Dne 15. října 1665 byla založena společnost Saint-Gobain. Skupina neslaví pouze svoji vlastní historii, ale také historii mužů a žen, kteří svojí prací přispěli k tomu, aby se tato společnost vypracovala až na pařížský burzovní index CAC 40. Je to také historie v širším slova smyslu, poznamená inovacemi Saint-Gobainu.
Ludvík XIV. společně se svým ministrem financí Jean-Baptiste Colbertem založili v onen den sklárnu Manufacture royale des glaces de miroirs. Manufaktura byla od samého začátku nositelem francouzské excelence, která měla konkurovat benátské kvalitě a rychle dospěla ke své první inovaci: výrobě plochého litého skla. Tento výrobní postup znamenal opravdovou revoluci ve sklářském průmyslu, protože sklářské výrobky mohly být od té doby větší a mohly být touto metodou vyrobeny rychleji než foukáním, které používali Benátčané. Královská Manufaktura, která o několik let později přesídlila do městečka Saint-Gobain, dosáhla svého prvního průmyslového vítězství tím, že se stala světovou referencí na výrobu skla.
Politická a hospodářská agenda ministra Jean-Baptista Colberta se zaměřovala na oslabování dominantního postavení Benátek v evropském sklářském průmyslu. Ministr proto poskytl manufaktuře řadu daňových úlev a výhod (včetně dočasného, ale obnovitelného monopolu) s cílem napomoci jí udržet krok s poptávkou po zrcadlech pro domy i královské paláce. Tato ochrana, jak alespoň vláda doufala, měla dát jistotu soukromým investorům, kteří manufakturu podpořili; nakonec to trvalo 37 let a vyžádalo si pět změn právního postavení, než se konečně situace v roce 1702 stabilizovala. Manufaktura nicméně v roce 1684 získala ohromující a symbolickou objednávku na 357 zrcadel pro Zrcadlový sál v paláci Versailles.
Silná poptávka po litém sklu ze strany stavebníků a zejména dekoratérů, spolu s technickým monopolem na evropském trhu, byly důvodem, proč v období od 1720 do 1786 vzrostl obrat manufaktury čtyřikrát, takže se nakonec stala největší ve Francii. Během Francouzské revoluce byla stále jediným světovým výrobcem litého skla a těšila se plnému rozkvětu.
Konec právního monopolu ukončil i privilegované období a přinutil manufakturu upravit svůj obchodní model a obchodní kulturu. Privilegia zanikla a nastoupila konkurence. Konkurenti z Anglie a poté i z Belgie dobyli více než polovinu evropského trhu, jakmile se technologie lití skla rozšířila a právní a technický monopol zanikl. Společnost se v roce 1830 stala akciovou společností a tím se efektivně přizpůsobila panujícímu obchodnímu prostředí. Silná konkurence si rovněž vyžádala modernizaci výroby. Postupná modernizace výroby trvala deset let.
Společnost zřídila v roce 1806 filiálku na výrobu uhličitanu sodného (sody), který se používal při výrobě skla, s využitím tehdy převratného Leblancova procesu. To byl její první výlet do oblasti chemického průmyslu. Od roku 1820 do roku 1835 společnost silně investovala do nového závodu Soudière de Chauny.
Ve druhé polovině devatenáctého století sklářský průmysl vzkvétal. V období 1850 až 1870 celosvětová výroba prakticky rostla každoročně o 9 %, a společnost Saint-Gobain začala vylepšovat svou strategii s cílem udržet svůj růst a bránit se zahraniční konkurenci. V roce 1858 se spojila se svým domácím rivalem Saint-Quirin. Jméno nové společnosti – Manufacture des Glaces et Produits Chimiques de Saint-Gobain, Chauny et Cirey – bylo ve své době velmi populární. Od roku 1853 otevřel pokles domácí výroby vynikající příležitosti v sousedním Německu (Mannheim a Stolberg), v Itálii (Pisain 1899), Belgii (1900) a Španělsku (1904). Nové produkty pak daly v první polovině dvacátého století vzniknout novým trhům: proces plynulého lití, technologie chlazení skla (1929), automobilový průmysl (v třicátých letech dvacátého století), ohnivzdorné hmoty, skleněná vata a skleněná vlákna.
