Zbyněk Šrůtek: Nerad koukám kolem sebe. Chci si na všechno přijít sám

Rozhovor Petra Volfa s inženýrem Zbyňkem Šrůtkem, autorem progresivních dřevěných konstrukcí o projektování, technologii, kráse a architektuře.

Máte za sebou řadu různorodých staveb, v nichž dřevo sehrává klíčovou roli, najdeme mezi nimi domy, sportovní haly, rozhledny nebo vysloveně experimentální auditorium – objekt v podobě vzducholodi. Kdy jste se začal zajímat o dřevo jako určující konstrukční materiál?

Dospěl jsem k tomu během studií na Stavební fakultě ČVUT, kde byly první tři roky obecné se zaměřením na architekturu (obor pozemní stavby a architektura), absolvoval jsem navrhování budov, dělal modely, naučil jsem se tvarosloví, dispozice, ale posléze mě začala lákat více konstrukce staveb. Měl jsem možnost studovat individuální modul, v němž jsem si zvolil předměty především ze statiky, přičemž podstatným momentem bylo setkání s docentem Vladimírem Bílkem a docentem Petrem Kuklíkem, kteří ve mně probudili zájem o dřevěné konstrukce. Školu jsem končil diplomním návrhem čtyřpatrového domu, který jsem si i po architektonické stránce sám navrhl, zkonstruovaného pomocí amerického systému two by four. Podklady v češtině nebyly, sám jsem se musel prokousávat nejenom statikou, ale také akustikou, tepelnou technikou nebo požárním zabezpečením. Na konci devadesátých let u nás o dřevostavbách skoro nikdo nic nevěděl, působil tady jenom OKAL, to byla zahraniční licence s nepříliš dobrou reputací, jinak se dřevostavby nepojímaly komplexně, dělala se především dřevěná zastřešení budov. Po škole jsem nastoupil k rodinné firmě KASPER CZ, která neměla vlastní projekci, a na mně bylo, abych ji založil.

Jaká byla vaše první realizovaná stavba?

Skočil jsem do toho rovnýma nohama, pracoval jsem na konstrukci divadla Globe 99 na pražském Výstavišti, na replice historické shakespearovské arény, kterou navrhli Tomáš Kulík a Jindřich Smetana. Musel jsem navrhnout konstrukci od A až do Z, během krátké doby. Promoval jsem koncem ledna devadesát devět a divadlo se mělo otevřít na začátku léta. Byla již sice hotová základní statika, ale nikdo ještě neřešil vůbec spoje, takže jsem musel dělat spoustu ručních výpočtů, tehdy softwary uměly spočítat jenom základní sedlový vazník. Globe 99 měl atypickou konstrukci, vše běželo souběžně, výroba i projektování, což znamenalo, že jsem v této době přespával tam, kde bylo potřeba (kancelář – výroba – montáže). Našel jsem zde přitom pracovní rytmus, který v modifikované podobě používám dodnes, přes týden jsem projektoval v Úpici a během víkendu jsem spolu se šéfem Jaroslavem Šlapkou v Praze dával dohromady vzorové části, podle kterých pak montážníci dál pracovali. Bylo to názorné a určitě efektivnější, než kdyby se měli orientovat ve výkresech. Divadlo Globe 99 bylo spouštěcím momentem. Dodalo mi odvahu a zároveň jsem získal zkušenost. Především jsem zjistil zásadní věc, totiž že dřevo je dosud opomíjeným fenoménem a nabízí obrovské možnosti. Ve firmě jsem se dobře zapsal, rozvíjel jsem projekci, pracoval na velkých stavbách, při jejichž realizaci se uplatňovala hlavně konstrukce se styčníkovou deskou s prolisovanými trny, označovaná hovorově jako konstrukce GANG-NAIL, které se používají na celém světě. Dělal jsem u firmy KASPER CZ více než deset let, vypracoval jsem určitý systém, ale nakonec jsem se osamostatnil, protože jsem se chtěl posunout dál. Myslím, že je to přirozené.

Kdy jste získal jistotu nebo pocit, že rozumíte dřevu?

