Obchodní centrum Šantovka v Olomouci

Sebevědomý dům, který dbá na své okolí
Jak se mění obchod? Kdysi to byly jednotlivé obchody v ulicích, obchodníci znali své zákazníky, věděli, jaká jsou jejich přání, vzájemně se ctili a zdravili. Rádi si o tom čteme, rádi se díváme na obrazy toho, jak to bývalo, a to i při procházkách starými jádry měst. Obchody tam sice ještě jsou, ale už to obvykle není pro běžné nakupování a obchodník zůstává v anonymitě za prodavačem a zákazník – obvykle je to náhodně procházející… Pak přišly obchodní domy, moderní vzdušné, vše pod jednou střechou a v pohodlí, s dostatkem doprovodných služeb a atrakcí, tu vyhlídková terasa, tam kavárna či restaurace, k tomu se předpokládalo, že také s výjimečným zbožím. I to všední tam bylo, pravda, někde stranou, ale bylo.
Někde se tomu blížily plnosortimentní samoobsluhy, tam už ale chyběly služby, chyběl komfort a jakákoli nadstavba a časem chybělo i zboží. Když však byly zrovna tyhle obchodní pavilony doplněné obnovenými malými krámky, a to i tam, kde se s nimi vůbec nepočítalo – na sídlištích v kočárkárnách – zdálo se, že obchod se zase stane onou dřívější společenskou událostí, že se srovná vztah zákazníka a prodavače, který kdesi cestou hodně utrpěl.
Jenomže čas se nikdy nevrací. Obchod se znovu proměnil. Stal se sice společenskou záležitostí, ale poněkud jinak. Do módy přišly nákupní galerie. Kombinace jednotlivých obchodů a obchodního domu – vše pod jednou střechou, ale přece v oddělených obchodech. Pro architekturu ta první doba nebyla pěkná – jednoduché montované krabice, uvnitř však iluze čehosi výjimečného, mimořádného. Iluze, která se ani nesnažila vypadat trvanlivě. Nákupní galerie rostly především na okrajích měst, aby se k nim dalo pohodlně dojet, dobře zaparkovat – a tam na vzhledu tak moc nezáleží. Stavba se stejně skryje za reklamu… K jádrům měst se blížily opatrně. A jen zvolna se začaly chovat jako architektonická díla.
K nim patří i olomoucká Šantovka. Vznikla na místě opuštěného průmyslového areálu. Brownfieldy jsou v poslední době populární jako téma rekonstrukcí a konverzí, ale ne každý z nich je skutečně přestavitelný a využitelný. V Olomouci se rozhodli z brownfieldu vytvořit na místě výrobního průmyslu objekt pro průmysl spotřební a zábavní. Tím, že Šantovka vznikla až tak pozdě a s místní zkušeností nákupního centra na okraji města, věděla, na co si má dát pozor. Fyzicky to je sice jedna stavba, ale pojednaná a rozčleněná jako městský okrsek s několika vstupy, s různými přístupy a příjezdy, před hlavní stavbu vystupují tři jinak tvarované pavilony, všechny části s fasádou plnohodnotně řešenou jako sebevědomý dům. Dům, který dbá na své okolí – nejen že nechal místo pro nově proloženou tramvaj, ale také pro zelené terasy, pro novou lávku, jež umožnila pohodlnější spojení s městem – tady už se nepočítá jen s těmi, kdo přijedou autem, sem se snadno dostanou i pěší. K péči o okolí patřilo i vyčištění a vlastně obnovení mlýnského náhonu – Šantovka stojí na plnohodnotném ostrově a voda ze všech stran skutečně teče.
Uvnitř je hlavní ochozová třípodlažní hala, která obchází střední jádro, z ní se chodí do samostatných obchodů, do kaváren a restaurací, tak jako snad ve všech nákupních galeriích. Sympaticky působí bohatší tvarování ochozů v patrech, s dostatkem odpočinkových nebo jen vyhlídkových míst – vyhlížet lze na ruch obchodování, ale také na ulici. Co Šantovku od ostatních objektů tohoto typu odlišuje, je jedno nečekané zařízení – v nejvyšší úrovni, se samostatným vstupem ze střešní parkovací trasy je komorní divadlo, půvabné, nápadité, jistě že je tu využit prostor spíše zbytkový – ale využit je velkoryse.
Je to nákupní galerie, která má dost předpokladů k tomu, aby u historického jádra Olomouce skutečně žila. Je pohledná – dá se na ni koukat i z venku, dá se kolem ní procházet, dá se do ní vstoupit a stále si držet kontakt s venkem. Dá se do ní chodit nejen nakupovat a najíst se, ale kromě obvyklých bowlingů a kin je tu taky ještě něco navíc. Mimo divadla i exkluzivní vyhlídka na panorama městského jádra … Tady už se o společenské nabídce dá docela jistě mluvit. 
Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc.