Konverze trafostanice naproti Starým zámeckým schodům už je dokončena, v únoru tu byly otevřeny prostory Kunsthalle Praha. Technický stav objektu byl před obnovou havarijní. Hlavní problém spočíval v užití betonu z hlinitanového cementu, který zejména ve sloupech vykazoval kritické pevnostní parametry.
První měnírna Elektrických podniků hl. m. Prahy byla vybudovaná v roce 1932 podle projektu Viléma Kvasničky. Sloužila pro provoz tramvajových a trolejbusových linek, jméno dostala podle fyzika a meteorologa Václava Karla Bedřicha Zengera, profesora na ČVUT v Praze.
Do ulice se trafostanice obracela fasádou městského paláce, uvnitř však měla průmyslově racionální železobetonové konstrukce. Byl tu velkorysý sál, další prostory nebyly členěny do podlaží, ale do kubusů a místností, které se prolínaly a navazovaly na sebe v různých výškových úrovních. Komplikovaná železobetonová budova měla čtyři části: strojovnu, transformační stanici, rozvodnu a také obytnou zónu. Ve strojovně byl instalován přímo na rámové konstrukci jeřáb; díky háku se silným řetězem vykládal tunové transformátory a další technologie. Pohyboval se po delší dráze, než bylo okosení hrany haly, proto architekt Kvasnička musel vymyslet způsob venkovního sloupového podepření rohu budovy. Díky loubí dostál technickým požadavkům pro pohyb jeřábu, navíc se elegantně přizpůsobil tvarosloví Malé Strany.
Na konverzi trafostanice až do konce loňského roku pracovalo 2300 lidí, podílelo se na ní 252 dodavatelů. Její monolitický skelet obsahuje 12 690 tun betonu. Základová spára objektu se nachází 30 cm pod hladinou Vltavy. Budova stále slouží svému účelu – díky modernizaci měnírny jsou dnes všechny technologie potřebné k přeměně střídavého na stejnosměrný proud umístěny v suterénu. V podzemí se tak i nadále napájí pražské tramvaje.
Odvážná hra protikladů
„Architekt Kvasnička se nebál za půvabnou neoklasicistní fasádou rozehrát odvážnou hru založenou na funkcionalistické železobetonové konstrukci. Tento princip jsme zachovali. Naším cílem bylo otevřít trafostanici lidem, pustit je dovnitř v místech, kde všechno bývalo mrtvé a zavřené, zamčené, prázdné. Nechat tu budovu znovu dýchat. Bývala plná technických zařízení a transformátorů, v kontrastu s fasádou byl vnitřek industriální, nekorespondující s okny. Využili jsme proto stejný moment překvapení – nejprve se setkáte s historizující fasádou, uvnitř se rázem octnete v průmyslově racionálním a velkorysém prostoru s plynule navazujícími podlažími, jimž dominuje beton. Betonové konstrukce v interiérech jsme museli nahradit podobnou betonovou strukturou, ale vnitřní úrovně nyní komunikují s fasádou a se světem venku. Myslím, že by se ten nápad Vilému Kvasničkovi líbil,“ říká architekt Jan Schindler.
„Základní myšlenkou bylo očistění budovy od nevhodných zásahů tak, aby vynikly její charakteristické prvky. Do Kunsthalle jsme vybudovali nový vstup po lávce, vydlážděné pražskou mozaikou. Jde o elegantní trojúhelníkový jehlan z nerezového plechu, opracovaného šopováním bronzem. Lávka zároveň skrývá výdech vzduchotechniky dopravních podniků, který byl v posledních letech umístěn před hlavní fasádu,“ dodává Schindler.
