Stavoprojekt byl největší architektonickou institucí, která kdy existovala na území bývalého Československa, největší v bývalém východním bloku a pravděpodobně svého času také největší na světě. Zároveň byl první institucí svého druhu v druhé polovině 20. století a některé jeho kanceláře fungují dodnes, zatímco jiné na jeho činnost navazují.
Titulní strany výročního katalogu Stavoprojektů, Zdroj: archiv Lucie M. Tóthové
Primárním posláním Stavoprojektu bylo zpočátku projektování veškeré stavební činnosti nezbytné na československém území. Později se jednotlivé regionální pobočky Stavoprojektu zaměřily zejména na návrhy bytové výstavby a občanské infrastruktury. Institucionální vývoj Stavoprojektu byl zejména na počátku velmi nestabilní. Od doby normalizace se postupně stabilizoval a v takové podobě fungoval až do zániku většiny jeho poboček v letech 1989–1992. Zpočátku Stavoprojekt působil jako jeden obrovský podnik, později však, již v 50. letech, se rozdělil na menší samostatné jednotky – ať už pod názvem Stavoprojekt, nebo jiné. Ve většině případů byly tyto jednotky zakládány městskými národními výbory. Tím se lišily od dalších projektových ústavů, které si zřizovala přímo ministerstva nebo v menší míře také družstva. Jeho vliv na architektonickou a inženýrskou praxi trvá až dodnes. Názory na jeho činnost se však mezi odborníky i laickou veřejností značně liší, a často se tak stává terčem mnoha diskusí.
Meziválečné období a mezinárodní kontext
Změny ve stavebnictví a architektuře, které se odehrály po roce 1948, nebyly náhlým a nečekaným jevem. Byly to spíše důsledky vývoje, který probíhal již v meziválečném období. Už v 20. a 30. letech se architekti s levicovým přesvědčením sdružovali v různých organizacích a skupinách. Roku 1932 se v Praze uskutečnil „Sjezd levých architektů“, kterého se zúčastnilo celkem 148 československých architektů, dva varšavští a jeden stockholmský architekt. Sjezd vydal sbírku esejí nazvanou „Za socialistickou architekturu“, kterou připravil Karel Teige spolu s přednášejícími (Adolf Benš, Karel Honzík, Karel Janů, Jaromír Krejcar, Jiří Kroha, Jiří Štursa a Jiří Voženílek). Tři z těchto architektů – Karel Janů, Jiří Štursa a Jiří Voženílek – v té době již tvořili skupinu zvanou PAS (Pracovní architektonická skupina). V roce 1933 vznikl „Svaz socialistických architektů“ s Jiřím Krohou v čele, a následující rok byl založen „Blok architektonických pokrokových spolků“ (BAPS). Obě organizace byly zrušeny v roce 1938, avšak po skončení války se jejich činnost obnovila a vedla ke vzniku řady důležitých institucí.1 Od roku 1945 tyto organizace postupně koordinovaly stavebnictví ve všech jeho aspektech – od projektování přes realizaci a řídicí funkce až po průmysl a zaměstnance. Byla tak vytvořena „Komise pro stavebnictví“, kterou tvořil zejména zmiňovaný BAPS jako zástupce projektantů, dále Jednota stavitelů, Inženýrská komora, Ministerstvo dopravy, Krajský národní výbor, Hospodářská skupina stavebního průmyslu a reprezentanti stavebních pracovníků.2
V období po druhé světové válce byla práce architektů silně ovlivněna idealistickou představou o „budování socialistického státu a vytváření lepší společnosti“.3 V tomto kontextu se role organizace BAPS stala klíčová a nenahraditelná. V létě roku 1947 BAPS vydal oficiální prohlášení s názvem „O spolupráci architektů“, které se zabývalo způsobem organizace stavebnictví, posláním architekta a jeho pracovní náplní, vztahem mezi politikou a architekturou, otázkami bydlení a zapojením architektů do plánování městského rozvoje. Řada těchto usnesení byla následně zveřejněna v obnovenému časopise Architektura ČSR, jehož vydávání na sebe BAPS převzal a vedl jeho další publikování.4
Podobně jako během samotné války, i po jejím skončení přešla většina zemí na centrálně plánovanou ekonomiku s cílem co nejrychleji obnovit především průmyslovou základnu. Polarizace světa mezi kapitalismem (tržní ekonomika) a socialismem (plánovaná ekonomika) však nebyla jednotná. Rakousko a Německo se ocitlo rozděleno, některé státy jako Finsko či Jugoslávie si zachovaly neutrální postavení, další se přidělily do západního nebo východního bloku, a některé svou orientaci později změnily. Přesto téměř všechny země vypracovaly plány na svou poválečnou obnovu.5 Podstatný rozdíl existoval v přístupu: Zatímco na Západě měl být plán spíše orientačním náhledem na budoucí vývoj s pouze dočasným centrálním řízením, v Sovětském svazu byla plánovaná ekonomika od počátku jedním z hlavních nástrojů nejen hospodářského, ale také společenského řízení.6 S výjimkou Jugoslávie se tedy ve všech socialistických státech stalo centrální plánování trvalým prvkem až do roku 1989.7 Tento faktor měl zásadní význam pro vznik samotné instituce Stavoprojektu a určoval také základní rámec její činnosti.
