Záchrana jízdárny ve Světcích u Tachova

Na ostrohu nad meandrem řeky Mže vzniklo v 15. století poutní místo, doplněné později klášterem. Ten se po josefinské sekularizaci stal na čas sídlem rodiny Windischgrätzů, kteří si v té době přestavovali zámek v Tachově. Kníže Alfred I. tu v letech 1858 až 1860 nechal postavit monumentální jízdárnu.

Pro stavbu jízdárny vybral kníže severní svah pod bývalým klášterem. Centrem objektu je hala o půdorysu 20 x 40 m a vnitřní výšky 21 m s nadmíru jednoduchou krovovou konstrukcí se světlíkem. Kolem haly je okružní chodba, na niž navazují ostatní prostory. Dominantní jsou polokruhová boční křídla se stájemi pro koně. Ve vnitřním prostoru polokruhového půdorysu se nachází schodiště a shozy pro použitou slámu a hnůj. Schodištěm se vchází k diváckým ochozům a k hostinským pokojům. Další schodiště je v jižní části budovy, spojuje knížecí emporu v patře a pomocné prostory v suterénu. Polygonální místnosti v rozích přízemní chodby sloužily pro uložení postrojů a nasedání na koně. Jižní polovina jízdárny je podsklepena, ale toto podlaží je díky svažitému terénu nad zemí. Byly zde kočárovna, kovárna a byt správce. 

Architektonické řešení
Vzhled velkorysé stavby vyšel z novorománského slohu a evokuje charakter pevnosti. Obloučkové vlysy, polokruhová okna, polokruhové a polygonální půdorysné tvarování je ale pouze „kabátem“ originálního objektu – hlavní slovo zde patrně mělo racionální myšlení zkušeného aristokrata. Ten před reprezentací upřednostnil neobvykle funkční celek, takže společně s autorem projektu Josefem Haberzettlem vytvořili také jeden ze vzorů industriální architektury.

Zkáza objektu
Po smrti investora, pouhé dva roky po dokončení, se ujal majetku jeho syn. Celý život strávil ve Vídni a o stavbu neměl zájem. Naprostý zmar jí pak přineslo vysídlení německého obyvatelstva. Jízdárna sloužila jako tělocvična pro učně či vojáky, také jako sklad, ale nakonec začala bez užitku chátrat. Bez jakékoliv údržby nastal její pád, a to doslovný. Koncem 80. let 20. století se začaly hroutit obvodové zdi, postavené ze špatných nasákavých cihel. Suterénní zdivo bylo obloženo struskovými tvárnicemi, které vytvořily neprodyšný krunýř a masivně odmrzaly. Krov zachránila jeho jednoduchá a pružná konstrukce, která dokázala zůstat na místě, i když částečně zmizely její podpory. Vzpěradlová konstrukce s vyztuženými rohy na dřevomorkou napadených pozednicích překvapivě unesla i světlík, který přišel o zasklení a pouštěl dovnitř stavby déšť i sníh. V roce 1989 byla jízdárna připravena na demolici.

Obnova unikátní stavby
Rekonstrukce začala v roce 2000 dozděním destruovaných stěn a podchycením krovu. Po jeho vyspravení byla položena nová titanzinková krytina. Podle finančních možností (PZAD a dotace vlastníka – Města Tachov) pokračovala obnova uspořádáním terénních poměrů pro odvod vody, realizací výplní otvorů podle některých zachovaných vzorů. Obnova fasád zahrnovala i rehabilitaci světlíku a originálně tvarovaných fiál na štítech stavby. Tento architektonický prvek se v 19. století používal často, ale jeho tvarování architektem Haberzettlem je neobvyklé. Protože se žádné fiály na vrcholcích štítů nedochovaly, byly obnoveny podle fotografií. Totéž se týká i jemných mříží na světlíku a oknech. V roce 2008 už bylo možné přistoupit k restaurování vnitřních maleb, které iluzivně vytvářejí pocit vnitřní litinové konstrukce, v té době oblíbené. 

Pokračování obnovy jízdárny závisí na dalších finančních prostředcích. V plánu je pokračovat v obnově vnitřní výmalby, poté by měla vzniknout v konírnách expozice věnovaná historii jízdárny a významu rodu Windischgrätzů pro Tachovsko. Přestože stavba ještě není zcela dokončena, využívá se pro kulturní pořady, koncerty nebo pro soutěže modelářů velmi lehkých letadel. Stala se už součástí života města Tachova a je dobré si připomenout, že bez prozíravého a možno říci statečného rozhodnutí zastupitelstva o záchraně stavby v roce 1996 by již zřejmě neexistovala.

Hana Vinšová ve spolupráci s architektem Janem Soukupem
Foto: Michael Cetkovský a Jan Soukup