U Zengerovy trafostanice byla terasa, která trochu postrádala smysl. Její rolí bylo vytvořit falešnou stěnu tak, aby vznikla pěkná kompozice hmoty objektu. Kromě toho zakrývala výhled na technicistní střechu. „Vilém Kvasnička vymyslel dokonalou kamufláž – uvnitř stavby vybudoval moderní oázu pro technologie, navenek zachoval image metropolitního paláce. A terasa s balustrádou patřila do této důmyslné krycí hry. Nyní však získala skutečný význam, stala se součástí kavárny, místem, které poskytuje výhled na Klárov, Pražský hrad a Petřín. Kromě toho jsme v jejím místě navrhli jednopatrovou přístavbu, která nekonkuruje původní stavbě a doplňuje princip ustupující členité fasády. U středního traktu jsme ponechali hmotově členěnou plochou střechu,“ vysvětluje Zuzana Drahotová
Většina výplňových konstrukcí fasády byla před zahájením stavby odstrojena a v průběhu konverze navrácena. Ostatní nahradily nové konstrukce v původní pozici a tvaru. Autoři ponechali všechny zásadní prvky v původním provedení – krytinu střech, okapy, římsy, fasády, podezdívky a prvky dekoru. Materiálové a barevné řešení pojali střízlivě, fasáda si ponechala decentně zdobný novoklasicistní styl. Oknům i vratům se vrátil světle šedý odstín, drátosklo nahradilo čiré transparentní sklo. Ze severní strany jsou v budově nová vrata.
Dispoziční řešení
Budova sestávala z několika typů prostorů, kterým odpovídalo i materiálové provedení. Severní a východní část se více přizpůsobila původní dispozici, jednotlivá patra se využívají pro zázemí galerie a technologie.
Autoři se inspirovali původním členěním interiérů i prostorovým plánem architekta Adolfa Loose. Už před sto lety prosazoval raumplan, spočívající v narušení horizontálního navazování pater tak, aby vznikly kontinuální prostory. „Pro galerii se raumplan se výtečně hodí, prostory mají stupňovité úrovně a průhledy, energii pohybu nahoru a dolů. Z vyvýšené vstupní haly se vchází do nádherného sálu se skvostným výhledem. Spolu s konceptem raumplanu šlo od samého počátku o definující prvek. Stejně jako třetí úroveň galerie, kterou jsme přidali nad část střechy,“ doplňuje architekt Jan Schindler
Raumplan architekti využili především ve střední a jižní části objektu, kde jsou prostory rozmístěny na různých výškových úrovních navazujících na okna. Jižní část má dvě nadzemní patra a podkroví, střední část dvě nadzemní patra a vložené mezipatro, které tvoří vstupní prostor a odhaluje velkorysost budovy.
Skrytá betonová hrozba
„Architektonický výzkum nám v průběhu několika let odhalil fascinující historické detaily i celou řadu komplikovaných překážek. Jakmile došlo k odstranění konstrukcí původní trafostanice, bylo nutné zapojit do akce georadar – přístroj snímající a sestavující profil podloží. Dovedl nás k několika klíčovým objevům. Prokázal, že na severní straně budovy se v podzemí vypíná skalní podloží, na jižní straně se nacházejí naplaveniny potoka Brusnice včetně ztracených sklepení bývalých Bruských kasáren,“ vzpomíná architektka Zuzana Drahotová.
Následně dodává: „Vysoké nároky na teplotu, vlhkost, únosnost i na požární bezpečnost v prostorách pro umění vedly k rozhodnutí, že do obvodových zdí vestavíme novou monolitickou stěnovou konstrukci s tepelnou izolací. Abychom zachovali obvodové zdivo a mohli prohloubit podzemní prostory o jedno patro, museli jsme zachytit obvodové stěny do dočasných ocelových konstrukcí a zevnitř budovy tak vybudovat záporové pažení. A to byl teprve oříšek. Vnější ocelové podpěry jsme realizovali pouze z jižní strany, ostatní stěny bylo nutno řešit vnitřními ocelovými vzpěrami – ty ovšem zase musely umožnit betonáž železobetonové konstrukce uvnitř budovy.“
Na vnitřní nosné konstrukce v budově byl aplikován tzv. hlinitanový beton, speciální druh betonu, jehož hlavní složkou je hlinitanový cement. Při stavbě stanice ve 30. letech 20. století šlo o inovativní technologickou novinku, která díky rychlému zrání a náběhu pevnosti významně zkracovala dobu výstavby. Odborníci v průběhu let ovšem přišli na to, že takový typ betonu naopak velmi rychle ztrácí původní pevnost a výrazně tak narušuje klíčové ocelové výztuže. Právě hlinitanový beton se stal důvodem několika tragických kolapsů budov v československé historii, ať už šlo o havárii v národním podniku MESIT v Uherském Hradišti v roce 1984 či o předčasné bourání Baťova paláce v Mariánských lázních nebo uzavření části budovy brněnské právnické fakulty v roce 2018.