V únoru 1948 po přijetí demise prezidentem Benešem převzala moc nová komunistická vláda. V jejím čele stál Klement Gottwald, který se následně v červnu stal také prezidentem.8 Československo se tak vydalo stejnou cestou jako ostatní evropské státy ovládané Sovětským svazem – k úplnému státnímu vlastnictví a centrálnímu řízení ekonomiky. Stavebnictví se této změně nevyhnulo. Počet stovek nezávislých stavebních podniků a architektonických ateliérů se nehodil k modelu státem řízeného hospodářství. Tento rozpor však nabídl příležitost k realizaci dlouhodobých představ o industrializaci stavebnictví, zlepšení projektových procesů a uplatnění vědeckých metod v architektuře. Architekti z meziválečné generace věřili, že nový a „vylepšený“ projektový systém by mohl účinně řešit problémy, jež tehdejší stavebnictví zažívalo.9
Mapy zobrazující změny názvů, označení a geografického rozmístění středisek a oddělení Stavoprojektů v Československu, v letech 1948, 1949, 1951 a 1952
Zdroj: Fond ČSSZ – Stavoprojekt, nezpracované, Národní archiv Praha
Kresba mapy: Lucia M. Tóthová
Původně publikováno: Tóthová M., L.; Ullmannová, K.; The Ambition for Centralized Control, An Organizational History of the Czechoslovak State Design Institute Stavoprojekt Between 1948 and 1953, A&U 2025, vol. 59, num. 1–2
Fungování Stavoprojektu v jednotlivých etapách
Již po skončení druhé světové války, konkrétně v roce 1946, si československé hospodářské plánování vypůjčilo některé prvky ze sovětského Gosplanu.10 Od roku 1948 se však stavebnictví spolu s dalšími sektory ekonomiky dostalo pod přísnou centrální kontrolu prostřednictvím státních výrobních plánů. V této nové struktuře hrála klíčovou úlohu Hospodářská rada, která od roku 1945 fungovala jako poradní složka vlády s řadou podřízených plánovacích institucí, včetně Státního plánovacího úřadu.11 Mezi Stavoprojektem a těmito vyššími plánujícími orgány měla působit jako konzultační a koordinační prvek Architektonická rada Stavoprojektu.12 Tento model byl inspirován sovětským příkladem – Výborem pro architektonické záležitosti při Radě ministrů SSSR.13 Rada měla dohlížet na úroveň architektonické práce a řešit ideologickou přípravu svých členů.14 Realita však byla zklamáním. Již v roce 1951 rada přestala fungovat a podle kritiky vznesené na konferenci československých architektů v roce 1953 se členové rady15 svými povinnostmi vůbec nezabývali.16 Koncept přímého propojení Stavoprojektu s vyššími státními orgány se tak nakonec neosvědčil.
