Kulturní centrum Laritma a ZUŠ v Aši

Po šesti letech práce byla v Aši dokončena přeměna 150 let staré továrny na uměleckou školu a kulturní centrum. V budovách dnešního Kulturního centra LaRitma a ZUŠ v Aši se kdysi vyrábělo. Postaveny byly kdysi pro firmu Singer (mezi lidmi se stále říká „Singrovka“ či „Singr“). Firma, sídlící v dnešní Kostelní ulici, byla založena roku 1869. Vyráběly se zde šály, šátky a dámské šatovky z vlny, bavlny, hedvábí a umělého hedvábí. V roce 1946 zaměstnávali Ernst a Hermann Singerovi 259 lidí. V tomto roce byl podnik na základě tzv. Benešových dekretů znárodněn a následně začleněn do Českých vlnařských závodů, n. p.

Znárodnění se nepovedlo
V roce 1950 přešel podnik pod nově vzniklý národní podnik Ohara Aš. Ještě téhož roku byl ale provoz v této budově uzavřen. Budovu využíval do roku 1956 zaměstnanecký klub n. p. Ohara. Později byla budova převedena podniku výpočetní techniky n. p. Aritma Praha, závod Aš, který zde zřídil svůj odloučený provoz. Po přemístění výroby do Hedvábnické ulice zde sídlilo učňovské středisko ašského závodu n. p. Aritma, později Integrované střední školy v Chebu.

Objekt byl v roce 2008 bezúplatně převeden na město Aš, v roce 2009 nemovitosti město neúspěšně nabízelo k prodeji. Poté se jednalo o variantách zbourat nebo najít pro tyto budovy nové využití. Zastupitelé po dlouhé debatě nakonec rozhodli o záchraně staveb a vybudování nového kulturního centra ve spojení s uměleckou školou právě zde.

Nikdo to nechtěl
Nová škola pro více než pět set žáků a upravených cca tři tisíce metrů čtverečních okolního svažitého terénu. To je výsledek více než rok trvajícího úsilí stavbařů, kteří přestavěli část historické budovy bývalé továrny na moderní uměleckou školu s učebnami hudební výchovy, ateliérem, keramickou dílnou, učebnou multimediální tvorby, koncertním a baletním sálem a dalším nezbytným zázemím. Škola sídlí v části areálu, který byl v roce 2016 přestavěn na nové kulturní zařízení nazvané LaRitma. Završeno je tak úsilí ašské radnice, která před časem rozhodla o přeměně stavby z 19. století na centrum kulturního dění ve městě.

Kostlivce nacházeli při každém kopnutí
Rekonstrukční práce probíhaly po etapách a trvaly dohromady šest let. Stavbaři se tu museli vypořádat s řadou problémů, ať už s vlhkostí zdiva ve sklepních prostorách, dřevomorkou v podlahách či ve střešní konstrukci, která je kvůli tomu úplně nová. Z původní stavby tu bylo zachováno prakticky pouze obvodové a nosné zdivo, schodiště a část podlah. Náročnými úpravami prošlo také okolí budov, kde jsou ve svažitém terénu nově schodiště, chodníky a místa pro posezení s lavičkami.

Zarytí odpůrci i příznivci
Autorem projektu „zušky“ a jejího okolí je Ing. arch. Václav Zůna z Aše, zhotovitelem pak chebská stavební společnost RMC Stavby. Cena díla je zhruba 40 miliónů korun (bez DPH). Zejména úpravy svahu za uměleckou školou mezi obyvateli města budí velkou pozornost. Zpočátku si většina lidí zřejmě neuměla ani představit, co všechno to masivní přemisťování zeminy, kamenů a osazování betonových bloků znamená.

Až nyní, když je hotovo, mohou posoudit, zda se dílo projektantovi a zhotoviteli podařilo. Faktem je, že na dnešní dobu jde o stavbu poměrně neobvyklou, ať už například tvarem nového vstupního vestibulu s výstavním sálem (polootevřené atrium) či umístěním čtyř ocelových věží, které nejsou primárně vyhlídkami, ale neobvyklým posezením v asi pětimetrové výšce, které má navíc symbolizovat čtyři odvětví této základní umělecké školy: malířství, sochařství, hudbu a divadlo. V nočním čase pak plní funkci velice atypického veřejného osvětlení. Tato ocelová část vyvolává nejvášnivější diskuse. Jako každá neobvyklost, i naše čtyři věže mají své zaryté odpůrce a stejně zaryté příznivce. 

Propojení minulosti s modernou
Za sebe oceňuji také propojení prvků minulosti s modernou. Historická, sto padesát let stará továrna si zachovala svou industriální podobu, přesto, díky uspořádání uvnitř a modernímu vybavení, může mnoho let dobře sloužit kulturním potřebám a vzdělávání zdejších lidí. Rovněž její okolí pojí pokrok s historií, kterou tu reprezentuje detail v použití staré žulové dlažby, sesbírané postupně z vozovek a chodníků po celém městě a zde umístěné například v chodnících a v podlahách už zmíněných věží. Tato dlažba v Aši bývala typická, při stavbách silnic se v době rozkvětu města používala prakticky do všech důležitých komunikací. 