„Hlinitanový beton dnes v případě nosných konstrukcí patří na seznam zakázaných materiálů. Právě proto jsme byli nuceni odstranit všechny konstrukce s tímto typem betonu. Vnitřní statika došla k nenávratnému poškození a riziko zhroucení bylo příliš vysoké. Bídný stavebně-technický stav trafostanice ještě prohloubila silná chemická kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí, kterou způsobil provoz transformátorů. Všechny poškozené konstrukce jsme museli odstranit. Severovýchodní fasáda, na které se situace nejvíce podepsala, pak byla navrácena do původní podoby včetně související profilace. Vnitřní konstrukce jsme naopak přizpůsobili provozu galerie. Původní členitost interiéru nahradila volnější a otevřenější dispozice,“ upřesňuje Zuzana Drahotová.
Nová monolitická konstrukce je s původní fasádou neoddělitelně spjatá a dohromady vytváří jedinečný prostor galerie.
| Základní údaje |
|
Investor: Nadace The Pudil Family Foundation |
Beton tu dominuje
V roce 2015 byla Zengerova trafostanice prohlášena za kulturní památku. Všechny úpravy, zásahy do konstrukcí či nakládání s řemeslnými či jinak hodnotnými prvky se tedy projednávaly s Národním památkovým ústavem i s MHMP OPP.
„Zůstala zachována fasáda a nárožní část objektu, která původně sloužila kancelářskému provozu trafostanice. V rámci rekonstrukce byly také sanovány tři betonové pilíře z hlinitanového cementu v západním průčelí fasády. Toto řešení se jevilo jako nejvhodnější pro zachování památkové hodnoty stavby, zánikem pilířů by došlo k odstranění západního průčelí fasády. Původní stavební hmoty tedy zůstalo zachováno jen málo. Lépe jsou na tom historické prvky – naprostá většina z nich se opravovala v restaurátorském režimu a do budovy se vrátila,“ říká Veronika Koberová z NPÚ.
Snaha o zachování původního charakteru budovy je viditelná i v zachování kontrastu betonového interiéru vůči neoklasicistní fasádě. „Objekt má nyní zcela odlišnou funkci, proto jsme museli spoustu věcí změnit nebo upravit. Zásadní bylo zajištění a nahrazení konstrukčního systému a také vytvoření kvalitního vnitřního prostředí pro výstavy. Budovu, která je kulturní památkou, nelze zateplit z vnější strany, takže se všechno odehrávalo na vnitřním líci, fasáda neměla být narušena. Princip interiéru se od vnějšího historického vzhledu budovy diametrálně liší. Ale navázali jsme na strohost konstrukcí, dominantním materiálem se tu stal beton. Vzhledem k tomu, že jsme museli skelet nahradit a kontaminované konstrukce odstranit, přizpůsobili jsme dispozici více pro účely galerie. Jednotlivé trakty jsme propojili a prostory otevřeli,“ upřesňuje Zuzana Drahotová.
„V interiérech jsme většinu betonových konstrukcí řešili v pohledové kvalitě. V nadzemních částech byl beton pemrlován, hrubost a hloubku pemrlování jsme určili na základě vzorků. Opemrlované povrchy jsme pak opatřili bezprašným uzavíracím nátěrem, který je odolný proti běžnému znečištění a je omyvatelný,“ dodává Michal Vaněček ze společnosti Strabag.
