Cesta ke schodům

Rozhovor Petra Volfa s Břetislavem Eichlerem o schodištích, betonu, normách a experimentech a radostech.

Vaše schodiště jsou v českém prostředí velmi výjimečná, lze se s nimi setkat v domech a budovách od předních architektů. Stal jste se vyhledávaným specialistou. Jak jste se k této specifické disciplíně dostal?
Jsem vyučený zedník, pak jsem si udělal nástavbu a po ní jsem studoval stavební fakultu na brněnské technice. Pak jsem se věnoval klasické stavařině, běhal jsem po stavbách, o projekci jsem ani neuvažoval. Ke schodům jsem se dostal úplnou náhodou. Přišel za mnou kolega, že má klienta, který potřebuje schodiště, a jestli se toho nechci ujmout. Nevěděl jsem, co můžu čekat, ale hned jsem se do toho zamiloval. Psal se rok 1997. Dělám to pořád stejně jako tehdy, výkres formátu A3, na který se schodiště vejde, a k tomu ještě potřebuju tužku, kružítko, pravítko. Počítám v hlavě, pomalu přemýšlím nad rodícím se tvarem, kde a jak jej ukotvím. Když zvolím samonosnou konstrukci, předám ji statikovi, který vše přesně propočítá, ale některé věci jsou už tolik vyzkoušené, že je ani nemusíme řešit. Jiná situace nastává, když vymýšlíme úplně nové schodiště – tam se bez detailních výpočtů neobejdeme. Je to pořád o počítání a prostorové představivosti.

Vedete si evidenci, kolik schodišť jste už uskutečnil?
Kolem dvou tisícovek.

Které pokládáte za přelomové?
Důležité bylo schodiště číslo jedenáct, protože se jednalo o naši první spirálu. Kolega řekl, že to vypadá jako šroubovice DNA, a v ten okamžik jsem se rozhodl založit firmu na schody, kterou jsem pojmenoval podle onoho schodiště: DNA. Každým rokem počet schodišť, která jsme vytvořili, přibýval, a když jich bylo sedm desítek, začali jsme se orientovat výhradně na ně. Na začátku by mě ale ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli dělat tak zajímavá schodiště, jaká vznikají v posledních patnácti letech.

Kdo jsou vašimi klienty?
Většinou jsou to architekti anebo přímo stavebník, který za námi přijde s výkresy, a chce navrhnout schodiště nebo požaduje jinou variantu, než má v projektu. Nabízíme řešení, které je podle nás správné. Profesní hrdost člověka nutí k tomu, že i kdyby měl o zakázku přijít, tak musí upozornit na chyby, které objevil.

To se stává?
Občas někdo, kdo schodiště vyprojektoval, nechtěl uznat chybu a raději se s námi rozešel. Jde o ego, kdy se autor cítí dotčen tím, že může mít někdo jiný názor, avšak dochází k tomu minimálně. Snažím se o to, aby schodiště bylo nejenom funkční, ale když už má sloužit, tak by mělo být i hezké. Nerad dělám něco „jen tak“, a proto jsem se asi zamiloval do zakroucených tvarů a spirál. V nich se můžu seberealizovat, jsou mi ze všech tvarů nejbližší. Můžete také pomoci estetice schodiště typem konstrukce, která může být zubatá, může mít konzolové stupně nebo je tam páteř. Variant je spousta. A když se všechno propojí, tak se můžeme posunout dál, než jsme byli.

O schodech jako takových není moc literatury, z nichž by se schodiště dala nastudovat. Dozvěděl jsem se, že o nich připravujete knihu. Jak bude pojatá?
Spolu s týmem spolupracovníků chceme ukázat, jaká zajímavá schodiště se podařilo především v jednadvacátém století v Česku vytvořit. Chceme ji pokřtít v květnu na konferenci v pražském Campu, která bude už třetí tohoto druhu, předtím jsme pořádali jednu v Brně a druhou na ČVUT. Architekti, projektanti a výrobci mají přednášky o tom, jak o schodech přemýšlejí a jak je ztvárňují, vysvětlují svoje postupy. Rádi bychom otevřeli i problematiku normy ČSN 73 4130 pro schodiště a šikmé rampy, která je už zastaralá a omezující.