Aš se probouzí
Kdysi zanedbaná část nejstarší Aše, jež na sobě nesla asi nejvýrazněji stopy po masivních demolicích ve druhé polovině 20. století, kdy v této lokalitě kromě radnice, bývalé továrny a několika dalších domů nezůstala žádná původní zástavba, kdy bylo strženo prakticky celé velké náměstí Goetha, je nyní částí nejupravenější. Změny byly zahájeny rekonstrukcí radnice v roce 2002, o rok později přibyly úpravy okolí radniční budovy s parkovištěm a památníkem vyhořelého evangelického kostela, následovala výstavba bloku domů se 129 byty v blízké Hlavní a Slovanské ulici v letech 2003–2006. V roce 2014 prošlo zásadními změnami Goethovo náměstí. Zbývala tedy už jen nyní opravená několikapodlažní továrna a její okolí a park mezi radnicí a Okružní ulicí. Tento prostor o velikosti cca čtyř hektarů se má renovovat v příštím roce.

„Záchranu staré budovy, odsouzené k demolici, kde je navíc umělecká škola, která svým vybavením nemá konkurenci minimálně v Karlovarském kraji, považuji za velký úspěch,“ řekl k šestiletému úsilí radnice starosta Dalibor Blažek. „Škola disponuje čtyřmi velkými sály, navíc je propojena s kulturním centrem. To dává možnosti spolupráce těchto dvou institucí. Že výsledek budí diskuse, je v pořádku. Mohli jsme udělat co nejlevnější variantu, ale můžeme si říci, že poprvé za 20 let jsme v Aši postavili něco architektonicky skutečně zajímavého,“ doplnil.
Milan Vrbata,
tiskový mluvčí Městského úřadu v Aši

LaRitma Aš se vrací po dvou letech
O konverzi opuštěné továrny Aritma Aš jsme již jednou informovali čtenáře časopisu Stavitel v čísle 6–7/2016. Tehdy jsme dali na názor autora článku, že pokračování článku bude po určitém čase zajímavé, a slíbili jsme pokračování. Je tomu tak, a proto rádi pokračování po více než dvou letech publikujeme. Město Aš bylo historicky v důsledku druhé světové války jedním z nejpoškozenějších měst v naší republice. Neobsazené domy po odsunutém německém obyvatelstvu rychle chátraly, staly se neobyvatelnými a musely být zbořeny. První demolice byly provedeny už v roce 1947, kdy bylo zbouráno zbývajících šest domů ašského Špalíčku. Odhaduje se, že v průběhu 20 let od konce 2. světové války bylo v Aši zbořeno 60 % domů – například zmizela historická část města kolem Tržního náměstí a Mikulášského vrchu, stejně jako objekty za Lidovým domem, na Hlavní ulici od Střelnice dolů, celá čtvrť na Selbské – a to není vše. To, co bylo generacemi budováno postupně celá staletí, bylo zničeno v průběhu historicky krátkého období pouhých několika let. K tragické události pro město došlo i v roce 1960, kdy vyhořela jedna z nejkrásnějších památek Aše – evangelický kostel Nejsvětější Trojice.

O snaze navázat na historické tradice města Aš svědčí i skutečnost, že památník Martina Luthera v Aši byl, díky snaze vedení města, zapsán do rejstříku Ústředního seznamu kulturních památek České republiky. Za kulturní památku byl prohlášen rozhodnutím Ministerstva kultury dne 12. 3. 2018. Památník Dr. Martina Luthera, zhotovený roku 1883 u příležitosti 400. výročí jeho narození v blízkosti tehdejšího evangelického kostela, byl prohlášen za kulturní památku proto, že se jedná o kvalitní umělecké dílo norimberských mistrů Johanna Wolfganga Rössnera a Christopha Albrechta Lenze a především představuje významnou historickou památku s odkazem na luteránskou tradici území Ašska. Zároveň jde o vůbec jediný památník Martina Luthera na území České republiky a jednu z mála dochovaných památek dnes již neexistujícího historického jádra města Aše. Socha byla vážně poškozena počátkem října 2006 padajícím stromem. Její oprava, zajišťovaná městem, trvala téměř dva roky. Na podstavec se socha vrátila v červnu 2008. Velice si vážíme úsilí současných obyvatel vytvářet novou tvář města, navázanou na historické tradice, zejména s ohledem na skutečnost, že téměř všichni současní občané Aše jsou dosídlenci nebo potomci dosídlenců.

Svatopluk Zídek,
Kolegium pro technické památky ČKAIT & ČSSI