Rozhovor s Markétou Cajthamlovou o domech, navrhování, projektování, dřevu a plotech.
Markéta Cajthamlová patří mezi přední osobnosti české architektury. V letošním roce byla nominována na Architekta roku. Ve zdůvodnění bylo uvedeno: „Je známá především jako autorka řady skvělých rodinných domů a vil, ať už okázalých, nebo skromnějších, navrhovala ale také polyfunkční domy a bytovky. Pro její rukopis je typický cit pro materiál, zejména dřevo, a dotažení stavby do posledního detailu. Domy jsou praktické, uživatelsky přátelské, s dobrými proporcemi vnitřních prostor. Její architektura je neokázalá a nadčasová. Vychází vždy z jemného dialogu mezi domem, místem a klientem.“
Navrhujete domy, které se vymykají nad běžnou architektonickou produkci, lze v nich vidět stylovou jednotu stejně jako propracovanost. Spolupracujete na jejich provedení se stálou projekční kanceláří?
Ne, vždycky jsem dělala nejenom studii, ale řeším také stavební povoleni i prováděcí projet. To je totiž jediná možnost, jak mít vše pod kontrolou, včetně technického dozoru investora. Když měl investor tendence vzít si na technický dozor svého člověka, který chodí na stavbě s metrem a měří, jestli vše na milimetr odpovídá projektu, tak jsem to odmítala, protože to zvládnu sama.
Domek v Bořeňovicích
Kdy jste došla k poznání, že je bezpodmínečně nutné mít vše pod kontrolou?
Můj partner Lev Lauermann byl technický typ, který konstrukční stránce architektury hodně rozuměl, podle mě k tomu obecně mají blíže muži než ženy. Když jsme měli společnou kancelář, tak měl projekci na starost on, nastartoval to už v Kanadě, kde jsme jako architekti pracovali ve Vancouveru na přelomu osmdesátých a devadesátých let a kde jsme se hodně naučili. Potom, když jsme se v jednadevadesátém vrátili, s Jiřím Plosem zakládal architektonickou komoru a vytvářeli profesní standardy, na čemž mohl uplatnit právě svoje zkušenosti z Kanady. Ale Lev to měl v sobě, protože jeho dědeček i otec byli architekti. Když Lev zemřel, věděla jsem, že to nemůžu dělat jinak. Ještě když žil, koupil mi holínky a vodováhu, a tak jsem to převzala po něm a dokončila několik domů, které jsme společně navrhovali.
Po dlouhé době se konečně staví česká ambasáda v Canbeře, kterou jste navrhla ještě v devadesátých letech. V Austrálii však projekt dělala místní kancelář. Jak se s touto situací vyrovnáváte?
Beru ji takovou, jaká je. Sice se mnou všechny změny v projektu konzultují, protože australská legislativa a stavební normy jsou jiné než naše, ale můžu to spíše ladit jenom tak, aby to bylo ještě přijatelné, a zdaleka tak na výsledek pak nemůžu mít takový vliv, jaký mám tady.
Byla jste nominována na Architekta roku, přičemž porota složená výhradně z architektů poznamenala, že vaše domy jsou výjimečné a nadčasové. Jak na to pohlížíte vy? Máte svoje jasně definované principy, jichž se v architektuře držíte?
Myslím, že mě hodně ovlivnila cesta do Kanady. Měla jsem možnost vidět a projít spoustu domečků obyčejných i luxusních, kupříkladu poválečné vily Franka Lloyda Wrighta a jiných moderních klasiků, které mě oslovily svou velkorysostí, svými otevřenými prostory a propracovaností. Myslím, že něco z toho jsem do svých domů také přenesla, otevřenost a velkorysost, které nejsou pro české prostředí typické, u nás se pořád i u poměrně velkých domů sleduje spíše utilitárnost a ve výsledku jakási stísněnost. Stačí se podívat na vily na Babě, kde jsou tak malé koupelny i ložnice, že se člověk pomalu ani neotočí, což mě neoslovuje. A pak je to samozřejmě pozemek a místo, z něhož vycházím a které je pro mě zásadní, protože právě ono rozhoduje o budoucí podobě domu. Vedle toho je stejně důležitý klient, který vše dává do pohybu a je na samém začátku. V neposlední řadě jsem skeptická k nízkoenergetickým normám…
Z čeho vaše skepse pramení?
Je to můj dojem, ale vychází z dlouholeté praxe. Přijde mi, že to, co se do stavby kvůli normám má vložit navíc – třeba speciální okna, izolace, rekuperace – vše prodražuje, protože se to musí někde vyrobit. Nakonec to klientům úsporu na topení udělá, ale v celkovém pohledu, když se všechno sečte včetně dopadů výroby na životní prostředí, je to sporné. Všechny parametry a předpisy navíc ve výsledku předem určují, jak má dům vypadat, tedy kostka s velkým oknem na jih a ostatní okna radši vypustit, a to omezuje rozmach architektury a s ní velkorysost rodinného bydlení. Ušetří se na energii, ale už to omezuje kvalitu života, zvláště u velkých domů, jejichž majitelé tak moc neřeší náklady na topení a chtějí prostě co největší možné pohodlí.
