Ať už se u nás skleněné cihly známé jako luxfery poprvé objevily v průmyslovém objektu, anebo v některém z pražských obchodních či bankovních domů, moderním způsobem s nimi začal pracovat
až Dušan Jurkovič, který s jejich pomocí maximálně prozářil vnější schodiště Janova (dnes Jurkovičova) lázeňského domu v Luhačovicích z let 1901–1902.
Skleněné cihly inženýra Gustava Falconniera z dílen slezské sklárny Adlerhütten v Piensku, které tu architekt Jurkovič použil, se zprvu vyráběly foukáním do formy. A protože při chladnutí vznikalo uvnitř částečné vakuum, měly na svou dobu poměrně dobré tepelněizolační vlastnosti. Podstatně lepší nežli plné lité cihly, dlaždice či stropnice, s nimiž se dodnes můžeme setkat v pasáži pražského paláce Rokoko postaveného podle projektu Matěje Blechy a Emila Králíčka v letech 1912–1916. Skleněné desky tohoto typu byly osazovány do kovové konstrukce a fixovány buď tmelem, anebo kovovými šroubovacími lištami, zatímco u dutých falconniérek se k vazbě po užívala cementová malta. Jejich nevýhodou byla jak omezená stabilita umožňující vyzdívku jen do určité velikosti, tak fakt, že z nich nemohly být realizovány plně pochozí povrchy. Tyto hendikepy pominuly až s objevem sklobetonů prováděných z prizmatických cihel, které lámaly a rozptylo valy světelné paprsky. Luxfery, které u nás před první světovou válkou dodávala Továrna na prismatická skla „luxfer“ G. Schade van Westrum ve Vídni, se vyráběly v DěčíněPodmoklech ze dvou identických dílů (nejčastěji o rozměru 10 × 10 cm) spojovaných „pevně (elektrolytickou cestou) pomocí jemných měděných pásků“.1
Díky výrobnímu procesu se pro tyto cihly opatřené na vnitřní straně různě tvarovanými hranoly vžilo pojmenování elektrosklo, používané zprvu k osvětlování suterénních, dvorních či jiných temných prostorů. Mimochodem, byly to příznivé vlastnosti sklobetonu, které roku 1909 přiměly Jaroslava Polívku vést letenským svahem místo průkopu tunel s „přímým osvětlením kaskádovým portálem z multiprismových skel“.2 Možná i díky této, byť nerealizované studii se z inženýra Polívky stal jeden z našich předních odborníků na sklobetony. Společně s ocelovými a železo betonovými konstrukcemi se jim Polívka věnoval i prakticky, jako vynikající statik a konstruktér, z něhož se nakonec stal blízký spolupracovník amerického architekta Franka L. Wrighta.
Skutečný rozkvět sklobetonových konstrukcí neboli desek, stěn, oken, kleneb a kupolí zhotovených z „betonu vyztuženého železem neb ocelí (zřídka z betonu prostého), jichž hlavní plochu tvoří skleněné tvárnice určitého tvaru a vlastností spojené betonovou, žebrovou mřížovinou v jednotný konstruktivní celek“,3 nastal až v meziválečné éře. Přesně řečeno, přineslo jej vítězství funkcionalistické architektury a jejích tvůrců, kterým se podařilo přesvědčit výrobce, aby svým sice technologicky vyspělým, vizuálně však konzervativním produktům dali punc nové estetiky. Brzy na to zareagovali i statikové, kteří dokázali sklobetonové konstrukce oprostit od