Tvorba architekta Stanislava Fialy je natolik nezaměnitelná, na první pohled rozpoznatelná, že můžeme hovořit o tom, že dosáhl stylu. V roce 2019 se stal Architektem roku. Porota tehdy připomněla, že „tvrdě pracuje, přemýšlí nad každým detailem a s citem sobě vlastním nachází nečekaná řešení stovek problémů, které se na každé stavbě vynořují. Stanislav Fiala je tvůrcem originálního světa, který si s prací nikoho jiného v Česku nespletete.“ V této souvislosti je nutné zmínit, že k projevu architekta Fialy patří uplatňování zeleně jak ve velkých budovách, tak u rodinných domů. Na jejich střechách vytváří oázy, které osvěžují a ochlazují bezprostřední okolí a místům dodávají čerstvou energii.
Vzpomenete si, kde jste poprvé vytvořil zelenou střechu?
Začínal jsem od píky, na naší chalupě v Kořenově, kde jsem si zrod zelené střechy vyzkoušel fyzicky, vlastníma rukama. Zachraňoval jsem starou mačkárnu knoflíků, u níž se rozpadl krov, který držel pohromadě kamenné zdi, zděné jen na hlínu. Shnilý krov jsem odstranil, na zdi položil betonovou desku. Na ní jsem chtěl udělat zelenou střechu. Začal jsem zkoumat, jak se mají dělat souvrství, sháněl jsem správné izolace. Tenkrát, na začátku devadesátých let, to byl ještě problém, trh se teprve rozjížděl a skoro nikdo nevěděl, co to je izolace proti prorůstání kořínků, ale nakonec jsem si zakoupil speciální gumovou fólii, kterou jsme desku pokryli. Tyto krytiny v sobě obsahují trochu mědi, která odrazuje kořeny, aby prorostly skrz ochrannou vrstvu. Bez této ochrany by byly kořeny schopny rozervat i beton. Příroda má obrovskou sílu. Potom jsem si vyhlédl v blízkém okolí místa, kde nebylo moc vlhko, kopečky a meze, z kterých voda rychle steče dolů. Tam jsem sejmul drny a narovnal je na střechu. Vůbec jsem nevěděl, jak to bude fungovat.
Jak to dopadlo?
Bylo to perfektní! Kamenná bouda dostala divokou čepici, rostou na ní břízky, dodneška funguje bez jakéhokoliv dotyku, údržby. Tenkrát z toho byli lidé rozpačití, co to vlastně dělám, že tam takové věci nepatří. Mně to tam okamžitě zapadalo, byl jsem absolutně v klidu, že na tu starou krkonošskou chaloupku dávám placatou střechu, splývající s okolními loukami, která vytváří střapatou čepici a přepadá dolů na stěny…
Takové střechy jsem viděl na Islandu!
Také jsem se jim na Islandu, když jsem jej v roce 1995 navštívil, strašně obdivoval, ale to už jsem měl za sebou svoji vlastní zkušenost. O to víc mě fascinovaly. Všiml jsem si, že tam dokážou udělat zarostlé šikmé střechy, aniž by používali fólie. Ale asi znají správnou skladbu rostlin a vědí, které rostliny neohrozí stabilitu stavby. Jedná se o odvěkou zkušenost vycházející z místa a všeho, co s ním souvisí.
Berete svoji první zelenou zeď jako zásadní věc? Vzhledem k tomu, že jste ji nikdy nepublikoval, vypadá jako okrajová věc, kuriozita, ale pravděpodobně jste díky ní našel přirozený způsob, jak uplatňovat ekologické principy stavění.
Vlastně celou svou praxi se nechávám vést instinktem. Když mi něco dělá dobře, tak se mi to pořád v mysli vrací a rezonuje, takže mi to pak přijde jako něco normálního. A když to pak baví i investora, jemuž je tento směr blízký, tak je velice rád do architektury zakomponuji.
Klubovny Golfového klubu Čertovo břemeno v jihočeské Alenině Lhotě, jak ta první, ze začátku jednadvacátého století, tak druhá, větší, která následovala po deseti letech, patří k nejvýznamnějším případům organické architektury. Natolik srůstají s přírodou a okolní krajinou, že jsou v podstatě neviditelné.