^{Ve Vrchlabí bylo po 15 letech práce otevřeno Muzeum Krkonoš. Architektonickou stránku celého projektu zajišťují již od roku 2010 Roman Koucký a Šárka Malá, generálním projektantem rekonstrukce a přístavby byla společnost Deltaplan, návrhu a realizace schodiště DNA DESIGN, Foto: Ester Havlová}

V čem konkrétně?
Vůbec kupříkladu neřeší spirálová schodiště, takže se jich návrháři zaleknou a vyhnou se jim. Jsou tam položky, které jdou proti sobě, chceme proto pozvat zástupce inženýrské a architektonické komory, stejně jako představitele fyzicky handicapovaných, protože bezbariérovost má také na podobu schodišť vliv. Potýkám se s tím, že když se má navrhnout něco neobvyklého, architekti i projektanti jsou v problematice schodišť nejistí a zaleknou se odvážnější koncepce jenom kvůli tomu, že mají obavy z normy. Má to i jakousi hierarchii, něco se musí dodržet na sto procent, ve veřejných budovách je to jasně dané, ale už to nemusí úplně platit v rodinném domě. Než se v tom člověk, který se schodišti nezabývá denně, zorientuje, stojí jej to hodně času. Byl bych rád, kdyby se to v nové normě, která se připravuje, vyjasnilo, aby pak architekti nemuseli jezdit na ministerstvo, aby dostali odpověď na to, co si mohou dovolit.

To se opravdu stalo?
Postupovali tak kolegové, kteří navrhovali spirálové schodiště do ostravské knihovny. Norma jim přikazovala šestnáct stupňů s mezipodestou, ale kvůli tomu jim zase nevycházely podchodné výšky. Nakonec se na ministerstvu dozvěděli, že vzhledem k tomu, že se jedná o schodiště pomocné a do dalších pater vedou schodiště zohledňující bezbariérovost a požární bezpečnost, tak můžou použít spirálu bez mezipodesty. Jenomže to stojí čas a brzdí se práce.

^{Schodiště v Muzeu Krkonoš: Venkovní samonosné schodnice (takzvané stuhy) jsou monolitické, realizované přímo na místě. Mezi schodnicemi pak byly postupně doarmovány a dobetovány jednotlivé stupně z UHPC. Návrh a realizace schodiště: DNA DESIGN, Foto: Břetislav Eichler}

Co byste doporučoval?
Ocenil bych, kdyby se norma dostala do polohy rádce a návodu, než aby šlo o restriktivní předpis toho, co se smí a co se nesmí. V současně platné normě se na moje gusto příliš moc mluví a málo se ukazují názorné praktické příklady. Tím, že mám dva metry, každé schody navrhuji tak, abych po nich prošel, aniž bych se musel omezovat, a když se jde dobře mně, pak stejně projde každý jiný. Není to jednoduché, protože musíte myslet na všechny generace, na děti, dospělé, seniory, aby se jim na schodišti dostalo srovnatelného pohodlí. Nejdále jsou v teorii schodišť v Německu, kde mají v Řeznu jenom na ně specializovaný Institut Friedricha Mielkeho; chtěl bych jeho zástupce pozvat na konferenci.

Schodiště v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí navržené architekty Romanem Kouckým a Šárkou Malou, které jste realizoval, je mimořádné dílo, které připomíná sochu ve tvaru šroubovice DNA, a v muzejní expozici má klíčový význam. Když po něm návštěvník stoupá, tak má pocit, jako by se napojil na vnitřní rytmus krajiny i civilizace, jež ji definovala a o níž muzeum vypráví. Co bylo na jeho realizaci nejtěžší?
Museli jsme si vyvinout nadstandardně únosné prefabrikované stupně z UHPC betonu. Schodiště je široké 2,6 m a zatížení při počtu šesti osob by bylo tak extrémní, že hrozilo prohnutí hlavně posledního stupně. Kvůli tomuto stupni se dělaly zvláštní zátěžové zkoušky. Protože jsme potřebovali, aby stupně byly maximálně subtilní, jen 5 cm silné. Zkoušeli jsme to v brněnském AdMaS, což je výzkumná instituce, která je součástí Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně a zaměřujeme se na výzkum, vývoj a aplikace pokročilých konstrukcí a technologií ve stavebnictví.

