V poslední době jsme na různých fórech zaznamenali diskuse o tom, zda je nutné akceptovat širokou škálu přesně specifikovaných lepidel na obklady a dlažby nebo zda stačí úplné minimum univerzálních hmot. Otázka je to zcela jistě zajímavá. Co s odpovědí? Každopádně musíme začít povinnými požadavky na lepidla pro obklady a dlažby, které zcela závazně určuje pro všechny výrobce a distributory ČSN EN 12004 Lepidla pro obkladové prvky – Požadavky, posuzování shody, klasifikace a označování.
Už v úvodních částech normy se jasně hovoří, že mezi stavební konstrukcí a obkladovým prvkem dochází k přenosům napětí, kterým se právě lepidla mají umět dostatečně přizpůsobit. Norma samotná rozděluje lepidla na obklady a dlažby do tří velkých skupin podle použitého pojiva. Jsou to lepidla cementová, disperzní a lepidla na bázi reaktivních pryskyřic.
Krom druhu pojiva norma dále lepidla specifikuje dalšími charakteristikami. Mezi tyto charakteristiky patří především různě definované přídržnosti, skluz, prodloužená doba zavadnutí, deformovatelnost neboli flexibilita atd. a samozřejmě všemožné kombinace těchto charakteristik. Charakteristiky lze poté vyčíst z technického listu výrobku či jeho obalu (například C2T S1). Jednotlivá písmena a číslice v označení třídy mají jasnou specifikaci. Celkem zná norma podle charakteristik a druhů pojiv více než 50 možností specifikací lepidel.
Když k tomu ještě přidáme požadavky pro lepení na různé druhy podkladů (cementové, pojené síranem vápenatým, sádrokartonové, dřevoštěpkové, hydroizolace…), stále se zvětšující formáty obkladů a dlažeb i požadavky pro lepení v různém prostředí (exteriér, interiér…), je jasné, že výběru vhodného lepidla je třeba věnovat dostatečnou pozornost.
Pokud se opět vrátíme k výše zmiňované ČSN EN 12004, lze se na jednotlivé třídy lepidel podívat i obsahově, tedy si odpovědět na otázku, co daná třída znamená prakticky z hlediska požadavků na lepidlo. Pro tento rozbor se zaměřme na lepidla nejpoužívanější, tedy cementová.
Cementové lepidlo (C) může mít podle normy celou škálu kombinací tříd a jejich vlastností. V základu to je třída 1 nebo 2, vycházející z povinných charakteristik. Pro zařazení lepidla do třídy C1 či C2 je nutné mimo jiné splnit několik tahových přídržností:
1. Počáteční tahovou přídržnost – na referenční plochu nanesu lepidlo a přilepím vzorek větší, než je terčík odtrhoměru. Vše musí být uloženo v laboratorních podmínkách při teplotě 22 °C ±3 °C a vlhkosti vzduchu 50 % ±5 %. Po 28 dnech provedeme odtrhy na referenčních vzorcích, které musí splňovat hodnoty:
– C1 ≥ 0,5 MPa,
– C2 ≥ 1,0 MPa.
2. Tahovou přídržnost po ponoření do vody,
3. Tahovou přídržnost po působení tepla,
4. Tahovou přídržnost po vystavení cyklům zmrznutí – roztátí.
I u bodů 2., 3. a 4. jsou normou přesně dány postupy a podmínky pro vyzrávání vzorků s tím, že výsledné hodnoty odtrhů na daných referenčních vzorcích musí splňovat ve všech případech pro:
– C1 ≥ 0,5 MPa,
– C2 ≥ 1,0 MPa.
Ostatní volitelné charakteristiky ve třídě daného lepidla jsou taktéž dány normou včetně metodologie zkoušek. Jedná se o následující:
Prodloužená doba zavadnutí „E“
Základní vzorek střepu osadíme do naneseného lepidla na referenční ploše až po 30 minutách od jeho natažení. Následně necháme zrát v předepsaných podmínkách 28 dní. Po 28 dnech provedeme odtrhy – minimální požadovaný výsledek pro deklaraci prodloužené doby zavadnutí je 0,5 MPa.
Rychletvrdnoucí lepidlo „F“
Základní vzorek střepu osadíme do naneseného lepidla na referenční ploše. Následně necháme zrát v předepsaných podmínkách 6 hodin. Po 6 hodinách provedeme odtrhy – minimální požadovaný výsledek pro deklaraci rychlého lepidla je 0,5 MPa.
