Stavební kultura je společenský proces, založený na širokém chápání kvalitativních hodnot v plánování a výstavbě v průběhu jejich vývoje a proměn.
Denn Baukultur ist ein gesellschaftlicher Prozess, der auf einer breiten Verständigung über qualitative Werte und Ziele des Planens und Bauens beruht, und der sich stetig weiterentwickelt und verändert.
(Bundesstiftung Baukultur, 2025)
Iniciativa pro stavební kulturu v Německu – Bundesstiftung Baukultur – oslaví v letošním roce 25. výročí založení. Její česká obdoba – Politika architektury a stavební kultury ČR – vydaná Ministerstvem pro místní rozvoj v roce 2015 je sice o patnáct let mladší, ve výstupech obou srovnávaných iniciativ je ale významnější rozdíl. Přístup k přípravě obou uvedených strategií pro vystavěné prostředí i jejich výsledný dopad do území se liší především mírou vložené energie a šíří zapojení aktérů, podílejících se na vytváření stavební kultury země.
Série textů1 v letošním ročníku Materiálů pro stavbu zpracovává téma kvality architektury a vystavěného prostředí a rozvíjí tezi, podle které jsou hodnotová kritéria této kvality výsledkem celospolečenské debaty. Taková debata je zatím bohužel v silně centralizovaném prostředí územní a stavební správy naší země vytlačena na okraj zájmu, přestože kvalita vystavěného prostředí se dotýká životní pohody každého z nás. Nicméně i u nás tato debata probíhá.
Politika architektury a zájem obce
Odbornou reflexí české Politiky architektury se zabývá stejnojmenná série vědeckých konferencí, pořádaná od roku 2017 Fakultou architektury ČVUT. Výstupy prvních tří konferencí byly jedním z podkladů pro vyhodnocení české Politiky architektury a stavební kultury a vydání její aktualizace Ministerstvem pro místní rozvoj v roce 2022.2 Pod vlivem zahraničního srovnání i připomínek ze strany akademické a profesní sféry sice došlo v nové edici dokumentu k pozitivnímu obsahovému posunu, srozumitelnost a použitelnost aktualizované Politiky přesto vykazuje jen „mírný pokrok v mezích zákona“. Etatistický přístup ministerstva k přípravě se nijak nezměnil a namísto srozumitelné strategie pro vytváření kvalitního prostředí pro život přinesl opět jen aktualizovaný a rozšířený „úřední katalog“ témat, cílů a opatření.
Proto loňský ročník konference Politiky architektury s podtitulem Zájem obce opustil celonárodní měřítko a zaměřil se na regionální a lokální varianty strategií pro architekturu a vystavěné prostředí.3 Cílem konference je už tradičně rozšíření odborné debaty s uživateli a adresáty dokumentu, a podle dosavadního vývoje politik a strategií Baukultur v Evropě také pravděpodobných budoucích autorů vlastních strategických dokumentů.
Ekonomický význam kvality prostředí
Lukáš Makovský z University of Reading vysvětluje v key note konference princip udržování rovnováhy v ekonomickém modelu chování měst a jejich obyvatel: v ideálním rovnovážném modelu chování není nikdo motivován stěhovat se jinam, protože poměr benefitů a nákladů je ve všech srovnávaných místech v rovnováze. Klíčovými faktory pro nastavení rovnovážného stavu jsou produktivita a kvalita života v porovnávaném místě. Podívejme se ve zkratce na ilustrační graf z jeho prezentace:4
Aby byly firmy konkurenceschopné, mohou při stejné produktivitě buď platit vyšší nájemné (r), nebo vyšší mzdy (w). Některá místa jsou ovšem produktivnější (křivka A 2 ) než jiná (A 1 ), proto tam
například mohou být při stejných nájmech vyšší mzdy (viz žluté křivky nákladů C).