Stupeň se prohnul v nejnižším bodě o 7 cm a pak vrátil zpátky, protože to bylo kvalitně proarmované, zhotovené ze špičkového betonu, takže tam nejsou žádné mikrotrhliny. Dvě venkovní samonosné schodnice – takzvané stuhy – jsou monolitické, realizované přímo na místě. Mezi obě schodnice jsme jednotlivé stupně postupně propojili, doarmovali a dobetonovali.

Jak dlouho vám trvalo schodiště vytvořit?
Trvalo nám to tři čtvrtě roku až po stěrky. První dva měsíce jsem jezdil dvakrát týdně do Vrchlabí, abych zkontroloval, jestli práce probíhají tak, jak mají, a jestli to, co jsem nosil v hlavě, jsem schopen přenést do reality, protože šlo o konstrukčně nesmírně náročný projekt. Chtěl jsem být přítomen co nejčastěji, protože jsme na místě řešili spoustu detailů, které by mohly ovlivnit hlavně statiku: uložení výztuže, propojení se stupni. Velké diskuse jsme měli také se statikem. Aby vše dokázal spočítat, tak jsme vytiskli model ve 3D. Je to tolikrát spojené a propojené, že není možné, aby se zbortilo. Už dlouho, co se věnuji schodištím, spolupracuji se statikem Ing. Václavem Nevřivou a vrchlabské schodiště bylo pro nás zatím nejnáročnější. Vedle prefabrikovaného stupně z UHPC je konstrukce provedena z betonu 35/37- XC2 a je dobedněné, armované, vibrované.

^{Šaškův statek
Rozdvojené schodiště
Schodiště propojuje několik úrovní původního hospodářského křídla rozsáhlé zemědělské usedlosti v Rantířově. Subtilní elegantní konstrukce betonové spirály se nejen lehce vine přes všechna podlaží, ale
v nejvyšším patře se z důvodu rozdílných výšek jednotlivých křídel budovy zároveň otevře do dvou směrů. Vzhledem k rozsáhlé ploše půdorysu nově zbudovaného otvoru pro schodiště spirála v některých úrovních tvoří zároveň strop i podlahu. Na zábradlí se podílel místní mistr zámečník pan Drbal. Autory projektu rekonstrukce statku jsou A1 Architects, rekonstrukce byla dokončena v roce 2014, Foto: David Maštálka}

Neuvažoval jste o tom, že byste celé schodiště provedl přímo v UHPC?
To ne. UHPC beton je medově tekutější, hutnější, na odlévání do vodorovné formy se hodil výborně, ale základ jsme museli proarmovat a k tomuto účelu byl klasický beton vyšší třídy dostačující, navíc jsme potřebovali, aby měl větší zrnitost. Zvláštní vlastností vrchlabského schodiště je kromě jeho jedinečné formy také to, že se jemně chvěje, což původně nebylo záměrem architektů Romana Kouckého a Šárky Malé. Výsledkem nakonec je, že to v lidech, kteří po něm stoupají do pětimetrové výšky, vyvolává určitý pocit nejistoty. Bylo to prostorové modelování.

Kde berete inspiraci?
Je to různé. Fyzicky čerpám hodně v Brně, zejména z architektury Ernsta Wiesnera, brněnského výstaviště, ale také z knížek Evy Jiřičné nebo Oscara Niemeyera. Na Pinterestu jsem třeba objevil fotografii točitého schodiště japonského architekta Kazunoriho Fujimota, které mě velmi zaujalo, a začal jsem zkoumat, jak by se dalo realizovat. Pak za mnou po čase přišel architekt David Maštálka s tím, že navrhuje dům, kde je minimální prostor na schodiště. Nabídl jsem mu tedy variaci na Fujimota, udělali jsme na zkoušku tři schody, a protože se klientovi zamlouvaly, mohli jste schodiště dokončit v celém rozsahu. Už jich takových máme sedm a v současnosti jednám o dalších pěti.