První klubovna vznikala v době, kdy tam byl prakticky skanzen, a investoři, manželé Němcovi, se starali o areál s vášnivou pílí lidí, kteří si nastudovali lidovou architekturu, opravili statek tak, aby se navrátil do stavu před dvěma sty lety, takže jsem novou architekturu zcela instinktivně zasypával, aby v krajině vůbec nerušila. Zvolený princip se zalíbil, přijala jej celá rodina i návštěvníci, a když se pak stavěla velká klubovna, bylo jasné, že se jde tímto směrem, byť bylo zřejmé, že provedení bude mnohem složitější a nákladnější, než kdybychom se rozhodli pro normální montovanou střechu. Ta naše zelená střecha je de facto omluva za to, že do krajiny vkládáme nějaký moderní objekt. Tím, jak se naše civilizace rozvíjí a je nás víc a víc, tak stavbami, které nám slouží jako úkryty a dokážou se do krajiny začleňovat třeba i zapojováním přírodních rostlinných prvků, alespoň trochu omlouváme svoje vstupy. Obecně si myslím, že s naší planetou neděláme nic moc dobrého. Ale na druhou stranu: proč se máme omlouvat za to, že existujeme? Musíme stále hledat rovnováhu, o nic jiného nejde.
Když jste pokrýval vegetací druhou klubovnu, bylo to už technologicky snazší, než když jste v Alenině Lhotě začínal?
Bylo to snazší. Byl to zcela normální, skoro rutinní technický postup, abychom dosáhli toho, že budova bude pokryta prosperující vrstvou, která se nemusí nijak speciálně zavlažovat. Extenzivní střechy, které mají tenkou vrstvu, jsou založené na suchomilných rostlinách. Občas působí cizorodě, protože na nich rostou sukulenty, jež s českou krajinou tolik nekorespondují. Takže když je možnost, použiju větší vrstvu zeminy, která vytváří podmínky pro to, aby tam rostla zeleň stejná jako v okolí a pokud možno i nějaké stromky a stromy. Tyto věci pak pomáhají tomu, aby celek vypadal jako skutečná krajina, která vodu nasaje, podrží a zase ji, v pravý čas, vypaří. Čímž pomáhá ochlazovat okolí.
Jedna věc je postavit zelené domy v krajině, druhá navrhnout takovou budovu, jaká vznikla na Národní třídě v Praze, v samém centru metropole, kde se jedná o svého druhu radikální počin. Co vás k tomu vedlo, že jste palác Drn pojal jako dům, jehož střecha se podobá krajině?
Pro mě to nijak radikální nebylo, pokračoval jsem prostě v tom, jakou architekturu chci dělat, tedy stavby se zelenými střechami a terasami. Pravdou je, že v památkové rezervaci je něco takového neobvyklé, takže došlo k určitému nárazu filozofií a odporu ze strany znalců procesu projednávání staveb, kteří mají velmi fixované představy o pravidlech, jež je podle nich nutné dodržovat. Tato pravidla strašně často lidi zavádí do slepých uliček, protože mají přirozenou tendenci se postupně odcizit skutečnému životu. Všechny první reakce odborníků z oboru památkové péče byly v duchu, že jsme se zbláznili, že to nepůjde. V Praze se v památkové rezervaci zcela standardně povolují stavby s rovnou střechou, na které je nasypán štěrk, ale střecha zelená je považována za narušitele harmonie. To nechápu a chápat nechci. Kdybych měl stavět třeba na Malé Straně, byl bych v soudu o dost opatrnější. Tam skutečně zůstala střešní krajina v kompaktním stavu červených pálených krytin. V takovém skanzenu je to srozumitelný požadavek. Ale když se rozhlédnu na Novém Městě, tak vidím kolem sebe pelmel červených střech, plechových střech, eternitových střech, štěrkových i asfaltových střech. V takové situaci je evidentní, že se už nevrátíme do doby, v níž měla střešní krajina jednolitý výraz, a všechny nové domy prostě nezačneme znovu pokrývat červenými pálenými taškami nebo jejich napodobeninami. Navíc se bavíme výhradně o pohledové stránce a já si kladu otázku, proč jí dáváme takovou důležitost? Já dávám přednost životu.
Kvůli zachování jednotného výrazu, na němž panuje shoda, že je pro naši identitu důležitý.
