Lepení dlaždic na tenkovrstvá, zpravidla cementová lepidla se stalo standardním způsobem úpravy nášlapné plochy podlah. Přes zdánlivou jednoduchost jde o technologicky značně náročný postup, při němž se lze dopustit řady chyb. V následujícím textu jsou popsány některé zajímavé případy, s nimiž se autor v poslední době setkal.
Keramická dlažba v interiéru
Během 3 až 4 měsíců po položení se projevily v keramické dlažbě v relativně malých kancelářských místnostech o ploše kolem 25 až
40 m2 výrazné trhliny. Ty se nacházely vždy přibližně uprostřed místnosti v poloze, která odpovídala pracovní spáře v podkladním betonu.
Po otevření sond se ukázalo, že trhliny procházejí z dlažby přes lepidlo a podkladní beton až k vrstvě polystyrenu EPS, který tvořil izolační vrstvu podlahy. Podkladní beton měl dobrou pevnost v tlaku (kolem 15 MPa), ale byl vyroben pouze z písku („potěr“) a jeho objemová hmotnost byla kolem 1950 kg/m3. Podle záznamů stavby byla kvůli dodržení termínů dlažba položena jen krátce po položení vrstvy betonu.
Příčinou vzniku takto širokých trhlin bylo smrštění vrstvy betonu, jehož míru umocnily velikost zrn kameniva, které tvořil jen písek frakce 0/4 mm, nedostatečné zhutnění čerstvého betonu po položení (jeho objemová hmotnost odpovídala definici lehkého betonu, tj. do 2000 kg/m2) a také vysoký podíl pojiva (cementu), plynoucí ze zjištěné dobré pevnosti v tlaku.
Vzhledem k tomu, že beton byl již v dlouhodobě stabilizovaném prostředí i stavu, bylo jako řešení poruchy navrženo snesení dlažby, rozšíření trhliny řezem „na rybinu“, zaplnění prořezané trhliny chemickou maltou a opětovné položení dlažby.
Vnější keramická dlažba u bazénu
Hned během první zimy po položení se na keramické dlažbě o deklarované nasákavosti do 10 %, položené ve vnějším prostředí kolem bazénu, projevily nepříjemné poruchy, spočívající v odlupování štěpin ostrých jako žiletka.
Několikrát opakované zkoušky na vzorcích odebraných ze stavby podle ČSN EN ISO 10545-12 mrazuvzdornost dlažby potvrdily, přesto poruchy po další zimě ještě zesílily.
Teprve při modifikované zkoušce, vycházející z postupu podle metody A z ČSN 73 1326, při které byly vzorky dlažby při zmrazování uloženy
v miskách s čistou vodou, se na dlažbě projevily poruchy velmi podobné jejímu chování ve reálu. Již po 25 cyklech se začaly odlupovat drobné šupiny a po 100 zmrazovacích cyklech byly misky se vzorky plné odloupnutých drobných šupin.
Výsledkem práce bylo konstatování, že problém je v postupu zmrazovací zkoušky pro keramickou dlažbu. Převzatá EN ISO 10545-12 zkouší sice vzorek nasáklý vodou, ale suchým mrazem o teplotě jen –5 °C. A suchý mráz jak známo vysušuje.
Naopak při modifikované zkoušce byly vzorky vystavené prostředí velmi podobnému reálným podmínkám, kdy v důsledku tání a opakovaného mrznutí sněhu jsou póry dlažby i všechny případné spáry zaplněné vodou. Navíc skutečné noční teploty při terénu v našich podmínkách se běžně pohybují až kolem –20 °C. Pevnost v tlaku ledu s klesající teplotou prudce stoupá (ze 7 MPa při –5 °C až na 20 MPa při –20 °C) a stejně stoupá i jeho schopnost trhat. To ostatně zná každý chalupář, který zapomněl na podzim vypustit vodu.
Zkoušky tedy nepotvrdily teorii o chybném položení dlažby (ani u jedné z použitých dlaždic nebylo zjištěno, že by se v důsledku mrazu uvolnila od podkladu), ani teorii o vadném zaspárování cementovou spárovací hmotou, naopak na spárovací hmotě byly rovněž zjištěny odloupnuté drobné štěpiny.
Zkušební postup podle EN ISO 10545-12 není v našich klimatických podmínkách dostačující k tomu, aby v některých případech dostatečně prověřil mrazuvzdornost keramických dlažeb. Uvedený postup je vhodný pro obklady stěn, vystavené odstřikující srážkové vodě, ale pro dlažby, které jsou pravidelně i v zimním období zaplavovány vodou, je nedostačující.