Ví o tom architekt Fujimoto?
Když jsem schodiště po odbednění uviděl, byl jsem z výsledku nadšený a zveřejnil jsem je na sociální síti s tím, že jsem poctivě napsal, že jedná o dílo inspirované tvorbou Kazunoriho Fujimota. Mělo to další vývoj. Kazunori Fujimoto se ozval a byl potěšen, že jsme jej zmínili jako zdroj inspirace. Začali jsme si psát, vyměňujeme si zkušenosti, a jestli vše dobře dopadne, vystoupí na konferenci o schodištích. Chystáme mu program, v jehož rámci mu ukážeme zajímavou architekturu v Česku, a je docela možné, že to povede k nějaké jeho realizované stavbě. Na to, jak světově uznávaným architektem je, tak je nesmírně vstřícný a skromný.

^{Třípodlažní loft se nachází v činžovním domě z konce 19. století na Novém Městě pražském. Hlavním motivem interiéru je nové spirálové schodiště, které pohodlně propojuje všechna tři podlaží. Zajímavostí je čočka ve stropu zrcátka schodiště na úrovni 2. NP, která osvětluje šatnu o patro níže. Autory projektu jsou a1architects – David Maštálka a Lenka Křemencová. Realizace proběhla v roce 2016, Foto: David Maštálka}

Osobně jsem vaše schodiště poprvé zaregistroval, když jsem před deseti lety navštívil vlastní dům Lenky Křemenové a Davida Maštálky. Jeho výtvarné kvality byly jedinečné. Jak na tuto realizaci vzpomínáte?
Byla to zásadní, inspirativní spolupráce, museli jsme betonové schody napojit do dřevěného stropu, což nebylo snadné, ale za tři týdny jsme to dokázali. Potom tam přišel jejich kamarád sochař, který schody dokonale vybrousil, a my jsme od té chvíle začali schody brousit, protože díky tomu vynikla povrchová struktura stupňů a působivost materiálu. Dopředu se nedá přesně odhadnout, jakou budou mít nášlapy podobu, záleží totiž na tom, jakou zrnitost při betonování použijete. Bývá to překvapení. Spodní podhledy necháváme naproti tomu v co nejsurovějším stavu a neupravujeme ho, takže dbáme na to, aby bednění bylo sestaveno z nového dřeva a na betonu se mohla vyrýsovat jednotlivá žebra. Schodiště nakonec naimpregnujeme, aby nesprašovalo, a už nepotřebuje další údržbu.

Děláte jenom z betonu?
Soustředíme se na materiál, jemuž rozumíme. Nechceme si komplikovat život tím, že bychom měli příliš široké rozpětí. Zvládnout beton je celoživotní úkol, ať už po konstrukční, řemeslné, či výrazové stránce. Pořád je na něm co objevovat, protože se vyvíjí a mění.

Kde vznikají vaše schodiště?
Přímo na místě, je to tak nejvýhodnější a nejefektivnější, protože lze eliminovat nepřesnosti. Ale dělali jsme i prefabrikáty, nyní mám průmyslový vzor na stupně z UHPC betonu: může z nich být lomenicová konstrukce, může být přímé, ale také schodiště do zatáčky, přičemž se dá kotvit do stěny. Dají se vyrobit ve fabrice v třícentimetrové tloušťce a budou splňovat parametry normy na únosnost. Otevírají se další a další možnosti, jde jenom o to, aby se naskytla příležitost a mohli jsme využít věci, které jsme schopni zvládnout.

Jaký styl architektury máte nejvíce v oblibě?
Nejsem jednostranně zaměřený, ale na prvním místě mám funkcionalismus, jeho jednoduché čisté tvary uplatňující beton, zajímá mě také industriální architektura. Nedávno jsem ale řešil schodiště v secesním domě v centru Prahy a musel jsem obdivovat, o jak krásnou, detailně propracovanou a opečovávanou stavbu šlo. Řídím se hlavně pocity, buď se mi něco líbí, nebo nelíbí. Ale i když se mi dům vysloveně nezamlouvá, tak to neznamená, že bych kvůli tomu odmítl zakázku.