Ačkoliv se první dvouletý plán, který vrcholil v éře Edvarda Beneše, nesetkal s úspěchem,17 přípravy na pětileté plánování postupovaly dále. Znárodňování začalo selektivně – nejprve převzaly pro stát klíčové průmyslové podniky, později se však centrální plánování chopilo všech zbývajících soukromých podnikatelských subjektů.18 Rok 1948 byl klíčový: vedle schválení zákona o dalších nacionalizacích19 došlo k vytvoření „Ústředního akčního výboru československých architektů“.20 V tomto období také nastoupily klíčové postavy nového systému – Karel Janů jako vedoucí státního podniku Československých stavebních závodů (ČSSZ)21 a Jiří Voženílek, který se stal zakladatelem a prvním vedením podniku PA-100 Stavoprojekt.22 Slovenskou pobočku Stavoprojektu řídil Martin Kusý.23
Stavoprojekt byl v počátcích teprve jednou složkou ČSSZ, nezávislou organizací se stal až v roce 1951. V následujících letech jednotlivé jeho ateliéry přešly řadou interních reorganizací.24 V roce 1953 pak obdržel nový oficiální status: „Stavoprojekt n. p., Státní ústav pro projektování sídlišť a pozemních a inženýrských staveb“.25 Rok 1953 byl ale také důležitý z politického hlediska26 – v Československu došlo k významným změnám v sestavě vlády. Ještě zásadnější však bylo prohlášení sovětského prvního tajemníka Nikity Chruščova z roku 1954, které kritizovalo marnost a neefektivnost stavebnictví. Chruščov se zaměřil na několik problémů: architektonická řešení budov byla rozměrově příliš velkorysá, stavby byly příliš drahé na metr čtvereční a obsahovaly spoustu dekorativních prvků a zbytečností.27 Zde se skrývá zajímavý paradox – právě ty dekorativní a reprezentativní prvky byly dosud považovány za důkaz politické loajality a ideologické správnosti.28
Chruščovův projev z roku 1954 není pouhou architektonickou kritikou, ale znamená zásadní obrat v sovětské a následně československé stavební politice. Stalinský model, který glorifikoval monumentalitu a reprezentativnost za každou cenu, je nahrazen pragmatičtějším přístupem zaměřeným na efektivitu, ekonomiku a funkčnost. Tento obrat měl zásadní vliv na československé stavebnictví – včetně Stavoprojektu, který se musel přizpůsobit novým direktivám orientovaným na racionalizaci, industrializaci a snižování nákladů. Právě tato kritika otevírá cestu pro moderní architektonické řešení, které se později v 50. a 60. letech prosadilo i v Československu.
Šedesátá léta byla érou postupného otevírání československého režimu. Do právního řádu se pomalu vnášely reformy, jež byly často návratem k liberálnějším postojům z konce padesátých let. Nové územní dělení z roku 196029 a připravovaná ekonomická reforma Oty Šika signalizovaly směr změn.30 Významným krokem bylo také přijetí zákona, který prosazoval integraci výtvarného umění do architektury.31 Od roku 1966 se začala formovat volnější sdružení projektantů. V Čechách vzniklo několik zajímavých iniciativ – například „Sdružení projektových ateliérů“, kde si čeští architekti Karel Prager, Vladimír Machonin a Jan Šrámek vybudovali vlastní tvůrčí prostor.32 Mezi nejznámější patřily ateliér SIAL (Karl Hubáček, Miroslav Masák, Otakar Binar),33 který se později stal legendou československé moderní architektury. I na Slovensku probíhaly paralelní procesy – Štefan Svetko, Eugen Kramár a Iľja Skoček se pokusili vytvořit podobně svobodné „Sdružení projektových ateliérů“.34 Veškeré tyto naděje však skončily příchodem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pražské jaro bylo potlačeno, reformní snahy byly zastaveny a národní hospodářství se vrátilo k autoritářskému řízení. Místo dlouhodobého uvolňování režimu přišel opak – normalizace – systém, který měl na několik desetiletí zmrazit jakoukoliv reformní iniciativu. V letech 1966–1970 probíhala v Československu čtvrtá pětiletka,35 v níž se aplikovala tzv. „Šikova ekonomická reforma“. Odchylovala se od přísné centrální ekonomiky, avšak do praxe bylo převedeno jen několik plánovaných kroků. Potlačením přínosů pražského jara byly Šikovy reformy i další liberalizační procesy zastaveny. Významnou změnou po srpnové okupaci bylo zřízení Československé federace ke dni 27. 10. 196836 s novou ústavou, v níž byly Česká a Slovenská socialistická republika v rovnoprávném vztahu. Tyto politicko-ekonomické změny vedly také k strukturálním změnám projektových ústavů, a to zejména v období tzv. normalizace.
