Skoro na každé stavbě zastřešené šikmou střechou je součástí střechy i její odvodnění pomocí střešních žlabů s odpadní troubou. Jsou sice i výjimky, kde šikmá střecha nemá v okapní hraně odvodňovací žlaby, např. některé stavby na horách, kde dešťová voda volně odkapává do štěrkového koryta, avšak jedná se o skutečně okrajové řešení odvodnění šikmé střechy.
Střešní žlaby ve vztahu k okapní hraně mohou být zavěšené pod okapní hranou nebo mohou být uloženy nad okapní hranou (nástřešní žlaby). Nástřešní žlaby většinou bývají na střechách bytových domů v městské zástavbě, zatímco zavěšené žlaby jsou obvyklým řešením odvodnění šikmých střech na rodinných domech. Odvodňovací systém je nesporně velice důležitá součást střech obecně. Proto by měl být nejen správně navržen a proveden z funkčního hlediska, ale i z hlediska spolehlivosti a minimálních nároků na udržování.
Dnešní investor již může volit zastřešení z krytin, které nevyžadují žádnou údržbu, a tak by mělo být v jeho zájmu i řešení odvodňovacího systému, který nemá žádné nároky na udržovací práce. Cílem by měl být záměr „pustit z hlavy péči o střechu“. Je samozřejmé, že splnění tohoto cíle má své podmínky: odborně položená krytina včetně veškerých doplňků a napojení na navazující konstrukce a samozřejmě i včetně odvodňovacího systému. Pokud jsou tyto podmínky splněny, pak mimo působení extrémních povětrnostních vlivů je běžně možné dosáhnout stanoveného cíle vždy a na sto procent.
Jak na to?
Zatímco zásady pro odborné položení krytiny včetně doplňků a napojení na navazující konstrukce jsou téměř nevyčerpatelné téma, zásady pro správný návrh a odborné provedení odvodňovacího systému jsou mnohem jednodušší, že je lze vtěsnat i do tohoto nerozsáhlého článku.
Dimenzování odvodňovacího systému
Dimenze odvodňovacího systému závisí na velikosti odvodňované střešní plochy, tj. plochy kolmého průmětu střešní plochy do půdorysu. Podle ní se stanoví průměr odpadních trub a průměr, resp. rozvinutá šířka střešních žlabů, viz grafické znázornění na obr. 1.
Velikost prefabrikovaných střešních žlabů se většinou označuje jejich průměrem na rozdíl od žlabů řemeslně vyráběných, které se označují rozvinutou šířkou plechu (RŠ) pro jejich zhotovení. V tabulce je porovnání dimenzí žlabů s oběma veličinami.
Spád žlabů
Dalším důležitým parametrem odvodňovacího systému je spád žlabů. Pro řemeslně zhotovené žlaby je normou ČSN 73 3610 stanoven spád min. 0,5 %, tj. min. 5 mm na 1 m délky žlabu. Pro žlaby odvodňovacího systému z plastu postačí jen 0,3 %. Menší spád u žlabů z plastu přináší i lepší vzhled okapní hrany.
Tabulka: Průměry a rozvinuté šířky žlabů
|
Jmenovitý rozměr žlabu RŠ [mm] |
Přibližný průměr žlabu [mm] |
|
200 |
80 |
|
250 |
100 |
|
280 |
125 |
|
333 |
150 |
|
400 |
200 |
|
500 |
250 |
Norma dále stanovuje s ohledem na teplotní dilatace maximální délky žlabů. Žlab z hliníku může tvořit 13 m dlouhý dilatační celek a žlaby z mědi, titanzinku a pozinkovaného plechu mohou být dlouhé až 15 m. Při větších délkách okapních hran se provádí tzv. rozvodí, což je nejvyšší místo dvou samostatných a oddělených žlabů. To neplatí v případě plastových žlabů, kde se jednotlivé kusy spojují spojkami, které umožňují dostatečné teplotní dilatace.
Žlaby je třeba ukládat do žlabových háků tak, aby přední okraj žlabu byl níže než zadní, jinak by v případě zahlcení žlabu mohla voda stříkat až na fasádu.
Žlabové háky
Počet žlabových háků je obvykle předurčen roztečí krokví, neboť v Česku se neujalo klínové prkno, jímž se jednak vyrovná střešní rovina v okapní hraně, ale zároveň toto prkno umožňuje osazení žlabových háků nezávisle na krokvích – viz obr. 3. Při obvyklé vzdálenost krokví 80 až 90 cm lze považovat osazení háků na krokvích za dostatečné. Větší vzdálenost krokví již však nedává dostatečný počet háků, žlaby jsou pak přetížené a deformují se – viz obr. 4, na kterém je ještě zachycen další nedostatek: pokrývač nezadlabal háky do okapní latě, okapní tašky nad háky se zdvihají.
