Kovová okna a česká funkcionalistická architektura
Když na jaře roku 1926 architekt Jaromír Krejcar představil druhou studii Olympicu, multifunkčního domu, který významně ovlivnil českou architekturu, sotva mohl tušit, jak moc se jeho realizace nakonec bude lišit. Přitom účinek estetiky devětsilského poetismu, kterou Olympicu demonstrativně propůjčil, neoslabila absence světelné reklamy jako spíš těžkopádná dřevěná okna. Srovnáme-li vizuálně podmanivou skicu Olympicu s fotografií realizace, je víc než zřejmé, že to byla okna, která v jeho estetice, stejně jako v případě funkcionalistické architektury, hrála jednu z hlavních rolí. Okna nové doby, jejichž úkolem bylo setřít také hranici mezi vnitřním a vnějším prostorem, proto musela mít velké, minimálně přerušované plochy, vybavené proti přehřívání interiéru buď skly s odrazivou polozrcadlovou vrstvou, anebo důmyslnou stínicí technikou. Hlavně však musela být horizontální a disponovat mechanismy umožňujícími posouváním, překlápěním či otáčením nastavovat nejrůznější polohy otevírání a tím ženám usnadňovat jejich očistu. Zkrátka to musela být sofistikovaná okna, která svou konstrukcí, provedením a také vzezřením dále posouvala novou estetiku, kterou se v praxi začalo dařit uskutečňovat teprve díky rychlému rozvoji moderních stavebních materiálů a technologií. Jenomže taková okna Krejcar v roce 1927 neměl k dispozici. Lépe řečeno, pracovat mohl pouze s jejich málo dokonalými předchůdci, příliš drahými okny zhotovenými manufakturním způsobem. Nedivme se proto, že v pionýrských letech si je mohla dovolit jen hrstka stavebníků, kterým víc než na penězích záleželo na prvotřídní reklamě. A k ní nová architektura okatě pracující s nejmodernějšími stavebními komponenty rozhodně náležela. Mezi takové podnikatele patřila firma A. Lindt, která si v letech 1925–1927 na Václavském náměstí postavila podle plánů architekta Ludvíka Kysely obchodní dům, který se stal vůbec první nekompromisně moderní budovou v centru Prahy. A také stavbou, jejíž podobu zcela zásadně spoluurčují kovová okna, v tomto případě značky Okenia. Jaká byla jejich pořizovací cena, sice netuším, nicméně ceny těchto dílců začaly klesat až na přelomu 20. a 30. let, kdy se vedle zahraničních typů (například britské značky Crittall, pro něž se architekt J. K. Říha rozhodl v případě pražské centrály Báňské a hutní společnosti) objevilo na trhu nepřeberné množství oken domácí provenience. S okny Crittall, která se pro náš trh vyráběla v německé filiálce, chtěla pracovat i legendární dvojice H+H, architekti Josef Havlíček a Karel Honzík, kteří jimi zamýšleli opatřit své životní dílo, mrakodrap VPÚ v Praze (1929–1934). V průběhu projektových prací ale došlo k řadě změn. Navrhovaný ocelový skelet tak nahradil železobetonový a britská kovová okna zase dřevěná domácí provenience. Přesto se v budově kovová okna v menší míře nakonec uplatnila – podél hlavních a vedlejších schodišť, která původně protínaly vertikální pásy oken značky Ippen. Právě tato firma patřila mezi nejvýznamnější výrobce kovových oken v ČSR. Vedle ní to byly společnosti A. Kraus, V. A. Skokan – Továrna hygienických a technických zařízení a známý koncern Ringhoffer-Tatra.
Dříve než okna z královéhradecké strojírny Alfréd Ippen proslavil mrakodrap VPÚ či gigantické okno v průčelí pražského obchodního domu Bílá labuť (1937–1939), objevila se na pražském Veletržním paláci (1924–1928) od architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse či v některých funkcionalistických školách v Brně (např. v Kotlářské ulici postavené v letech 1930–1931 podle projektu architekta Josefa Poláška). Okna i dveřní zárubně z Ippenovy strojírny, která se časem a s přibývajícími zakázkami začala specializovat na výrobu a montáž mostních konstrukcí a skeletů budov, byla vyráběna z lisované oceli. Okenní profil byl konstruován tak, aby tvořil tuhý celek umožňující produkovat okna „až do největších rozměrů s možností rozdělit okenní plochu štíhlými profily dle libosti“. Okno Ippenova systému ale nebylo „zavěšeno na doposud obvyklých závěsech, nýbrž na nůžkách.