Pobočná chemická výroba napomáhala rozvoji společnosti ve sklářském oboru, ale hrála svou roli také při konsolidaci chemického průmyslu. V roce 1872 vlastnila Saint-Gobain 37 % kapacity francouzského anorganického průmyslu. V meziválečném období rozšířila svou činnost o výrobu dusíku, zpracování ropy, dřeva a papíru. Kolem roku 1960 šlo o rychle se rozvíjející skupinu, která zápasila s problémy jako kam orientovat budoucí strategii a investovat svůj kapitál. Sehrála úlohu při změnách francouzského chemického průmyslu tím, že v roce 1962 založila pobočku Péchiney-Saint-Gobain. Jako blesk z čistého nebe přišla pak v roce 1968 a na počátku 1969 nabídka od francouzské průmyslové skupiny Boussois-Souchon-Neuvesel (BSN) na převzetí společnosti staré 300 let – byla však neúspěšná.
Společnost Pont-à-Mousson, jiný příklad historického vývoje v rámci skupiny SG, byla založena v letech 1854 až 1856 jako nevelká slévárna v Lorraine, kde byla objevena ložiska železné rudy. Tato společnost se však dala novou, vlastní cestou, když se předčasně soustředila na litinové vodovodní a plynové trubky, zatímco konkurenční slévárny a ocelárny stále vyráběly konvenční ocelové produkty. Jak se brzy ukázalo, tento přístup se osvědčil. Města rostla a vodovody zasahovaly i do venkovských oblastí. Poměrně omezený domácí trh však přiměl společnost porozhlédnout se za hranice Francie. Po roce 1920 vyvážely továrny Pont-à-Mousson 50 % své produkce. Prudké kolísání směnného kurzu ve spojení se zahraničním protekcionismem přinutilo společnost budovat výrobní kapacity v zahraničí – první zahraniční továrnu společnost otevřela v Brazílii v roce 1937.
Pont-à-Mousson nezmeškala ani „ocelový vlak“: po roce 1920 vstoupila i na toto pole a udržela si tam postavení až do let šedesátých, a to v řadě forem i prostřednictvím spolupráce s řadou obchodních partnerů (kromě jiného Marine-Homécourt a Micheville).
Období mezi světovými válkami přineslo významnou změnu technologie – po vášnivé debatě: výrobu ocelových trubek odstředivým litím. Další historická změna, která přišla z Ameriky v roce 1947 – kujná litina, převedla danou technologii na vyšší úroveň.
V polovině šedesátých let dvacátého století potvrdila společnost Pont-à-Mousson své vedoucí postavení ve svém klíčovém oboru, ale váhala, kudy se dát dále, jakmile si uvědomila, že je třeba skončit s výletem do ocelářského průmyslu (Sidelor, tehdy Sadlor). Během následujících deseti let se této pobočky zbavila, ale budoucí strategie zůstávala nejasná.
Šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého století přinesla dalekosáhlé změny ve francouzské společnosti, které pochopitelně zasáhly i řadu obchodních odvětví. Velké průmyslové podniky se snažily dosáhnout kritické masy, která by jim umožnila přežit v období „nové ekonomické studené války“.
Ze zpětného pohledu nebyla fúze společností Saint-Gobain a Pont-à-Mousson v roce 1970 ve své době ničím mimořádným (francouzský průmysl procházel rozsáhlými změnami). Tato akce se – na rozdíl od jiných – osvědčila.
Společnosti Saint-Gobain a Pont-à-Mousson sjednotily své strategie a dlouholeté tradice. Ještě důležitější však bylo, že fúze odpověděla na otázky, které si obě skupiny kladly po odchodu ze svých nepříliš strategických intruzí do chemického a ocelářského průmyslu. Obě již započaly svůj přesun směrem ke stejnému konceptu bydlení, a společné obchodní směřování vedlo k trvalým postupům, které bylo možno dále zlepšovat. Jejich činnosti v oboru sklářství, litiny, stavebnictví a obalové techniky se doplňovaly a vedly k sortimentu výrobků určených pro celou řadu trhů místo úzce zaměřené obchodní kultury. Byly vesměs kapitálově náročné a staly se základem veškerého budoucího rozvoje.
