Cihelné dlaždice (půdní dlažba) představují tradiční cihlářský výrobek, který byl po staletí nedílnou součástí podlahových půdních prostor, a to nejen ve venkovských stavbách. V souvislosti s tímto primárním využitím se běžně označují jako půdovky, případně zastarale půdnice.
Půdovky se vyráběly z cihlářské hlíny, která se po úpravě tvarovala nejprve ručně, později lisováním, a následně byla sušena a pálena v pecích při teplotách přibližně 850–1050 °C. Výsledná kvalita byla závislá zejména na složení suroviny, stupni výpalu a technologii výroby.
Z materiálového hlediska se půdovky vyznačují vyšší objemovou hmotností, dobrou pevností a otěruvzdorností, schopností tepelné akumulace a paropropustností. Typická je také jejich pórovitost, která souvisí s vyšší nasákavostí, a proto se často opatřují impregnací ke snížení absorpce vody a nečistot.
Rozměry a typologie půdovek
Základní a nejběžnější formát půdovek byl historicky 200 × 200 mm o tloušťce 30 až 40 mm, přičemž tento rozměr se stal jakýmsi standardem klasické půdní dlažby. Kromě něj se vyráběly i další velikostní varianty podle účelu použití. Větší dlaždice měly zpravidla rozměry okolo 250 × 250 mm, někdy až 300 × 300 mm a tloušťku 50 až 60 mm, někdy označované jako pecní, protože byly používány zejména v okolí pecí a tepelně namáhaných míst.
Naopak menší půdovky, o rozměrech přibližně 150 × 150 mm a tloušťce 25 až 30 mm, se uplatňovaly v méně zatěžovaných plochách. Právě tyto menší formáty bývaly v některých regionech nazývány „sousedky“. Tento název patrně vznikl tak, že byly kladeny těsně „vedle sebe“.
Dále se můžeme u půdní dlažby setkat s označením „topinky“, zejména pro obdélníkové dlaždice (zpravidla o rozměrech 290 × 140 × 30 mm), protože tvarem připomínají krajíc chleba.
Některé cihelné dlaždice výrobci značili podobně jako plné cihly, a to cihlářskými značkami (tzv. kolky). Při pokládce se takové dlaždice kladly značenou stranou směrem k podlaze.
V období socialismu patřily k největším výrobcům cihelných půdovek Hodonínské cihelny, které dodávaly na trh cihelné dlaždice o klasickém rozměru 200 × 200 × 30 mm a hmotnosti přibližně 1,8 kg. Spotřeba těchto půdovek na 1 m2 činila 25 kusů. Zpravidla se půdovky kladly do vápenocementové nebo cementové malty, nanesené v tloušťce obvykle 2 až 4 mm. Vzniklé spáry se zatíraly spárovací maltou. Tento způsob kladení zajišťoval stabilitu dlažby a její dlouhou životnost i při vyšším mechanickém namáhání.
Způsob využití půdní dlažby
Půdovky dnes již nepředstavují pouze tradiční materiál využívaný v půdních prostorách historických objektů, ale stávají se plnohodnotným prvkem současné architektonické praxe.
V interiéru jsou půdovky využívány především jako podlahová krytina v obytných i komunikačních prostorech, jako jsou chodby, zádveří či síně. Vhodné jsou rovněž do prostor s vyšším tepelným zatížením, například v kombinaci s podlahovým vytápěním, kde jejich schopnost akumulace tepla přispívá ke stabilizaci vnitřního prostředí. Časté je jejich použití v historických objektech při rekonstrukcích, kde pomáhají zachovat autentický charakter stavby, ale zároveň se uplatňují i v novostavbách jako kontrastní či sjednocující prvek.
Z hlediska materiálové skladby interiéru se půdovky dobře kombinují s přírodními materiály, zejména se dřevem, kamenem či vápennými omítkami, čímž podporují vznik harmonického a vizuálně vyváženého prostředí. Kromě podlah nacházejí využití také jako obkladový materiál – například na stěnách, soklech, parapetech nebo jako součást krbových a kamnových těles, kde se uplatňuje jejich tepelná odolnost.
V exteriéru se půdovky používají na terasách, zápražích, v krytých podloubích či zahradních stavbách. Při správném technologickém provedení a ošetření povrchu jsou schopny odolávat klimatickým vlivům, přičemž si zachovávají svou estetickou hodnotu. Uplatnění nacházejí také při tvorbě zahradní architektury, například jako dlažba v altánech, zimních zahradách nebo jako prvek pro optické členění venkovních ploch.
Závěr
Cihelné půdovky představují specifický typ pálené dlažby. Jejich původní určení pro podlahy půdních a hospodářských prostor vycházelo z praktických požadavků na odolnost, únosnost a jednoduchou výrobu z lokálně dostupných surovin. Právě tyto vlastnosti vedly k jejich širokému rozšíření.
Současný zájem o půdní dlažbu lze chápat jako součást širšího návratu k tradičním materiálům a řemeslným výrobkům, a to nejen v oblasti památkové obnovy, ale i v soudobé architektuře a interiérovém designu. Půdovky jsou dnes ceněny nejen pro své technické vlastnosti, ale také pro jedinečný vizuální charakter, daný nepravidelností tvaru, barevnou variabilitou a stopami ruční výroby.
Na závěr můžeme říci, že cihelné půdovky nejsou pouhým reliktem minulosti, ale plnohodnotným stavebním materiálem, který si i v současnosti najde své uplatnění.
MICHAL HOFMAN
Mgr. Michal Hofman ( 1981)*
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor historie. Zabývá se regionální historií, industriální historií, především cihlářstvím. Od roku 2012 je vedoucím Orlického muzea v Chocni.
Použité zdroje:
- BÜK-KRAMARICH, Julius. Cihlářský mistr v theorii a praxi: rukověť a příručka pro moderní vedení cihlářských závodů, pro mistry cihlářské, závodvedoucí, majitele cihelen, pro školy cihlářské a průmyslové. Brno, 1923.
- Dobové cihlářské letáky a reklamy (Katalog Slovenských akciových cihelen v Hodoníně, nedatováno, soukromý archiv autora).
- Katalog cihlářských výrobků. Československé cihlářské závody, n. p., Brno, 1986.
Nejnovější komentáře