Koncem minulého roku byla dokončena rekonstrukce plochých střech Müllerovy vily podle návrhu Ústavu stavitelství I, Fakulty architektury ČVUT. Rekonstrukci střech díla Adolfa Loose a Karla Lhoty, která byla dalším krokem ve snaze o zachování této památky v co nejautentičtější podobě, vám podrobně představíme v sérii článků. První, úvodní část se věnuje stávajícímu havarijnímu stavu střech, kdy po přívalovém dešti na začátku září 2023 došlo k zatečení do objektu a vážnému poškození památky.
Müllerova vila je z hlediska architektury, ale i stavebnictví mimořádně důležitým objektem, který dokumentuje naši vyspělost v době mezi válkami. Jedním z výjimečných komponentů vily jsou ploché střechy, které sloužily jako součást obytného prostoru, což bylo v době vzniku velmi neobvyklé a technicky mimořádně náročné. Konečně, provozní střechy ani v současné době nejsou jednoduchou stavební úlohou a v praxi se setkáváme s mnoha selháními funkčních vlastností.
Vilu si nechal v letech 1928–1930 postavit František Müller, ředitel stavební firmy Müller a Kapsa, od architektů Adolfa Loose a stavitele Karla Lhoty. Při stavbě vily byly uplatněny nejen funkcionalistické myšlenky, ale především teorie prostorového plánování. Což znamená, že prostor není členěn do jednotlivých pater, ale do místností o různé výšce a velikosti podle jejího účelu. Celý prostor se přesto prolíná i v různých úrovních, které jsou spojeny schodišti, takže celý dům je docela bariérový. Jako základní konstrukční materiál byl zvolen železobetonový skelet s vyzdívkami.
Celý proces historie rekonstrukce střešních plášťů lze rozdělit do následujících částí:
- Úvod
- Historie technického řešení rekonstrukce pochozích střešních plášťů
- Stav střešních plášťů, před rekonstrukcí. Jeho vady a poruchy
- Úroveň 6, 7 a balkóny
- Možnosti technického řešení a výběr akceptovatelného
- Zvolené technické řešení
- Projektová dokumentace ke zvolenému technickému řešení
- Rekonstrukce
- Příprava objektu (komplexní stan nad objektem)
- Bourací práce
- Vyrovnání podkladu
- Provádění parotěsné zábrany
- Provádění tepelné izolace
- Provádění hlavní hydroizolační vrstvy, včetně ochranných vrstev
- Provádění betonové desky, která je podkladem pro pochozí úpravu z PMMA (dilatační spáry kolem atik a světlíku)
- Provádění sanací betonové desky, sešívání a lepení
- Provádění pochozí vrstvy z materiálu PMMA po jednotlivých vrstvách – penetrace, vlastní hydroizolace s výztužnou vložkou, barevná úprava s posypem a zapečetění
- Provádění detailů
- Sklobetonový světlík – původní, nový, výroba, osazení a opracování
- Provádění dilatací, resp. vytažení na svislé konstrukce
- Provádění osazení kamenných schodů a návaznosti na dveře
Müllerova vila
Müllerova vila je jednou z nejvýznamnějších staveb moderní architektury. Vilu nechal pro sebe a svou ženu Miladu postavit v letech 1928–1930 významný stavební podnikatel Ing. dr. František Müller, spolumajitel velké stavební firmy Kapsa a Müller, která se kromě velkých veřejných staveb specializovala na mostní a průmyslové objekty. Dům navrhl moravský rodák, rakouský architekt Adolf Loos ve spolupráci s architektem Karlem Lhotou, propagátorem Loosových názorů v Československu.
Vila byla navržena jako puristicky strohá krychle situovaná na svažitém pozemku rohové parcely. Litá železobetonová kostra vily je vyplněna zdivem. Stroze vypadající dům při pohledu zvenčí poutá pozornost díky svému krychlovému tvaru a nepravidelné kompozici oken. V interiérech, na rozdíl od strohosti hladké vnější omítky, použil Loos ušlechtilý kámen, exotická dřeva, vybraný textil, kůži, matované sklo. Veřejná část domu, která obsahuje největší prostor v domě – společenskou halu – a jídelnu, je rafinovaně rozehrána uplatněním principu „Raumplanu“: spojitého prostoru o nestejných výškách, které odpovídají symbolickému a funkčnímu významu jednotlivých částí. Tento útvar rezignuje na klasické rozdělení vnitřku stavby na patra a uspořádává jednotlivé místnosti podle účelu a významu kolem centrální osy, v případě Müllerovy vily kolem schodiště.