Pak buďme důslední. Myslím, že když už se máme chovat tak, že dotváříme památkovou zónu, měli bychom k tomu přistupovat i při použití technologií, které byly v době, k níž se odkazujeme, obvyklé. Pokud se zabýváme jen maskou, nechováme se dost poctivě. Považuju to za faleš. Snažil jsem se památkáře seznámit se svým přesvědčením, oni zase vysvětlovali svoje důvody. Každý jsme měli vlastní víru, ale postupně jsme byli schopni dojít k nějakému souladu. V mnoha věcech mi byli schopni říci: „Dobře, máte jiný názor. My si myslíme něco jiného. Ale respektujme se, protože i ten váš názor má legitimitu.“ Odehrával se vzájemný dialog, který nesmí být veden tak, že nakonec jeden vyhraje a druhý prohraje. To je vždy špatně. Naštěstí se během těch mnoha let, díky neustálému vysvětlování a trvale otevřené diskusi, našlo víc a víc lidí, kteří byli schopni nám naslouchat a podpořit naši zelenou koncepci. Nemám zmapováno, kolik lidí dnes považuje akci, která skončila rovnou zelenou střechou se stromy, za úspěch, nebo za důkaz porušení slušnosti chování v památkové rezervaci. Když jsem se z vršku Drnu díval okolo sebe a viděl jsem, jak zeleň protkává krajinu domečků a domů, říkal jsem si, proč bychom nemohli být místo štěrkové střechy dalším z takových kopečků, který trošku osvěží, zvláště v létě, vyprahlé kamenné město. Každý takový kousek zeleně pomůže vytvořit určitou oázku, která přitahuje lidi. Je to fenomén, který nám ve městě dost chybí, a tak utíkáme do parků nebo na venkov, abychom se osvěžili a nadýchali kyslíku. Tak proč bychom kousíčky těchto osvěžujících, životní energii přinášejících prvků nemohli dávat přímo na dům? Zvláště, když s tím ještě investor souzní, baví ho to a chce za sebou nechat dům, který se bude dobře užívat a bude sloužit lidem tak, že ho budou mít snad rádi.
Čím jste se inspiroval, když jste navrhoval zelenou střechu Drnu, která je velmi členitá a má osobitý výraz?
Chtěl jsem jí dát formu parčíku nebo kopečku, který by od nás korespondoval s Petřínem, jakkoliv jde měřítkově o naprosto rozdílné hmoty. Chtěl jsem, aby to bylo co nejzelenější místečko, kde se dá spočinout a které by mohli užívat nejenom uživatelé baráku, ale v nějaké míře i lidé z ulice. Podmínky jsou k tomu vytvořené a asi to nějakým způsobem funguje, protože potkávám spoustu lidí, kteří mi říkají: „Já jsem byl na té vaší střeše a mám to tam rád.“ To znamená, že to není jen pro omezený okruh lidí – a to jsem si velmi přál. Aby vznikl parčík na střeše, který snad jednou doroste do takového stavu, že jeho stromy poskytnou stín kombinovaný s rozhledem.
Jaký druh stromů jste na střeše zasadili?
Platany. Dávají krásně prosvětlené stíny, fungují jako slunečníky. Na střeše už je cítit, jak se jejich koruny pomalu propojují, jsou jakoby v pohybu a postupně vzniká zahrada se stínem. To je ten cíl, který lze u zeleně dosáhnout až za mnoho let! Naštěstí, jak jsme pořád v nějakém shonu, tak nám čas v tomto smyslu ubíhá rychle.
Vzpomínám si, že jste právě u tohoto domu poměrně dlouho čekal – právě v souvislosti se zelení – na okamžik, kdy jej necháte oficiálně publikovat a fotografovat.
Kolaudace stavby a její následné předání k užívání není tím nejdůležitějším, co vnímám. To je jen automatická samozřejmost. Já vždy čekám až na stav, který jsem si vysnil.
Kdy takový stav nastane?
Když začnu vnitřně cítit, že už příroda aspoň naznačuje, jak dům přijala, a jednou ho zabalí a dotvoří už trochu po svém. Teprve potom mám chuť tam pozvat lidi a něco jim o domu vyprávět. Jenže k tomu jsem tlačen daleko dřív, než by mi bylo milé, protože lidé se o stavbu zajímají, média ji chtějí publikovat a tak podobně. Nedá se to zabrzdit, i kvůli tomu, že by to bylo proti zájmům investora, jehož respektuji i proto, že mi dává v tvorbě důvěru a svobodu.
Když jsem se po střeše Drnu v různých ročních obdobích pohyboval, přišlo mi, že by se na ní dalo pohodlně přebývat, je tam kuchyňská linka, bar, toalety. Vyzkoušel jste si to?