Kvalita života v daném místě ovlivňuje obdobně chování obyvatel: lidé jsou ochotni platit vyšší
nájemné (r) v případě, že dostávají vyšší mzdy (w). Některá místa ale mají vyšší kvalitu (křivka B 2 ) než jiná (křivka B 1 ), a proto tam jsou obyvatelé při stejných mzdách ochotni zaplatit vyšší nájem (viz modré křivky domácností V).
Aby byl model ekonomického chování měst v rovnováze, tzn. aby nikdo nebyl motivován stěhovat se jinam, musí mzdy a náklady v místě s kombinací vlastní produktivity (A) a kvality života (B) ležet v průsečíku příslušné křivky nákladů firem (C) a indiferenční křivky domácností (V). Kombinace různé míry produktivity a kvality života v mezích vymezených křivkami grafu tak vysvětluje, proč se mohou výše mezd a výše nájmů v různých městech lišit. Model zároveň vysvětluje, proč jsou strategie úspěšných měst vždy jedinečné a není možné je prostě „opsat“ a použít jinde: lokální „politiky architektury“ (společně s přírodními podmínkami a dalšími faktory kvality života) v kombinaci s místní úrovní produktivity fakticky vymezují určující křivky produktivity a kvality života v daném místě a určují trend ekonomického chování obyvatel a firem – ti v „hlasování nohama“ do města přicházejí, nebo jej opouštějí z důvodu lepších příležitostí, nabízejících se jinde.
Soupeření o místo na mapě
V globálním měřítku si města a regiony neustále konkurují v „souboji o talenty“. Z této perspektivy máme v naší zemi jeden potenciální metropolitní region evropského růstu (Metropolitan European Growth Areas – MEGA) – Prahu a její „Zápraží“ v části Středočeského kraje, dále čtyři funkční městské regiony (Functional Urban Areas – FUA) a tři vysoce urbanizované aglomerace (High Density Urban Clusters) – funkční aglomerace Brna a Ostravy doplňují města Plzeň a Mladá Boleslav a Ústecko–Chomutovská aglomerace.5
Pod tlakem proměny vystavěného prostředí nejsou jen statisícové metropole, ale také menší obce a města se stovkami nebo tisíci obyvateli. I ty mezi sebou soupeří o úspěch v „hlasování nohama“. Přitom zpravidla nedisponují vlastními odbornými institucemi pro koncepci a rozvoj jako největší česká města.6 Proto loňská konference Politiky architektury nabídla prostor pro debatu profesionálů z oblasti rozvoje vystavěného prostředí a územních samospráv, zejména těch v extrémní poloze velmi atraktivních území. Předmětem diskuze bylo mapování aktuálních výzkumů dotýkajících se správy území a hledání přijatelných způsobů řešení konfliktů zájmů s cílem vytváření kvalitního vystavěného prostředí a formulování konkrétních potřeb a strategií. Odpovědi jsme hledali v široké debatě se zástupci samospráv českých měst a obcí, městskými architekty i odborníky z institutů a kanceláří architektury města, se zástupci České komory architektů, ministerstev, stavebního byznysu a akademického sektoru stejně jako se zástupci spolků a profesionály z oblasti stavebnictví a vystavěného prostředí. Formou mapování znalostí, výzkumů, příkladů řešení a naplňování konkrétních potřeb a strategií v území jsme zkoumali, jakým aktuálním výzvám české obce čelí a jaké mají prostředky k jejich řešení.
Účastníkům jsme položili zdánlivě jednoduchou otázku: Co je to zájem obce? Tu jsme dále strukturovali do sedmi oblastí:
Jak se malé obce a města vypořádávají s tlakem rozvoje?
- Jak se malé obce a města vypořádávají s tlakem rozvoje?
- Jakým aktuálním výzvám obce čelí?
- Jaké mají prostředky k jejich řešení?
- Jakou roli jim v procesech správy svěřeného území přisuzuje stavební právo?
- Co očekávají od profesionálů?
- Jaké jsou jejich zájmy při správě vystavěného prostředí?
- Jaké jsou nebo budou jejich Politiky architektury?
