí být nataženy hladce, bez příčných zvlnění, která by odváděla stékající vodu ke kontralatím, kde by pak ve spáře mezi fólií a kontralatí mohla voda proniknout dírou kolem hřebíku.

Důležité je zejména položení prvního pásu nad okapem, a sice s co nejmenším průvěsem tak, aby se vyloučila tvorba vodních pytlů. Čím větší průvěs, tím větší pytel, který stáhne spodní okraj fólie z okapnice, která pak již nebude odvodňovat PHI mimo opláštění přesahu krokví. Šestou třídu těsnosti lze navrhovat pouze v případě tříplášťové skladby – viz obr. 19.

Je nepochybné, že provedení PHI na tuhém podkladě, tj. na bednění, zásadním způsobem ovlivňuje spolehlivost PHI. Významný přínos tohoto provedení akcentují výrobci ve svých technických podkladech a stanovují provedení PHI na bednění vždy v těch případech, kdy není dodržen bezpečný sklon střechy, aniž by na ni byl kladen jediný další zvýšený požadavek. Je to příklad, který ukazuje obecné upřednostnění požadavku výrobce proti [3], protože je na straně vyšší bezpečnosti.

Nicméně lze v jednotlivých případech od tohoto obecného požadavku ustoupit, ovšem vždy jen na základě zvážení míry všech relevantních rizik a stanovení způsobu položení fólie (větší délkové překrytí, pásy fólie musí být stejnoměrně a hladce napnuty s vyloučením příčných záhybů a zvlnění apod.).

V žádném případě však nelze diskutovat na toto téma u profilovaných tašek při sklonu střechy menším než 18 °, neboť vlastní odvodňovací rovina tvořená vodními žlábky tašek bude pouhých 13,5 °. Další významné riziko představuje úžlabí mezi střešními plochami o malém sklonu, např. při sklonu střechy 20 ° má úžlabní krokev sklon pouhých 14 °, což znamená, že v takovém případě musí být podél úžlabí položena fólie na bednění, aby se vyloučil vznik vodních pytlů. Pouhé bednění však nestačí, PHI musí být vodotěsná, tj. včetně utěsnění spár fólie/kontralať.

MILAN HOLEC
foto archiv autora

Další část najdete zde.

Literatura:
1) ČSN 73 0540 Tepelná ochrana budov.
2) ČSN 73 1901 Navrhování střech.
3) Pravidla pro navrhování a provádění střech.

Ing. Milan Holec (*1946)
byl po absolvování ČVUT Praha zaměstnán v různých průmyslových podnicích převážně se stavební orientací, naposledy ve firmě Bramac střešní systémy, spol. s r. o., jako vedoucí oddělení technických expertíz.