Umístění odpadních trub
Odpadní trouby se nahoře napojují na kotlík žlabu. Výraz „kotlík“ je vyhrazen pro řemeslně zhotovený prvek odvodňovacího systému a pro průmyslový prefabrikát je stanoven výraz „žlabový odtok“. Podobně schizofrenní jsou i výrazy „odpadní trouba“ a „svodová roura“. Ať trouba nebo roura, obojí se musí vést po osluněné fasádě, jinak hrozí riziko jejich zamrznutí v zimním období a následné destrukce v podobě roztažených podélných drážkových spojů či roztržení v případě svařovaných dílů.
Na obr. 5 si dodavatel zbytečně zkomplikoval život. Kdyby namontoval kotlík za roh vlevo, kam svítí slunce, tak by na této severní fasádě nevisel jediný rampouch. Na obr. 6 se jedná o severní fasádu, odvodnění žlabu nelze umístit jinam, tedy temperování odpadních trub je holá nezbytnost.
Vlastní zkušenost: roky fungující odpadní trouby umístěné na jihozápadní roh budovy najednou začaly v zimě zarůstat ledem, až došlo i k uvolnění drážkových spojů trub. A způsobila to maličkost: nárůst jednoho blízkého keře, který trvale zastínil spodní díl odpadu. Došlo k tomu, že voda z tajícího sněhu postupně namrzala ve spodní troubě, až došlo k úplnému zalednění průřezu trouby. Další voda už se jen hromadila ve vyšší části odpadu, kde ji noční mráz proměnil v led.
I odpadní trouby je třeba montovat tak, aby mohly volně dilatovat při teplotních změnách.
Odvodňovací systémy a protisněhová ochrana
I když poslední zimy chudé na sněhové srážky nenapáchaly škody na střechách, nelze z toho vyvozovat, že se jedná o trvalý trend, a tudíž je protisněhová ochrana zbytečná. Každý rozumný hospodář se má na zimu připravit a to platí i o protisněhovém zabezpečení šikmé střechy. Nejde o to, že snad na horách by měla být vzdálenost žlabových háků menší, neboť ani háky vzdálené od sebe půl metru nepřežijí sesuv zmrzlého sněhu – viz obr. 7.
A nejedná se jen o horské střechy. Ze zkušeností vím, že i v nadmořských výškách do 300 m je zastřešení tvořeno dvěma střešními rovinami o různém sklonu (mansardové střechy), kde při opomenuté protisněhové ochraně se při sesuvu vrstva zmrzlého sněhu zlomí vlastní tíhou nad bodem mansardového zlomu a volným pádem totálně zdevastuje žlaby v okapní hraně spodní střešní roviny.
Jen protisněhové tašky, resp. sněhové háky v dostatečném počtu rozmístěné po celé střešní ploše, jsou zárukou, že zmrzlý sníh nenapáchá žádné škody na střeše, a tedy i na okapech.
Závěrečná třešnička
Takže máme správně navržené a namontované žlaby a odpadní trouby, celý systém je vyroben z materiálů odolných proti korozi, tudíž odpadá potřeba obnovovacích nátěrů. Zbývá vyřešit poslední, ale velice důležitý úkol, aby odvodňovací systém byl skutečně bezúdržbový. Čistění žlabů, zejména jsou-li nablízku vzrostlé porosty, je důležitá podmínka jejich správné a spolehlivé funkce. Je to však práce, jejíž namáhavost a i nebezpečnost geometricky rostou s výškou žlabů nad terénem, jeho svažitostí, pevností apod. Přitom potřeba čistění žlabů může nastat i vícekrát za rok. Četnost závisí nejen na blízkosti vzrostlých porostů, ale i na druhu dřevin. Nejvíce zanášejí žlaby březové porosty, které dokážou zaplnit žlaby větvemi, o něž se zachytí i napadané listí a žlab je bez odtoku. Řešení je jednoduché: namontovat na žlab síť, která zachytí napadané a splavené listí.
Z vlastní zkušenosti můžu montáž sítě proti listí každému jen doporučit. Jak vypadá žlab se sítí po třech letech je vidět na obr. 9. A to je ve vzdálenosti 8 m alej vysokánských bříz.
MILAN HOLEC
foto archiv autora
Ing. Milan Holec (*1946)
byl po absolvování ČVUT Praha zaměstnán v různých průmyslových podnicích převážně se stavební orientací, naposledy ve firmě Bramac střešní systémy, spol. s r. o., jako vedoucí oddělení technických expertíz.