Tyto nůžky zachytí okno v těžištní ose, což umožňuje snadný pohyb a úplné vyvážení okna v každé jeho poloze“.1
Přes řadu technických fines ale prim udávala bratislavská firma A. Kraus, která k výrobě svých vysoce estetických oken využívala strojírnu Rosické báňské společnosti v Zastávce u Brna. Posuvnými nebo překlápěcími okny patentu Kraus vybavenými dřevěnou vložkou tak byly osazeny ty nejvýznamnější funkcionalistické budovy v Československu. S oblibou je užíval zejména Bohuslav Fuchs, a to nejen na svých brněnských stavbách v čele s Masarykovým studentským domovem (1929–1930) či Moravskou bankou (1928–1931), na níž se autorsky podílel Ernst Wiesner. V případě staveb nesených ocelovou kostrou byla okna zpravidla montována přímo do ní, což přinášelo řadu výhod. Především se tak ale zhmotňoval sen o architektuře uskutečňované z přesných dílců produkovaných sériově, průmyslovou velkovýrobou.
S obdobnou rétorikou pracovala reklama firmy Kraus, která se o svých produktech ráda vyjadřovala jako o výrobcích budoucnosti. Třeba patentní posuvné a otáčivé okno Kraus – Orbis prezentovala jako okno zhotovené ze speciálních profilů, které má „dvě dvojitá křídla, složená ze dvou křídel jednoduchých […] Skleněné tabule dvojitého křídla jsou od sebe vzdáleny 6,5 cm, tj. vzdálenost, jež byla uznána tepelnými techniky za nejpříznivější. Pohybové mechanismy jsou řešeny velmi důmyslně bez vodících drážek, které vyžadovaly vždy dvojnásob široké zárubně. Naprostou novinkou a nespornou předností tohoto okna jest konstrukce výsuvného křídla, které možno vysunouti dovnitř místnosti tak, aby druhé křídlo bylo možno za ně při otevírání zasunouti. U zavřeného okna jsou všechna křídla v jedné rovině (nikoli zčásti za sebou), takže zárubeň má po celém obvodu stejný průřez“.2 Není divu, že Krausova okna použila firma MOK během výstavby vzorové kolonie Svazu Československého díla v Praze, známé jako Baba. V jednom vydání Lidových novin, které o kolonii moderního bydlení přinesly reportáž, byla tato okna popsána: „Tato okna vyrábějí se sériově s nevídanou přesností, ze speciálních profilů: všechny rohy jsou svářeny a do profilů jsou zapuštěny dubové vložky, zaručující dokonalé těsnění. Mimo to jsou okna vybavena zasklívacími lištami k odšroubování, takže nemají viditelné tmelové drážky. Dodávají se pro dvojité i jednoduché zasklení a lze z nich sestaviti tak zvané okenní pásy, skleněné výstupky, zimní zahrady, jakož i arkýřové konstrukce. Přes velké rozměry možno k zasklení použíti 3 mm silného skla, poněvadž okna Krausovy soustavy jsou zvláště stabilní. Okno možno obdržeti pro vodorovný i svislý pohyb křídel. Protizávaží není třeba ani u svislého typu, poněvadž se křídla vzájemně vyvažují“.3
Veškeré technické finesy, jimiž Krausova okna vynikala, by ovšem postrádaly smysl, kdyby je architekt nedokázal zúročit v esteticky výjimečné stavbě. K takovým příkladům jistě patří léčebný dům Nemocenské pojišťovny soukromých úředníků v Trenčianských Teplicích postavený podle projektu Jaromíra Krejcara v letech 1929–1932. K podmanivému řešení budovy, která je dnes bohužel opuštěná a chátrá, architekt dospěl díky rafinované kombinaci různých typů, velikostí a barev okenních rámů, podle nichž spolehlivě poznáme, jaké funkci jednotlivé části budovy sloužily. V pokojovém křídle opatřil každou z identických obytných buněk inspirovaných kajutami zaoceánského parníku černým dvoukřídlým oknem s prosklenými světle modrými dveřmi na balkon, který lemovalo červené trubkové zábradlí. Součástí tohoto typu ocelového okna je i charakteristická ventilační mřížka nacházející se v horní části rámu, díky níž bylo možné pokoj neustále větrat. K vynikajícímu komfortu buňky dále přispívala stínicí roleta integrovaná do rámu balkonových dveří a mechanismus dovolující okno odsunutím k jedné straně zcela otevřít. Možnosti složit i vícero okenních rámů jako harmoniku, a tím z okna vytvořit de facto mobilní příčku, Krejcar dokonale využil v chodbách obytného traktu, který protnul pásovými okny. Obdobně řešené rámy, avšak mnohem větších rozměrů, použil i v nižším společenském křídle, kde se objevila v kombinaci barev krémové a světlezelené. Nesporná výhoda těchto oken tkvěla vedle moderní podoby také v jejich konstrukci, umožňující výrobu individuálně koncipovaných rámů oken navrhovaných architekty budovám přímo na míru. Okna tohoto typu byla vlastně dřevoocelová okna. Pevné dubové jádro zajišťovalo rámu potřebnou pevnost a stabilitu eliminující deformace kovu vlivem teplotních výkyvů a také minimalizovalo tepelné mosty mezi rámem (v tomto případě železobetonovou kostrou), poněvadž do něho bylo okno vsazeno jen dřevěnou částí konstrukce rámu. Kovová část, řečeno s trochou nadsázky, tak hrála vedle ochrany dřevěného jádra hlavně estetickou roli, podtrženou ještě exkluzivním pochromovaným zpracováním vnější části okna, kde se více uplatňovala nerezavějící ocel typu Anticorro. Takto řešené okno se dodnes zachovalo třeba v parteru dnešní galerie Václava Špály, upravené podle návrhu architekta Františka Zelenky v roce 1938 nebo v průčelí blízkého obchodního domu Úvěrního ústavu majitelů domů v zemích československých (1931–1932), kde architekt Bohumír Kozák pracoval jak s chromovanými, tak i lakovanými okny značky Kraus.