Konference byla členěna do čtyř tematických bloků. Aktuální stav našich Politik architektury představili po úvodních slovech garanta konference Jiřího Plose a předsedy České komory architektů Jana Kasla zakládající členové iniciativy CityDeal Petr Hlaváček, náměstek primátora hl. m. Prahy pro oblast územního a strategického rozvoje, Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy a Jaroslav Holler z Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně, toho času ředitel odboru územního plánování Ministerstva pro místní rozvoj. Prezentující doplnil v navazující debatě starosta Jiří Beneš z Přerova nad Labem. Zájmem obce je bez ohledu na velikost nebo komplexnost sídla dosažení dohody v území při naplňování konkrétních cílů.
Základním nástrojem dohody na správě a rozvoji území by měl být územní plán, v současném legislativním pojetí jsou však plány pro většinu měst naopak překážkou rozvoje. V rigidním systému závazností a nadřazeností územně plánovacích dokumentací dnes ingeruje stát do správy obcí a obce naopak do koncepcí na státní úrovni. Dosahování shody při změnách a aktualizacích plánovacích dokumentací jsou komplikované a časově neúměrně náročné. Důvody současné nedohody vidí Ondřej Boháč v omezené zpětné vazbě z území, kdy spolu komunikuje pouze státní správa na úrovni vlády a krajů a reálné potřeby a názory uživatelů územních plánů – územní samosprávy měst a obcí jednoduše „nevidí“. Cestou ze slepé uličky by měla být ohlášená „reforma územního plánování 2030“.
Druhý blok mapoval Podklady a nástroje politik architektury. Výše zmíněnou key note Rozvoj území a zvládání externalit Lukáše Makovského doplnil Zdeněk Soudný, sekretář Asociace developerů a Platformy pro zdravý stavební zákon a vicepresident Svazu podnikatelů ve stavebnictví: podle Makovského je možné využít základní teorii urbánní ekonomie i pro regulaci negativních externalit rozvoje v místě. Má se za to, že tržní systém nemůže sám o sobě zajistit společensky optimální vyvážení benefitů a nákladů ve chvíli, kdy existují externality. Pro omezení dopadu negativních jevů a nalezení společensky přínosné rovnováhy jsou podle urbánní ekonomie mnohem vhodnější nepřímé (obvykle fiskální) nástroje regulace než přímá regulační omezení. V naší zemi však spoléháme především na přímé regulační nástroje, a stávající rozdělení kompetencí v duálním systému veřejné správy nám možnost využití nepřímých nástrojů při správě území ještě dále limituje. Ve vizi Spolupráce měst a developerů 2.0 naznačil Zdeněk Soudný časovou osu evoluce od původně živelněho developmentu k současné participaci developerů a budoucímu partnerství s územní správou při komplexním rozvoji území. Téma bloku uzavřel rešerší dostupných nástrojů správy území příspěvek Martina Klody, kterému se věnuje samostatný článek v Materiálech pro stavbu 2/2025:7 silně centralizované správní nastavení v naší zemi v kombinaci s duálním modelem veřejné správy, ve kterém si nerozumí státní správa se samosprávou, s centrálním systémem přerozdělování daní, výrazně omezujícím využití nepřímých fiskálních nástrojů při správě území, a s velkou mírou fragmentace územní samosprávy, vybavené poměrně slabou kompetencí a zodpovědností při správě území, představuje velkou výzvu na cestě naplňování uvedených tezí.
Odpolední blok Jaké jsou politiky architektury patřil aktuálním výzkumům nástrojů, strategií a přístupů k řešení problémů v oblasti zastavěného území a krajin. Obecné Přístupy k problémům a změnám při strategickém plánování v komplexním světě představila Lucie Kamler. „Pro každý komplexní problém existuje jednoduché řešení – a to špatné.“ Takzvané „wicked“ problémy jsou takové, u kterých není shoda ani na jejich formulaci. Vyznačují se především špatně strukturovanými vazbami, kvůli kterým nejsme schopni rozeznat, co přesně způsobuje výsledný stav. Český přístup ke správě území se jeví jako hezký příklad „wicked“ problému.