V roce 1948 se luxusní vila stala vilou činžovní. František Müller se v roce 1951 nešťastně otrávil v kotelně, dcera manželů Müllerových Eva emigrovala a v domě zůstala sama paní Müllerová. Stavba se v roce 1955 stala majetkem státu a byl v ní zřízen depozitář užitého umění Národní galerie. V roce 1959 došlo k vyvlastnění, paní Müllerové byl přidělen pouze byt o dvou místnostech. Ve zbývajících prostorech vily byly zřízeny kanceláře Státního pedagogického nakladatelství. Paní Müllerová zemřela 8. září 1968 a následně, dne 15. září 1968, byla vila prohlášena kulturní památkou. Po listopadu 1989 bylo od paní Evy Maternové, dcery manželů Müllerových, odkoupeno zbylých pět osmin vily do vlastnictví hlavního města Prahy a správou objektu bylo pověřeno Muzeum města Prahy. V roce 1998 byla zahájena obnova budovy. Rekonstrukce byla vnímána jako záchrana hodnotné památky po dlouhém období údržbového dluhu. Obnovená vila se poté v květnu 2000 zpřístupnila veřejnosti jako Studijní a dokumentační centrum Adolfa Loose se stálou expozicí.
Úvod
Základní informací je, že rekonstrukce, která proběhla v roce 2025, byla již několikátou rekonstrukcí předmětných střešních plášťů. Původní konstrukce tam již nebyly. Úkolem rekonstrukce bylo zajistit nejen dlouhodobou a 100% funkčnost střešního pláště, ale i zachovat vnější vzhled, jaké mělo původní technické řešení. V době výstavby objektu byl použit trinidadský asfalt, který byl při rekonstrukci v roce 2000 vybourán a nahrazen asfaltem litým. Tj. i nově navržená povrchová úprava musela být maximálně podobná pochozí úpravě z litého asfaltu, tak jak byla na těchto střešních pláštích do roku 2025.
Základní otázkou přípravy rekonstrukce tak bylo: Umíme provést u těchto střešních plášťů stejné nebo obdobné skladby s jistotou dlouhodobé a 100% funkčnosti, a to včetně povrchové úpravy z litého asfaltu (případně asfaltobetonu)?
Při hledání odpovědi a po diskusích s možnými dodavateli, a to včetně těch nejrenomovanějších, jsme došli k názoru, že provedení litého asfaltu, tak jak to bylo provedeno při minulé rekonstrukci, již není možné. Participaci na realizaci odmítli všichni oslovení s odkazem, že toto řešení je pro ně velmi rizikové a neumějí na ně dát požadované záruky. Proto jsme řešení s litým asfaltem jako povrchovou úpravou vyloučili a navrhli jsme kompletně nové řešení z technického hlediska obdobné, které se standardně používá při řešení mostovek a které by při dostatečné životnosti zachovalo vnější estetické parametry, tj. vnější vzhled pochozí vrstvy: černou barvu, obdobnou jako má litý asfalt.
I když se nám nepodařilo najít podobnou realizaci, kde by byla použita tato pochozí vrstva v kombinaci s atikami, resp. sklobetonem, která by tak poskytovala dostatečnou jistotu a dostatečné záruky funkčnosti takového střešního pláště, jednalo se o jediné technické řešení, které akceptovalo výše uvedenou nepřekročitelnou podmínku. Stěrková izolace černé barvy, kterou lze použít v rámci bezešvých technologií jako povrchovou úpravu a která má podobu nejen nejblíže povrchu z litého asfaltu, je navíc kromě estetických vlastností schopna plnit i vodotěsnou úlohu souvrství.
Na základě výše uvedených limitů jsme tak vytvořili koncept technického řešení, s dominantní snahou o vizuální vzhled v kombinaci s technickým řešením vodotěsných izolací, které poskytlo maximální garance funkčnosti, a to i z hlediska životnosti.
Následná skladba je uvedena bez tlouštěk, pouze jsou vyjmenovány funkční vrstvy, které tvoří celý komplex technického řešení:
- Pochozí vrstva (vodotěsná izolace) – stěrka PMMA
- Železobetonová deska (nedilatovaná)
- Drenážní souvrství
- Vodotěsné izolace – 2x modifikovaný asfaltový pás
- Tepelná izolace – pěnové sklo
- Parotěsná zábrana (současně i spádová vrstva) – 1x modifikovaný asfaltový pás
- Nosná konstrukce
Aby navržené technické řešení bylo akceptováno a bylo možné posoudit zejména vnější vzhled černé stěrkové izolace / pochozí úpravy na povrchu, byly vyrobeny makety skladby a jednotlivých detailů. Uvedená skladba bude v příštích pokračováních článku ještě podrobně rozebrána, protože součástí jednotlivých vrstev je další množství konstrukčních úprav a řešení, které je potřeba popsat podrobně a samostatně.