Jediným možným řešením bylo ve zmíněném případě odstranění nevhodné dlažby a její náhrada za jiný typ.
Dlažby v nákupních a obchodních galeriích
Nákupní galerie jsou svébytnou oblastí staveb. Na podlahy jsou zde kladené vysoké požadavky jak co do vzhledu, tak co do značného zatížení provozem i čištěním. Jakékoli vady nebo poruchy jsou pak vzhledem k čilému provozu krajně nežádoucí. Navíc se pro zvláštní vzhled často používají nové materiály, které mohou mít v některých směrech odlišné vlastnosti od materiálů tradičních.
V dále popsaném případě bylo nutné během cca 10 let vyměnit (tj. předláždit) z důvodu ztráty soudržnosti asi 1/3 plochy jedné takové galerie. Vzhledem ke značnému rozsahu poruch se samozřejmě hledaly příčiny i odpovědnost, protože náklady na opravy byly a jsou nemalé.
Hlavním důvodem vzniku poruch byla pochopitelná snaha řemeslníků kladoucích dlažbu dosáhnout jejího dokonale rovného povrchu. Tenká vrstva lepidla nanášeného zubovou stěrkou může vyrovnat jen minimální výškové rozdíly podkladu, které jsou ve velkých plochách obtížně dosažitelné a ani použití samonivelačních hmot je nevyřeší vždy.
Takovou situaci pak řemeslníci řeší tím, že některé dlaždice na nanesené lepidlo jen velmi zlehka přitisknou, jenže tím se mezi lepidlem
a dlaždicí nevytvoří dostatečná soudržnost a dlaždice se pak po různě dlouhé době vlivem provozu uvolní.
Takový postup se na posuzované podlaze projevil velmi rozdílným vzhledem a charakterem kontaktní plochy. V některých případech se dlaždice na značné ploše lepidla vůbec nedotkla a lepidlo mělo přirozený hrubý povrch, v jiných případech byl kontakt dlaždice s lepidlem obvyklý
a v extrémních případech bylo nutné dlaždice do správné roviny doklepat paličkou. V těch případech se dosahuje extrémně vysoké soudržnosti.
V posuzovaném případě bylo zkouškami opakovaně prokázáno, že použitím poklepu se u cementového lepidla s deklarovanou soudržností 1 MPa dosáhlo soudržnosti přesahující 3,5 MPa.
Častým nešvarem při kladení dlažeb je nedostatečné podmáznutí rohů
a okrajů dlaždic, které při používání těžších typů čisticích strojů vede
k jejich odlamování.
Samostatným problémem kladení dlažeb na cementová lepidla je skutečnost, že při reálném kladení dlažby nelze dosáhnout podmínek, používaných při laboratorních zkouškách lepidel. Abychom při skutečném kladení dlažby dosáhli laboratorních podmínek, předepsaných v EN 1348, bylo by nutné dlaždici o rozměrech 300×300 mm zatížit hmotností
72 kg. Sama hmotnost už je nereálná, navíc by v takovém případě jen těžko šlo dosáhnout požadované a tolik žádoucí rovinnosti. U větších rozměrů dlažeb by pak požadované zatížení rostlo do stovek kilogramů.
Jiným problémem je skladba vrstev celé podlahy, kdy u prodejních galerií je nutné už v projektu počítat s bodovým zatížením koly čisticích vozíků a do skladby podlahy navrhnout materiály s dostatečnou pevností v tlaku. Pevnosti v tlaku obvyklých tepelných a kročejových izolací mohou být na hranici takovým požadavků, nebo jim ani nemusí vyhovět.
Závěr
Podlahy jsou nezbytnou součástí každého objektu pozemních staveb. Všechny uváděné případy byly předmětem vleklých soudních sporů, kterým se šlo při kvalifikovaném postupu spolehlivě vyhnout.
Bohužel některé příčiny vzniku vad a poruch jsou skryté i ve zkušebních postupech používaných při uvedení výrobků na trh a běžný uživatel
a mnohdy ani pracovníci odborných firem tak nemají možnost si je uvědomit.
MIROSLAV PROCHÁZKA
foto archiv autora
Ing. Miroslav Procházka (*1956) absolvoval Fakultu stavební VUT v Brně, obor pozemní stavby. Je autorizovaný inženýr pro obor pozemní stavby a specializaci zkoušení a diagnostika staveb. Je ředitelem brněnské pobočky Technického a zkušebního ústavu stavebního
Praha, s. p.
Nejnovější komentáře