Normalizační režim využil následující pátou pětiletku (1971–1975) k masivním investicím, které pokračovaly v letech 1976–1980. Při čerpání rezerv37 se stala nutnou tzv. „Rozsypalova reforma“ („Soubor opatření“), která byla vlastně opakováním reformy z 50. let. Tato opatření později přispěla k hospodářské krizi. Masivní investice v obou pětiletkách vyvolaly vznik mnoha projektových ústavů. Období 1971–1980 znamenalo jejich největší nárůst z celého poválečného období – několikanásobně větší než v 50. letech. Například SIAL v Liberci byl počátkem 70. let začleněn pod Stavoprojekt.38 Nejvýznamnější změna nastala v roce 1980, kdy vzniklo obrovské množství místních projektových ústavů řízených Krajskými národními výbory. Na Slovensku jich bylo 23 (včetně měst jako Veľký Krtíš, Čadca, bratislavské části), v Česku téměř 20. Šlo většinou o útvary hlavního architekta39 či dopravního inženýrství. Všechny projektové ústavy zůstávaly pod centrálním řízením. Investor, projektant a stavebně-montážní podnik spadali pod stejný orgán státní správy – každý jako samostatná organizace s vlastním rozpočtem.
Na přelomu 60. a 70. let došlo k transformaci „Federálního výboru pro technický a investiční rozvoj“ na samostatné ministerstvo.40 Jedním z jeho prvních a nejdůležitějších úkolů byla revize všech dosavadních projektových ústavů. Jednotlivé ústavy poté obdržely nové oprávnění k činnosti, které jim umožňovalo fungovat jako samostatné projektové organizace. Bez oprávnění nemohly vykonávat funkci generálního projektanta – zajistit vypracování a koordinaci projektové dokumentace a obstarání subdodávkových služeb.41
Titulní strany výročního katalogu Stavoprojektů, Zdroj: archiv Lucie M. Tóthové
Vedle samostatných projektových ústavů existovaly projektové složky stavebních ústavů. Projektové ústavy měly jako hlavní předmět činnosti projektování a musely být jako samostatné hospodářské subjekty řízeny ústředními orgány státní správy, národními výbory nebo jinými hospodářskými jednotkami.42 Projektové ústavy lze rozdělit do tří skupin: krajské (místní), resortní a družstevní. Každá měla jiný způsob fungování. Architekti mohli pracovat také v tzv. neprojektové činnosti – investorské praxi, pedagogice, státní správě, výzkumu či ve filmu, divadle a televizi.
Systém fungování ústavů byl až do konce 80. let stabilní, ale role architekta se transformovala z tvůrce na správce systému. Jednotky fungovaly jako výrobní továrny. Přestože měly své budovy, podmínky pro práci se nepokládaly za kvalitní. V roce 1983 se ministerstvo transformovalo na „Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj“.43 Práce se stávala čím dál tím více technokratickou a rutinní, místo tvůrčího charakteru převládla procedura.44
Zánik
V listopadu 1989 se architekti v návaznosti na různé revize a úpravy legislativních opatření potřebovali vypořádat s novými politicko-hospodářskými strukturami. Zpočátku panoval v tvorbě nových „svobodných““ projektových organizací chaos. Ministerstva a družstva si zřizovaly různá projektová pracoviště, která nikdo z architektonické obce neměl možnost kontrolovat, neboť dosud nebyla vytvořena nová instituce, která by byla za to odpovědná. Zároveň si architekti uvědomovali, že současný stav projektových institucí již není aktuální.45 Československo společně připravovalo novelizaci normativních úprav, včetně řešení udělování oprávnění a postupné autorizace architektů. Většina Stavoprojektů se po změně režimu transformovala (běžně 1–2 roky), a s výjimkou několika z nich jejich ateliéry postupně zanikly.46
LUCIA M. TÓTHOVÁ
Mgr. art. Lucia M. Tóthová, PhD. (* 1991)
Vystudovala VŠVU v Bratislavě, následně doktorské studium na FA ČVUT v Praze, kde aktuálně působí jako pedagožka a výzkumná pracovnice. Článek vznikl v rámci výzkumu: Stavoprojekt 1948–1953. Kolektivizace projekční činnosti a její otisk v paměti české krajiny a měst (NAKI III, DH23P03OVV004).