Luxusní domy v minulosti kromě stylu přinášely i technologický vývoj, kupříkladu vila Tugendhat uplatňovala ocelovou konstrukci nebo pomocí elektrického pohonu vysouvací fasádu. A tak bychom mohli pokračovat.
Nízkoenergetické domy obalené polystyrenem se střechami obloženými solárními panely jsou také testovacími stavbami, protože ještě se neví, co vydrží a jaký bude jejich komplexní přínos: to se zjistí až po uplynutí jejich životnosti. Náklady a úspory, které jsou nyní vyčíslovány, se pohybují v teoretické rovině. Často je to spíše v morální rovině. Nedávno mi volal jeden klient, který cestuje po celém světě letadlem, jestli si má na dům, který pro něj dělám, dát fotovoltaiku, a bere to tak, že půjde o něco jako odpustek v souvislosti s jeho cestováním.
Co jste mu řekla?
Nechala jsem to na něm, ale podle mě nějaká smysluplná úspora spočívá v tom, že si v zimě klidně vezmu doma na sebe svetr a budu jezdit v malém autě, přičemž omezím létání. Všechno ostatní nedává příliš smysl, je to v tom spousta protichůdných věcí. Když se místo racionálního přístupu začne uplatňovat spíše ideologické a dogmatické řešení, tak se dobré myšlenky můžou pozměnit.
Máte přesně spočítáno, kolik domů bylo podle vašeho návrhu postaveno?
Asi dvacet. Vychází to na jeden dům za rok, podle toho, jak přicházejí zakázky. Ale tím, jak se zabývám i prováděčkou, tak se to nedá urychlit. Jsou domy, které se dva roky kreslí a pak dva roky staví. Navíc pociťuji, že se opravdu zužuje prostor pro kreativitu a já ztrácím svobodu navrhnout dům podle svých nejlepších představ a přesvědčení.
Za jakých okolností pracujete se dřevem?
Podle charakteru místa, podle druhu určení a podle toho, co je blízké klientům. Když jsem navrhovala domek využívaný pro wellness aktivity, který byl mou první celodřevěnou stavbou, zvolila jsem dřevo proto, že jsem si jiný materiál neuměla prostě představit. Domek svým zaměřením předurčil, z čeho jej udělám. Dřevostavby mají skvělou vlastnost v tom, že se rychle vyhřejí, což je u horských víkendových domů zásadní. Vytopit kamennou nebo cihlovou chalupu je mnohem pomalejší, zvláště kámen drží chlad nesmírně dlouho a pak zase na delší dobu akumuluje teplo.
Nedávno jste dokončila chalupu v Jizerských horách, další se dokončuje na Šumavě, tedy v chráněných krajinných oblastech, kde se navrhování musí vyrovnat také se spoustou předepsaných parametrů.
S tím se počítá a já to tady i chápu. Architekt dostane manuál, kde jsou sepsány požadavky a může se dát do práce. Chalupa v Jizerkách je asi poslední realizace, kde jsme ještě prosadili elektrické podlahové topení, protože se nejedná o rodinný, ale rekreační dům, u nichž je to možné. Jinak to nevyjde kvůli energetické náročnosti. Na Šumavě jsme navrhovali dům na celoroční užívání a muselo se udělat tepelné čerpadlo, aby dům splňoval normy. Pokud bychom nezvolili čerpadlo, museli bychom použít solární panely nebo rekuperaci. Už ani krbová kamna se nedají započítat jako zdroj tepla… V tomto směru jsem skeptická a s každým dokončeným domem mám pocit, že už další nenavrhnu. Jedině chatu, která takové omezení nemá.
V Severní Americe se u dřevostaveb běžně využívá trámová konstrukce, ale u nás se skoro vůbec neujala. Zkoušela jste ji použít?
Na konci devadesátých let, když jsme dělali vilu ve Velké Chuchli, jsme trámovou konstrukci použili a byli jsme s ní spokojeni. Ale oproti Spojeným státům nebo Kanadě je u nás problém jít do stavebnin a koupit si trámek, protože se běžně nevyrábějí, a tak vám jej někdo musí přímo na míru vyrobit, což věc prodražuje. Nejedná se tudíž o laciné stavění, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dříví v Česku nikdy nebylo a nebude levný stavební materiál, protože není masově uplatňované. V Kanadě mají spoustu lesů, dřevo se tam ještě plaví po řekách a zvyšuje se tím jeho kvalita, jíž se v našich zeměpisných šířkách v Evropě nedosáhne. Proto se začaly ve Švýcarsku a Rakousku vyrábět CLT panely, kde se z dříví horší kvality slepují nosné, velmi snadno použitelné prvky, které jsou evropskou odpovědí na trámové konstrukce. Hrubá stavba z CLT panelů je hotová za týden, ale předtím musí dojít k pečlivé přípravě, protože zevnitř zdi zůstávají jako pohledové.