prvotní těžkopádnosti. Nejlépe si to uvědomíme, porovnáme-li klenby pražských pasáží postavených na sklonku 20. let s těmi vznikajícími v následujícím desetiletí. Anebo s realizacemi brněnských funkcionalistů, jejichž práce byly úzce spjaty se stavebními kameny z První české sklárny v Kyjově, jejíž kancelářské budovy z roku 1930 se ujal architekt Josef Polášek. Stavbu, která už bohu žel nestojí, koncipoval jako reklamu na sortiment sklárny, hlavně na lisované cihly č. 25, kruhové stropní čočky č. 80 a hladké čtvercové dlaždice.4
Jaroslav Polívka, Návrh letenského tunelu v Praze, 1909 / Josef Polášek, Správní budova První české sklárny v Kyjově, 1930 Foto: archiv autora
Ludvík Kysela, Pasáž Alfa v Praze, 1927–1929 /Osvald Polívka, Pasáž paláce U Nováků v Praze, 1927–1930 Foto: auto
S identickými komponenty pracoval Polášek prakticky na všech svých stavbách. Nejinak tomu bylo i v případě jeho souputníků v čele s architektem Bohuslavem Fuchsem, pro něž se detaily sestavované z kyjovských skleněných cihel staly signifikantními znaky. Vedle schodiště Fuchsova brněnského hotelu Avion, jehož fotografii využily sklárny ke své propagaci, se jejich produkty skvěle vyjímaly na průčelí pavilonu města Brna z roku 1928, v Moravské bance z let 1928–1930 vznikající ve Fuchsově spolupráci s Ernstem Wiesnerem a v mnoha dalších stavbách.
Vraťme se ale zpátky do Prahy, konkrétně do prostoru kolem Václavského náměstí, kde byly závěrem 20. let realizovány dvě budovy charakteristické svými sklobetonovými konstrukcemi. Starší z nich představuje pasáž Alfa známého paláce U Stýblů z let 1927–1929, kterou architekt Ludvík Kysela opatřil nevšedně tvarovanou klenbou evokující ovál uzavřený z obou stran šestiúhelníky. Stejně zajímavé jsou i klenby nedalekého paláce U Nováků, během jehož realizace vznikl v letech 1927–1930 podle projektu architekta Osvalda Polívky patrně náš největší pasážový komplex krytý sklobetony.5 Ačkoliv oba zmíněné příklady vznikaly v závěru dekády, blíží se vizuálně spíše raným 20. letům, během nichž byla dokončena třetí etapa Lucerny (1913–1921) s pasáží se sklobetonovou klenbou s baldachýnem nad vstupem ze Štěpánské ulice. Značnou těžkopádnost těchto stropů se spodem vystupujícími žebry si opět nejlépe uvědomíme, když je srovnáme s klenbami bez žeber či s vnější konstrukcí, které se začaly uplatňovat už počátkem 30. let. Jejich vizuálně podmanivých účinků maximálně využil průkopník ušlechtile prostého stavění architekt Oldřich Tyl v pražské pasáži Černá růže. Stavbu z let 1929– 1933 charakterizuje čistě funkcionalistická estetika založená na kombinaci elegantně tvarovaných kleneb se sklobetonovými galeriemi, které v sekci přístupné z Národní třídy nechal Tyl kvůli větší světelnosti provést ze skleněných desek o rozměru 20 × 20 cm uložených v ocelových rámech. Ačkoliv sám Tyl patřil ke zdatným konstruktérům, nemohl se tu obejít bez zkušených specialistů inženýrů René Wiesnera a Arnošta Asta a jejich společnosti, respektive systému Verlith.