Publikováno v časopise Materiály pro stavbu č. 1/2026
POZNÁMKY
1 Honzík K., Havlíček J., Odpověď na anketu Tvorby, Tvorba, 1930, s. 199–200. Zuzaňáková M., Diplomová práce: Utopie avantgardy, Kolektivní dům v meziválečném Československu, s. 34.
2 Janů A., Organizace stavebnictví, Architektura ČSR, 1945–46, č. 1–10, s. 7.
3 Guzik Hubert. 2019. Plánovači, sociologové a průzkumy veřejného mínění. In: Dvořáková D., Guzik H. Zikmund J. Architektura v přerodu: 1945–1948, 1989–1992. Praha: ČVUT v Praze, Fakulta architektury, s. 34–61.
4 „Architektura ČSR se stala oficiálním orgánem Bloku architektonických pokrokových spolků (BAPS) a bude přinášet zprávy z Bloku i jeho komisí a jednotlivých spolků. […]“ Starý Oldřich. 1945. Spolupráce architektů na výstavbě státu. Architektura ČSR, 5(1), p. 2; 1947. Návrh BAPS na vymezení působnosti ministerstva techniky a organizace jeho jednotlivých oborů. Architektura ČSR, 6(3), s. 67.
5 Zikmund J., „Co je to? Má to dvě kola a dvě brzdy a přece včas dojede“, in: Architektura v přerodu 1945–1948, 1989–1992; Praha 2019.
6 Sommer V., Spurný M., Mrňka M., II. Vědecky řízená společnost: plánování, organizace a technokracie ve státním socialismu., in: Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu, 1956–1989, Praha 2019, s. 31.
7 Plánované hospodářství fungovalo také v zemích bývalé Jugoslávie. Rozdíl byl však v pozdějším období, kdy se začala formovat myšlenka tzv. „samosprávného socialismu“. Zdroj: Ramet P., Nationalism and Federalism; Yugoslavia 1963–1983, Bloomington 1984.
8 Sjednotitel ve strachu – Klement Gottwald; in: Rudí prezidenti, Česká televize, 2018, dostupné online na: www.ceskatelevize.cz/porady/11687481655-rudi-prezidenti/217562266510001/.
9 Šlechta E., Projev na 1. celostátní poradě vedoucích Stavoprojektu, Architektura ČSR, 1948, č. 10, s. 186., Zarecor E. K., Manufacturing a Socialist Modernity: Housing in Czechoslovakia 1945–1960, Pittsburg 2011.
10 Zikmund J. „Co je to? Má to dvě kola a dvě brzdy a přece včas dojede“, In: Dvořáková D., Guzik H. and Zikmund J., Architektura v přerodu: 1945–1948, 1989–1992. Praha: ČVUT v Praze, Fakulta architektury, s. 22.
11 Pavel M., 2025. Unpublished manuscript. Dekret č. 63/1945 Sb. Dekret prezidenta republiky o Hospodářské radě. Součástí byly Státní úřad statistický, Nejvyšší úřad cenový a Státní úřad plánovací (SÚP).
12 Kouřil Miroslav. 1948. Architekti a sjezd národní kultury. In: Kouřil Miroslav. (ed.). Sjezd národní kultury 1948. Sbírka dokumentů. Praha: Orbis, s. 44–45.
13 Dokumenty I. celostátní konference delegátů čs. architektů. Praha: Praha: ÚSČSVU – Svaz architektů a Český fond výtvarných umění, s. 268. V československých dobových periodikách sovětský systém organizace architektonické práce publikován in: Arkin D. 1948. Organizace architektonické činnosti v SSSR. Architektura ČSR, 7(3), s. 82.
14 Architektonická rada Stavoprojektu. Architektura ČSR, 7(9) [nestránkováno].
15 Členy Architektonické rady byli Jiří Kroha, Ferdinand Balcárek, Adolf Benš, František M. Černý, Bohuslav Fuchs, Kamil Gross, Josef Grus, Václav Hilský, Jaroslav Pokorný, Václav Roštlapil, Karel Štorch, Jiří Štursa, Jiří Voženilek. Seznam členů architektonické rady, nedatováno. Fond ČSSZ – Stavoprojekt (nezpracované). Národní archiv ČR.