Já mám pocit, že mu stále ještě nerozumím. Je to totiž živý materiál, každý má svou vlastní osobnost, tajemství, každý trám je trochu jiný. Když to vezmu do větší hloubky, tak jsem do dřeva více pronikl v okamžiku profesionálního osamostatnění. Tehdy, na přelomu životní třicítky a čtyřicítky, došlo ke zlomu. Přispěla k tomu spolupráce s Martinem Rajnišem, jemuž jsem pomáhal s realizací Domu v oboře nedaleko Rozvadova. Martin pojímá konstrukci tak, aby byla na první pohled patrná a definovala architekturu, což je pravý opak, než jsem do té doby dělal: u technologie Gang-nail mi vadilo, že konstrukce, která byla staticky zajímavá, nikdy nebyla vidět, protože se většinou zakrývala z požárních důvodů sádrokartonem. U Domu v oboře mi pomohla jednak znalost architektury, jednak znalost statiky a materiálu a mohl jsem najednou dohromady skloubit věci, které jsem měl rád, zajímaly mě a uměl jsem je provést tak, aby dávaly smysl. Všechno se potkalo, protože jsme s architektem a investorem našli společnou řeč. Každý prvek, který jsme uplatnili, měl svou logiku stejně jako krásu. Navíc byl originální. Dělal jsem na projekci a pak také na samotné stavbě od chvíle, kdy se zakládala, a mohl jsem ji mít pod kontrolou v maximální možné míře.

Zajímavým projektem, který jste uskutečnil, je kruhový altán válečných veteránů v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Stal se oblíbeným místem pro setkávání návštěvníků s pacienty, vyznačuje se optimistickou atmosférou a v roce 2013 získal návrh prvenství v soutěži Dřevěná stavba roku, o rok později tato realizace zvítězila ve stejné soutěži v rámci hlasování veřejnosti.

Jsem typ autora, který „nerad kouká kolem sebe“, aby něco z hotových konstrukcí převzal do svého repertoáru, ale usiluji o to, abych byl co nejvíce původní. Chci si na všechno přijít sám, to je to, co mě na mé práci baví: její proměnlivost zabraňuje případnému rutinérství, vnitřní trápení uvolňuje adrenalin, díky němuž se můžou dostavit zajímavá řešení. V altánu mi šlo především o to udělat středový prstenec, v němž se sbíhají paprsky trámů, a to bez toho, aniž by byl proveden, jak bývá obvyklé, v oceli, ale byl celodřevěný. Chtěl jsem v rámci tohoto důležitého prvku dosáhnout materiálové čistoty, a nakonec se mi to povedlo. Veškeré díly jsme vyráběli ve Velkém Meziříčí pomocí tehdy ještě poměrně vzácné technologie opracování na CNC strojích Hundegger, kde data pro výrobu jednotlivých prvků jsou generována z detailně zpracovaného 3D konstrukčního modelu ve specializovaném programu pro dřevostavby SEMA. Do Prahy se části převezly s již hotovými povrchovými úpravami a poměrně rychle poskládaly do výsledného celku.

Asi největší pozornost ze všech staveb, které jste konstrukčně vyřešil i provedl, na sebe přitáhl objekt Gulliver, originální přístavba Centra současného umění Dox v pražských Holešovicích, jež dostala formu vznášející se vzducholodi. V tomto případě jste jenom se dřevem nevystačil, ale kombinoval jste jej s ocelí.

Zatímco v altánu jsem se snažil záměrně vyhnout oceli, protože dle architektonického zadání se mělo jednat o co nejvíce dřevěnou konstrukci, a pokud bych zde ocel použil, musel bych ji kamuflovat, tak u Gullivera bylo její použití nezbytné a svým způsobem logické. Vzducholoď jsme společně s Pavlem Kocourkem museli podpořit subtilní ocelovou konstrukcí, která ji udrží levitovat nad budovami Doxu a současně vytvořit plošinu pro shromáždění osob uvnitř vzducholodě. Na tuto platformu bylo možné připojit subtilní dřevo – ocelovou konstrukci samotné vzducholodě opláštěnou dřevěnými lamelami, přes něž jsme v horní polovině natáhli průhlednou ETFE fólii.