René Wiesner – Arnošt Ast, Kupole kněžiště husitského chrámu v Praze- Holešovicích (Verlith Vitraplan), 1937 / Karel Schmeisser, Václavská pasáž v Praze, 1937–1938 Foto: autor
Verlith založený na kombinaci rozličných typů konstrukcí s dílci vyráběnými pražskou sklárnou bratří Fischmannů Wiesner s Astem realizovali všude tam, kde účinek zaklenutých prostor měl v člověku vyvolat nefalšovaný úžas. Vyniká mezi nimi jak zastřešení Václavské pasáže v domě od architekta Karla Schmeissera z let 1937–1938, tak pasáže paláce Broadway, který si podle návrhu Bohumíra Kozáka a Antonína Černého ve stejné době postavilo konsorcium italských pojišťoven. V případě těchto asymetricky členěných a odvětrávaných kleneb stojí za pozornost vnější provedení. Trvanlivost sklobetonových stropů totiž kromě dobré izolace prováděné zpravidla asfaltovým tmelem zajišťovala jejich pravidelná údržba. Ovšem, aby o ně mohlo být náležitě pečováno, musely být lehce přístupné. Třeba po upravených vnějších žebrech opatřených schůdky a zábradlím. Mezinárodní úspěch Verlithu, z něhož se daly stavět také vertikální konstrukce, pak zajistil architekt Jaromír Krejcar, který s jeho pomocí v československém státním pavilonu na světové výstavě v Paříži roku 1937 vytvořil dva výjimečné prostory. První z nich představoval státní dvoranu opatřenou stropem z difuzního skla Thermoloux a stěnami ze skleněných cihel. Druhým byla průmyslová hala v 1. patře vybavená sklobetonovou kupolí o průměru 12 m a konstrukční výšce 1,5 m vetknutá přímo do ocelové kostry z Vítkovických železáren.
František Stalmach – Jan Svoboda, Bankovní vstup v paláci Atlas v Praze, 1939–1942 / František Stalmach – Jan Svoboda, Domovní vstup v paláci Atlas v Praze, 1939–1942 Foto: autor
Signifikantním výrazovým prostředkem nové funkcionalistické architektury se sklobetonové konstrukce staly nejen díky příznivým mechanickým (pevnost skla ve spojení se železobetonem) a tepelněizolačním vlastnostem, ale i díky nesmírně působivé podobě, jíž se dalo dosáhnout s podstatně nižšími náklady, než vyžadovaly prvotřídní mramorářské práce. Není proto divu, že různé sklobetonové prvky a detaily, nejčastěji u vstupních dveří a schodišť, najdeme prakticky v každé stavbě uskutečněné během 30. a 40. let. Skutečnými mistry v tomto směru pak byli Gočárovi žáci z AVU architekti František Stalmach a Jan Svoboda. Proslavily je excelentní interiéry řady novostaveb okresních spořitelen budovaných od poloviny 30. let až do omezení stavebních prací v roce 1941. Charakteristické pro ně, což platí zejména pro spořitelny v Nymburku, Kolíně a Kralovicích, byla kombinace prvotřídní sklobetonové klenby nad bankovní dvoranou s vytříbeným, často dvojitým sklobetonovým vstupem. Jeden z nejlepších se architektům podařilo uskutečnit v pražském paláci Atlas, s jehož dokončením se roku 1942 uzavřela éra odvážných a vizuálně výjimečných sklobetonových konstrukcí. Po válce je totiž z ryze praktických a ekonomických důvodů nahradily experimentální skořepinové klenby a jiné konstrukční systémy.
JAKUB POTŮČEK
Mgr. Jakub Potůček (* 1975)
historik umění, kurátor a publicista specializující se na průmyslovou a moderní architekturu. Pracuje jako vědecký pracovník v Centru průmyslového dědictví na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Je autorem řady publikací a výstav, které sám navrhuje a také instaluje.
Publikováno v časopise Materiály pro stavbu 5/2024
POZNÁMKY
- K. G. [Karel Grund], Sklo (pokračování), Stavitelské listy IX, 1913, č. 18, s. 184. ↩︎
- Jaroslav Polívka, Sklobeton v moderním stavitelství, Praha 1934, s. 64. ↩︎
- Tak zní Polívkova definice sklobetonu, kterou uvozuje svou knihu Sklobeton v moderním stavitelství, Praha 1934, s. 7. ↩︎
- Katalog je online přístupný zde. ↩︎
- V současné době jsou klenby bohužel zaslepeny (zamalovány), a tudíž nepropouštějí žádné světlo. ↩︎