16 Dokumenty I. celostátní konference delegátů čs. architektů. Praha: Praha: ÚSČSVU – Svaz architektů a Český fond výtvarných umění, s. 272.
17 Kubišta V., Pětiletý plán ve stavebnictví, Bilance 2LP., Stavitelství a architektura, 1948, č. 8, r. 4, s. 113.
18 Zákon ze dne 28. dubna 1948 o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků. Zdroj: Sbírka zákonů a sbírka mezinárodních smluv Ministerstva vnitra České republiky, dostupné online na: https://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspxq=114/1948&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy, vyhledané dne 6. 7. 2023.
19 Ibidem.
20 Prohlášení Akčního výboru architektů ČSR o nové organizaci architektonické práce, Architektura ČSR, 1948, č. 2, s. 81.
21 Přehled o struktuře a fungování ČSSZ poskytují čtyři rozsáhlé medailóny publikované v časopise Stavebnictví, 1948: č. 9, s. 140–142; č. 10, s. 158–159, č. 11–12, s. 176–177, dále také Stavebnictví, 1948: č. 2, s. 29–31.
22 Název Stavoprojekt vymyslel Otakar Nový, kterému zněl kód PA-100 „příliš průmyslově, jako číslo lokomotivy!“, jak vzpomínal v předmluvě katalogu výstavy Obrana architektury (1968). Více o okolnostech založení a fungování Stavoprojektu například in: Šlechta E., Úkoly Stavoprojektu, Stavebnictví, 1949, č. 1, s. 1–2.; Voženílek J., Úkoly Stavoprojektu v prvním čtvrtletí 1949, Architektura ČSR, 1948, č. 1–10, s. 324; Nový O., Organisace práce ve Stavoprojektu. Před čtvrtstoletím vznikl Stavoprojekt, Československý architekt, 1948, XVIX, s. 10–12.
23 Po něm byl prvním oficiálním ředitelem Štefan Lukačovič. Zdroj: Masný R., Lojdl M., Stavoprojekt Bratislava 1949–1969, Bratislava 1969.
24 Pokorný Jaroslav, Architektura ČSR, 1968, č. 9–10, s. 646.
25 Fond Stavoprojekt (nezpracovaný fond), Národní archiv České republiky.
26 Po smrti Josifa V. Stalina následuje smrt Klementa Gottwalda, po ní nová vláda Nikity Chruščova v Sovětském svazu a vláda Antonína Novotného v Československu, končící Východoněmeckým povstáním a měnovou reformou v Československu.
27 Starý O., II. všesvazový sjezd sovětských architektů, Architektura ČSR, 1956, č. 1–2, s. 1–8.
28 Halík P., Nejsme proti kráse, ale proti zbytečnostem (N. S. Chruščov), Velká exploze: Chruščovův projev na sjezdu stavbařů v Moskvě. Kapitola IX, in: Česká architektura 50. let, Studie o střetu funkcionalismu a konstruktivismu s ideovými východisky socialistického realismu, Praha 2022.
29 Zákon č. 36, ze dne 9. dubna 1960 o územním členění státu, zdroj: Sbírka zákonů a sbírka mezinárodních smluv Ministerstva vnitra ČR, dostupné online na: https://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/gl=1*1radjsg*_ga*ODkwMzU5MTcuMTY4NDg0NDA5OA…*_ga_X93EJT5QB5*MTY4NzI2OTQyNS4xMC4wLjE2ODcyNjk0MjUuMC4wLjA.
30 Reforma Oty Šika, známá také jako „Šikova reforma“, byla nejznámější ze série reforem z poválečného období. Více o ekonomických reformách bývalého Československa v období 50. až 80. let.: Sommer V. a kol., Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu, 1956–1989.
31 Kořínková J., Usnesení vlády Československé socialistické republiky ze dne 28. července 1965 č. 355, in: Kořínková J. (ed.). Oživit a ozvláštnit. Výtvarné umění v prostoru brněnských sídlišť, Brno 2012.
32 Životu a dílu Karla Pragera se věnuje především Radomíra Sedláková, např.: Sedláková R., Karel Prager, Lidé si na nové věci teprve musí zvyknout, Praha 2013.