Výrazné stavební zásahy
Stavebně-historický průzkum prokázal, že použitý beton z hlinitanového cementu je nedostatečně únosný a může tak dojít až k zhroucení konstrukcí. Za takový skelet se z pochopitelných důvodů žádný statik ani odborníci z Kloknerova ústavu na ČVUT nezaručí. Konstrukce, ve kterých byl použit tedy musely být nahrazeny. Dalším důvodem výrazných demolic byla dekontaminace prostředí. Během průzkumů byl totiž zjištěn značný rozsah znečištění nejen vodorovných a svislých konstrukcí budovy, ale i podloží, které bylo třeba odstranit a ekologicky zlikvidovat.
„Hlavní nosné konstrukce nově vestavovaných částí tvoří železobetonové sloupy, stěny, desky a průvlaky. Do původních obvodových fasádních konstrukcí a ponechávaných přístavků jsme vestavěli železobetonovou nosnou konstrukci, která přenáší zatížení jak z ponechávaných objektů, tak i nové hmoty do podloží. S fasádami je pevně spojená, mezilehlý prostor byl vyplněn tepelnou izolací a konstrukcí umožňující odvod kondenzátu,“ říká Michal Vaněček.
Základy vestavby jsou ve dvou výškových úrovních – spodní základová deska je na úrovni podlahy 2. PP, navazují na ni nosné stěny a sloupy. Základová deska v úrovni podlahy 1. PP je v místech, kde není dosaženo únosného skalního podloží, a proto byla podepřena mikropilotami vetknutých do skalního podloží. Stejně tak musely být tryskovou injektáží zesíleny základy pod jihozápadním rohem. Železobetonové konstrukce obvodu podzemních konstrukcí jsou vodonepropustné ze systému bílé vany.
Obvodový plášť budovy v severní a jižní části tvoří cihelné vyzdívky s tloušťkou stěny 500 mm. Ve střední části se jedná o skeletový systém s betonovými sloupy a vyzdívkami rovněž z plných cihel tloušťky 500 mm.
Obvodové stěny na západní a jižní fasádě byly ponechávány v původním rozsahu a tvarosloví. Z bezpečnostních důvodů se během rekonstrukce demontovala i pískovcová balustráda, která se po repasi vrátila na své původní místo.
Různé typy střech
Šikmé střechy v severní části objektu byly z větší části ponechány, upravilo se napojení na ploché střechy středního traktu, vyměnila střešní krytina za novou, doplnily pojistná hydroizolace, tepelná izolace z minerálních vláken, parozábrana a podhled.
Střecha jižního křídla byla rozebrána a snesena včetně krovu. Na západní části je nová betonová střecha zachovávající původní tvar, doplněná o parozábranu, tepelnou izolaci mezi dřevěný rastr, pojistnou hydroizolaci a prejzy. Ve východní části se znovu použily původní plné vazby krovu. Nové vikýře mají pultové střechy stejně jako dříve.
Střecha nad kavárnou je nová, její nosnou konstrukci tvoří železobetonová žebrová konstrukce a dřevěný krov, izolovaný mezi krokvemi, opatřený parozábranou a protipožárním záklopem. Podél západní fasády jsou nad kavárnou ploché střešní světlíky.
U jihovýchodní části budovy je pultová střecha s tepelně izolačním souvrstvím a oplechováním. Ve středním traktu byly střešní konstrukce sneseny, aby se mohla realizovat nástavba s plochou střechou.
Ocelová a špaletová okna
Původní ocelová okna byla repasována a zasklena čirým sklem. Nové hliníkové okno s tepelněizolačním dvojsklem bylo osazeno do vnitřní části sendvičové konstrukce. Špaletová okna nahradily repliky, vnější okno je zaskleno tepelněizolačním dvojsklem.
Vzhledem k požadavkům na výstavní prostory byla některá okna zazděna, jiné otvory se využívají pro nasávání/výdech vzduchu z technologií.
Nová hliníková okna jsou osazena do tepelné izolace, která je součástí sendvičové konstrukce obvodové stěny. Některá z nich mají v meziprostoru screenové rolety. Původní terrazzový parapet byl nahrazen novým.
Úpravy dispozičního řešení
Celá východní část se schodištěm byla ponechána stejně jako severní část objektu. Jako hlavní svislé komunikační tepny nyní slouží tři komunikační jádra: v severní části osobní výtah, schodiště bylo ponecháno jen částečně a doplněno novým. Ve střední části jsou dva nové osobní výtahy, ve východní nákladní výtah.