Prezentace aktuálních výzkumů mapovaly možnosti evidence strategických dokumentů v území (Kateřina Kováříková – Development a jeho vazba na městské strategie), nástroje zvyšování density suburbánních území (Jana Nádravská – Měkké zahušťování jako příležitost rozvoje suburbánních oblastí), zkušenosti z malého sídla ve velké aglomeraci (Petr Buryška – Šlapanice – malý soused Brna na D1 u mezinárodního letiště), transformaci území v měřítku velkolomu (Mario Barra – (Ne)plánovaná budoucnost území velkolomu ČSA po konci hnědouhelné těžby), podporu malých obcí při správě, ochraně a rozvoji krajiny (Zuzana Štemberová – Krajina a malé obce v projektu Landscape in Focus) i přípravu komplementární národní strategie Politika krajiny (Alena Smrčková – Politika krajiny). Silným impulzem byla synergie témat příspěvků, přihlášených na základě open call výzvy. V konkrétních oblastech a tématech správy území jsme na tom mnohem lépe, než jak by se při nestrukturovaném pohledu na „wicked problem“ správy území mohlo zdát.
Poslední blok Kdo naplňuje politiky architektury patřil přímým aktérům správy území. Příklady využívání neformálních a měkkých formálních nástrojů správy území přispěli zúčastnění architekti obcí, měst a „KAMů“ spolu se svými starostkami a starosty (Kateřina Čechová – Dva roky táborské Kanceláře architekta města, René Dlesk – Balanc ve Vimperku: správa věcí veřejných očima městského architekta, David Mateásko – Zamyšlení nad rolí městských architektů, tedy odborných poradců a mediátorů, v rámci témat Politiky architektury a samospráv, Josef Smutný – Krkonošské zlaté vejce). Závěrečná hodinová debata patřila reflexi konference z pohledu malých obcí ve velmi atraktivních územích Šumavy a Krkonoš.
Rozvoj východních Krkonoš od první poloviny 19. století je nastaveným zrcadlem a od poloviny 20. století zároveň odstrašujícím příkladem správy a rozvoje území. Devalvace hodnot území od padesátých let dvacátého století do současnosti reflektuje (ne)konkurenceschopnost celé ČR v rámci Evropského prostoru a výstižně popisuje současný stav péče o území, obce a krajinu: omezené kompetence samospráv na úkor přežité socialistické péče státu. Proč 35 let po změně politického systému spravujeme území socialistickými nástroji? Proč nejsme schopni po 35 letech pečovat o naše území jako naši sousedé? Do poloviny 21. století – moderní, digitální doby – nám zbývá 25 let… shrnuje aktuální stav v území v anotaci ke svému příspěvku Josef Smutný. A starostky a starostové ze Šumavy a Krkonoš mu dávají za pravdu. Malým obcím a městům v atraktivních územích se sezónně řádově zvyšuje počet obyvatel. Infrastrukturu je potřeba budovat a udržovat pro plnou kapacitu, která je využívaná jen 45 dní v roce. V dynamicky se měnícím prostředí je zásadní otázkou, jak vůbec udržet vazby a služby v místě. Bez aktivní spolupráce samospráv s investory to nepůjde, respektive řečí teorie urbánní ekonomie převáží negativní externality, k dosažení celospolečensky přínosné rovnováhy nedojde a „krkonošské zlaté vejce“ praskne.
Vedle velkých českých metropolí, vybavených institucemi a silnou veřejnou správou, jsou právě vysoce atraktivní oblasti českých hor laboratoří budoucího rozvoje vystavěného prostředí v naší zemi. Na rozdíl od komplexních vztahů a zájmů v metropolitních oblastech nabízejí poměrně přehledný model chování obyvatel a investorů. V jejich případě je také mnohem čitelnější vztah zastavěného území a krajiny, který máme u metropolí tendenci redukovat jen na zastavěné území města. To nabízí řadu výhod pro sledování efektivity aktuálních nástrojů správy území v reálných podmínkách.