33 Historii ateliéru a jeho členům se věnují mnohé publikace, např.: Švácha R. (ed.), Sial, Olomouc 2010; Švácha R., Karel Hubáček, Praha 1996; Švácha R., Masák M., Miroslav Masák, Řevnice 2021; Masák M., Architekti SIAL, Praha 2008; Stempel J., Ján Stempel – Projekty a realizace, Praha 2014.
B. Současně existující ateliér SIAL je přímým nástupcem původního. Zdroj: sial.cz, dostupné online na: https://www.sial.cz/kancelar/.
34 Lacko J., Poslanie združenia projektových ateliérov, Projekt, 1969, č. 5–6, s. 85.
35 Pětileté ekonomické plány, „pětiletky“, byly základním nástrojem obnovení válkou zničené ekonomiky a zároveň důležitým nástrojem komunistického režimu. Z doporučené literatury věnující se ekonomice bývalého Československa také v období normalizace, soustředící se na propojení s architektonickou a projekční tvorbou doporučuji např.: Sommer V., Řídit socialismus jako firmu, Praha 2019. Gjuričová A., Kopeček M., Roubal P., Spurný M., Vilímek T., Architekti dlouhé změny, Praha 2019.
36 Ústavní zákon č. 143, ze dne 27. října 1968, o československé federaci, zdroj: Sbírka zákonů a sbírka mezinárodních smluv Ministerstva vnitra ČR, dostupné online na: https://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=143/1968&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy
37 Příkladem jedné z největších investic, která probíhala během obou zmíněných pětiletek, je výstavba Paláce kultury, dnešního kongresového centra v Praze. Dne 25. 7. 1972 byl oficiálně udělen souhlas k vypsání soutěže, v roce 1976 byla zahájena výstavba, která byla dokončena v roce 1981. Celý proces vrcholil přesným načasováním otevření budovy tak, aby se v pořadí XVI. sjezd KSČ konal v nově otevřeném centru. Zdroj: Odbor projektování, projektová soutěž na Kongresovou halu, balík č. 250A, Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Národní archiv, nezpracovaný fond. V Praze byl otevřen Palác kultury. Zdroj: ceskatelevize.cz, dostupné online na: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/8159-v-praze-byl-otevren-palac-kultury/, dne 20. 5. 2022.
38 Historie SIALu, dostupné online na: https://www.sial.cz/historie/, dne 26. 4. 2022.
39 Výjimkou byla Banská Bystrica – Krajské středisko státní památkové péče a OP B. Bystrica, zdroj: Národní archiv, Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, i. č. 273, Projektování – mzdový vývoj 1976, 1977, 1980.
40 Federální výbor pro technický a investiční rozvoj fungoval do r. 1969, následně se od r. 1970 transformoval na federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj, a to se v r. 1983 dále transformovalo na Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Zdroj: Národní archiv, Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Nezpracovaný fond.
41 Vyhláška Federálního výboru pro technický a investiční rozvoj, kterou se mění a doplňuje vyhláška Státní komise pro techniku č. 108/1966 SB., o oprávnění projektové činnosti č. 137/1970 Sb., zdroj: Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv. Dostupné 7. 9. 2021 na: https://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=36/1960&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy.
42 Usnesení vlády č. 170/1970, Národní archiv, Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Nezpracovaný fond.
43 Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Národní archiv, nezpracovaný fond.
B. Vznikla Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj v čele s Jaromírem Obzinou. Zdroj: ceskatelevize.cz, dostupné online na: https://www.ceska-televize.cz/porady/10195164142-vypravej/bonus/8205/, dne 20. 5. 2022.
44 Kohlmayer V., Miesto architektonickej tvorby v projektovom procese. in: Projekt, 1989, č. 06, s. 2.
45 Svetko Š., Bílek T., Iniciovanie legislatívnych opatrení, Projekt, č. 5–6, 1990, s. 69.
46 Obchodní rejstřík Ministerstva spravedlnosti ČR, dostupné online na: www.orsr.sk/hladaj_subjekt.asp?OBMENO=Stavoprojekt&PF=0&SID=0&R=on, vyhledané dne 11. 7. 2023.
Nejnovější komentáře