Jak se fólie osvědčila?

Kdo pracuje se dřevem, musí se zaměřit na jeho ochranu před působením vlhkosti, aby byla zajištěna jeho dlouhodobá trvanlivost. Toho se dá docílit v interiéru použitím suchého dřeva nebo případně opatřit dřevo impregnací nebo jiným vhodným nátěrem a současně nepřipustit zvýšení vlhkosti ve dřevě v průběhu používání stavby (zatékání do konstrukce, vznik kondenzačních pásem a podobně). U konstrukcí v exteriéru je problematika mnohem náročnější, kdy suché a impregnované dřevo už není zárukou dlouhodobé životnosti konstrukce. Je potřebné, aby veškerá voda byla rychle odvedena z dřevěných prvků pryč a nedocházelo k její akumulaci v místech spojů a uložení. Nejefektivnější ochrana dřevěných prvků v exteriéru je konstrukční ochrana. Znamená to, že vodu nenechám přímo působit na dřevo. Konstrukce musí být ochráněna nějakým překryvem, ať už plechováním nebo s jinou krytinou. V našem případě, kdy jsme chtěli ukázat dřevěnou konstrukci v její celistvosti, se fólie ukázala jako nejlepší řešení. Nyní má Gulliver pětileté výročí a dřevo na něm je stále nádherné, prakticky netknuté, a protože konstrukce provětrává, funguje perfektně. Voda se k němu nemůže nijak dostat, což je základní podmínka pro to, aby konstrukce odolávala po delší časový úsek, desítky, ale možná také stovky let. Podobně jsme chránili dřevo na rozhledně Ester v Jeruzalémě, u níž jsme však použili překryv ve formě jakéhosi deštníku nad horním ochozem. Membránové konstrukce přinesly do projektů další zajímavý výrazový architektonický prvek a současně je to pro mě vždy konstrukční i realizační výzva, najít funkční a estetické řešení celého systému. ETFE je transparentní, pevná, a zároveň splňuje protipožární kritéria, takže ji budu dál určitě používat.

Rozhledna Ester byla postavena v Jeruzalémě, kde dřevěné stavby nejsou obvyklé. Jak jste si získali důvěru, že jste mohli použít tento materiál?

Je to dokonce jediná dřevěná stavba, kterou v Jeruzalémě najdete. Dřevo je tam vzácné, základním materiálem je kámen a beton. Nejprve byla rozhledna brána jako dočasná, ale už získala osvědčení jako stavba trvalá. Hodně nám také pomohla návrhová normativní soustava dle EC, podle které je Ester navržena, kterou máme v ČR a celé Evropě zavedenou. Izrael ji plně respektuje a výpočetní protokoly v angličtině vygenerované ze statického programu RFEM od firmy DLUBAL nám pomohly k hladkému průběhu povolení u místních autorit. Pro samotnou stavbu je vhodné tamní stálé klima, kdy vysoké letní teploty dřevo sterilizují. Naprší tam sice tolik, jako spadne srážek v České republice, ale pouze během šesti měsíců, a jinak už neprší. Zanedlouho se do Jeruzaléma chystám, abych se přesvědčil na vlastní oči, v jakém stavu Ester je. Vzhledem k charakteru lokality se jedná o svého druhu experimentální stavbu, která nás může posunout dál ve způsobu, jak fungovat v jiných zeměpisných šířkách. Na druhou stranu jsme podobnou typologii jako u Ester použili při konstrukci včelína, který bude na konci roku umístěn na golfovém hřišti v pražské části Hostivař. Dá se tedy říci, že jde o obousměrný proces.

Je kvalitativní rozdíl mezi trámem opracovaným ručně a na CNC stroji?