Náš ateliér tam spal pod širákem. A někteří kolegové si dokonce přinesli i stan pro děti. Byl to prostě zážitek. Obecně mám rád, když je možné v domě, který jsem navrhoval, alespoň přes jednu noc bydlet. Vždycky to přinese zvláštní pocit zpětné vazby. Těžko se to popisuje, ale člověk si to s domem prodýchá a sladí. Nejlepší je, když tam můžu bydlet delší dobu a přesvědčit se, jestli všechny vlastnosti, jimiž jsem chtěl dům obdařit, opravdu má. Nejde jen o to, jestli dobře funguje, jde o atmosféru, kterou je prostoupen. Každý takový pobyt mě posune dál. Není to tak často, kdy si to člověk může takto dovolit.
Samotná zelená střecha Drnu je natolik sofistikovaná, že se musí pečlivě udržovat. Není to určitá nevýhoda?
Těžko lze říct, která zeleň se nemusí udržovat. Myslím si, že i takzvaná normální krajina, která se chvíli neudržuje, se promění natolik, že je v ní pro člověka obtížný pohyb. Pokud ji necháme ležet ladem záměrně, tak to nevadí, protože příroda se chová přirozeně, ale jakmile chceme v krajině hospodařit, využívat ji, žít v ní, její údržba je prakticky bezpodmínečná. Tráva se musí buď spásat nebo sekat, musí se čistit náletové dřeviny, protože jinak to celé znovu zplaní. Na střešní krajině, o kterou jsme se snažili na Drnu, je to stejné jako kdekoliv jinde. Tady je to samozřejmě o to náročnější, že je obklopena kamenným městem, které sálá teplo, a na střeše je ještě extrémní horko, což vede k tomu, že musíme věnovat o to větší péči závlahám. Přimícháváme do nich stopové množství hnojiva. To znamená, že se nehnojí po delších obdobích, kdy je část hnojiva k ničemu, protože příroda si vezme jen to, co chce, a pak se to někam vypaří, ale pomáháme jí průběžně a cíleně. To je zásluha Honzy Kocourka, našeho zahradníka, který získává zkušenosti z komunit zahradníků po celém světě, kde si předávají zkušenosti. Je to náročné, ale to ví každý, kdo na vlastní kůži zažil pokusy udržet zahradu ve skvělém stavu. Příroda ti naplácá, když jí nedáš to, co potřebuje. Je to nepřetržitá práce. Protože jsme se už dávno obklopili umělým prostředím a technologiemi, tak si obyčejným hrabáním listí nebo ostřiháváním keříků a stromečků udržujeme alespoň minimální kontakt s tím, odkud přicházíme.
Když jsem k budově Drnu přicházel, abych s vámi udělal rozhovor, všiml jsem si, že vítr, který jsem ani nevnímal, po celé délce třetího patra obráceného na Národní třídu rozhýbal stébla trávy. Bylo to jako kouzlo.
Kdybychom měli možnost sledovat Drn v době, kdy kolem něj ještě není ruch lidí a aut, to znamená hodně brzy ráno, slyšeli bychom, že jeho zelená fasáda šumí. Znám pár lidí, kteří to zažili, a vyprávěli mi o tom nebo poslali přes telefon zprávu. To jsou chvíle, kdy zažívám okamžiky radosti ze zpětné vazby, protože dům vydává signály, jaké jsem si představoval. I zvukové.
Drn má jak horizontální, tak vertikální zahradu, dochází k organickému pojetí „zeleného principu“, aniž by se to zdálo formální, jako něco, co bylo domu uměle přidáno. Je to upřímná oslava přírody. Bral jste to tak?
Vychází to z vnitřní touhy se vracet do přírody. Mně je úplně nejlíp venku. Lesy, louka, zasněžené hory, takže při samotné tvorbě to, co mám tak rád, chci dostávat do výsledného působení staveb. Absolutně postrádám touhu vytvářet přísné kompozice čistých tvarů, jejichž skvělé proporce by se řadily mezi obdivované a mnohdy očekávané parametry moderní architektury. Snažím se jen vytvářet obytnou krajinu, která slouží. Jenom slouží. A samozřejmě k tomu napomáhají různé detaily, které můžou zaujmout pozornost, navodit určitou náladu, dají dobrý pocit. Příroda je absolutně samozřejmý prvek, který nepoužívám vůbec jako kalkul, ale cítím, že to je dobrý partner k tomu, jak dosáhnout dobrého výsledku. Pokud by však člověk měl investora, který by zeleň pokládal za nepřiměřený luxus, nemá cenu to dělat! Nebo by musely být podnebné podmínky natolik příznivé jako na chaloupce v Kořenově, kterou jsem zmiňoval na začátku. Na její střeše jsem nebyl roky. Žije si svým životem. Břízky rostou a nic jim nechybí.