Zvláštním úkazem jsou sruby: objevují se na horách, ale i v okolí Prahy, v satelitních městech, kde by je člověk nečekával. Chtěl po vás někdy někdo, abyste mu navrhla srub?
Naštěstí ne. Vůbec tomu nerozumím, protože do našeho prostředí se sruby naprosto nehodí, ale zase jich není tolik, abych se tím trápila. Mnohem víc mě bolí, když vidím, jak na českých vesnicích dochází k rozšíření betonových plotů: dva sloupky, mezi ně se dá deska a je vystaráno. Vesnice tak přicházejí o svého ducha, kolorit, původní atmosféru, ale nikomu to nevadí, žádné předpisy kupodivu v tomto směru neexistují. Chápu, že někdo chce za každou cenu soukromí a být neviditelný, ale pěkné ploty se dají postavit i z cihel, pochopitelně ze dřeva nebo z obyčejného pletiva. Ale betonové bariéry mě děsí a zdá se, že není síly ani vůle je omezit.
Rodinný dům ve Velké Chuchli
Nechtěla byste navrhnout typovou stavbu, která by byla prototypem ideálního domu, který byl cenově dostupný?
Potíž je v tom, že typový dům nikdy nemůže být ideální a vyhovovat každému, to jde prostě jenom v abstraktní rovině, ale jakmile se začneme bavit o vztahu takového domu ke konkrétnímu místu, zjistíme, že jej stejně musíme přizpůsobit výhledům nebo orientaci ke světovým stranám.
Zajímá vás, jak vaše domy slouží jejich obyvatelům s odstupem let?
Ano. A jsem ráda, že skoro do všech můžu přijít, protože se investoři stali mými přáteli nebo už jsme se kamarádili předtím, než jsem jim dům navrhla. Čas od času je navštěvuji a sleduji, jak se jim žije.
Kdy jako autorka zažíváte pocit naplnění se svého díla?
K tomu dojde ve chvíli, kdy se dům postaví a uklidí, protože až nyní je vidět, jestli se povedl a jestli s ním je klient spokojený, protože předtím jej ještě vcelku nemohl vidět. To je moment, kdy dům můžu předat. Pak dochází k nastěhování a zabydlování, ale na to už vliv nemám, snažila jsem se jen vytvořit co nejlepší podmínky. K tomu navíc určitě přispívá i to, že navrhuji i vybavení domu, postele, skříně, knihovny, police, stoly a podobné kusy nábytku, které podle mě musí být součástí jeho celkového vyznění. Další doplňky jako židle si majitelé sami dokupují, ale většinou spolu se mnou.
Dá se taková péče o dům vyčíslit?
Ani vyčíslit, ani zaplatit. Ale dnes říkám, že mě zajímají víc klienti než domy.
Jaké máte před sebou cíle?
Chci to, co dělám, dělat co nejlíp. Určitě by bylo zajímavé zkusit ještě něco jiného, jenže všechny větší stavby jdou přes soutěže, kterých se zásadně neúčastním. Ráda bych navrhla třeba soukromou galerii, ale zatím ji po mně nikdo nechtěl.
Markéta Cajthamlová
se narodila 17. října 1959. V letech 1979 až 1984 studovala na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v Praze, poté absolvovala postgraduální studium (1984 až 1986) na Škole architektury na Akademii výtvarných umění v Praze.
V letech 1989 až 1991 společně se svým partnerem Lvem Lauermannem pracovala v Kanadě ve firmě Perkins(et)Cheung Architects ve Vancouveru a po návratu založili architektonickou kancelář, kterou po jeho smrti (1999) sama vede.
V roce 1993 působila na Fakultě architektury jako asistentka v ateliéru Ladislava Lábuse.
V letech 2005 až 2013 byla členkou vědecké a umělecké rady FA ČVUT.
Byla v pořadí druhou editorkou prestižní Ročenky české architektury (období 2000–2001). Je členkou České komory architektů. Soustřeďuje se na tvorbu rodinných domů, které byly publikovány v řadě českých a zahraničních časopisů, nicméně podle jejího návrhu byly postaveny úspěšné víceúčelové domy (Benešov). Podle návrhu Markéty Cajthamlové se nyní staví ambasáda České republiky v australské Canbeře.
Petr Volf
Publikováno v časopise Materiály pro stavbu 6/2023