Pochozí konstrukce plochých střech a balkónů
Protože vila není klasicky členěna na jednotlivá nadzemní podlaží, lze jednotlivé prostory popisovat v číslovaných výškových úrovních, rekonstrukce se tak týkala plochých střech v úrovni 6 a 7. V úrovni 6 se jednalo o tzv. horní terasu o ploše 141 m², uprostřed které se zachoval sklobetonový světlík. Plochá střecha v úrovni 7, o ploše 54 m², měla stejné technické řešení i povrch. Kromě těchto plochých střech byly izolace, resp. zachovalé pochozí vrstvy i na balkónech (v původním materiálovém a technickém řešení) i v dalších úrovních objektu.
Poslední sanační zásahy, které proběhly při rekonstrukci vily v letech 1998–2000, byly vedeny do skladeb z let 1928–1930, které technicky odpovídaly době svého vzniku. Bedničkový monolitický strop byl překryt olověným plechem, na něj byla uložena betonová deska vyztužená rabicovým pletivem a následovala vrstva z přírodního litého „trinidadského“ asfaltu. Krátké epizody oprav, prováděné až do devadesátých let, byly završeny postupným ukládáním vrstev lepenek a betonu s dlažbou. Dnes víme, že ve skladbě chyběla parozábrana a dostatečná tloušťka tepelné izolace, a docházelo tak ke kondenzaci. Ta měla vliv na zborcení dřevěných bedniček stropní konstrukce a postupnou degradaci střešní skladby. Negativně přispělo i odvodnění obou plochých střech vždy pouze jednou vpustí malé dimenze.
Tyto původní skladby plochých střech byly na konci devadesátých let kompletně odstraněny a nahrazeny novými. Na strop byla uložena spádová vrstva z keramzitbetonu, účinnou parozábranu suplovala vrstva asfaltu, do kterého bylo následně lepeno pěnové sklo ve funkci tepelné izolace, hlavní hydroizolační souvrství, separační vrstva a vyztužená betonová mazanina s četně rozdilatovaným litým asfaltem.
Stav konstrukcí dokumentují obrázky. U původních pochozích vrstev nejsou patrné spáry. Přechody z vodorovné plochy na svislou jsou pomocí fabionů, izolace ale není vytažena tak vysoko, jak je v současné době zvykem, je výrazně níže.
Vady a poruchy
Do střešního pláště zatékalo, to znamená, že bylo nutné tyto defekty vyhodnotit a provést korekci v technickém řešení.
Vady, resp. poruchy lze rozdělit do dvou skupin:
- Architektonická, estetická – památka této kategorie je mimořádně citlivá na tento typ vad/poruch.
- Stavební, funkční – v tomto případě se jednalo především o zatékání.
Jak jsme již uvedli, zásadním požadavkem památkové péče bylo maximální přiblížení architektonického vzhledu původnímu technickému řešení – kompaktní pochozí vrstvě s minimem jakýchkoliv spár, zejména dilatačních, protože v době vzniku této stavby byly obvyklé přechody z vodorovné na svislou konstrukci pouze pomocí fabionu a bez příčných spár.
Z funkčního hlediska jsme nejvýznamnější problémy zjistili v absenci izolace sklobetonového světlíku a problematické dilataci kolem světlíku, kde byly zjištěny netěsnosti mezi tělem světlíku a asfaltovou hydroizolací. Protože chyběla řádná dilatace, došlo k delaminaci hydroizolace plochy od konstrukce světlíku. Zároveň minimální plocha pro provádění izolací tohoto detailu byla důvodem, proč nebyl proveden řádný dilatační uzávěr a hydroizolace byla přímo ukončena na rámu světlíku.