Nedaleko od Drnu, v Hybernské ulici, jste rekonstruoval Šporkovský palác, na jehož střeše jste také vytvořil velmi výraznou zahradu. Liší se však v tom, že na ní nerostou stromy. Proč jste od nich upustil?
Jde o jiný příběh. Zahrada paláce Špork je jednak menší a jednak jsme pomocí zelené střechy zakryli vzduchotechnické stroje, které jinak velmi rušily siluetu nástavby. Vytvořili jsme svah, za nímž jsou všechny technologie schovány, a zároveň jsme se pohledově odpoutali od neutěšené střechy sousedního vedlejšího hotelu Marriottu. Stromy by v této prostorové skladbě působily nepatřičně. Vznikla terasa a stupňovité lavice jako v amfiteátru, z něhož se dá z unikátního úhlu pohledu pozorovat pražskou střešní krajinu. Lidi z firmy, která si střechu pronajala spolu s celou nástavbou, tam za pěkného počasí občas i pracují, mají meetingy nebo obědvají – nebo se jen dívají na to, co se děje pod nimi či na horizontu. Může to být povznášející.
V jakých dalších stavbách, na nichž nyní pracujete, pokračujete v uplatnění vegetačních prvků?
Objevují se ve všem, co dělám. Už jsem zaslechl, že tak vlastně svoji architekturu „balím do zeleně“ a tím si usnadňuji tvorbu, protože domům nedávám pohledovou formu. Moje domy jsou v této souvislosti některými „kritiky“ možná vnímány i jako méně hodnotné.
Jak to nesete?
Popravdě, nenapadlo by mě, že ve třetím desetiletí jednadvacátého století může někomu podobný přístup vadit. Udivuje mě to, ale nevzrušuje. Prostě skutečně chci nabídnout znovu a znovu místo, na kterém lidé rádi spočinou, a čím divočejší bude, tím budu spokojenější. V době, kdy se potýkáme ve městech s nedostatkem místa a trpíme jejich přehříváním, by byla chyba střechy ponechávat jen na to, aby do domů nepršelo. Jsem přesvědčen, že je to správná cesta. Zeleň sbližuje názory veřejnosti na současnou architekturu, spojuje generace i lidi z různých společenských enkláv. Nelze ji nemít rád. To by bylo jako nemít rád život.
Je nějaký druh stavby, kterou byste chtěl uskutečnit?
Beru věci tak, jak mi je život přináší. To znamená, že když přijde někdo s malým úkolem, který ani nebude příliš vidět, tak mně to nevadí. Protože cítím, že zážitek, který spolu s klientem máme díky tomu, že spolu něco vytváříme, je pro mě obrovským darem, jehož si nepřestávám vážit. Snažím se žít přítomným okamžikem, právě teď. Takže plán či vizi, co bych měl v budoucnosti navrhnout, nemám.
Možná je to dáno i tím, že v Bělehradě navrhujete novou městskou čtvrť na místě bývalých filmových ateliérů Avala a také velkou obytnou marinu v centru, na břehu Dunaje.
To je krásná práce, která vyplynula z přechozích počinů. Je to opět zásluha investora Petra Němce, s nímž spolupracuji už třicet let a díky němuž byly postaveny pražské paláce Drn i Špork nebo Golfový klub Čertovo břemeno. Práce v Bělehradě je zajímavá i v tom, že je to odbočka z naší ohrádky, kde žijeme v určitých zvyklostech, návycích, stereotypech, a můžeme si vyzkoušet tvorbu v odlišném prostředí, které je pro mě přitažlivé, mimo jiné i tím, že věci jdou prosazovat daleko rychleji než tady.
|
Stanislav Fiala se narodil 15. března 1962 v Mostu. Po maturitě na mosteckém gymnáziu vystudoval v Praze Fakultu architektury ČVUT (1985) a poté absolvoval postgraduální studium na Škole architektury Akademie výtvarných umění. V devadesátých letech byl společníkem D. A. Studia, později ateliéru D3A, od roku 2009 je jednatelem společnosti Fiala+Nemec. Má za sebou desítky realizací, řada z nich získala ocenění u nás i v zahraničí. K jeho nejvýznamnějším počinům patří stavby v areálu golfového klubu Čertovo břemeno v Alenině Lhotě, administrativní budovy společností SIPRAL, Neomed, Muzo (v roce 2000 finalista prestižní evropské ceny Mies van der Rohe Award), paláce Špork a Drn. V roce 2019 byl jmenován Architektem roku. |
PETR VOLF