Původní plán fúze se potkal s řadou potíží, které společnosti přinutily změnit postup. Dvě ropné krize – a z nich vyplývající dvě světové ekonomické krize – vykolejily původní strategické představy. Stagnace poškodila základní obchodní plány, růst se zastavil a zisky poklesly. Společnosti se začaly poohlížet po způsobech, jak vyrovnat svá portfolia pomocí nadějnějších výhledů. Jedna možnost zahrnovala závažný krok: získání kontrolního podílu ve společnosti Bull, jedné ze společností skupiny IT, s cílem vytvořit základy budoucí „Evropské IBM“ (elektrické součásti na jedné a kancelářské počítače na druhé straně).
Vnější zásah tyto plány rázem zvrátil: levá koalice vyhrála prezidentské volby ve Francii v roce 1981 a skupina byla znárodněna o rok později. Vládní orgány rozhodly, že společnost Bull by byla užitečnější v jiné organizaci, a byla proto prodána. Během krátkého období pod vládní kontrolou (1982–86) se společnost Saint-Gobain posouvala směrem ke korporátnímu modelu a veřejným pracím, ale politické nebo ekonomické okolnosti jejím snahám zabránily. Nakonec získala zpět samostatnost – a v roce 1986 zrekapitulovala poučení, kterých se jí v minulých deseti letech dostalo. Privatizace v roce 1986 vedla k pečlivé přestavbě. Obchodní portfolio, které z ní vyplynulo, se stalo základem dnešního profilu celé skupiny. Transformace proběhla ve dvou fázích (v každé dekádě jedna).
Společnost Saint-Gobain strávila větší část první dekády snahou obnovit udržitelný a ziskový růst a znovu dosáhnout celosvětového prvenství ve svých oborech činnosti. Poté zaměřila svou strategii na high-tech materiály. V tomto období odprodala činnosti, které přispívaly z 53 procent k tržbám, kterých dosáhla od fúze v roce 1970. Prodej zahrnoval i korporátní část podniku (1988) a natrvalo dřevařskou a papírenskou část (1994). Přišly nové obory: Norton (1990) a Carborundum (1996) přispěly výrobou abraziv, jednoúčelové keramiky a plastických hmot, a následně Bicron (1990) přinesl krystaly a senzory. Všechny uvedené obory se zařadily do sektoru známého jako Vysoce výkonné materiály.
V následujících letech nabyla přeměna na rychlosti. Zakoupení skupiny Poliet Group v roce 1996 představovalo první milník a bylo součástí snahy Saint-Gobain zaměřit se více na maloobchodní prodej výrobků pro stavebnictví. Koncem této dekády, ke konci roku 2005, společnost zakoupila British Plaster Board (BPB), světovou jedničku v daném oboru, aby doplnila řadu produktů pro stavební průmysl vyráběných Saint-Gobain (izolace a modernizace exteriérů, fasády, trubky a další součásti pro vodovodní trh).
Pierre-André de Chalendar, předseda představenstva a CEO Saint-Gobain: „Toto výročí je možností a příležitostí všem připomenout sílu a stabilitu, jakou jsme získali během naší 350leté historie a během 350 let neustálého pokroku. Z našich zkušeností vyplývá, že problematice rozumíme v dlouhodobém horizontu. Jsme také dostatečně stabilní i flexibilní, abychom mohli reagovat na neustále se měnící svět. Naše historie dokazuje, že jsme společností, která neustále posouvá hranice a přijímá nové technologické výzvy. Pokud se podíváme na naši minulost i na současný svět a naši činnost, nabýváme přesvědčení, že existuje spousta důvodů, proč věřit v budoucnost. Naše výročí tedy slavíme s pohledem upřeným do budoucna a na inovace. V roce 2015 se s vámi chceme podělit o náš optimismus.“
Další informace najdete zde, krátké video k 350. výročí je zde.
tisková zpráva, wd