Snížený skluz „T“
Naneseme lepidlo na referenční plochu. Nad lepidlo upevníme pravítko. Mezi pravítko a lepidlo umístíme distanční tělíska. Pod tato tělíska nalepíme nenasákavý střep velikosti 20×20 cm. Tento fragment postavíme svisle a měříme skluz (pohyb střepu 20×20 cm směrem dolů), který může být max. 0,5 mm v absolutní hodnotě.
Flexibilita „S1“ či „S2“
Po opravě 2 ČSN EN 12004+A1 s účinností od 1. 4. 2015 je pojem flexibilita jasně definován, a to tak, že k původnímu termínu deformovatelnost se synonymně doplňuje pojem flexibilita. Tedy deformovatelnost = flexibilita = schopnost vytvrzeného lepidla deformovat se působením napětí mezi obkladovým prvkem a povrchem určeným k lepení bez poškození instalovaného prvku.
Metodika zkoušení je taktéž pevně dána. Velikost testovacího vzorku je pevně definována na 45x280x3 mm. Především pro tloušťku vzorku je také pevně definována i tolerance ±0,1 mm. Vzorky s menší tloušťkou než 2,9 mm a větší tloušťkou než 3,1 mm je třeba ze zkoušení vyřadit.
Vyzrálý vzorek se poté vloží do definovaného lisu, kde podpory jsou od sebe osově vzdáleny 200 mm (viz obr. 8).
Norma poté definuje dvě možnosti flexibility – deformovatelnosti na kvalitativní úrovně:
– deformovatelná lepidla S1 průhyb ≥ 2,5 mm,
– vysoce deformovatelná lepidla S2 průhyb ≥ v 5,0 mm.
Opačně řečeno, pokud výrobce na obal či do názvu lepidla na obklady a dlažby uvede slovo flexibilní v různých podobách a pádech, je nutné, aby lepidlo ve shodě s normou vykazovalo deforovatelnost alespoň S1, tedy průhyb ≥ 2,5 mm.
Závěrem
Pokud tedy začneme přemýšlet nad konkrétními situacemi a správnou volbou druhu lepidla na obklady a dlažby, je třeba se zabývat druhem podkladu, na který máme lepit obkladový prvek. Nejen klasické cementové či vápenocementové podklady jsou dnes v kurzu. Často je třeba instalovat obklad či dlažbu na podklady pojené síranem vápenatým (anhydritové potěry, kalciumsulfátové samonivelční stěrky, sádrové omítky), lepit na různé druhy hydroizolací, hojné jsou i požadavky na nalepení obkladového prvku na velkoplošné deskové materiály, jako jsou sádrokarton, OSB, cementoštěpkové desky apod., v extrémnějších případech však i různé druhy kovů a plastů.
I škála a velikost obkladových prvků se stále rozšiřují. Dnes nelepíme jen klasické formáty nasákavých i nenasákavých obkladů a dlažeb. Dnes lepíme velkoformátové keramické prvky, ultratenké velkoformáty, přírodní či umělý kámen apod. A když do toho všeho zahrneme i lepení v exteriéru, interiéru, lepení pro trvalou zátěž vodou či chemickou zátěž, začíná nám vyvstávat odpověď na otázku, zda vůbec existuje nějaké „univerzální“ lepidlo, kterým bychom pokryli tyto všechny možnosti a kombinace. Patrně by existovalo, nicméně bylo by natolik finančně nezajímavé, že by zcela jistě mělo prodej, který by se limitně blížil k nule. A věřte, že lepidlo, které by bylo v běžné ceně a zvládlo by většinu z toho, co je výše popsáno, by bylo spíše velmi troufalým marketinkovým tahem příslušného výrobce, který by hraničil až s neseriózností.
Text a foto: Mgr. Pavel Svatoš (*1975)
– absolvent Pedagogické fakulty UK v oboru matematika – technické předměty, ve stavebnictví se ale pohybuje nepřetržitě více než 17 let. V divizi Weber Saint-Gobain Construction Products CZ, a. s., působí od roku 2008. Nejprve jako regionální obchodně technický poradce – specialista pro podlahové systémy, lepidla na obklady a dlažby, od roku 2012 pak jako produktový manažer pro stejnou oblast. Současné profesní zaměření cílí především na spolupodíl na vývoji a dotváření produktových řad, včetně navrhování, testování a certifikování systémových řešení. Divizi zastupuje i v rámci jednání odborných cechů.