Stejný problém byl identifikován i u obvodové dilatace při styku vodorovné plochy se svislou. V důsledku objemových (dilatačních) změn, zejména asfaltové pochozí vrstvy, došlo k utržení této vrstvy od svislých konstrukcí, čímž došlo k poškození i hydroizolačního povlaku. V této oblasti také velmi problematicky fungovala dilatace mezi provozními vrstvami a svislou konstrukcí. Současně v této oblasti nebylo mechanické kotvení, které by zajistilo přikotvení hydroizolačního povlaku k podkladu. Poslední vadou, která byla identifikována, bylo, že vodotěsné izolace nebyly dostatečně provedeny pod kamennými schody u vstupů na terasu. Hydroizolace byla ukončena již pod těmito stupni a nebyla dotažena k rámu dveří ani frontálně, ani bočně. Proto kolem kamenných stupňů mohla do stavebních konstrukcí pronikat voda.
Tyto poruchy, včetně jejich rozboru byly významným podkladem pro technické řešení, resp. projektovou dokumentaci k rekonstrukci.
Filozofii technického řešení se budu věnovat v pokračování článku v příštím vydání. Na závěr této části bych rád poznamenal, že významným faktorem úspěšnosti rekonstrukce byl celý pracovní tým, který se postupně modifikoval podle potřeb přípravy realizace této rekonstrukce. Základní technické řešení bylo v rukách pánů Ing. arch. Aleše Mikuleho, Ph.D., a Ing. Miloše Rehbergera, Ph.D., kteří měli na starosti vše kromě izolační části, kterou jsem řešil osobně. Všichni tři jsme pak autoři této série článků o rekonstrukci.
Osobně považuji za mimořádně důležitou kooperaci všech zúčastněných, nejen jmenovaných, na této práci, protože každý přispěl k jejímu úspěchu. Považuji tuto týmovou spolupráci za mimořádně důležitou a moc si jí vážím.
FOTOGALERIE:
Rekonstrukce plochých střech Müllerovy vily
Stavebník: Hl. m. Praha – Muzeum města Prahy
Technický dozor stavebníka: Petr Petele
Generální projektant: Fakulta architektury ČVUT
Projektová dokumentace: Autorský tým Ústavu stavitelství I Fakulty architektury ČVUT v Praze:
Vedoucí projektu za FA ČVUT: Ing. Aleš Marek, Ph.D.
Hlavní inženýr projektu: Ing. Miloš Rehberger, Ph.D.
Návrhy skladeb konstrukcí: doc. Ing. Marek Novotný, Ph.D.
Tvorba dokumentace a komunikace s památkáři: Ing. arch. Aleš Mikule, Ph.D.
Spolupráce na technickém řešení: Dr. Ing. Petr Jůn
Statická část: Ing. Robert Mikšík / MIKŠÍK projekce, s. r. o.
Technická spolupráce: Jiří Doležal / IzoDol, s. r. o.
Inženýring: Ing. Šárka Janoušková
Zástupce Generálního ředitelství NPÚ: Pavel Jerie
Zhotovitel: PKbau, s. r. o.
Vedoucí projektu: Ing. Radek Klofáč (IP00)
Stavbyvedoucí: Mikuláš Musil
Technická podpora návrhu a zhotovitel izolatérských prací: Jiří Doležal, Ing. Martin Schicht, Zdeněk Čáp / IzoDol, s. r. o.
Technická podpora a tvorba dílenské dokumentace: Jiří Doležal / IzoDol, s. r. o.; AXTER CZ, s. r. o.
Marek Novotný, Miloš Rehberger, Aleš Mikule
Foto: archiv Marka Novotného
Ing. arch. Aleš Mikule, Ph.D.
Absolvent FA ČVUT v Praze v roce 2003 navázal prezenčním doktorským studiem na Ústavu Stavitelství I, je autorizovaný architekt a urbanista ČKA. Vede vlastní společnost zaměřenou na architekturu a obnovu památek. Současně se podílí na výuce Ústavu, s těžištěm v konzultacích pozemního stavitelství v ateliérech, zejména na Ústavu památkové péče.
Doc. Ing. Marek Novotný, Ph.D.
Absolvent Fakulty stavební ČVUT v Praze, obor Pozemní stavby a Ústavu soudního inženýrství VUT Brno, Fakulty stavební STU v Bratislavě, Ph.D. v oboru stavební konstrukce – stavební izolace. Soudní znalec v oboru stavební izolace a stavební fyzika, autorizovaný inženýr.
Ing. Miloš Rehberger, Ph.D.
Absolvent Fakulty stavební ČVUT v Praze, obor Pozemní stavby, autorizovaný inženýr. Po ukončení studia v r. 1989 pracoval v soukromém sektoru jako projektant v oboru pozemních staveb až do roku 2020. V současnosti pracuje jako akademický pracovník Fakultu architektury ČVUT v Praze na Ústavu stavitelství I a podílí se na výuce Pozemního stavitelství.