Jižní a střední část budovy byla v interiérech z velké části demolována z důvodu havarijního stavu nosných konstrukcí i vzhledem k dispozičnímu řešení technického provozu. V jižní části jsou nyní výstavní prostory, v podkroví zázemí nadace. Suterénní prostory slouží pro umístění technologií a pro depozitáře.
Z historie
– Prvního září 1897 zahajují činnost Elektrické podniky královského hlavního města Prahy. Naproti dnešní Kunsthalle Praha tehdy stál vojenský sklad, který byl zbourán v roce 1924, aby na jeho místě mohla vzniknout trafostanice. Návrh se nakonec nerealizoval, alternativou se stala protější strana ulice – místo, jemuž dominovala Bruská kasárna, původně renesanční palác. Začíná se znovu bourat, historický skvost je srovnán se zemí.
– 1928: Architekti Vilém Kvasnička a Josef Štěpánek vytvářejí návrhy nové trafostanice. Josef Štěpánek svou vizi pojímá jako vrstevnatý funkcionalistický klenot. Pro tvarosloví Malé Strany je však příliš radikální.
– 1929: Vilém Kvasnička připravuje další, tentokrát klasicizující návrh transformační stanice. Její interiér pojímá jako železobetonový prostor.
– V lednu 1930 byly zahájeny stavební práce, rozvodna je uvedena do provozu následující rok.
– 1932: Zengerova transformační stanice a měnírna Klárov oficiálně zahajují svou činnost.
– 1937: V československém pavilonu na Světové výstavě v Paříži jsou instalovány čtyři světelně-kinetické plastiky od Zdeňka Pešánka. Navrhl je pro čelní fasádu trafostanice. Objekty na výstavě získaly ocenění, v Praze se pak ale během druhé světové války ztratily. Jejich modely jsou součástí sbírky Národní galerie Praha.
– 1942: Elektrické podniky se ruší, vznikají Městské podniky pražské.
– 1951: Zengerova trafostanice se stává majetkem Pražských energetických a rozvodných závodů, měnírenská část majetkem Dopravního podniku hlavního města Prahy.
– 1970–71: Dochází k rekonstrukci měnírny Klárov.
– 1973–1978: Staví se stanice metra Malostranská.
– 2006: Veškeré technické vybavení se přesouvá do suterénu trafostanice, v prvním nadzemním podlaží zůstává pouze měnírna.
– 2007: Budova se stává soukromým majetkem, má být přestavěna na hotel.
– 2011: Architekti David Pavlišta a Martin Rajniš si v trafostanici zakládají kancelář, navíc přicházejí s nápadem využívat budovu paralelně pro kulturní účely.
– 2012–2015: Klub Kokpit Kafé zde pořádá koncerty, filmové projekce, divadelní představení a výstavy. Budova ale nenávratně chátrá, nosným konstrukcím z hlinitanového betonu hrozí kolaps, tristní stavebně-technický stav objektu prohlubuje také silná chemická kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí, způsobená původními technologiemi i nešetrností provozu.
– 2015: Trafostanici kupuje nadace The Pudil Family Foundation zakladatelů Pavlíny a Petra Pudilových. Ve stejném roce je prohlášena za kulturní památku. Dochází k přeložení a komplexní výměně technologie měnírny Klárov a ukončení jejího provozu v prvním nadzemním podlaží. Díky těmto změnám se přízemí uvolnilo od provozních technologií.
– Cílem nových majitelů bylo vybudovat v bývalé technické budově prostor pro moderní a současné umění. Začíná tak radikální přestavba trafostanice. Počítá se zachováním historických prvků i s odstraněním chemicky znečištěných prostor.
– 2022: Kunsthalle Praha se otevírá veřejnosti.
-vis-
Foto: Filip Šlapal, Alex Shoots buildings, Petra Hajská, archiv Schindler Seko Architects, archiv Kunsthalle Praha, archiv společnosti Strabag