Počátkem třicátých let začala bratislavské firmě konkurovat značka Oktra (Okna Tatra), která byla součástí Ringhofferových závodů. Toto konsorcium, které se jako řada jiných firem podnikajících původně v oblasti těžkého strojírenství časem začalo specializovat na výrobu stavebních komponentů, kromě ocelových oken a zárubní také produkovalo izolační a těsnicí hmoty značky Olcedy. Z řady budov, kde byla okna Tatra osazena, uveďme dům Svazu československého díla, vilu Eustacha Mölzera a komplex pojišťoven Generali a Moldavia, známější jako palác Broadway (všechny v Praze). Kancelářský dům s výstavní síní, jenž potkal osud podobný lázeňskému domu v Trenčianských Teplicích, byl postaven v letech 1934–1938 podle projektu Oldřicha Starého, architekta, teoretika a šéfredaktora revue Stavba. Dům byl vybaven nejen Ringhofferovými ocelovými okny a zárubněmi, ale i obchodními portály a posunovací střechou, která se nachází nad dvoranou, kterou právě okna Oktra se zaobleným zasklením nároží charakterizují. Druhou stavbu představuje vila vlivného člena Státní regulační komise a šéfa správní rady Elektrických podniků hlavního města Prahy. Inženýr Mölzer, který patřil mezi podporovatele moderní stavební kultury, roku 1938 pověřil architekta F. M. Černého, aby mu na místě s fantastickým výhledem na Prahu navrhl nekonvenční dům. Architekt brilantně využil ocelového skeletu, do kterého nechal namontovat jak ocelová okna, tak i balkony, které díky skleněným luxferovým podlahám nestíní pokoje nacházející se o patro níž. Třetím dílem je komplex trojice multifunkčních budov s podzemním kinem propojený pasáží se sklobetonovými klenbami. V souboru budov z let 1936–1938 navržených architekty Bohumírem Kozákem a Antonínem Černým se dokonale uplatnila jak Ringhofferova dřevěná, tak ocelová okna opatřená pákových mechanismem ke změně otevření.
Byly to evidentně dobré zkušenosti s těmito dílci, které architekta Černého přivedly k rozhodnutí opatřit si vlastní vilu budovanou při kolonii Baba stejně sofistikovaným typem oken. Architekt ale sáhl po dřevoocelových oknech pražské firmy V. A. Skokan, jejíž sortiment vynikal promyšleným systémem otevírání, který se opakoval prakticky u všech typů oken, jimž dominovala značka Cristal. Bylo to zdvojené posuvné a otáčivé okno, sestávající z dvou sdružených křídel, z nichž jedno se dalo vysunout „do rovnoběžné polohy s průčelím a druhé za něj libovolně zasunouti“.4 Cristal vyráběný z dutých válcovaných profilů bylo možné také otvírat klasickým způsobem anebo jen částečně, jako tzv. větračku. Mimochodem, až donedávna jimi byl osazen administrativní trakt smíchovského nádraží (1953–1956) postaveného podle projektu architektů Jana Zázvorky a Jana Žáka.
JAKUB POTŮČEK
Mgr. Jakub Potůček (* 1975)
historik umění, kurátor a publicista specializující se na průmyslovou a moderní architekturu. Pracuje jako vědecký pracovník v Centru průmyslového dědictví na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Je autorem řady publikací a výstav, které sám navrhuje a také instaluje.
Publikováno v časopise Materiály pro stavbu 4/2024
POZNÁMKY:
- Katalog ocelových oken fy A. Ippen, konec 20. let, archiv autora. ↩︎
- Okno budoucnosti – patentní posuvné a otáčivé ocelové okno Kraus – Orbis, Lidové noviny XLIII,1935, č. 150, 23. 3., s. 1. ↩︎
- Ocelová okna patentu Krausova, Lidové noviny XL, 1932, č. 480, 22. 9., s. 8. ↩︎
- Reklamní leták fy V. A. Skokan, 30. léta, archiv autora. ↩︎