Považuji se za novodobého tesaře, který všechno řeší v počítači. Já jsem ten, který určuje všechny myslitelné parametry konstrukce. Ve spolupráci s týmem precizních řemeslníků pak jednotlivé části vyrobíme s tolerancí přesnosti plus minus dvou milimetrů, jako tomu bylo u Gullivera. Dá se říci, že jsem stavby, na nichž pracuji, posunul do strojařiny, v níž není prostor na improvizace. Ruční výrobu beru jako určitý vrchol. Kdo umí ručně otesat trám, aby přesně seděl, je pro mě naprostá špička a vážím si jej. Pomalu však vývoj spěje k tomu, že CNC stroje, pokud máte k dispozici rozměrově kvalitní materiál, dosahují vynikající kvality opracování ve velmi krátkém čase a nahradí tak z velké části ruční výrobu. Pokud ale budete muset postavit vazbu z pokroucených trámů, bez tesařského mistrovství ve formě ruční práce se neobejdete.

Ve stavebnictví se odehrává technologická proměna v souvislosti s využitím třírozměrného tisku. Budou se podle vás tisknout komponenty na dřevěné bázi?

Proměny souvisí také s architekturou, která generuje čím dál více staveb organických tvarů založených na nejrůznějších křivkách, s nimiž se konstrukce musí vyrovnávat. Přitom většina dnešní výroby je založena na použití vstupní suroviny z rovné tyčoviny, která je nejlevnější, protože cokoliv jde do křivky, je finančně náročnější. Mám dřevo rád, protože je to přírodní produkt, který absolutně nahradit nebude možné, ale určité prvky půjde už dnes tisknout. Zhodnotí se tak dřevěný odpad, jako se už děje v případě např. OSB desek, které se osvědčily z hlediska funkce i určitých výtvarných kvalit, takže se nemusí ničím překrývat. Tisk dřevěných komponentů by zajisté umožnil kreativnější používání dřeva, bude se však muset vyřešit jeho statika, abychom dostatečně přesně predikovali jeho nosnost a chování v čase. Pravděpodobně se dřevěné směsi budou muset v potřebných místech především u ohýbaných a tažených prvků něčím vyztužit, jako je to běžné u železobetonu. Míru potřeby vyztužení lze významně ovlivnit samotným tvarem objektu. Příroda sama ve svých organických tvarech nám ukazuje, že by to nemuselo být tak složité. 3D tisk má velký potenciál, otázka je, kdy se prosadí do té míry, že nahradí dnešní technologie. Další nezodpovězenou otázkou je, jaká bude produkce samotného dřeva, která bude omezena po kůrovcové kalamitě. Smrk, ještě nedávno nejběžnější druh, se bude stávat v dalších letech pomalu vzácností, jelikož na vykácené plochy se místo jehličnanů sází listnáče, které nemají v konstrukčním stavitelství zatím velké uplatnění.

Vaše práce má svůj vývoj, který se projevuje také v roli, již při tvorbě dřevěných staveb sehráváte. V případě transbordéru přes řeku Moravu jste se z pozice konstruktéra přesunul také do polohy spoluautora vedle Martina Rajniše a Tomáše Kosnara.

Velmi si vážím toho, že mohu spolupracovat s Martinem Rajnišem, Tomášem Kosnarem a Davidem Kubíkem. Stavby, které společně tvoříme, vyžadují citlivý přístup ke každému detailu, který v celém procesu postupně krystalizuje. U tohoto typu staveb není možné provést tlustou dělicí čáru mezi architekturou a statikou. Je to přirozený vývoj, že se všichni zúčastnění podílíme autorsky na celém projektu, jelikož každý přinášíme nějakou myšlenku, která má vliv na celkový výraz stavby. Základem úspěchu je vzájemný respekt a otevřenost k dialogu.

Znamená to, že vedle návrhu statiky a konstrukce, výroby a dodávky navržených konstrukcí budete navrhovat i samotnou architekturu?

Možná k tomu časem třeba i dospěju. Je to lákavá představa, kdy by se mi podařilo uzavřít celý cyklus, který vznik každé stavby provází, a tím bych mohl mít úplně všechno pod kontrolou. To ale určitě ještě nějakou chvíli potrvá. Nespěchám a užívám si současného stavu, kdy mohu spolupracovat se špičkovými architekty a společně tvořit zajímavé stavby.

PETR VOLF