^{Schodiště rodinného domu na Vyškovsku
Další ze schodišť inspirovaných Kazunorim Fujimotem. Úzké, jen 1,3 m široké spirálové schodiště se skleněným zábradlím má půlkružnicový půdorys, Foto: Alia Systém – realizátor skleněného zábradlí}

Žijete v bytě, nebo v rodinném domě?
Vlastníme jednoduchý domek nedaleko Dukovan.

Máte v něm vlastní schody?
Než jdeme s něčím ven, tak si to nejprve vyzkoušíme na sobě, takže u nás najdete nejenom betonové schodiště, ale také betonovou vanu a betonovou knihovnu nebo krb či židli. I když jsem se živil jako obkladač, tak doma nemáme jedinou dlaždici, všechno je v betonu nebo ve stěrkách. Takže je to pro mě možnost si ověřit, jestli to, co vymýšlím, funguje, a můžu si dělat zátěžové zkoušky. To je velká výhoda. Venkovní vyrovnávací schody jsou bývalým exponátem, který byl představen na Výstavišti v Brně a bylo mi líto se ho zbavit, takže jsem jen upravil určité nástupy a schody instaloval doma. Na zadním vstupu máme zase betonové konzolové schodiště, protože jsem si je chtěl vyzkoušet v kombinaci s cihelným zdivem. Co můžu, to si vyzkouším, pak se mi nemůže stát, že bych za klientem přišel nepřipravený. Ve stodole mám laboratoř, kde vzorkujeme, mícháme vsypy do betonu s různými vlákny, nedávno jsme zkoušeli přidat skleněnou drť, kterou jsme pak přestěrkovali, vybrousili a výsledkem je skleněné teraco.

Co vám přináší ve vaší tvorbě největší radost?
Čím déle se schodům věnuju, tím více mě jejich tvorba baví. Schody mám pořád v hlavě. Snažím se být připravený na všechno, co by mohlo přijít, práce je mým koníčkem, což je asi ideální konstelace. Jediná potíž je v tom, že pak člověk pracuje neustále, aniž by si to uvědomoval. Jsem také rád, když narazím na architekta, který má představivost a chce diskutovat o tom, jak dosáhnout co možná nejlepšího výsledku. Díky tomu se posunujeme dál.

Ing. Břetislav Eichler (* 1963)
Pochází z Havířova, kde se vyučil zedníkem a maturoval na Středním odborném učilišti. Vystudoval Stavební fakultu VUT v BRNĚ. Praxi zahájil jako stavbyvedoucí u společnosti Inženýrské stavby Brno. Od roku 1990 pracoval jako OSVČ pro několik stavebních firem, např. pro Unistav Brno. Po roce 2000 založil společnost DNA. V lednu 2013 se stal zaměstnancem a odborným zástupcem společnosti DNA DESIGN, kterou založil jeho syn Dominik. Ve firmě pracuje jako projektant, vývojář betonových schodišť i dalších výrobků. Díky získaným zkušenostem se začal také věnovat publikování v časopisech. Spolupracoval na několika dílech v pořadech Bydlení je hra, Chalupa je hra pro Českou televizi. Uspořádal dvě odborné konference – na Fakultě stavební VUT v Brně (2017) a Fakultě architektury ČVUT v Praze (2018). Letos v květnu s kolegy pořádá konferenci České schody v CAMP Praha. V roce 2006 ve vydavatelství ERA group, spol. s r. o., vydal knihu Betonové schody.

^{Administrativní a provozní zázemí společnosti LANIK
Vnitřnímu prostoru dvoupodlažního atria završeného světlíkem dominuje dvojramenné betonové konzolové schodiště se subtilním lankovým zábradlím a v zrcadle bodově kotvené skleněné desky navazující na zábradlí ochozu atria. Dvouramenné schodiště bez podpory s „levitující“ mezipodestou má šířku ramene 1,2 m a 24°. Autorem projektu nového sídla rodinné firmy Lanik je Eduard Štěrbák, Foto: Viktor Mácha}

PETR VOLF, LIDMILA BURIANOVÁ
Foto: archiv Břetislava Eichlera

Publikováno v časopise Materiály pro stavbu 2/2024