Přestože jsou tyto nástroje pro řešení aktuálních výzev a trendů v území z pohledu zahraničního srovnání slabé a omezené a mohli bychom se tak při správě území cítit zaskočeni „náhlým zbohatnutím“, na které nejsme připraveni, netopíme se v chaosu „wicked“ problému a dokážeme se alespoň v základech shodnout. Protože se identifikované problémy týkají stejnou měrou zastavěného území i krajiny, největších metropolí i malých měst a obcí, je možné jednotlivé strategie sdílet a aplikovat je na konkrétní lokální podmínky. Tak jako se horská městečka mohou dnes inspirovat spoluprací velkých měst, můžou se v blízké budoucnosti zkušenosti z Krkonoš a Šumavy velmi hodit dalším českým městům. Konference tak naplnila cíl mapování pole aktuálních znalostí a výzkumů v oblasti správy území a hledání řešení v mezioborové debatě profesionálů. Letošní pátý ročník konference Politiky architektury 2025 – územní plánování 2030 se zaměří podrobně na probíhající reformu územního plánování. Termín konference je plánovaný na přelom října a listopadu letošního roku.
MARTIN KLODA
Martin Kloda (* 1969)
autorizovaný architekt, člen pracovní skupiny pro legislativu ČKA, doktorand Ústavu urbanismu FA ČVUT s tématem výzkumu vlivu procesů veřejné správy na kvalitu vystavěného prostředí. Článek vznikl na základě výzkumu, podpořeného výzkumným grantem SGS ČVUT Stavební kultura: kritéria kvality.
Politika architektury / Zájem obce
4. ročník odborné doktorandské konference Ústavu urbanismu pořádaný ve spolupráci s Ústavem krajinářské architektury Fakulty architektury ČVUT v Praze 4. prosince 2024
Organizační výbor konference:
Jiří Plos, odborný garant konference
Zuzana Štemberová
Jan Jehlík
Martin Kloda
Partnerem pořádání konference je České centrum pro architekturu z. s.
Záštity nad pořádáním konference převzali:
Ministerstvo pro místní rozvoj
Hlavní město Praha
Česká komora architektů
Sborník anotací a program konference vydalo České vysoké učení technické v Praze v roce 2024.
Konference se uskutečnila za finanční podpory Fakulty architektury ČVUT v Praze, je podpořena grantem SVK 50/24/F5 a příspěvkem z fondu PRAK České komory architektů.
Poznámky
- Materiály pro stavbu. Praha: Business Media One, roč. 31 (2025), č. 1–4. ISSN 1213-0311.
- Více viz mmr.gov.cz [citováno 2025-09-01].
- Lokální verze politik architektury začaly vznikat spontánně záhy po vydání celonárodních strategií zejména ve Skandinávii a v současnosti se uplatňují v podobě několikrát aktualizovaných generací dokumentu. PASK ČR zmiňuje krajské, regionální a místní politiky architektury jako strategické dokumenty, které pro vymezené území definují zejména priority pro vytváření kvalitního vystavěného prostředí s respektem k místním hodnotám a určují prostředky, jak priorit dosáhnout a předpokládá jejich využití i v našem prostředí.
- MAKOVSKÝ, L. Rozvoj území a zvládání externalit. Rovnováha v systému měst, graf z prezentace. Podle Rodback, J. (1982). Wages, rents, and the quality of life. Journal of political Economy, 90(6), 1257–1278.
- ESPON. Settlement structure in Europe. ESPON Policy Brief. Polycentric Territorial Structures and Territorial Cooperation. ESPON EGTC: Luxembourg, 2016. ISBN 978-2-919777-98-3.
- Viz např. aliance velkých českých měst CityDeal citydeal.cz [citováno 2025-09-01].
- KLODA, M. Nástroje správy území. Materiály pro stavbu. Praha: Business Media One, roč. 31 (2025), č. 2, s. 3–5. ISSN 1213-0311.
Publikováno v časopise Materiály pro stavbu č. 05/2025
Nejnovější komentáře